Taky tak milujete, když vás uprostřed noci vzbudí neodbytné pípání telefonu? Měla jsem za sebou poměrně hektické období a plánovala jsem si užít trochu lenošení po boku Siriuse. Jenže moje tajné přání jaksi nebylo vyslyšeno. Pro změnu mě nahánějí ze Základny... „Dani, tady Míra. Sorry, že ruším v tak blbou dobu. Zaznamenali jsme zvýšenou koncentraci označkovaných Smrtijedů na jednom místě.“ Tak tohle mě probudilo dost spolehlivě. Dloubla jsem i do Siriuse ležícího vedle mě a přepnula telefon na hlasitý hovor. Smrtijedi byli z Azkabanu venku už skoro čtvrt roku a nás začalo zneklidňovat, že neprovádějí nic podezřelého. Znáte to – ticho před bouří. „Kde jsou?“ „V rumunských horách, kousek od Svaté Heleny. Pamatuješ si tu jeskyni pár kilometrů od vesnice? Jsou hned před jejím vchodem.“ “Jasně. Tož se tam za nimi vyrazíme podívat.“ „Dávej si bacha, netušíme, kolik jich tam může být. Je docela pravděpodobný, že tam bude i Voldy, proč by se jinak scházeli takhle mimo civilizaci.“ „Neboj, nehodlám se s nimi pustit do přímého boje. Tak zatím.“ „Zlomte vaz,“ popřál nám můj kámoš a ukončil hovor. Sirius už byl připraven. Konečně nějaká akce, říkal jeho výraz, když stál uprostřed pokoje s hůlkou v pohotovosti, jako kdyby se na ty Smrtijedy chtěl okamžitě vrhnout. „Žádný hraní na hrdiny, OK, darling? Chtěla bych zatím jen zjistit, jaké pikle tam kují.“ „Dobře, velitelko. Takže nás mám přemístit někam na doslech?“ „Kulhavá skála u Svaté Heleny. Zvládneš to nebo se chceš radši podívat na mapu?“ „V pohodě, jedem.“ Sirius byl na přemísťování fakt talentovaný, trefil se přesně a ani se mi z toho pro mudly nezvyklého „dopravního prostředku“ neudělalo tak blbě jako obvykle. Byli jsme asi dvě stě metrů od jeskyně, před kterou.... A do hajzlu! Tak to je slušné srocení lidu. Na mýtince před vstupem do jeskyně se tísnilo nejméně sto osob. „Radši se přeměň,“ požádala jsem svého přítele a začala se plížit blíž, abych lépe slyšela. Tichošlápek si to šinul za mnou. Voldemort tu nebyl, ale skoro bych řekla, že se ještě objeví. Podle vzezření přítomných bylo patrné, že většina z nich jsou Rumuni, asi zdejší sekce Voldyho armády. Jestli má už dnes tolik stoupenců v každé zemi, máme se na co těšit. Zatím držela slovo Belatrix, kdo jiný taky. Snažila se mluvit rumunsky. Rumunština s anglickým přízvukem, to teda byla lahůdka. Standardní rumunštinu poměrně slušně ovládám, ale teď jsem měla docela problémy. „Je to pro vas felká šest. Budete pačit ke chlavnim silam našho pána. Ón vas vodmění. Můsite byt připravený a smažit se ziskat co néjvěčí fliv a dálši stupence. Už brzí zahútočíme a svrchneme všehny mílovniky mudlův a mudlovských šmhejdů.“ Zpočátku jsem měla co dělat, abych se nerozesmála, ta pronunciace byla fakt vtipná. Až pak mi došlo, že obsah vět zase tak legrační není... Belatrix řečnila dlouho, ale nic zajímavého jsem se zatím nedozvěděla, jen přehršel frází a náborových lákavých slovíček. Kromě ní byl ze známých Smrtijedů přítomen i její drahý manžel, Dolohov a Jameson. Ale kde vězí Voldemort? Vsadila bych se, že tu čekají právě na něho. Tuto moji domněnku mi vzápětí potvrdil jeden z Rumunů, když přerušil Belatrixin monolog: „Slibovali jste nám, že tu dnes bude i samotný Temný pán. Řada z nás sem kvůli tomu setkání cestovala z velké dálky a za cenu značných obtíží. Tak kde tedy je?!? To tu na něho máme čekat celou noc?