V minulém díle: Harry a Řád vstoupili do zahrady domku, kde dříve zelená tráva byla zaházena tunami prachu, dřeva a kusů tašek ze střechy. Harry se odvážil otevřít nakloněné dveře domku Potterových, když všechny ozářilo oslepující světlo. Všichni si kryly oči, když se ozval dívčí hlásek. „Výborně Harry, našel jsi mě. Teď je čas říct ti celou pravdu…“ *** 10.kapitola – Světlo „Dal sis na čas.“ Harry se pomalu vynořil ze tmy, kryjíce si obličej před příliš prudkým světlem, obklopující celou místnost. „Oh, možná by tu mohlo být méně světla, co říkáš?“ ozvalo se znovu, tentokrát s větší ironií v hlase. Ozvalo se klapnutí. Harry opatrně spustil ruce dolů a zamrkal. Světlo se mírně tlumilo, až nakonec Harry rozeznal, že pokoj, ve kterém stojí, je vymalovaný do blankytně modré, pohovka a křeslo ladí se stolky a knihovnou z dubového dřeva, a naproti oknu plápolá oheň v krbu. „Tenhle pokoj jsem už někdy viděl,“ prolétlo Harrymu hlavou a donutilo ho to si pokoj znovu pořádně prohlédnout. Spousta obrazů od mudlovských malířů na stěnách, na zemi poházené dětské hračky, dětská ohrádka na koberci před pohovkou a na stolku, hned vedle kytice kopretin v malované váze, stála malá kouzelnická fotka ve zlatém rámečku, kde brýlatý muž držel v náručí svou menší kopii, jenž za pomoci mladé dívky vlevo mával malou ručkou. „Tady už jsem někdy byl,“ pomyslel si a dříve než stačil jakkoli zareagovat, vtáhl ho mlžný opar do dávno zapomenuté vzpomínky. Do pokoje vešla zrzavá dívka vypadající pouze jako mlžný oblak – stejně jako všechno kolem ní. V dlouhých hubených rukách držela malovanou vázu s kyticí červených kopretin. „Stejně je to od Remuse a Siriuse hezké, že si vzpomněli na moje narozeniny,“ melodický hlas zní jako ozvěna mezi hlubokými skalami. Ladně projde kolem svého manžela a synka hrajících si na pohovce, postaví vázu na stolek a uraženě se otočí. „Jamesi, ty už mě ale vůbec neposloucháš!“ zvýší hlas a černovlasý muž se ohromeně otočí. „To není pravda Lily,“ řekne unaveně a položí chlapce do ohrádky. „Někdy si říkám, jestli jsi vůbec zmoudřel, jestli jsi vůbec vyrostl z toho svého období, kdy jsi se mě pokoušel sbalit a…“ vyhrkne rychle. „Lily, co ti sakra je?“ vyskočí zuřivě z křesla a stoupne si před ní. „Poslední dobou se stále hádáš, chováš se jako chudinka největší, stále bys brečela…“ „Ano, já vím…“ přeruší ho a stulí se v jeho objetí. „Co to se mnou je? Naposledy jsem se takhle chovala, když jsem čekala Harryho…“ zapřemýšlí a v pokoji všichni krom žvatlajícího Harryho nikdo nepromluví. „Snad si nemyslíš že-“ „O Merline, já jsem těhotná!“ vyjekne radostně a skočí Jamesovi okolo krku. James ji radostně políbí do vlasů. „Ale, Lily…“ začne smutněji a odtáhne se. „Myslíš, že je to bezpečné? Mít dítě v době, kdy se Voldemort snaží zabít Harryho?“ ptá se skoro ironicky a pohlédne na klidné dítě žužlající komín hracího vláčku. „Já nevím, Jimmy. Nejsem si v poslední době jistá ničím. Voldemortovi Harryho nedáme, to nikdy, ale dítěte se nevzdám. Už kolikrát jsme se Voldemortovi postavili, proč bychom to nedokázali i teď?“ zeptá se nadějně a přejde rukou po svém břichu. „Lily…“ zasténá smutně a zavře oči. „Jamesi, prosím, alespoň chvíli se z toho nového dítěte radujme, prosím…“ zvedne mu bradu a donutí ho otevřít oči. „Mám přeci narozeniny,“ řekne pomalu a usměje se. James si povzdychnul. „Jak to, že mě vždy přesvědčíš?“ usměje se a políbí ji. Najednou se vzpomínka rozplyne, mávnutím ruky mladého černovlasého muže, který do pokoje ležérně vstoupí. Rozkašle se a více kolem sebe zamává rukama, jen aby se obrazy rozmazaly mnohem rychleji. „Tome?“ probudí se Harry jakoby ze sna a vytřeští na příchozího oči. Mladý Tom Raddle se usměje svým pokřiveným úsměvem a přejde blíž k Harrymu. „Rád tě znovu vidím, Harry…“ Harry přivře oči a s mírným úsměvem se na mladého Voldemorta podívá. „Je mi líto, že nemohu říct to samé já o tobě.“ Voldemort se pokyne hlavou a posadí se na levý konec modré pohovky. „Jen se posaď, Harry,“ pokyne mu. „Chovej se jako doma.“ Oslovený přejde blíž a nevěřícně na pohovku sáhne - je skutečná. Ale jak to? „Nedůvěřivý jako vždy, že ano?