XXII. Když tma hřeje i mrazí Byla to ta nejpodivnější scéna, kterou kdy ve svém životě Sirius viděl, a že už toho viděl mnoho. Ebony seděla ve svém obvyklém křesle v knihovně. Jaz seděl na zemi u jejích nohou před sebou obrázkovou knížku. Prohlížel si obrázky a říkal Ebony, co na nich vidí. Na tom ještě nebylo nic tak podivného, ne podivný byl fakt, že s nimi byl v knihovně i Krátura. Skřítek neustále skákal Jazovi do řeči a opravoval ho. Siriusovi chvíli trvalo, než mu došel význam chování toho stvoření. Ten mrňavý proklatý žárlil. Až dosud byl Ebonyiným jediným společníkem, když s ní Sírius nemohl být. Bylo skoro neuvěřitelné, že si ji … oblíbil nebylo asi to správné slovo, spíš .. toleroval. Anebo možná oblíbil bylo to pravé slovo, protože právě teď se přítomností malého Jaze cítil ohrožený, tak ohrožený, že seděl s Ebony a chlapcem v knihovně, i když si byl Irisu jistý, že ho Ebony tentokrát na pomoc nevolala. A Krátura se většinou obyvatelům domu vyhýbal, jak to šlo. „Kráturo, co kdybys sis šel po své práci a nechal je být,“ navrhl mírně škodolibě Sírius skřítkovi od dveří. To stvoření k němu stejně jako Jaz zvedlo oči. „On nám tu nevadí, že ne, Jazi?“ Jaz zavrtěl hlavou. „Je s ním sranda. A má legrační uši.“ Krátura se na to zatvářil ještě ošklivěji než obvykle, ale přesto … byl to záblesk nějaké mírnější emoce, který zachytil Sírius na zlomek vteřiny na jeho tváři? „Hloupý ošklivý malý spratek by si neměl dělat legraci z Krátury. Kráturovy uší slyší hodně a jednou by toho mohl moc litovat,“ zahuhlal skřítek temně. Jaz se tím ale vůbec nezdál zastrašený, naopak se natáhl a zatahal jemně Kráturu za jedno ucho. Pak, aby zmírnil to gesto, pohladil skřítka po holé hlavě. „Nemáš rád, když si na tebe někdo šáhne?“ zeptal se chlapec zmateně, když se stvoření bleskově stáhlo. „Malý spratek by se neměl Krátury dotýkat, to není správné!“ začal skřítek drmolit a zdálo se, že mírně panikaří. „Krátura by byl potrestán od paní, kdyby věděla, že nechal někoho se ho dotknout. Krátura je na sloužení ne na … mazlení. Krátura je špatný skřítek a měl by se potrestat.“ Zatímco malého Jaze jeho slova ještě více zmátla, Sirius z nich mnoho pochopil. Když tu podivnou trojici v knihovně a vydal se sbalit si posledních pár drobností před cestou do Bradavic, napadlo ho, jestli by i on skončil stejně ničený a pokřivený, kdyby se mu nepovedlo před mnoha lety uniknout z matčina vlivu. xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx Jak Ebony brzy zjistila, péče o dítě byla mnohem složitější, než se jí zprvu zdálo. Především se ukázala být jistou komplikací v její práci se Severusem a Octaviusem. Nečekala, že tak rychle pochytí cestování letaxem, ale ten malý čertík ji několikrát sledoval, když odcházela brzy ráno do laboratoře a nechávala ho v péči Siriuse nebo v horším případě Krátury. A Jednou se rozhdol ji následovat. Byli právě uprostřed jednoho z moha experimentů, když zaprskal krb v Severusově laboratoři, plameny v něm zelně zaplály a vyplivly na podlahu drobnou mírně rozcuchanou postavičku, která měl na nose velkou černou čmouhu. Ebony se otočila po zvuku, zatímco oba muži zírali na toho chlapce. „Páni,“ vydechl ohromeně, když jeho oči podobily celou místnost dokonalé prohlídce. „Paráda!