Další měsíc nenávratně uplynul a na Hermionu začal dopadat smutek z blížícího se loučení. Dnes totiž dokončila kontrolu celého systému. Věděla, že se neochvějně blíží den, kdy bude muset opustit tento dům, který si zamilovala. A nejen dům – Konstantin byl milý a stejně tak ostatní skřítci, Chloe byla úžasná a Severus byl… Severus. Prudce otevřela dveře vedoucí z knihovny na terasu a zhluboka se nadechla čerstvého jarního vzduchu. Začátek března byl příjemně teplý a první sněženky začaly vystrkovat hlavičky. Hermiona se každý den radovala z nových kytiček, které vyrašily na záhonech. Byla spokojená. Na tomto panství našla zpátky sama sebe. Ne, na Harryho a na svou lásku k němu nezapomene nikdy. Vždycky bude její součástí, stejně jako bolest z jeho ztráty, ale pochopila, že nejde nosit smutek navždy. Je třeba žít dál, protože život se nezastaví. V náhlém popudu se otočila a rychle vyběhla do patra za Chloe. Zaklepala, a když jí Chloe pozvala dál, vstoupila. „Mám nápad,“ ohlásila s úsměvem na rtech. „Hermiono! Vypadáš svěže jako jarní den,“ pochválila ji Chloe. Opravdu. S jejím příchodem jako by do pokoje zavítalo jaro. „Copak máš v plánu, má milá?“ zeptala se a pohladila ji pohledem. „Důvěřujete mi?“ „Samozřejmě!“ Hermiona ožila. „Tak já Vás teple obléknu a pak se projdeme venku, ano?“ Chloe si povzdychla. Hermionino nadšení bylo nakažlivé a venku nebyla již léta! Severus byl přehnaně úzkostlivý a od smrti Jasmíny se neprocházela v zahradách. Vlastně procházet se nemůžu ani tentokrát, pomyslela si trpce. „Hermiono, jsi hodná, ale já…“ Hermiona jí skočila do řeči. „Dám na Vás pozor, dolů do domu vás dopravím a čerstvý vzduch Vám prospěje!“ přesvědčovala ji horlivě. Chloe se rozesmála. „Tak dobrá, drahoušku! Tobě se prostě nedá odolat!“ Hermiona se spokojeně usmála. Odběhla do Chloina pokoje a přinesla teplý šál i pléd, do kterého ji pečlivě zabalila. Pak jí ještě přikryla nohy dekou, kterou vyčarovala. A s Chloe na vozíku se vydala ke schodišti. „Dolů mě zatím dopravovali jen Konstantin a můj syn a Ty mě v náručí rozhodně neuneseš, “ upozornila Hermionu Chloe. „Nepodceňujte mě, nejsem špatná čarodějka. Rozhodně ne horší než Konstantin, i když kouzla skřítků jsou mocná. Jen Vás prosím, seďte úplně v klidu,“ vyzvala Chloe a z kabátu, který měla oblečen přes dlouhou bílou sukni a modrou halenku, vytáhla hůlku. Namířila s ní na vozík. „Vingardium leviosa!“ Chloe udiveně zdvihla obočí, ale mlčela. Hermiona se soustředila. Pomalu sestupovala schod po schodu a napřaženou hůlkou udržovala Chloe s vozíkem ve vzduchu. Když byly dole, zhluboka vydechla. „A je to!“ oznámila vítězně. „Ty jsi číslo, víš to?“ Hermiona nechala její poznámku bez odpovědi a opět se chopila vozíčku. Společně vyjely ven do krásného jarního dne. Když přišel Severus domů, naskytl se jeho očím pohled na dojemně krásný obrázek. Nejdřív se vyděsil, matka ani Hermiona nebyly nikde v domě k nalezení. A rozhodně ho neuklidnilo, když mu Konstantin oznámil, že se dámy vydaly na procházku! Ale teď změnil názor. V zákrutu cesty se vynořily dvě postavy. Hermioně nadšením z procházky zčervenaly tváře a oči jeho matky měly jiskru, kterou již nějaký čas postrádal. „Severusi!