VIII. Bez zimy „Chci reklamovat!“ Žena v tmavě modrém hábitu pozvedla obočí. Prohlédla si udýchaného chlapce před sebou a následně i knížky, které se svým příchodem odhodil na stůl. „Reklamovat?“ zopakovala pomalu a pousmála se. „Promiňte, ale domnívám se, že to nebude možné. Veškeré naše služby jsou poskytovány zdarma.“ Harry se lehce zarděl, na bláznivém lesku v očích mu to však neubralo. „Tak si chci stěžovat... to můžu, ne?“ „Jistě,“ knihovnice se zatvářila pobaveně. Odložila papíry, které dosud svírala v rukou, a dlaněmi se opřela o stůl směrem k němu. „A na copak že si chcete... hm, stěžovat?“ „Ty knížky...“ ukázal na ně, jakoby udělaly něco hodně špatného a přinejmenším si za to zasloužily jít do kouta (...nebo do Azkabanu), „jsou k ničemu. Všechno, co je v nich napsaný je naprostá blbost - nefunguje to.“ Po očku si přečetla název knihy ležící nejblíže k ní a opět se zahleděla na Harryho. Podle jejího výrazu se zdálo, že si nění tak úplně jistá, jestli se má smát, zavolat na bystrozorskou nebo ho litovat. Hrdina vypadal šíleně. „My za kvalitu našich děl neručíme. Jsme knihovna, ne klub čtenářů... my nedoporučujeme – půjčujeme. Neříkáme vám, které si máte vzít, je to zcela na vás. Už jen proto si na obsah knih nemůžete stěžovat... představte si, že by sem kdekdo chodil kvůli tomu, že pro něj lahodný krém Sanie není zdaleka tak lahodný, jak ho kuchařka zapůjčená od nás slibovala!“ „Ne,“ zakroutil hlavou. „Jeden váš zaměstnanec mi je doporučil. Řekl, že přesně tyhle si mám vzít... a bylo to nakonec jen plýtvání času a peněz.“ Očividně si nemyslela, že podobné porušování pravidel ve zdejší knihovně je možné. „A kdo vám to poradil, smím-li se zeptat?“ „Stan Silnička.“ Zbledla a stáhla rty - nejspíš jak se v sobě snažila udržet přicházející nadávky. Zdaleka již nebyla klidná. „Omluvíte mě?“ Přikývl. Sotva co za sebou zavřela dveře, ozval se křik. Nebylo moc dobře rozumět, občas se daly rozeznat věty obsahující slovní spojení jako idiot, nevinný obličej, omluva panu Potterovi nebo utopenec bez cibule, ano, zaplaveš si v Temži. Po chvíli se objevil Stan, kupodivu s lehkým úsměvem na rtech. „Ahoj, kámo, jak se vede? Prej tě něco žere... slyšel jsem tu neparádní zprávu, že si na mě přišel kydat hnůj...“ „Ne, já nepřišel kydat hnůj... na tebe,“ sklopil pohled. „To ty knížky... ony mi... vlastně vůbec nebyly pro mě, byly pro kamaráda. A on se snažil dělat všechno podle nich, ale - tedy jako údajně - to vůbec nefungovalo. Ten duch tam zůstal. A tentokrát na pořád.“ Stan mlčel. „No a ten kamarád... chce vědět proč.“ „A jseš si jistej, žes správně dodržel postup?“ Podle toho, jak se zamračil, ho zřejmě mínění, že by ty knihy nedokázaly pomoct tak, jak by měly, trochu urazilo. „Ne, kamarád. Kamarád to dělal.