“ Ebony ho nejen vycítila, ale především poznala po hlase, a její čelo se nakrabatilo. „Jazi! Co tu děláš?“ „Nechtěl jsem tam být sám,“ odpověděl Jaz napůl po pravdě. Tím druhým motivem byla jeho neukojitelná zvědavost zahrnující vše týkající se dvou nejdůležitějších věcí v jeho životě. Magie a Ebony. „Nebyl bys. Krátura-“ začala Ebony, ale chlapec jí vskočil do řeči. „Nemá mě rád,“ postěžoval si. „Myslela jsem, že ti to nevadí. Je jen trošku … složitější povaha,“ řekla jemně. „Chtěl jsem tě vidět,“ přiznal se Jaz tiše. Ebony si povzdechla a naznačila mu, aby si přišel pro pořádné objetí. Severus a Octavius se mezitím konečně vzpamatovali z mírného šoku, který způsobila přítomnost dítěte i Jazův rozhovor s Ebony. „Co je to za dítě?“ zajímal se Snape ostře, oči přimhouřené a rty sevřené v tenkou vzteklou linkou. Ebony mohla cítit jeho nespokojenost. „To je Jaz,“ řekla klidně. Snapeovi to samozřejmě nestačilo. „Pořád jste mi nic nevysvětlila,“ namítl. „Je to sirotek. Starám se o něj. Se Siriusem.“ Snape se zdál být šokovaný. „Který šílence by vám svěřil dítě?“ vydechl. Ebony pokrčila rameny. „Zatím to zvládáme, že, Jazi?“ Chlapec nadšeně přikývl a vymotal se z její náruče, aby si mohl zblízka prohlédnout bublající kotlík. Snape ho zarazil v půli pohybu, když ho chytil za límec hábitu. „Ať tě to ani nenapadne! Pokud nechceš, abych tě proměnil v něco nehezkého, drž se dál od mých lektvarů. A měl by ses vrátit domů.“ „Hm,“ začal Jaz a tvářil se, jako by to zvažoval. „To asi nepůjde,“ dodal nakonec. „Mně se tu líbí. A vůbec se tě nebojím.“ „Je vidět, že ti chybí pořádná výchova,“ zabručel Snape a Ebony musela potlačovat své pobavení. „Vychovával jsme se sám, víte?“ pokračoval Jaz, „a chtěl bych vidět, jak byste to zvládl vy, aby vás sestra Rita nevytahala za uši...“ „Jazi, měl by ses opravdu vrátit domů,“ zabrzdila ho Ebony. „Ne. Já tě tu budu hlídat,“ namítl chlapec zapáleně. „Jazi, nic se mi tu nestane,“ ujistila ho Ebony, ale nezdálo se, že by jí to věřil … nebo chtěl věřit. „Ty tvoji kolegové jsou divný,“ zašeptal jí spiklenecky do ucha. „Ten jeden moc nemluví a pořád se šklebí a ten druhý zase mluví až moc a furt se mračí.“ Jeho šepot byl tak hlasitý, že se nesl celou laboratoří. Enony se zašklebila a pohladila Jaze po vlasech. Lucius ji i chlapce obezřetně sledoval. Bylo jasné, že konečně našel její slabé místo. Toho chlapce. Nebyl s ní dlouho, to bylo jasné, ale při jeho bystrosti toho jist mnoho pochytil. Napadlo ho, že by mu nenápadně mohl položit pár otázek. To ale znamenalo, že by muselo být spolu sami. „Ebony, můžu si taky zkusit nějaký lektvar?“ škemral Jaz a poskakoval přitom na místě jako malý rarášek. „Třeba jenom jednoduchý.“ „Jazi, dneska to nejde, navíc jsi na to ještě moc malý. A my tu dnes máme strašně moc práce, tak co kdybys šel domů.“ „A kdy to půjde? Zítra?“ vyzvídal Jaz neodbytně. „Jste si jistá, že to není váš příbuzný?“ ušklíbl se Snape. „Myslím, že se s ním budu muset vrátit domů,“ povzdechla si Ebony. „Zařídím to za tebe. Severus tě bude potřebovat,“ ozval se nečekaně Oktavius „Projdu se s ním po okolí. Vy můžete mezitím dokončit práci a pak se s ním vrátíš na Grimmauldovo náměstí.