“ zavolala na něj matka a divoce zamávala. Cítila se volná a šťastná jako už dlouho ne. Dokonce si připadala jako holčička, která poprvé objevuje krásy světa. Hermioně přes tvář přeběhl stín, ale nakonec se také usmála. Silou vůle potlačila smutek, který se jí vkrádal do duše při pomyšlení na to, že opustí tento dům a… Jen si to přiznej! Vyzvala se. Opustím nejen dům, ale také tohoto muže. Díky praxi, kterou měla z Bradavic, se z jejích pocitů nic neodrazilo na její tváři. Stále se usmívala. „Mami! Vypadáš krásně!“ sklonil se k matčině ruce Severus v galantní úkloně. Když se zdvihl, zadíval se na Hermionu pohledem, z něhož se jí prudce rozbušilo srdce. Oči měl plné něhy a vděčnosti. „Dobrý den, Hermiono!“ pozdravil ji. „Dobrý den, Severusi! Nečekala jsem Vás tak brzy,“ podotkla. „To věřím,“ odpověděl s úsměvem. Hermiona na něj překvapeně koukala. Ještě jej neviděla, aby se upřímně usmíval. Měl by se smát častěji, napadlo ji. Moc mu to sluší! Po poslední myšlence zrudla a Severus se na ni zkoumavě zadíval. „Líbilo se Ti venku, mami?“ obrátil svou pozornost k matce. „Ano, drahý, měl bys to také někdy zkusit. Procházka s Hermionou by se líbila každému. Je to malá štěbetalka, ale mluví krásně!“ Hermiona znovu zrudla. Severus se na ni vážně podíval. „Rád Ti věřím, mami.“ Chloe je s úsměvem pozorovala. Pak se ťukla do čela. „Kdybys viděl, jaké nadšení u ní vzbudili koně!“ „Vy jste byly až u ohrady?“ Tentokrát odpověděla Hermiona. „Ano, chodím tam ráda, ale koně jsem tam až dodnes neviděla.“ „Jezdíte?“ Rozesmála se. „Leda ve snu! Koně miluju, ale nikdy jsem se nedostala tak blízko, abych se mohla naučit jezdit.“ „Pokud chcete, budu Vás učit,“ nabídl jí Severus a sám se divil, kde se v něm ta myšlenka vzala. Ale když už to bylo venku… Ta představa se mu zalíbila. Hermiona zvážněla, podívala se na něj očima plnýma touhy, ale také smutku. „Ráda bych, ale má práce je u konce, Severusi. Dokončila jsem kontrolu obranných kouzel a vylepšila, co se dalo. Je na čase se rozloučit.“ Chloe sebou škubla a Severus měl pocit, jako by mu někdo dal ránu do břicha. Rychle se ovládl, ale Chloe si jeho rozpoložení dobře všimla a kousla se do jazyka, aby se spokojeně neusmála. Konečně! Severus na matku upřel oči s němou prosbou. „Hermiono, přece mě teď nenecháš samotnou? Je teprve začátek března. Zůstaň do konce měsíce, prosím! Nic Ti neuteče a mně tím uděláš obrovskou radost a sobě splníš sen – Severus Tě naučí jezdit na koni!“ Pomohla synovi z nesnází. Potřebuje čas, aby si vše srovnal v hlavě. Hermiona je mu blízká, ale to ta dívka v Londýně také…Tak mu ten čas poskytnu! Hermiona byla na vážkách. „Ale Brumbál…“ namítla nesměle. „S Albusem to zařídím, známe se léta, jistě mou prosbu neodmítne. Hermiono, uvaž to, představ si tu krásu, kdy slunce vychází a Ty se můžeš projet na koni,“ lákala ji. „Vy jste jako Mefisto, Chloe, nalákala byste mě i do pekla.“ Na chvilku se odmlčela. „Tak dobře, zůstanu do konce března. Beru Vás za slovo, Severusi,“ otočila se k němu. Nepatrně se jí uklonil. „Bude mi ctí, má paní,“ řekl s hranou lehkostí. Ve skutečnosti se mu neskutečně ulevilo. Severusi, a co Catherine? Ozvalo se jeho svědomí. „Mohu se na něco zeptat?