“ Věděl, že je nenápadný stějně jako slon za kaktusem, přesto doufal, že mu Stan uvěří. Prostě nechtěl, aby si o něm kdokoliv myslel, že je cvok (zase). Dřív nebo později by se tahle zpráva totiž objevila v Denním věštci a mysleli by si to o něm najednou všichni (zase). Už viděl ty titulky... Pošuk Potter – skutečně blázen nebo se jen snaží upoutat pozornost? Už při té myšlence se mu svíral žaludek (zase). Sakra, proč zrovna on musel být ten slavný Harry Potter? Kdyby nebyl, mohl by být magor klidně od rána do večera... „No dobře,“ řekl, přestože rozhodil ruce na znamení, že si myslí své. Sáhl po jedné z knih a zhruba na konci ji otevřel. „Tak dodržel ten tvůj kamarád správně postup? Stačí totiž jediná chyba a může to mít parádní následky.“ Jako například žít s Malfoyem do konce života? Definuj parádní... „Já nevím, nejspíš,“ pokrčil rameny a na Stanův posunek, aby přišel blíž, se nahnul přes stůl. „Projdeme si to spolu...“ poklepal prstem na temně rudou obálku a sklonil knížku tak, aby do ní druhý chlapec lépe viděl. Byla otevřená na stránce se seznamem, jež za minulý večer Harry četl tolikrát, že při pouhém pohledu na něj se mu chtě nechtě otráveně skřivily rty. „Začneme tím nejzákladnějším – kolik vás bylo?“ „No, vlastně... jen... ten kamarád.“ Knížka sklapla tak rychle, až Harry leknutím ucukl. „Sám?“ zeptal se Stan nevěřícně a propálil ho očima. „To sis, ty pitomče, troufal na vyšší bytost úplně sám? To si na straně sedmnáct nečetl odstavec o mučení, který může nastat, když nad duchem nemáš převahu? Klidně tě teď může zničit, rozcupovat na kousky, spálit na uhel, rozmašírovat tvůj mozek na ovesnou kaši, sežrat tvoje játra, píchat do tebe vidličkou nebo... a vůbec se divím, že pořád ještě žiješ,“ přeměřil si ho. Harry nasucho polkl. Ani se tentokrát neodvažoval odvolávat na neexistujícího kamaráda. „A co mám teda dělat?“ „Chce to čokoládovou zmrzlinu.“ „Co-co... co?“ Protočil panenky. „Ty seš mi gurmán... každej přece ví, že čokoláda pomáhá na nervy – víš, nevejráš zrovna nejlíp - a protože je horko, tak říkám zrmzlinu. Chápeš, Neville? Hlavně bys měl ale co nejrychlejc najít někoho, komu věříš a tu akci s ním zvopakovat přesně podle toho seznamu. A to eště dneska.“ xOx Na obličeji mu přistál hadr, který po něm Tonksová, hned po tom, co se zeptal, jestli s něčím nepotřebuje pomoct, hodila. „Je tu spoustu, spoustu práce!“ řekla kupodivu celkem nadšeně, načež se opět posadila ke stolu a začala utírat prach z nádobí před sebou. „Ten večírek je už zítra a přitom to tu pořád vypadá, jak v dračím doupěti. No jo, když si člověk holt myslí, že bordel je fajn a najednou mu jeden-nejmenovaný-vlkodlak řekne, že by měl taky někdy uklidit, moc se mu do toho nechce. Ale aspoň tu teď mám koneckonců co dělat. Strašně se totiž nudíííím!“ Poslední slovo protáhla tak, až jí z toho nakonec vzešlo dlouhé zazívnutí. „Jakej večírek?“ „Jé, já ti to ještě neřekla?“ Rozzářila se. Harry se naopak zatvářil otráveně a posadil se vedle ní. Vzal do ruky jednu skleničku a hadrem ji také začal otírat. „Zřejmě ne.“ Přisunula se k němu blíž a dychtivě ho chytila za loket. „Remfuldo vymyslel, že uspořádáme večírek, na kterým to, že čekáme malý metamorvlče, všem oznámíme! Skočíme na to kolem šestý, takže tu určitě musíš být taky. No i když bys mohl přijít o něco dřív a pomoct mi nafouknout balónky – sehnala jsem dokonce i růžový - nebo vytřít podlahu, připravit jídlo a podobně...