“ „Ják se vodvašuješ?“ zasyčela Smrtijedka. „Naš pán se nevzpovidá ani svým nejhblišim. A gdo si ty?“ „Hádám, že jeden z těch, kteří mu mají pomoct k návratu. Ale nejdřív bych si rád ověřil, že skutečně znovu povstal. Zatím nemáme žádný důkaz.“ Hmm, tak tenhle chlapík byl skutečně odvážný. Nebo nevědomý – neznal Belatrix a její šílenou chorou mysl, zcela zasvěcenou službě Voldemortovi. Reakce byla nevyhnutelná: „Crucio!“ vykřikla Belatrix a dotyčný se zhroutil k zemi, kde se svíjel a křičel bolestí. Vypadalo to na pěkný poprask, protože místním se evidentně nelíbilo, jak rychle Belatrix přešla od úlisných slovíček o cti a vážnosti k nekompromisnímu trestání neposlušnosti. V tu chvíli jsem ale zahlídla něco, z čeho mi vyschlo v hrdle. K jeskyni přicházeli dva Smrtijedi a vlekli za sebou spoutaných pět mudlů – pravděpodobně vesničanů ze Svaté Heleny, kteří se takhle v noci vydali na lov a narazili na něco o dost nebezpečnějšího, než jsou vlci a lišky. Z hlavy se mi málem kouřilo, když jsem se snažila rychle vymyslet, jak je zachránit. Belatrix už taky přestala věnovat pozornost neposlušnému Smrtijedovi a se sadistickým úsměvem se otočila k vesničanům. „Á, můdlové. Tho si hužijeme. Ták nam něgdo můše předvíst, ják vovlada mhučíci kledby.“ Představa, že těch pět lidiček poslouží jako pokusní králíci pro nové stoupence Voldemorta, kteří mají na nich šílené Belatrix demonstrovat svoji znalost zakázaných kleteb a dalších vybraných specialit, se mi ani za mák nelíbila. Tichošlápek se už při jejich vstupu na scénu přeměnil a teď stál vedle mě s hůlkou v ruce, připraven k záchranné akci. Jenže to byla více než stonásobná přesila, to je přece jenom trochu příliš... „Síri, umíš vykouzlit Znamení zla?“ obrátila jsem se na svého přítele. „Teoreticky jo.“ „Tak je asi správný čas vyzkoušet ho i v praxi. Běž pár set metrů od jeskyně. Potřebovala bych nejdřív kouzlo Temnoty na oblast u vchodu do jeskyně a pak Znamení zla co nejdál Tvým směrem, ale tak, aby na Tebe pokud možno nenarazili, až tam poběží. Doufám, že většina z nich se pohne tím směrem a mě se podaří s těmi vesničany zdrhnout do jeskyně. Uprostřed jeskyně je takový větší prostor s jezírkem, zkus se tam potom přemístit.“ „Dobře. Zlom vaz.“ „Ty taky.“ Teda jestli tohle dopadne dobře... Fakt jsem neměla v plánu se dneska s nimi pustit do křížku, hlavně při takovém poměru sil. Na druhou stranu jsem spoléhala, že se projeví stádový komplex a že je Znamení zla trochu vyvede z konceptu. Zatím se domlouvali, kdo začne s mučením. Připravila jsem si do pohotovosti revolver i bojový nůž a připlížila jsem se co nejblíž. Ozvalo se krátké zavytí, kterým mi Sirius oznamoval použití kouzla Temnoty. Zavřela jsem oči a doufala, že tak získám alespoň malou výhodu proti těm, kteří ze světla Měsíce a hvězd padnou rovnou do tmy, která nejde rozptýlit rozsvícením hůlky. Absolutní tma... A hned poté se nad lesem na západě objevilo obrovské Znamení zla. Dav Smrtijedů splnil mé naděje a začal se chovat dle charakteristik jakéhokoli davu – tedy zmateně a nekoordinovaně. Většina prvků dav tvořících okamžitě vyrazila směrem k místu, nad kterým se Znamení vznášelo. Já jsem naopak směřovala k menší skupince sestávající z pěti vězňů a