„Abych Ti mohla vysvětlit všechny důvody a okolnosti, které vedly
Severuse k největší chybě jeho života, musím se vrátit hodně do
minulosti. Ještě před jeho narození.
Já jsem se narodila ve staré kouzelnické rodině. Starobylost mého rodu
byla doložena až do dob velkého Merlina. Hrdost, pýcha a jméno rodu pro
mého otce znamenaly všechno. Byl ochoten obětovat prakticky cokoli, aby
jméno rodu Voncalvinů zůstalo neposkvrněno. A aby si on sám zachoval
tvář. Proto bez velkého rozmýšlení obětoval i své jediné dítě – mě.
V době mého narození bylo naše jméno tím posledním, co jsme měli. Jedině
ono nás chránilo před posměchem a životem bez peněz. Náš veškerý majetek
byl zadlužen. Byli jsme na hranici krachu. Ale ostatní nám stále
půjčovali, abychom mohli žít na úrovni hodné tak starobylého rodu.“ Kolem
úst se jí objevil trpký výraz a v hlase znělo pohrdání. „Maminka byla
jiná než otec. Jediný její majetek, na němž jí záleželo, jsem
představovala já. Milovala mě, ale nedokázala otci vzdorovat. Když mi
bylo patnáct, ozval se otcův největší věřitel. Severus Snape.“ Odmlčela
se. Zavřela oči a pokračovala.
„Nebudu zabíhat do podrobností jejich obchodního jednání. Pro mě mělo
jediný výsledek. Byla jsem prodána. Ještě téhož roku jsem se vdala za
Severuse Snapea, který na oplátku zaplatil všechny rodinné dluhy.
Nikdo si neumí představit, jak jsem byla zoufalá. Opustila jsem domov,
kde mě zbožňovali. K tomu navíc jsem měla žít s člověkem, který byl
pravým opakem mé matky, která do té doby tvořila celý můj svět. Z toho
člověka vyzařovala obrovská energie, temná energie. Byl prosáklý zlem.
Děsila jsem se ho. Bála jsem se žít v jeho domě.
Dnes to tak nevypadá, ale tento dům byl horší než noční můra. Dnešní
podoba byla vtisknuta mnohem, mnohem později a já věřím, že kdyby můj
manžel vstal z mrtvých, všechny by nás za tyto změny zabil. Tehdy tu
stála pustá temná barabizna. Bez zrcadel, obrazů, ohňů v krbu, slunečního
světla.
Okenice byly vždy pevně zavřené.
Po třech letech manželství se nám narodil syn. Jak bylo zvykem, dostal
jméno po otci. Teprve tehdy jsem si mohla trošku vydechnout. Můj manžel
dostal to, co chtěl. Dědice pro svůj majetek a své jméno.
Milostivě ponechal synovu výchovu v mých rukou a zmizel. Dokonce mi
dovolil změny v domě, směla jsem otevřít okenice… Jen v jeho pokojích
musela zůstat tma.
Doma se moc nezdržoval a pokud ano, dělala jsem vše, co si přál, abych
měla klid a nevzal mi syna.
Měla jsem přesné pokyny, jak Severuse vychovávat, ale dělala jsem pravý
opak. Severusovo dětství jsem naplnila spoustou her, smíchu a lásky. Můj
syn byl veselé hravé a milé dítě. Všichni sousedé ho milovali a i domácí
skřítci jej rozmazlovali. Pouze když byl jeho otec doma, muselo být po
jeho. Severus musel sedět rovně, nesměl se usmívat, nesměl mluvit, pokud
nebyl vyzván. Severus se toho člověka, kterému musel říkat otče, kterého
nesměl obejmout ani jinak se jej dotknout, bál. A pokud to bylo jen
trošku možné, vyhýbal se mu.
Po léta vše probíhalo dobře. Až do Severusových jedenáctých narozenin. Ty
jsme na manželovo přání oslavili všichni společně. A tehdy mi manžel
oznámil, že už syna neuvidím. Naprosto chladně mi řekl, že ještě toho dne
syna odvede a mě zakazuje veškerý kontakt s ním. V září měl Severus
nastoupit do Bradavic a podle příkazu jeho otce měl od té doby trávit
všechny prázdniny a volné dny pouze s ním v jeho londýnském sídle.
Byl to nejhorší den v mém životě, protože jak řekl, tak udělal. Hned po
večeři Severuse násilím odvlekl. Nikdy nezapomenu, jak můj syn brečel a
křičel. Chtěl zůstat se mnou, ale manželovi to bylo jedno.
Dlouho jsem nevěděla, co budu dělat. Oba zmizeli a všechny mé prosby i
návštěvy v Londýně ta zrůda v lidském těle zakázala. Pohrozil, že zničí
mou rodinu, jestli se pokusím se Severusem spojit.
Myslela jsem, že zešílím. Severus byl jediným světlým bodem v mém životě.