“ ušklíbne se Tom a s lusknutím prstů se mu na stolku, kde Harry ještě před chvílí viděl vázu s kopretinami, objeví láhev červeného vína s dvěmi skleničkami. „Červené je mé oblíbené. Připomíná mi to krev…“ Muž odzátkuje láhev, nalije si karmínovou tekutinu do vysoké sklenice a pozvedne láhev směrem k Harrymu. „Měli bychom si promluvit,“ pronese klidným tonem a trochu upije. Tohle Harryho trochu vyvedlo z míry. „Promluvit si? Jsem tu proto, abychom si povídali?! Unesl jsi mi dceru a chceš si povídat?!“ „Abych řekl pravdu, pouze jsem si svou dceru vzal zpátky.“ „Cože?“ vyšlo z něj pouze. „Ty jsi se už úplně zbláznil, Tome! Melissa je moje dcera. Zplodil jsem si jí, vychoval si jí a…“ „Ale v tom je právě ten problém. Melissa není vůbec tvá. Byla vytvořena mnou samotným. To já ji našel dokonalou matku. To já ji zplodil. To já ji vychoval. To já jsem tě celou dobu přesvědčoval, aby ses nevracel do Anglie. To já jsem čekal na správnou dobu, kdy tě budu moci zabít.“ Černovlasý mladík oněměl. „Ale-já…“ „Doporučoval bych ti pořádně se dívat…“ řekl Voldemort a máchl rukou ve vzduchu. Ten se naplnil dýmem a celý ho zahalil. Po chvíli nebylo nic. Ticho, při kterém vám pískalo v uších a svět se okolo vás točil. Harrymu připadalo, že je ve starém filmu, u kterého někdo vypnul zvuk. Pískot se zvyšoval. A pak… „Lily, vezmi Harryho a utíkej nahoru! Já ho zatím zdržím!“ zakřičel někdo tak hlasitě, až se Harry musel chytit za uši a klesnout k zemi. Obraz před očima mu podivně zrnil. „Z cesty!“ sykne někdo a ozve se pád těla na chladnou zem. Harrymu se do očí hrnou slzy. Stále si drží uši a tiskne zavřená víčka k sobě. Bolest, kterou před chvílí pocítil černovlasý muž, pocítil i on nyní. „Uhni mi, ty malá hlupačko!“ „Ne, Harryho ne! Vem si mě, jen nech Harryho být!“ „Dávám ti poslední šanci!“ „Ne!“ „Avada kedavra!“ A bolest povolí. Harry vstane ze země a rozhlédne se kolem. Modré stěny, mudlovské obrázky a dětské hračky. Koukne doleva, kde je v průchodu dveří zvláštní průhledné pole. Dojde až k němu. Nakloní hlavu a prohlédne si ho. Natáhne k němu ruku a… Tělem mu projede ukrutná bolest. Tentokrát ale ne cizí. Jeho. I přes všechno prostrčí ruku tím zvláštním polem. Poté druhou a nakonec jím projde celý, do krásného domu, který byl nyní ale úplně rozbourán. A nemohlo to být dlouho, prach a zbytky stěn se stále vznášely ve vzduchu. Ozve se dětský pláč. Rychle otočíš hlavou a vyběhneš nahoru po schodech. Ano, znáš to tu. Sám ani nevíš, jak moc. Projdeš otevřenými dveřmi a najdeš ženu ležet na zemi. Oči má otevřené, tváře studené a rty modré. „Mami…“ špitne Harry, přičemž chytne svou matku za ledovou ruku. „Je mi to líto…“ dodá a skloní k jejímu tělu hlavu. „Tata, mama…“ ozve se hned za ním. Trhne hlavou a uvidí velké zelené oči, schované za dřeveným zábradlím dětské kolébky. Zvedl se ze země a stoupl si před postýlku. Malý chlapec na něj upíral své oči a něco si žvatlal. Harry se podíval blíže a spatřil na jeho čele krvavou jizvu ve tvaru blesku. Vzal dítě do náruče a párkrát ho pohoupal, když se obraz změnil. Najednou stál u své postele, nad kterou stála i zahalená osoba a měla nad jeho spícím já napřáhnutou ruku, ze které přecházeli do jeho hlavy podivné útvary, podobné napsaným slovům. Pak se objevila bílá záře. Stál na letišti a koukal na sebe, jak si kupuje lístky do neznámé země. Seděl v letadle a díval se, jak si on sám povídá s neznámou ženou. Přesně tak, jak by to nikdy neudělal. Vidí Karolínu, jak nad ní stojí Voldemort a začarovává jí. Sleduje ji, jak si to s Voldemortem rozdává. Sleduje, jak se sám žení. Sleduje Melissu jako malé dítě. Sleduje Voldemorta, jak k ní každý večer chodí a mluví k ní. Sleduje sám sebe, jak účinky Voldemortova kouzla povolují. Sleduje Karolínu, která všechno pochopí a utíká. Cítí, že její ztráta ho nebolí. Bolí ho to, že utekl pryč… A pak náhle leží na tmavé podlaze vedle dlouhého schodiště a nechápe. Nechápe, jak mohl něco takového Voldemort udělat. Nechápe, jak se to vlastně stalo… Náhle se ozve klapot bot. „Myslím, že teď už ti je všechno jasné, Harry. A když už znáš pravdu, měl by sis ji vzít také do hrobu. Avada Kedavra!“ vykřikne s napřaženou hůlkou Raddle, když vyjde ze stínu. Ty jen tak tak uhneš kletbě, která narazí do kamenné zdi za tebou. Stěna se otřese a skryté dveře se otevřou. Unikne ti překvapený vzdech, Za nimi je totiž ke stěně přikovaný bledý Draco Malfoy.