“ „Nechci tě obtěžovat, byla by to jen chvilka.“ Oktavius zavrtěl hlavou. „Myslím, že tomuhle chlapci prospěje, když se na chvíli dostane pryč z Grimmauldova náměstí.“ Pravda byla, že proti tomu mohla Ebony těžko něco namítnout. xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx „Víš že Ebony měla dřív krásně dlouhý vlasy plný kudrlinek? Ale musela si je ostříhat, protože jí zlobily. Jsou totiž, moc kouzelný, víš? Už sis na ně někdy sáhnul? Jsou takový jemňoučký a lehoučký a krásně voní. A slíbila mi, že si je zase brzy nechá narůst. Jen kvůli mně. To je co?“ vykládal Jaz nadšeně. Lucius ho jen chladně sledoval. Nesněžilo, ale všechno kolem bylo zachumlané pod bělostnou přikrývkou. A ve vzduchu se vznášel příslib nedalekých Vánoc. Dokonce i mudlovský park, kam ho Jaz zatáhl voněl tím kouzlem. Lucius Vánoce z duše nenáviděl. „Jak jsi dlouho u Ebony?“ zeptal se nakonec. Jaz nakrabatil čelo. „Nevím. Asi dva měsíce,“ pokrčil pak rameny. „Má suprovej barák. A bydlí tam se jedním pánem – Siriusem. A s Kráturou. To je skřítek, víš.“ „Nechtěl by sis ji vzít?“ zeptal se chlapec zničehonic a Lucius se zarazil tak prudce, že málem uklouzl na mokrém sněhu. „Co?“ dostal ze sebe. Nehledě na svou slavnou sebekontrolu ta otázka ho víc než vyvedla z míry. „Potřebuju ještě tátu, víš?“ vysvětlil mu chlapec klidně. „Už mám dědu Albuse a strejdu Siriuse a taky tetu Hermionu. A Ebony,“ dodal chlapec a Lucius konečně poznal, jaký význam měl ten tón, kterým chlapec pokaždé vyslovoval její jméno. Na místo „Ebony“ totiž jiné děti říkaly … „máma“. „To by asi nešlo. Nevšiml sis, že jsem mnohem starší než ona?“ „Ani ne. To vadí?“ zeptal se Jaz upřímně. „Není to vhodné,“ odvětil Lucius napjatě. „Aha,“ pípl Jaz, i když se nezdálo, že by rozuměl. „Ale líbí se ti, že jo?“ „Po tom ti nic není,“ odsekl chlapci, ostřeji než měl v úmyslu. „Radši si dávej pozor na jazyk, chlapče.“ Jaz na něj vykulil oči. „Proč? Mohl by mi upadnout?“ „Ne. To jen takové spojení … znamená to, že si máš dávat pozor na to, co říkáš.“ „Aha. Hele, proč jseš takovej?“ Lucius na chlapce pohlédl a zamračil se. „Jaký jsem?“ „Ty mě nemáš rád, viď?“ zeptal se Jaz tiše, místo odpovědi. „Neznám tě takže tě těžko mohu … mít rád,“ odpověděl mu Lucius pomalu a SKORO upřímně. „A tvoje chování mi zatím k tomu taky nedalo žádný důvod.“ „Ebony říká, že jsem jako pytel rarášků. Viděl jsem je na obrázku. Jsou takoví modří a mají velké oči. Jako domácí skřítci. Máš taky domácího skřítka?“ „Každá spořádaná kouzelnická domácnost by měla mít alespoň jednoho,“ odtušil Lucius automaticky. Chlapec vážně pokýval hlavou … v kombinaci s jeho vykulenýma očima a nízkým věkem to bylo téměř komické. „Teta Hermiona říká, že je to špatné. Že bysme neměli ty stvoření vozotročkovat – votrozočkovat – voztro- že bysme neměli z nich dělat otroky. Krátura se jí bojí, protože mu navrhla, aby si vzal dovolenou, když byla u nás včera na čaji.“ Lucius se zarazil. „Grange – Chci říct teta Hermiona k vám chodí často?“ „No, je moc hodná taky chytrá a vždycky mi přinese nějakou knížku. Víš, že už umím číst? Strejda Sirius mě to naučil, říkal, že už je načase. A teta Hermiona mě učí jiné věci. Třeba počítat, nebo psát. Chceš vidět, jakou jsem napsal básničku pro Ebony? Úplně sám… Mám ji doma, ale když nás přijdeš taky navštívit, tak ti ji ukážu? Víš kde bydlíme, ne? Přijdeš?