Jedinou dobrou věcí, která z mého manželství vzešla. Až jednou…“ Otevřela
oči v nichž se leskly slzy.
Hermiona na ni se zájmem hleděla a měla strašný pocit viny, že donutila
Chloe vzpomínat.
„Severus byl v Bradavicích půl roku, když mě kontaktoval ředitel školy
Albus Brumbál. Syn se mu nelíbil. Byl zasmušilý, chladný a odtažitý.
Začali jsem si dopisovat a já se děsila a tiše zuřila. Albus mi psal o
synovi všechno. Nic nezamlčel.
Pro mě to byly děsivé zprávy. Ze syna se stávala zrůda. Zajímal se o
černou magii, nenáviděl lidi kolem sebe, nenáviděl smích. Všechno, co
kdysi miloval, teď nenáviděl. A já nemohla nijak zasáhnout. Vlastně jsem
se ani nijak zvlášť nesnažila, protože…
Protože když jsem jednou požádala Albuse, aby dal Severusovi dopis ode
mne, vrátil se mi zpátky poštou neotevřen. Víc jsem neudělala. Neměla
jsem sílu znovu zažít synovo odmítnutí.
Na ty následující roky nikdy nezapomenu. Jsou mou noční můrou. Jenže
nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř… Brumbál mi napsal, že se
Severus stal Smrtijedem. Bylo mu sedmnáct, dosáhl plnoletosti a jeho otec
ho přivedl ke svému pánovi. Jestli jsem do té doby přece jen doufala, že
se v synovi ozve jeho dobrá stránka, teď se má poslední bláhová naděje
zhroutila.
A já jsem se zhroutila s ní. Do té doby mě držela při životě myšlenka a
naděje na lepší budoucnost po synově boku, ale po tomto oznámení, jsem už
neměla pro co žít. Bránila jsem se všem pokusům a bojovala jsem o smrt.
Chtěla jsem zemřít.
Jenže léčitelé můj názor nesdíleli a bojovali o můj život. Dnes za to
děkuji Bohu, ale tehdy jsem ho proklínala. Proklínala jsem celý svět.
Jako by toho nebylo dost, přišla další rána. Léčitelé mi oznámili, že se
už nikdy nepostavím na nohy. Jako následek mé bezbřehé touhy zemřít a
jejich snahy mě proti mé vůli udržet při životě. V tomto souboji se
poškodila mícha. Bylo mi to jedno, tehdy mi to bylo úplně jedno…
Konečně mě pustili z nemocnice. Pohybovala jsem se po domě jako tělo bez
duše. Zavřela jsem okenice a nakonec jsem přestala vycházet z pokoje.
A pak se stal zázrak.
Pamatuji si na ten den, jako by se to stalo včera. Byla chladná zimní noc
a někdo bušil na dveře domu. Stála jsem se svým vozíkem nahoře na
schodišti a čekala, až Konstantin otevře.
Za dveřmi stál Severus. Krve by se ve mně nedořezal. Naskočila mi husí
kůže a rozbrečela jsem se jako malá. Můj syn se vrátil. Byl doma… Ale má
radost byla zmařena hned v zárodku a já jsem dostala studenou sprchu.
Severus byl úplně jiný, než jakého jsem si pamatovala. Kolem úst měl
trpkou vrásku a tvrdý výraz v obličeji. Z očí se mu nedalo číst nic
jiného než zlost a nenávist. Víš, pohled na něj mě bolel. Bylo mu pouhých
osmnáct a v očích i obličeji měl vepsanou všechnu tíhu světa.
V náručí držel malou holčičku. Dal ji do náručí Konstantinovi a chladně
poručil, aby se o ni postaral. Na mě se ani nepodíval a zmizel.
Malá blondýnečka se probudila, když jsme ji ukládali do postele. Okamžitě
jsem se do ní zamilovala.“ Něžně se pousmála. Potom její výraz ztvrdl.
„O dva dny později jsem se dozvěděla, že můj manžel zemřel. Bůh mi
odpusť, ale ulevilo se mi a dokonce jsem cítila radost. A proto jsem si
dovolila obrovskou troufalost. Změnila jsem celý dům. Pustila jsem se do
totální rekonstrukce. Dům a prostředky mi totiž milostivě ve své poslední
vůli ponechal.
Chtěla jsem všechno změnit hlavně kvůli Jasmíně. To malé stvořeníčko s
nádhernýma blonďatýma vláskama a překrásnýma očima si získalo srdce
celého domu tak, jako si jej kdysi získal Severus. Zařídili jsme jí
pokoje a milovali ji jako vlastní. Jasmína byla andílek. Hned druhý den
po jejím příchodu zněl domem smích. Bylo jí deset a byla plná života,
který nám ostatním doslova vnutila. Jako nedávno Ty…“ Pohlédla na
Hermionu s něhou v očích.