čtyřech Smrtijedů, kteří se davovitosti vzepřeli a zůstali stát kousek od jeskyně. Ne že bych je viděla nějak jasně, ale oni na tom byli ještě hůř a pro mě navíc hrál moment překvapení. Kopanec do slabin prvnímu z nich, loket do ohryzku druhému, to bylo dílem okamžiku. Druzí dva si stačili všimnout, že se něco děje, ale hned vzápětí se poroučeli k zemi pod dalšími údery. „Buďte tiše, jsem přítel,“ oslovila jsem naléhavě pětici vesničanů. „A nehýbejte se, ať vás nezraním, musím vám přeříznout pouta.“ Zdálo se, že ti lidé jsou v lehkém šoku. Ne že bych se jim divila. To že na ně mluvím česky už jejich údiv z nedávných událostí nemohlo nijak výrazně zvětšit. Slyšela jsem zvuk kroků, někteří Smrtijedi už se vraceli. „Rychle do jeskyně,“ zavelela jsem a naše malá skupinka se pohnula směrem ke vchodu. „Držte se za ruce a co nejblíž k levé stěně,“ udílela jsem další pokyny a přitom si v mysli vybavovala vnitřní prostory jeskyně, ve které jsem byla naposledy někdy před pěti lety. Měla jsem v kapse lampu-čelovku, ale tu bylo bezpečné použít až za prvním ohybem, teď by nás světlo Smrtijedům zbytečně prozradilo. Zatím za námi nešli, i když jejich hlasy před jeskyní nabývali na intenzitě. „Kdo jsi?“ jeden z vesničanů, mladý muž, sotva dvacetiletý, se konečně ozval. Už jsem si začínala myslet, že hrůzou oněměli. „To není důležité, nejdřív se odsud musíme dostat. Pozor, rozsvítím světlo.“ Čelovka se rozzářila a ukázala mi, že už jsme skoro u jezírka. „Ale kam nás vedeš? A kdo jsou ti lidé venku? Proč nám chtěli ublížit?“ Hmm, možná by oněmění nebylo od věci... Teď zrovna jsem fakt neměla chuť odpovídat na jejich zvídavé otázky. Teď jsem totiž chtěla u jezírka vidět Siriuse a ujistit se, že je v pořádku. Jenže on tam nebyl. „Jeskyně má i druhý východ, i když ne zrovna pohodlný. Díra ústící na mezi kousek od starého dubu. Předpokládám, že jste ze Svaté Heleny?“ „To jsme, ale Tebe neznáme. Kdo jsi?“ Ti jsou ale neodbytní. Kde může vězet Sirius? Sakra. „Musíme tu chvíli počkat, měl by se k nám připojit můj přítel.“ To sice nebyla odpověď ani na jednu z jejich otázek, ale bylo mi to celkem jedno. Začali se tiše bavit mezi sebou, ale naštěstí nejevili snahy vzdálit se nebo ze mě páčit další rozumy. Něco se mu muselo stát... Mám je nejdřív odvést do bezpečí nebo se ho vydat hledat? Jenže taky bych jim potřebovala změnit paměť, o tomhle nočním dobrodružství by si nemusela vyprávět celá vesnice. Sirius je přece svéprávný. Pokud ... pokud ho nenapadlo vyřídit si účty s některými Smrtijedy a jmenovitě se svojí milovanou sestřenkou. Že mě to hned nenapadlo! Ale snad ... přece není úplný sebevrah, ne? Asi jsem začínala trochu propadat zoufalství. Věděla jsem, že nemůžu nic rozumného udělat, jenže ta nečinnost mě strašně deptala. Když už jsem byla na pokraji psychických sil a chystala jsem se vrátit před jeskyni a „popovídat“ si s tlupou shromážděných Smrtijedů, konečně se ozvalo tiché „lup“ a Sirius ... se rozplácl přesně uprostřed jezírka. „Lásko, jsi v pořádku?“ Tak toto budiž důkaz, že jsem na tom fakt byla nervově dost špatně. Že je v pořádku se zdálo být zjevné a tudíž by za normálních okolností tento jeho vpád u mě vyvolal záchvat smíchu a pár trefných komentářů, zejména když o něm pořád tvrdím, jak dobře se umí přemísťovat. Ale i mistr tesař se holt někdy utne. „Jo a Ty?