“ „To je otázka, Hermiono, samozřejmě, že ano,“ reagovala rychle Chloe, protože Severus byl myšlenkami jinde. „Proč je ten skleník vzadu za domem prázdný? Působí tak smutně! Pokud byste dovolili, dala bych tam nějaké květiny…“ Severus se při jejích slovech vrátil do reality. „NE!“ odmítl tvrdě její návrh. Hermiona se na něj nechápavě zadívala. Zkoumavě přimhouřila oči. „Severusi, byla jsem tam nedávno, ten skleník je dokonce vyhřívaný, skvěle by tam rostly exotické květiny a rozhodně by to prospělo i tomu koutu zahrady…“ „Řekl jsem ne! Ve zbytku zahrady si dělejte co chcete, ale skleník zůstane prázdný!“ Odsekával slova a jeho hlas zněl jako broušená ocel. „Severusi,“ napomenula ho Chloe. Podíval se do vyčítavých očí své matky. Pak pohledem vyhledal Hermionu. Její oči zase byly čitelné. Na jednu stranu se mu ulevilo, protože již to nebyl prázdný výraz, který měla ještě nedávno, ale který stále uměla nasadit. Na druhé straně ho její pohled hluboce zasáhl. Byla v něm bolest. „Hermiono, znám Vaši lásku ke květinám a budu jenom rád, když oživíte naše záhony. Něco nového a krásného jim prospěje. Ale skleník zůstane prázdný, ano?“ snažil se zmírnit dopad svých slov. Doufal, že se její pohled změní, že… Ale nestalo se tak. Hermiona odevzdaně přikývla. Jenže její tvář mluvila za vše. Ta dívka plná života a radosti, kterou viděl před chvílí, byla pryč. A jen mojí vinou! „Severusi, ten skleník byl budován s láskou proto, aby v něm rostly květiny,“ zkusila to i Chloe. „Ne, mami!“ řekl pevně a otočil se na podpatku a odešel k domu, aby se nemusel dívat do smutných hnědých očí, které ho pronásledovaly již druhý měsíc i ve snech! Za tu dobu je znal, jako žádné jiné. Dobře věděl, kolik citů se v těch očích může zračit! Hermiona jej provázela zamyšleným pohledem a pomalu vyrazila s vozíkem za ním. Chloe porušila mlčení. „Skleník vybudovala Jasmína.“ „To jsem pochopila,“ odpověděla Hermiona tiše. Druhý den ráno našla Hermiona na židli ve svém pokoji jezdecký oblek. S nadšením si jej prohlížela. Bílá košile, kožená vesta, jezdecké kalhoty, helma a holinky. Vypadalo to perfektně. Všechno by bylo perfektní jen kdyby… Rozhodně zavrtěla hlavou a zaplašila myšlenky na včerejšek. Nerozuměla si. Nevěděla, proč se jí Severusova slova tolik dotkla. A odmítám to řešit! Přes slova, která si v mysli opakovala snad tisíckrát, se nedokázala zbavit divného smutku, jenž na ní od včerejšího odpoledne visel. Na večeři raději ani nešla. Poslední, co potřebovala, byly žaludeční vředy… Zatímco si před nočním stolkem pročesávala své bohaté kadeře, přemýšlela, zda má již k snídani jít v obleku, který jí Konstantin položil do pokoje. Nakonec se rozhodla, že počká. Nebudu přece vypadat jako prvňačka před prvním výletem! O několik minut později tiše vstoupila do jídelny. Tam už na ni čekali Severus i Chloe. „Dobré ráno,“ popřála jim. Ale vyhnula se pohledu na Severuse. „Dobré ráno, drahá!