„Asi po roce přišel dopis od Brumbála. Řekl mi, že Severus se stal jeho
špehem u Voldemorta. Bála jsem se o něj, přesto mě zaplavila radost. Byl
to první krok.
A brzy přišel další. Syn se vrátil domů. Srdce mi pukalo, když mi
vyprávěl, co se za celé ty roky stalo. Prosil o odpuštění, že na mě
zapomněl, že mě nechal otci napospas… Neměla jsem co odpouštět. Svého
manžela jsem znala lépe než kdo jiný. Jedenáctiletý chlapec se nemohl
postavit jeho vůli. Stejně by nevyhrál.
Později za mnou pravidelně chodil. Asi za měsíc po první návštěvě se
zeptal na malou.
Dovedla jsem ho do jejích pokojů. Jasmína spinkala klidně. Až po roce jí
přestaly pronásledovat noční můry a přestala být náměsíčná.
Tehdy jsem poprvé viděla dospělého Severuse se usmát. Vzápětí zvážněl.
Odvedl mě zpět do mého pokoje a začal vyprávět. A já konečně pochopila,
proč Jasmína měla noční můry.
Její rodiče byli stoupenci lorda Voldemorta, ale úkol, který jim dal,
nesplnili. Jak bylo Voldemortovým milým zvykem následoval trest. Dlouho
je mučil.“ Chloe se odmlčela a těžce polkla. „Severus. Na Voldemortův
příkaz je před shromážděním Smrtijedů mučil Severus. Ani jeden to
nepřežil. A Voldemort nařídil, aby se zbavil i jejich dcery. Severus by
ji nedokázal zabít. Vím, že zabil mnoho lidí, ale dítěti ublížit nemohl.
Proto ji donesl ke mně. Zbavil se jí. Svým způsobem poslechl – Voldemort
mu nenařídil ji zabít, měl se jí pouze zbavit.
Léta plynula. Jasmína rostla a Severus se do ní zamiloval. Znal ji od
dívčích střevíčků a nedokázal jí odolat. A Jasmína svého zachránce, jak
mu láskyplně říkala, milovala také.
Měla jsem radost. Moje děti se milovaly a já byla šťastná, že ani jedno z
nich neztratím.
Jenže Voldemortova síla rostla. Všude kolem panovala bída a strach.
Nemohli jsme nečinně přihlížet. S Jasmínou jsem se obě zapojily do
dobročinných prací pro lidi, které Voldemort a jeho přívrženci připravili
o rodinu.
Severusovi bylo dvacet pět a Jasmíně sedmnáct, když se narodil Harry
Potter. O rok později Pán zla zmizel.
A my slavili svatbu.
Jasmína i Severus si moc přáli dítě. Deset let se marně snažili. Konečně
se jim to povedlo. Oba se těšili a nepřipouštěli si problémy. To byla
krásná doba.
Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Naše rodina je
toho zářným příkladem.
Jasmína při komplikovaném porodu zemřela a můj vnuk ji po dvou dnech
následoval. Pro Severuse život ztratil smysl. Ale viděl příliš mnoho
smrti a na život si nesáhl. Také proto, že tušil, že Voldemort se vrátí.
Jeho Znamení zla mu to denně dokazovalo. Stal se přímo posedlý myšlenkou,
že uvidí Voldemortův definitivní pád. Proto dával na mladého Pottera tak
velký pozor. Nesmělo se mu nic stát, jinak by se proroctví nesplnilo.
Jeho vůle a pevná palice ho zachránily. Teď si však nejsem jistá, jestli
ví, jestli si uvědomuje, že má proč žít!“ dokončila tichounce.
Hermiona seděla vedle ní tiše, ale po tvářích jí stékaly hořké slzy.
„Chloe já vím, že jsem příšerná, ale můžu se zeptat, proč Severus tak
nenáviděl Harryho?“
„To nebyla nenávist, jen vztek. Hořký vztek, protože na Harryho otce se
vztekal už od školy. James měl totiž všechno, co on ne – milující rodinu,
matku, kamarády a dokonce si mohl vzít dívku, kterou miloval. To Severus
mohl až později. Záviděl mu. A Harry mu všechno připomínal ve velice
citlivé době. Nastoupil do školy chvilku poté, co Jasmína a Luke zemřeli.
Bylo to pro něj hrozné, víš? Tolik se podobal Jamesovi a to Severuse
hrozně bolelo…“
Hermiona přikývla. Teď už Severuse chápala. „Je mi to líto, Chloe,“ řekla
bez souvislosti.
Chloe na ni nechápavě pohlédla. „Co je ti líto?“ V očích se jí kmitl
náznak pochopení. „Na tu hloupost zapomeň. Byla to nehoda, nebyla to Tvá
chyba, Hermiono!“ napomenula ji ostře.
„Úplně souhlasím,“ ozval se slabý hlas z postele.