„Profesorko McGonagallová, můžu Vás na chvíli vyrušit?“ zahájila jsem jednoho lednového dne tak zvanou akci Krysa, aneb hon na Petříčka. „Jistě. Pojďte dál a posaďte se.“ Když jsem uvažovala, jak zařídit pravděpodobně několikatýdenní nepřítomnost Freda a George ve škole, aniž by to vyvolalo přílišné pozdvižení, obavy jejich rodičů a zvídavé dotazy všech okolo, došla jsem k jedinému možnému závěru. A teď jsem jen doufala, že Minerva bude ochotna spolupracovat. „Mám na Vás velkou prosbu. Zachytili jsme stopu jednoho z přívrženců Voldemorta, kterého bych s potěšením vydala do rukou Ministerstva. Pokusím se ho chytit, ale potřebovala bych jako doprovod nějakého kouzelníka, kvůli přemísťování a podobně. Obávám se ale, že Voldemort sleduje pohyb bývalých členů Fénixova řádu a asi bychom přitáhli zbytečně moc pozornosti, kdyby se mnou jel třeba Remus Lupin.... zkrátka mě napadlo, že pro tuhle věc by se hodili Fred a George Weasleyovi.“ „Jak hodně nebezpečné to bude?“ přerušila mě teď profesorka MdGonagallová. V úsporném vyjadřování by mohla s úspěchem soutěžit s ředitelem Zmijozelu .... Nebo je to tím, že já jsem tak ukecaná, že mi všichni ostatní připadají málomluvní? „Průměrně,“ odpověděla jsem po pravdě. „Toho Smrtijeda bych určitě zvládla vyřídit sama. Spíš potřebuju někoho, kdo by mi poradil a pomohl, pokud narazíme na něco, co jako mudla nezvládnu.“ „Mám občas sklony zapomínat, že jste mudla,“ usmála se profesorka a já jsem z jejího výrazu vytušila, že mám vyhráno. „Předpokládám, že je to přísně utajená akce, o které nemá vědět nikdo kromě mě,“ pokračovala McGonagallová. Jakoby mi četla myšlenky. K tomuhle bodu jsem právě chtěla přejít. „Tak nějak. Fred a George už jsou plnoletí. Je mi jasné, že by se to jejich matce nezamlouvalo, ale upřímně - jejich pokusy, které organizují ve škole, taky nejsou zrovna bezpečné. A já na ně dohlédnu, aby se jim nic nestalo. Potřebuji jen, abyste je omluvila ze školy.“ Zdálo se, že ředitelku nebelvírské koleje představa školy bez Weasleyových dvojčat zaujala. Famfrfálový pohár se letos vzhledem k Turnaji tří škol nekonal a tak neměli bratři čím vyrovnávat úbytky bodů způsobené jejich vtípky. „Legenda bude tentokrát jaká?“ připomněla profesorka můj příchod do Bradavic minulý rok. „Tentokrát budou dokonce dvě legendy. Jedna pro rodinu a případně nejbližší okruh přátel, druhá pro všechny ostatní. Cílem je zajistit, aby se Smrtijedi nemohli dozvědět, že má nepřítomnost dvojčat ve škole cokoli společného se mnou a naší organizací. Takže oficiálně onemocní prudce nakažlivou kropenatkou a budou se léčit v Doupěti. Pro jejich rodiče a sourozence budou na naší Základně učit moje lidi nějaké užitečné triky, na které jsou mistři.“ „Hezky vymyšleno,“ pokývala hlavou. „Kde mám ale jistotu, že to, co jsem si teď od Vás vyslechla, není další, v pořadí už třetí, legenda, a že pravda není ještě někde jinde?“ Hups! Zásah, málem potopená. Při plánování téhle operace mě skutečně napadlo předložit Minervě nějakou neškodnější verzi, protože jsem se bála, že odmítne kvůli velkému nebezpečí pro své studenty. Ale pak jsem se rozhodla nefabulovat, a proto jsem nyní mohla směle prohlásit: „Máte moje slovo, že jsem Vám řekla pravdu.“ „Dobrá, to mi stačí. Dávám Vám tedy svolení. A přeji hodně štěstí.“ S těmi slovy se zvedla a potřásla mi rukou. Takže hurá!!! Možná bych na tomto místě mohla (stručně) objasnit, proč moje slovo a slib (viz slib Harrymu, že neprozradím Pobertův plánek) mají takový vliv. Dávala jsem si po celý život pozor, co říkám a slibuji. Ani ten nejhorší z mých nepřátel nemůže tvrdit, že jsem někdy porušila své slovo. Samozřejmě záleží na formulaci .... je pravda a pravda .... Ti chytřejší už to pochopili. Ale když jsem třeba řekla jednomu sadistickému šílenci, který zajal několik mých přátel: „Propusťte je a slibuji, že se Vám bez odporu vzdám a nebudu se snažit Vám ublížit.“, nikdo nemůže říct, že jsem ten slib nesplnila. Vzdala jsem se. Mučil mě a já jsem se nebránila. Ovšem neslíbila jsem mu, že se nepokusím utéct. Takže jsem utekla, jakmile jsem k tomu sesbírala síly. A už vůbec nemůžu za to, že ho rok poté zatkla policie za pašování drog a že ve vězení nepřežil ani týden, protože byl taky úspěšným udavačem a řada spoluvězňů tam byla jeho zásluhou .... Od profesorky McGonagallové jsem zamířila do sklepení za Mistrem lektvarů. „Dobrý večer, profesore.“ „Dobrý večer. Posaďte se. Víno?“ „Ano, děkuji. Mám prosbu a otázku.