“ „Dobré ráno, Hermiono! Prosím, posaďte se,“ vyzval ji Severus a vstal ze své židle, aby jí nabídl volnou židli po své levici. Když se posadila, opět usedl. „Jak ses vyspala? Měla jsem pocit, že Tě slyším pochodovat po pokoji,“ starala se Chloe. Hermiona co nejlhostejněji pokrčila rameny. „Nemohla jsem usnout,“ vysvětlila nakonec. Protože si zrovna nalévala čaj, nevšimla si nevraživého pohledu, kterým Chloe stihla Severuse. „Mohla jste říct, dal bych Vám něco na spaní,“ začal Severus neochotně. Nelíbilo se mu, že Hermiona nemohla usnout jeho vinou. „Nebylo třeba, děkuji,“ odpověděla chladně a stále se vyhýbala pohledu na něj. Severus pevně stiskl zuby. Rozčilovala ho. Chovala se jako malá uražená holka, které sebrali oblíbenou hračku. Kruci! Vztekle položil hrnek na talířek. Jenže pohyb byl moc prudký a šálek se rozbil. „Severusi! Prosím tě co děláš?“ zeptala se ho matka mírně. Nechtěla mu vynadat. Tušila, že Severusovi vadí Hermionina nevšímavost. „Konstantine!“ zavolala na domácího skřítka. Byl tu v mžiku. „Přejete si, paní?“ „Prosím tě, dovez mě do mého pokoje.“ Severus vyskočil. „Vynesu Tě nahoru, mami.“ „Kdepak, drahoušku, Konstantin to zvládne skvěle. Stará se o mě v době, kdy nejsi doma. Schody s jeho pomocí zdolávám úspěšně. Včera jsem dokonce objevila nový způsob, jak se dostat dolů.“ Usmála se na Hermionu a nechala se Konstantinem odvézt. V místnosti se rozhostilo ticho. Hermiona beze slova dojídala snídani. „Máte vztek,“ prolomil ticho Severus a nebyla to ani tak otázka jako konstatování. Hermiona prudce zamrkala. „Prosím? Omlouvám se, neposlouchala jsem vás. Nad něčím jsem přemýšlela. Co jste říkal?“ Dokonce ho odměnila omluvným úsměvem. Severus v duchu napočítal do deseti. Teda, ta mi umí hnout žlučí! A nejen žlučí! „Ptal jsem se, jestli se zlobíte?“ Teď už to byla otázka. Dokonce z ní sám vycítil napětí, které s ním cloumalo již od včerejška. Vážně se na něj podívala. No, konečně! pomyslel si. Zase jí vidím do očí! „Nezlobím se na Vás, Severusi. Jen jsem špatně spala, to je vše,“ odpověděla. Jenže to nebylo vše. A oba to věděli. Ještě před chvílí by si dal useknout ruku, jen aby mohl vidět do jejích očí a číst z nich jako včera. Jenže jediné, co dokázal zjistit, byla únava. To bylo jediné, co se jí v očích odráželo. Zbytek byl ukryt za clonou, kterou si pamatoval z Bradavic. Sakra, zaklel. „Hermiono, nechtěl jsem se Vás dotknout,“ řekl nakonec pomalu. Smutně se pousmála. Ten úsměv se mu vrýval hluboko do duše a zanechával za sebou jizvu a šrám smutku. „Já vím!“ Nic víc, nic míň. Zase se odmlčela. Když dopila čaj, vstala. „Platí Vaše nabídka?“ zeptala se nejistě. „Jaká?“ Byl překvapený změnou tématu. Očekával by výčitky a ona se zatím ptá… Na co vlastně? „Že mě naučíte jezdit na koni,“ odpověděla trpělivě. Nejsem jediná, kdo není ve své kůži, napadlo ji s jistou dávkou škodolibosti. Zřejmě se mu ulevilo. „Ano, proč jinak bych Vám v pokoji nechal jezdecký oblek.“ „Vy jste byl u mě v pokoji?“ Zčervenala a v duchu si za tuto skvělou vlastnost vynadala. Pokaždé, když se dostala do rozpaků, rudla jako pivoňka. A za poslední den se Severusem se stihla červenat několikrát. Je rozkošná, když je v rozpacích, pomyslel si a kochal se pohledem na ni. Zrudla ještě víc. Pak už ji netrápil. „Ano, ale Vy jste spala a byla jste pečlivě přikrytá, pokud Vám jde o toto,“ odvětil. Rozhodně neměl v plánu jí říct, že když přišel, byla odkrytá, košili vyhrnutou do půli stehen. Stočená do klubíčka působila naprosto nevinně a bezbranně. A co jí nikdy neřekne, je, že se jí toužil dotýkat, hladit ji, držet ji ve svém náručí a prosit za odpuštění za své včerejší chování. Chtěl jí říct jak ho to mrzí a jak moc mu u večeře chyběla… Ale nemohl! To by se do všeho zamotal ještě víc. Už tak mu ranní návštěva u Hermiony v pokoji na klidu nepřidala. Pochopil, že se prostě bude muset rozhodnout. Ztěžka polkla. „Kdy?