AN1: Omlouvám se panu Pratchettovi, respektive jeho překladateli, skvělému panu Kantůrkovi, za drobné vykradení jeho díla, ale k Snapeovi níže uvedená přezdívka dle mého názoru padne dokonale. AN2: Konečně věnuji větší pozornost další originální postavě, tentokrát mužského původu... Pokud je Dana Mary Sue, Honza by měl být logicky Gary Stue, je to koneckonců její bratr. Protože se mi popisy postav málokdy vejdou do děje, navnadím vás tentokrát hned na úvod. Tak tedy – Honza byl vysoký, měl dlouhé lehce zvlněné blonďaté (ale ne jako Malfoy, žádný peroxid) vlasy, většinu času nosil brýle, jen pod nátlakem si do očí narval čočky. Nejradši chodil oblečený v maskáčových kalhotech a černém triku s fotkou některé ze svých oblíbených kapel, jako třeba Mettalica nebo Black Sabbath. A teď už hurá do akce! Sestřička si lítá po světě a snaží se chytnout toho příšernýho Petera a já abych kvůli tomu kontroloval Bradavice. Žádný štěstí. Jako bysme neměli svých starostí dost, musíme se motat ještě mezi čaroděje. Koukaj se na nás skrz prsty, jako na nějaký sice vzácný, ale přesto odporný hmyz. Mudla v Bradavicích, kdo to kdy viděl. Nelibuju si v tom, dokazovat skupince cvoků s hůlkami, že znám svoji práci a hafo věcí zvládnu líp než oni. Včerejší večer jsem trávil tak, že jsem si sestavoval soukromý žebříček osob, který mě aktuálně nejvíc serou. O první místo se strhla docela bitka, řeknu vám. Pan „Všechno vím a nic neřeknu“ Dumbledore, pan „Kamenná tvář“ Snape, mladý pan „Čistokrevný“ Malfoy, slečna „Vždy laskavá a chápající“ Grangerová. A to už vůbec nezmiňuju místního šílenýho školníka a učitele Obrany proti černé magii, kterým je letos maskovaný Smrtijed. Fakt bájo sebranka. Tohle mi Dana udělala schválně. Mohla sem poslat Káču, která už ty lidi zná a celkem v pohodě je snáší. Ale ne. Rozhodla se, že bych se měl začlenit do kolektivu. Prej – boj se blíží a tyhle lidi budem potřebovat, tak si na ně musíš zvyknout. A nebuď tak nesnášenlivej a tvrdohlavej. Jasně, rozkaz! Zatím jsem potkal jen jednoho čaroděje, se kterým jsem byl schopný se bavit, aniž by se mi v kapse otvírala kudla. Sirius Black. Dokonalej pohodář. To díky němu se Danča vyhrabala z těch svých depresí. A byla to hlavně myšlenka na něho, co mě přimělo v Bradavicích vydržet a chovat se aspoň přiměřeně slušně. Sirius je na tom přece jen hůř než já. Dřepí chudák na Základně, případně v domě svých rodičů, a nemůže skoro nic, protože po něm jdou Smrtijedi, Bystrozoři i mudlovská policie. Připomíná lva v kleci. Dana mu pochopitelně neřekla, kam zase vyrazila ani kdy se vrátí, takže Sirius se deptá představama, co kde podniká strašlivě nebezpečnýho a on tu musí tvrdnout hezky v závětří. Dnes se koná druhý úkol toho jejich slavnýho Turnaje. Hlavně kvůli tomu se tu musím hemžit, dohlížet na Harryho a kontrolovat, jestli Skrk nechystá nějaký podraz. Takhle nějak si to aspoň představovala Danča. Jenže k fungování toho modelu byla docela potřebná kooperace druhé strany a ta se jaksi nedostavila. Fakt, tahle akce se mi daří už od začátku... Jako prvního jsem včera na cestě ke hradu potkal toho příšernýho zmijozelskýho blonďáka a jeho dvě gorily. Ten magor se mě zkoušel dostat nějakou kletbou. Ségra mě varovala, na ni prý taky při prvním setkání vytáhnul hůlku. Jenže jí to z nějakých důvodů připadalo vtipný, zatímco já jsem se slušně rozčílil. Ehmmm, asi jsem mu vyrazil pár zubů. Ale madam Pomfreyová to prý dokáže spravit, však jsme mezi čaroději, že. Všechno by bylo OK, já se tím extempore špetek uklidnil a byl jsem připraven chovat se mírumilovně. Jenže scénu z povzdálí sledoval Dumbledore a nemohl odolat kázání na téma – škodlivost násilí obecně a násilí na dětech zvlášť, potřeba sebeovládání, atd., atd. Málem jsem v praxi vyzkoušel, jestli do mě půjde chlebem, když já začnu kamenem. Nebo jestli dokáže nastavit druhou tvář. Bože, jak mě ten dědek nakrknul! V průběhu našeho „rozhovoru“ (respektive jeho moudrého monologu, přerušovaného občas mým skřípěním zubů) jsem pochopil, že od tohodle člověka se asi podrobnosti o druhém úkolu nedozvím. Tou dobou jsem ale ještě nepropadal panice a pořád věřil, že se mi podaří s někým normálním domluvit. Malfoy je prostě jen rozmazlený puberťák a Dumbledore dědula libující si ve svých tajemstvích. Zbývá Snape, s tím je podle Danči celkem rozumná řeč. Hmm, tentokrát nebyla. Až se uklidním, vydýchám a odreaguju se pár ranami pěstí do čehokoli/kohokoli, budu zřejmě schopný připustit, že jsem si za to mohl sám. zatím bych se ale v hodnocení