“ Nasadila úsměv nevinost sama. „Pozvánky jsme rozeslali už dávno – tobě jsme posílat nemuseli, když bydlíš vedle nás, že jo - a nikdo zatím neřekl, že nepřijde, ale nevím... Fleur mě nemá zrovna moc ráda a že by sem přijela jen kvůli mně až z té její načančané Francie... co myslíš, uráčí se?“ Pokrčil rameny. „Weasleyovi vás maj rádi.“ (A hlavně Ginny... tedy, ne že by na ni myslel.) „I kdyby nechtěla, tak Bill ji donutí.“ „On? Prosím tě! I kdyby ho Fleur pozvracela, tak jen s blaženým úsměvem řekne ještě... Ne-e, ten by ji nedonutil pohnout ani prstem, třebaže by to sama chtěla...“ Najednou se ušklíbla. „Ale víš, kdo by ji donutit případně dokázal?“ Oba se na sebe významně podívali. „...paní Weasleyová,“ řekli současně a Harry se tak chtě nechtě musel usmát. „Ta má snad vliv na každýho.“ „Jo, Molly to teda má... ta na ty jejich psy zařve sednout a okamžitě padnou na zadek všichni v domě!“ „Jejich psy?“ To mu unikla další věc? Proč jen měl pocit, že je od ostatních tak trochu odstrčený? „Cože, Ginny ti to ještě neřekla? A já měla ten dojem, že spolu mluvíte o každý pitomosti, která se za celej den stane... mýlila jsem se. Hm, zřejmě ti mladí už tolik... nemluví.“ Zacukaly jí koutky. „Oni mají psy?“ zeptal se trochu nervózně. Opravdu totiž neměl náladu bavit se zrovna o Ginny. A navíc, když o jejich rozchodu neměla Tonksové potřebu nic říkat ona, a to jsou pro sebe jako sestry, tak neviděl důvod, proč by to měl dělat on. „Asi před týdnem Ron s Hermionou našli v pytli hromadu štěňat a dvě z nich prostě dali Ginny. Nějací černí kříženci... chudáčci malí, jedno z nich prý bylo mrtvý a jedno skoro. Nechápu, jak se takhle ke zvířatům může někdo chovat, fakt... ať se klidně lidi pozabíjejí mezi sebou, ale na cokoliv, co má ocas, ať nesahaj! Obvzlášť pokud to se mnou každou noc spí v ložnici a má to rádo karamelový bonbóny... “ Nemusel být extrémně dobrý v počtech, aby si dokázal spočítat, že s Ginny ještě chodil, když ty psy už několik dní měla. Hm, neříkal náhodou, že si přijde odstrčený? „Hele, ale neříkej mi, že si sem přišel jen drbat ostatní.“ Dloubla do něj loktem a usmála se. „No, já... vlastně jsem se tu původně vůbec nechtěl zdržovat.“ Vzpomněl si, kvůli čemu přišel, odložil sklenici i hadr a postavil se. „Je doma Lupin? Mám jeden takovej malej problém -“ (malý, bezvýznamný, blonďatý) „-a potřebuju s ním nutně pomoct.“ „Ne, není,“ odsekla najednou trochu podrážděně. „Běhá si za Smrtijedama... blbec jeden, víš, co mi řekl? Že - v tomhle období by ses neměla moc namáhat, Nymf,“ s otráveným výrazem napodobila Remusův starostlivý hlas, „škodí to dítěti a navíc je to strašně nebezpečné... Dokážeš si představit, kolik akcí jsem za tu dobu musela prošvihnout?! Víš, co to pro mě je, sedět doma na zadku? Mnohem radši bych každej den čelila mozkomorům, než tohle...“ „A vrátí se kdy?