“ Ukážu mu, že taky umím být stručná...Snape jen pokrčil rameny, že mám pokračovat. „Potřebovala bych od Vás antitransformační a antitransportační lektvar. A chtěla bych se zeptat, jestli skutečně vydrží beze změny vlastností delší dobu a zda začnou účinkovat bezprostředně po použití.“ „Odpověď na otázky je pozitivní. Co se týká žádosti – zajímalo by mě, na co ty lektvary potřebujete. Nejsou zrovna obvyklé a jejich použití je omezené.“ „Vyrážím na lov. Za jedním Smrtijedem.“ „Pettigrew, že?“ Bylo by urážkou inteligence profesora lektvarů předpokládat, že mu to nedojde. Antitransformační lektvar zabraňuje zvěromágům se přeměnit. Zase tolik zvěromágů mezi volně se pohybujícími Smrtijedy nebylo a navíc na chycení Pettigrewa jsem měla osobní zájem, což Snape pochopitelně věděl. Proto jsem na jeho otázku jen přikývla. „Máte štěstí, zrovna mám oba tyto lektvary uvařeny.“ „Děkuji, profesore. Budu se muset rozloučit, mám dnes ještě práci. Asi se teď delší dobu neuvidíme. Dávejte pozor na Moodyho, prosím.“ „Hodně štěstí, Dano.“ Tak ten konec mi lehce vyrazil dech. Jednak mě většinou neoslovoval křestním jménem – říkal mi „slečno“, případně mě preventivně neoslovoval vůbec. A hlavně, přál mi hodně štěstí v akci, o které věděl, že bude znamenat zproštění obvinění jeho nenáviděného ex-spolužáka, Siriuse Blacka. Fred a George trávili (překvapivě) večer na školním trestu, takže jsem si na ně musela počkat skoro do půlnoci. „Jé Dani, co tu děláš?“ „Chci s vámi mluvit. Doufám, že nejste moc unavení.“ Zatvářili se skutečně dotčeně, jako bych je hluboce urazila ... Usadili jsme se v nejbližší učebně a já jsem spustila: „Mám v plánu chytit Petera Pettigrewa a dokázat tak, že Sirius je nevinný. Potřebovala bych ale vaši pomoc.“ „Jasně.“ – „Super!“ – „Vyrážíme hned?“ „Moment, moment,“ musela jsem je krotit, protože jinak by v samém nadšení vyrazili z hradu okamžitě a až za chvíli by jim došlo, že neznají ani směr. „Tak předně pár pravidel. Může to být nebezpečné. Chci, abyste mi slíbili, že mě budete poslouchat a nebudete si zbytečně hrát na hrdiny. Protože hrdinů jsou plné hřbitovy ... Zejména si nepřeju, abyste se mě snažili chránit a vrhali se do střel a kleteb směřujících na mě, pokud k takové situaci dojde. Jsem trénovaná a mám podstatně větší šanci přežít jakýkoli zásah než vy. Dále – když vám řeknu, abyste zmizeli a mě nechali na místě, uděláte to. Bez debat! Je to zatím jasný?“ „Ale to nebude žádná zábava,“ pronesl ublíženě George, ale pod mým výhružným pohledem rychle pokračoval: „Sorry, to byl jen vtip. Nejsme úplně blbý a víme, že tohle není hra. Jenom mi není jasný, jak Ti vlastně budeme platný?“ „Neboj, ono se něco najde... Hlavně asi dvě věci. Budete mi muset pomáhat s přemísťováním, respektive se přemísťovat se mnou jako se závažím. S mudlovskými dopravními prostředky bych ho asi naháněla donekonečna. A pak, budeme se pohybovat na místech, kde by samotná žena přímo lákala k obtěžování, takže budete moji ochránci.“ „Ale přitom Tě chránit nemáme, to jsi nám zakázala, že?“ podotkl logicky Fred. „Noo ... jak bych to vysvětlila. Já se ochráním sama, když bude třeba. Jde o to, že těch příležitostí se pravděpodobně naskytne mnohem míň, když budete se mnou. Na samotnou bezbrannou holku si každý troufne ... A já se potřebuju pohybovat nenápadně a ne třikrát denně někomu ručně dokazovat, že nejsem až tak bezbranná.“ „Jasně, už to začínám chápat. Můžeme teda vyrazit? Abychom se neprokecali do rána, pak by se nám zdrhalo dost blbě.“ „Bez obav, Frede. Ještě poslední věc. Stupeň utajení – přísně tajné. Jinak řečeno, nikomu ani slovo, kde jste a co podnikáte, po celou dobu operace.“ „Počkej, ale my musíme dát vědět aspoň mamce. Zbláznila by se strachy, kam jsme zmizeli, až nás začne McGonagallová hledat,“ napadla George drobná nevýznamná komplikace. „Profesorka McGonagallová vás shánět nebude, s ní jsem o svém plánu mluvila. Teda, aspoň zhruba. V každém případě máte povoleno odjet,“ prohlásila jsem naprosto samozřejmým tónem a byla jsem zvědavá na reakci. Ta mě nezklamala... „Cože? Jak jsi to dokázala?“ vypadlo z dvojčat simultánně. A ty výrazy obličeje ... „To víte, kouzlo osobnosti,“ vychutnávala jsem si nezvyklý stav, kdy ti dva byli natolik přepadlí, že ani nemohli mluvit. „A teď bychom fakt mohli vypadnout. Běžte si sbalit – hlavně mudlovský oblečení a nějaký z těch vašich vynálezů, ty by se mohly hodit. Počkám na vás v Prasinkách u Medového ráje.“