“ Jaz na něj upřel hluboké modré oči plné naděje. Lucius potřásl hlavou. „Myslím, že ne,“ odvětil Lucius a divil kam se podělo jeho škodolibé uspokojení, když pozoroval, jak ta dětská tvářička pohasla. „Nemáš rád čaj? Mohl by sis dát ohnivou visky, jako strejda Sírius,“ navrhl mu chlapec. „Už jsi jí někdy pil. Ebony říká, že jsem na ni moc malej, ale strejda mi dal jednou ochutnat. Víš, že chutná jako čaj?“ Lucius jen pozvedl obočí. Chtěl něco poznamenat o Blackově schopnosti vychovávat dítě, ale Jazova pozornost už zase byla jinde. „Jé, hele sněhulák. Můžu si taky jednoho postavit? Prosím?“ Jaz se zastavil a toužebně hleděl na sněhovou postavičku, kterou nějaké děti vytvořily v parku u cesty. „Měli bychom jít,“ namítl Lucius a s nechutí hleděl na ten mudlovský výtvor. „Musíš se vrátit domů.“ „Prosím, prosím,“ škemral Jaz. „Ne.“ „Prosím.“ Jen si povzdechl a znovu pohlédl na sněhovou příšernost. Zimu začínal nenávidět stejně. xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx Když se vrátili, Ebony a Snape právě končili. Jaz okamžitě vlétl Ebony náruče a trousil za sebou sníh. Snape se na Luciuse ošklivě zamračil. „Právě včas,“ poznamenal suše. „Zrovna jsem probírali, jak získat větší podporu pro náš výzkum ze strany … ministerstva. Jsem si jistý, že ty jako odborník na takovéto záležitosti bys měl jistě nějaký návrh.“ „Nejjednodušší cestou bývá neoficiální kontakt. Probudit zvědavost a přimět je, aby senami zajímali. V našem případě bychom ale mohli použít spíše další z osvědčených postupů. Využít známou tvář.“ Na Ebonyině tváři se objevily nesouhlasné vrásky. „Tedy mě,“ odtušila. „Stála jsi, pokud se nepletu, přímo u zrodu celé téhle snahy, což ještě zvýší tvou přesvědčivost,“ vysvětlil jí Lucius klidně. „Nechci … nejsem … necítím se připravená čelit veřejnosti.“ „Jsem si jistý, že Okatvius vás v tom nenechá, že ne, příteli?“ „Mám nějaké kontakty a na jejich základě jsem byl schopný získat pozvánku na ministerský předvánoční ples. To by byla skvělá příležitost. Thomas Lockerman, který stojí oficiálně v čele výzkumného odboru na těchto akcích většinou nechybí. A bývá mnohem přístupnější, když je ve správné náladě,“ informoval je Lucuis. „Vy jste o měli připravené. Domluvili jste se na mně!“ bručela Ebony. „Ples je příští týden v pátek. Vyzvednu tě v sedm. Buď připravená.“ „Ještě jsem nesouhlasila,“ namítla rozčileně. „Všichni víme, že by k tomu došlo, po chvíli přemlouvání. Tak proč nám všem neušetříte čas, Potterová?“ navrhl Snape, který se pořád ještě mračil na Jaze. Chlapec byl po celou dobu hovoru nečekaně potichu, ale teď už nevydržel mlčet. „Proč s ní mluvíš tak ošklivě? Nic ti přece neudělala?“ ozval se. Snapeův pohled se změnil na lehce překvapený. Lucius musel potlačit své pobavení. Jaz měl bradu bojovně vztyčenou a nezdál se vystrašený Snapeovým smrtícím pohledem plným nenávisti. „Protože to jinak neumí, Jazi,“ pronesla Ebony. Bylo to zvláštní, ale zdálo se, jako by se vůbec poprvé byla ublížená Snapeovým ostrým tónem. Jako by jí poprvé vadilo, co musela snášet celá léta. Otočila se na Luciuse. „V sedm budu připravená. Hezký den.“