osoby profesora lektvarů vzácně shodl s většinou studentů. Když mě, bušícího hlavou do stěny a nadávajícího tak nějak obecně celýmu prašivýmu světu, potkala Hermiona a spustila něco na téma „vím, jak se cítíte“ .... sesbíral jsem veškeré drobečky svého slušného vychování a jemných mravů a neseřval jsem ji. Asi by si to nezasloužila. Ovšem zároveň jsem pochopil, že je čas odejít. Ráno moudřejší večera. Dva tak příšerný dny za sebou se mi snad nemůžou přihodit, no ne? Pořádně jsem protáhl kostru Ilčimu, se kterým jsem projel křížem krážem celé přilehlé pozemky a zkontroloval všechny signální zařízení, abych byl aspoň k něčemu užitečný. Před spaním jsem se ještě v rámci otužování prodrkotal ke koupeli v jezeře. Řeknu vám, řádně mi to provětralo hlavu a hned jsem viděl jasněji... Jo jo, správně, tak trochu jsem vyčenichal podrobnosti nadcházejícího úkolu. Zase tak nebezpečně nevypadá, mělo by stačit, když dohlídnu na Skrka. Člověk (mudla) by čekal, že pro potápění v jezeře si soutěžící pořídí třeba skafandr a kyslíkovou bombu. Jenže to by asi bylo pod úroveň čarodějů... Takže jsem ráno u jezera viděl podivná stadia obojživelníků, nejvtipněji vypadal Krum s rejnočí hlavou. Měl jsem pocit, že Harry moc neví, co má dělat, ale nakonec se taky ponořil do ledových (věřte mi, já tam byl před pár hodinama) vod jezera. Snad se neutopí, to by mi tak scházelo k dokonalýmu štěstí... Všichni fascinovaně hleděli na jezero, což jsem moc nechápal, protože se nedělo vůbec nic, skoro celou hodinu. Vlastně jenom se předčasně vynořila ta Francouzka a začala hysterčit, že její „séčička“ se „útopít“. Pak vyplaval Diggory s tou Číňankou, Krum s Hermionou a kousek po časovém limitu i Harry s Ronem a malou Francouzkou. Zdá se, že Harry by si v samaritánství a zachráncovských komplexech mohl podat ruku s mojí milovanou sestřičkou. O si vážně myslel, že by se ti zajatci utopili, kdyby nebyli „zachráněni“ včas! Řekl bych, že mu mohlo dojít, že to je jen hra, na kterou dohlíží ředitelé všech tří zúčastněných škol, bradavický profesorský sbor a dokonce pár panáků z Ministerstva, takže je dost pravděpodobný, že to mají zmanažerovaný a ke ztrátám na životech nedojde. Dumbledore nicméně usoudil, že Harry projevil mimořádné vlastnosti a schopnost fair play a přesvědčil o téhle (podle mě lehce ulítlé) myšlence i ostatní rozhodčí. Kromě Karkaroffa, ten neomylně prosazoval svého koně ... tedy rejnoka ... vlastně chytače. Ehm, trochu blbnu... Zajímavější bylo, co mi Harry řekl později večer k průběhu tohoto úkolu. Konkrétně na téma, jak se mu podařilo dýchat pod vodou, respektive jakým způsobem se dozvěděl, jak může dýchat pod vodou. Hermiona se lehce rozčilila, měla pocit, že ani tenhle úkol Harry nezvládl vlastníma silama, jak vyžadují pravidla. Mě ale spíš zaujala role Moodyho-Skrka. Rozhodl jsem se risknout druhý rozhovor se Snapem. „Dobrý večer, profesore. Já, ehm, omlouvám se za včerejšek, nějak jsem nebyl ve formě. Máte chvilku čas?“ Kdybych neznal Danu tak dlouho a, troufám si říct, dobře, nikdy bych nepochopil, jak zrovna ona, ukecaná a věčně vtipkující, může vycházet s tímhle mlčenlivým mrzoutským chlapem. Na můj úvodní proslov jen pokrčil rameny. Vyložil jsem si to jako – omluva se přijímá, posaďte se, hned se Vám budu věnovat. Jo fakt, tohle všechno těma ramenama dokázal... Tož jsem se taky nepáral dlouhým okolkováním a hned na něho vypálil: „Jak se dostal ráno Moody k řeči o branchifloře?“ AN: Omlouvám se, ale četla jsem knihy pouze ve francouzštině a fakt netuším, jak pan Medek tuhle rostlinku, umožňující dýchat pod vodou, přeložil do češtiny. „Myslíte, jak se k tomu tématu dostal zrovna v okamžiku, kdy se kolem ochomýtal ten domácí skřítek, který je věrným fanouškem Pottera?“ No vida, jak dlouhou větu dal dohromady... Taky dokázal, že mu mozek funguje spolehlivě. Respektive že se jeho myšlenky ubírají stejným směrem jako ty moje. I když je otázka, jestli to je dobře – s Danou už to máme tři lidi s paranoidními sklony na jedné scéně. „Přesně tak.“ „Takže máte taky pocit, že se Moody snaží Potterovi v Turnaji pomáhat?“ „Jo. Ale není mi jasný, jaký by k tomu měl důvod.“ „Jedná na základě pokynů Pána zla, to je jisté. Běžný smrtelník těžko pochopí, jakým způsobem Temný pán uvažuje.“ Musím uznat, že dnes byla se Snapem podstatně rozumnější řeč. Sice mi určitě neřekl všechno, co ví o Voldemortovi, ale to se ani nedalo čekat. Dohodli jsme se, že Moodyho-Skrka musíme sledovat ještě pozorněji než dosud. A pak už jsem mohl konečně vypadnout!