“ hodil po mně pohledem, asi se mu taky nezdálo to uvítání... „Jasně. Myslíš, že je vhodný okamžik na koupel?“ To už jsem se dostávala zpátky do své kůže. „Jak uvidím vodu, prostě nemůžu odolat,“ zabručel Sirius, ale v rozporu s těmito slovy se snažil co nejrychleji z jezírka vylézt. Málem jsme oba zapomněli, že tu nejsme sami. Vesničané opět oněměli a poněkud konsternovaně nás sledovali. Když se Sirius vyškrábal z vody, objala jsem ho a radši se zblízka ujistila, že je opravdu nezraněný. Pak jsme se vydali směrem k druhému východu z jeskyně. Byla to asi dvacet metrů dlouhá šachta, akorát tak široká, aby se jí člověk protáhl. „Můžeš mi vykouzlit lano, Síri?“ Obliviate bylo jen otázkou času, takže bylo zbytečné se snažit něco maskovat. Vesničané se pohybovali v jakémsi polomrákotném stavu a zřejmě se snažili přesvědčit sami sebe, že trpí kolektivní halucinací. To byl vlastně nejlepší možný stav, který jsme si mohli přát. Taky by mohli v děsu prchat nebo nás začít odhánět modlitbami... „Vyšplhám nahoru a pak vás postupně vytáhnu. První z vás si zatím může přivázat konec lana k pasu. Musíte se jen odrážet od stěn, abyste se moc nepoškrábali, o zbytek se nestarejte.“ Terén v šachtě nebyl zrovna schůdný, ale zase nic, co by se s horolezeckým výcvikem nedalo zvládnout. Takže jsem za pár minut byla na povrchu. Všude kolem klid, žádný smrtijedí hemžení. Zajímalo by mě, jak to že nás nešli hledat do jeskyně. No, tím líp. „Připraveni? Tahám,“ zahlásila jsem dolů a zapřela se do provazu. Jasně, bylo by pro mě jednodušší, kdyby ty lidičky šplhali sami a já je jenom jistila. Jenže jsem měla obavy, že to by na ně bylo moc náročné. A je logické, že lépe zvládnu pravidelný tah než to, když by někdo z nich při šplhu uklouzl a zůstal viset a já musela vyrovnávat ten náraz. Ovšem to jsem netušila, že jako první se na provaz přiváže ten největší a nejsilnější z nich. Minimálně sto kilo živé váhy, tomu říkám trénink... Další už byli snadnější, protože první vytažený obr mi pomáhal. Nakonec vylezl i Sirius a vydali jsme se k vesnici. Zastavili jsme se na dohled od prvních domků. „Teď je to na Tobě, Síri,“ obrátila jsem se na svého přítele. „Petrificus totalus,“ zazněla první kletba a všech pět vesničanů ztuhlo. „Jak jsi je dokázal omráčit všechny najednou?“ nedala mi moje zvědavost. „To ten pohyb hůlkou. A nerozptyluj mě, na Obliviate se musím soustředit,“ odbyl mě Sirius. S Obliviatem potom obešel hezky jednoho po druhém a celé mu to trvalo skoro hodinu. „Tak jo, snad dobrý, můžeme jít,“ vydechl nakonec unaveně. „Neměl bys je nejdřív uvolnit?“ zeptala jsem se. „Hm, ale možná by nás nemuseli vidět, nemyslíš? Snažil jsem se jim vnutit představu, že byli celou noc na lovu, nic neulovili a teď se vrací domů. Jak myslíš, že do toho schématu zapadáme my dva?“ „No jo, sorry, už mi to nemyslí.“ Poodešli jsme za nejbližší strom a pak Sirius líně máchl hůlkou: „Finite incantatem!“ Sousoší se pohnulo. Nejprve vypadali poněkud zmateně, ale pak jsme zaslechli: „Dnes se nám lov moc nevydařil, co? Tak dobrou noc, Jindro.“ „Dobrou noc.“ S tím se pětice rozešla ke svým domovům. „Máš sílu se jít podívat ještě k jeskyni?“ zeptala jsem se Siriuse. „Ale opravdu jít, přemístění bych teď asi nezvládl.“ „Co se vlastně stalo, že jsi se v jeskyni objevil až tak pozdě?