“ Povytáhl obočí. „Ptáte se, kdy jsem byl u Vás, nebo kdy začneme s učením?“ Zhluboka vydechla a zavřela oči. „To druhé.“ „Víte to určitě?“ zeptal se. Bavil se na její účet. Probodla ho pohledem. „Ano, vím to určitě. Bavíte se?“ „Docela ano. Pokud Vás to neobtěžuje, přijďte za půl hodiny, musím se také převléci,“ zanechal jejího trápení a vstal od stolu. Tiše odešel z místnosti Teprve potom se Hermioně ulevilo. Severus musel zadržet dech a vší silou potlačit vzrušení, které se ho zmocnilo, když Hermiona sestupovala po schodech v jezdeckém obleku, který dokonale kopíroval každou křivku jejího těla. Šaty, jež nosila, byly hezké a slušely jí, ale… Neposkytly mu takovou pastvu pro oči jako jednoduché jezdecké oblečení. „Můžeme?“ Přikývla a mlčky ho následovala. Ve stájích bylo plno krásných koní. Severus malinko zaváhal, ale nakonec podlehl. Ostatně nebylo klidnější zvíře ve stáji než Koki, krásná bílá klisna. Kůň jeho ženy. Ocenila to. Podle malého zaváhání poznala, jakého koně jí vybral. Usmála se, až se Severusovi znovu zrychlil tep. Rychle se otočil ke koni. Hermiona si stoupla tak, aby Severuse mohla pozorovat. „Takhle se to nenaučíte. Pojďte blíž, ukážu Vám, jak se kůň sedlá.“ Zaváhala. Porozuměl. Napoprvé má každý trochu strach. „Nebojte se, to nesmíte. Kůň by to poznal a stal by se pánem situace. Koki je klidná, neublíží Vám. Prosím,“ dodal vemlouvavě. Hermiona pomalu přistoupila k Severusovi a koni. Když se na ni povzbudivě pousmál, podlomila se jí kolena. Ale na romantiku nebyl čas. Začala hodina. Hermioně se až točila hlava ze všech těch názvů. Rozsocha, posedlí, třmenová bočnice, třmenové řemení, třmen. Pak následoval výčet všech možných řemínků na uzdečce. „Měla byste se vše naučit pojmenovat. Dám Vám jednu knížku o jezdectví,“ utrousil nakonec. Hermioně z toho šla hlava kolem, ale přikývla. Poté, co pracně s Hermioninou pomocí (i když mu spíš překážela) osedlal Koki, vzal klisnu za uzdu a vyvedl ji ze stájí. „Teď nastane těžší část. Musíte se naučit nasedat!“ Oznámil jí na nádvoří. Hermiona se jen ušklíbla a podlehla Severusovu drilu. Učil ji nasedat, vysedat, pak pérovat v sedle a pořád se mu něco nelíbilo. Neustále ji kritizoval. Ale na druhou stranu musela uznat, že s ní měl obrovskou trpělivost. Ani jednou nezvýšil hlas. Pomalu vyklusávala na nádvoří… Večer ji pak vše bolelo. Druhý den se celý kolotoč opakoval, jen měla pocit, že se jí do sedla leze ještě hůř než včera. „To je normální,“ snažil se ji Severus uklidnit. Během následujících hodin spolu moc nemluvili. Severus jí přikazoval, co má dělat, a na jeho příkazy se omezovala celá jejich komunikace. Když v neděli slézala z koně, špatně dostoupla a podlomila se jí noha. Kdyby ji Severus nechytil, určitě by spadla. Jenže místo toho se stalo něco mnohem horšího – ocitla se v jeho náruči. Byli si tak blízko! Nevypadalo to, že by ji Severus měl v úmyslu pustit. Přiblížil svou tvář k její, jako by ji chtěl políbit. Hermioně se zrychlil tep. „Slibte mi, že se během týdne nebudete pokoušet jezdit sama,“ požádal ji naléhavě. Překvapeně se na něj zadívala. „Sama? To těžko, vždyť sama ani neosedlám koně. Natož abych ho sama ovládla.