“ „Měla jsi strach?“ „Tak trochu,“ musela jsem přiznat. „Narazil jsem na dva Smrtijedy. Zdá se, že měli kolem jeskyně postavené hlídky, vždyť jak jinak by bývali našli těch pět lidí. Trvalo mi chvíli, než jsem je zpacifikoval a mezitím se už přiblížil ten hlavní dav. Obávám se, že moje drahá sestřenka mě poznala, takže jsem se ji taky pokusil zneškodnit, jenže to se mi nepovedlo.“ „To je zvláštní, taková bezpečnostní opatření. Čeho se mohli bát, dav Smrtijedů uprostřed lesa, nejbližší vesnice je obydlena jen samými mudly. Kdo by je tam mohl ohrozit?“ „Asi fakt čekali, že se objeví, Voldy. A ten chce zatím zůstat v utajení.“ „Jo, to dává smysl.“ „Ty vesničani mluvili česky. Jak je to možné?“ napadlo Siriuse. „Svatá Helena je česká vesnice. Je jich v těchhle horách několik.“ Blížili jsme se zpět k jeskyni, takže jsme raději ztichli. Ale po Smrtijedech už nebylo ani památky. To se koneckonců dalo čekat. Jenom... „Pozor!“ zařvala jsem a strhla Siriuse k zemi. Letící stín nás těsně minul, dopadl na zem a z netopýra se změnil v člověka. Člověka s bledou tváří a nebezpečným úsměvem, při kterém bylo vidět dva poněkud delší špičáky. „Jasně jsem řekl, že si nepřeji být vtahován do vašich trapných mocenských bojů. A vy se opovážíte uspořádat shromáždění zrovna tady!“ Že by tohle byl ten důvod, proč nás Smrtijedi nepronásledovali do jeskyně? Nenápadně jsem zadržela Siriusovu ruku s hůlkou. Pokud ten upír není nadšeným příznivcem Voldemorta, třeba se s ním bude možné dohodnout. „Promiňte, pane. Nepatříme k té smečce, která se tu v noci shromáždila. Jsme z druhé strany. Já se jmenuji Dana z Malé rady a tohle je můj přítel Sirius Black.“ „Jsem hrabě Villeroi de Maledikt.“ Super, tušila jsem, že u upíra převládne jeho šlechtické vychování. Dokonce se mu už trochu zatahovaly špičáky. „Těší mě,“ usmála jsem se a natáhla k němu ruku. A pak jsem si vyzkoušela své schopnosti sebeovládání, protože pan hrabě si ji přitáhl k ústům ... a políbil ji! Co by taky člověk čekal od upíra, že? „Rád Vás poznávám, hrabě,“ ozval se i Sirius. „Říkáte, že nepatříte k té bandě fanatiků, kteří se mě snažili zlákat k jakémusi boji za čistou krev? Prý si se mnou dnes chtěl promluvit samotný jejich velitel. Temný pán mu říkají. Asi si myslí, že se z něho pominu radostí. Jako kdybych takových šašků už nezažil spoustu.“ „Nepochybuji, že jste již viděl za svůj život hodně. Pro Voldemorta byste byl velmi výhodný spojenec.“ „A co pro vaši stranu? Co mi budete slibovat vy, když se k vám přidám?“ „Nemyslím, že byste měl chuť se přidávat k jakékoli straně. Těžko Vám můžu slíbit něco, po čem byste opravdu toužil.“ Upír uznale přikývl a znovu se usmál, tentokrát však spíš potěšeně než zlověstně. „Jste chytrá. Musím jít, ale možná se ještě potkáme.“ „Nashledanou, hrabě,“ pronesli jsme se Siriusem dvojhlasně. Hrabě se nám uklonil a za okamžik již odplachtil vzduchem. „Uff, ty máš teda nervy, Dani. Jak Tě napadlo, že si nás nebude chtít dát ke svačině?“ „Byl to risk. Ale vyplatil se. Je zbytečné dělat si další nepřátele. Pro nás je výhra už jenom to, když zůstane neutrální. A řekla bych, že jestli se ho Voldy bude snažit dostat na svou stranu, naštve se a mohl by se naopak přidat k nám.“ „Tak jo, teď bychom už ale mohli zmizet, co? Byla to dlouhá noc...“