“ „Míváte nejrůznější nápady. Dobře však víte, že koně by osedlal i podkoní. Slibte mi, že nepojedete beze mě! Prosím, nezkoušejte to!“ Jeho hlas zněl neuvěřitelně naléhavě. „Slibuji!“ ujistila ho vážně, i když si skutečně myslela, že ten slib je zbytečný. To by ji ani ve snu nenapadlo! „Děkuji! Budu klidnější!“ Viditelně se mu ulevilo. Nakonec udělal něco, co ji ohromilo. Opravdu se k ní sklonil a… Dal jí něžný polibek na čelo. Vzápětí se rychle odtáhl a zmizel v domě. Hermiona za ním ohromeně hleděla. Když Severus za týden přijel, oznamovala mu Chloe, že Hermiona celý týden odmítala sednout na koně. Prý se ještě nevzpamatovala z posledních hodin. „No, věřil bys tomu?“ Severus na to nic neřekl, ale pohladil Hermionu pohledem. Ani jeden si nevšiml, že Chloe se spokojeně zubí. Okamžitě však svůj úsměv zakryla. Moc by si přála, aby… Jenže to je na nich! Stejným způsobem jako poprvé probíhaly všechny další hodiny. A neúprosně se blížil konec března. Ale Murphyho zákony platily a platí. Jeden z nich říká – pokud se může něco zkazit, zkazí se to! Hermiona tentokrát byla nepozorná. Už dva dny byla roztěkaná. A tahle první projížďka, kterou po dalším týdnu podnikla se Severusem společně, oba na koních, neměla skončit hezky. Dokonce ani počasí jim nepřálo. Když byli u ohrady, přihnala se bouře. „Můžete cválat?“ zeptal se Severus Hermiony a zamračeně sledoval oblohu, kterou pokryly husté černé mraky. Začalo lít jako z konve. „Ano!“ odpověděla mu. Cvalem se tedy vraceli k domu. Na nádvoří Hermiona hbitě seskočila. Severus za ní. „Jste výborná,“ pochválil ji. Potěšeně se usmála. V tom zahřmělo. Koki, jindy klidná a plachá, se splašila a vytrhla se Hermioně. Ta se po ní nevěřícně ohlédla. „Ustupte stranou!“ křikl Severus na Hermionu. Přestože ho okamžitě poslechla, nestačilo to. Jakoby se Koki zbláznila. Vylekala ji bouřka a byla k nezastavení. Vzepjala se na zadních. A Hermiona nebyla dostatečně daleko. Ztuhla hrůzou, když pochopila, co se stane. To kopyto! Náhle ji prudký náraz odhodil stranou. „Hermiono!“ vykřikl Severus a vrhl se před ní. Kopyto ho zasáhlo místo Hermiony. Hermiona s očima hrůzou otevřenýma sledovala neskutečné divadlo. Vše probíhalo jak ve zpomaleném filmu. Najednou kolečka zapadla na své místo. „Severusi!“ vykřikla zoufale a vrhla se k němu, když jí vše došlo. Klisna, zřejmě sama překvapená svým výpadem, odběhla a přestala je ohrožovat. Severus byl v bezvědomí. Hermiona netušila, kam ho kopyto zasáhlo, ale věděla, že potřebuje okamžitou pomoc. Přesto nebyla schopná pohybu. Jen konsternovaně sledovala jeho nehybnou tvář. Po tvářích se jí začaly kutálet hořké slzy. „Severusi! Co je Ti? Prosím, probuď se! Potřebuju Tě! Slyšíš?!“ mluvila a mluvila. Zmocňovala se jí panika. Opatrně ho pohladila. Když se však podívala na svou ruku, spatřila na ní krev. „NE!!!“ Výkřik jí šel z hloubi duše. „Ty mě nesmíš opustit!“ šeptala mu znovu a znovu v počáteční hysterii. Oblohu pročísl blesk a osvětlil scénu jako z hororu…