“ Zněl trochu zoufale. Rozhodně totiž nechtěl, aby ho Malfoy, jak řekl Stan, mohl psychicky zničit nebo třeba... píchat do něj vidličkou. „Nevim,“ načepýřila se. „Nesvěřuje se mi... než odešel, mumlal nějaký kecy o bezpečí, zdraví dítěte a abych ho za žádnou cenu nesledovala. Pche – já! Vypadám snad na to, že bych byla schopná někoho sledovat? Neodpovídej, prosím,“ dodala rychle, když viděla, jak otvírá ústa. „Máš tu ale mě, Harry. Pokud se nejedná o mechaniku, můžu ti být stejně dobře užitečná jako on. O co jde?“ „Ehm... no...“ Nebyl si jistý, jestli by jí to měl prozradit. Byla plná energie a jistojistě by chtěla jít k němu domů ona, kdyby jí to řekl. A Harry nechtěl, aby se jí něco stalo... ale když spatřil její dychtivý výraz po informacích, jakýchkoliv informacích, zželelo se mu jí. „O toho... Malfoye. Zdá se, že to je duch. Usídlil se mi v domě a já ho od tamtud potřebuju dostat. Už jsem to zkoušel, ale nevyšlo to. Podle jednoho kluka na to totiž musíme být přinejmenším dva... jenže nemyslím, že by jste mi s tím zrovna vy dokázala nějak pomoct.“ „Proč ne?“ Rád by řekl, že je to pro ni moc nebezpečné, ale věděl, že by se za to přinejmenším naštvala, ne-li po něm hodila několik skleniček. „No...“ neubránil se podívat na její břicho, které bylo, jak si najednou překvapeně všiml, lehce nafouklé. Zaregistrovala to. „Jasně,“ procedila a postavila se. „Mohla bych se nějak zranit, že jo? Nebo by se něco mohlo stát dítěti... pověz, Harry, přišla jsem ti někdy jako slaboch?“ Zakroutil hlavou. „Tak proč se ke mně jako ke slabochovi s Remusem chováte?“ Tonksová se zamračila. „No, samozřejmě, to se dalo čekat! Velcí, mužní chlapi zvládnou všechno sami! A já jsem tu jen na vaření a uklízení, co?“ Poznámka o uklízení mu v jejím případě přišla poněkud nejapná, avšak rozhodl se, že v téhle chvíli na tohle téma raději bude mlčet. „Prostě nechcem, aby -“ „Jenže něco ti povím, milej zlatej,“ nenechala ho domluvit a důrazně do jeho hrudi zabodla prst. „Jak ty ke mně, tak já k tobě! Dnes večer jsem chtěla k večeři udělat špagety. Tvoje nejoblíbenější... a víš co? NEPOZVU TĚ! Nemyslím si totiž, že seš dostatečně silný na to je sníst.“ A s popuzenou pózou zkřížila ruce na prsou. Povzdechl si. Co na to říct? Snad jen že špagety měl opravdu ze všeho nejraději... xOx „Tak jo, ale předem se omlouvám za jeho chování. Na to, že je už nějakej ten tejden po smrti, se chová až moc... živě.“ Tonksová netrpělivě přikývla, natáhla přes Harryho ruku a konečně do hlavních dveří, které už byly notnou chvíli pootevřené, strčila. Když pak vešli dovnitř, s rozjařeným úsměvem se pátravě rozhlédla kolem sebe. Harry za nimi potichu zavřel a hlavou pokynul, ať jde za ním. V obývacím pokoji se od včerejšího večera nic nezměnilo. Stejně jako Tonksová nikdy nebyl na uklízení a pokud to nijak významně nepřekáželo (nebo nezapáchalo), nechal to ležet na svém místě. Proto nyní stačilo svíčky pouze znovu zapálit a mohli opět začít. „A co že mám dělat?“ zeptala se a posadila se na pohovku. Harry ji bez jediného slova podal knížku otevřenou na již několikrát od něj čteném seznamu. Snažil se být co nejvíce potichu, aby Malfoye, který se dosud záhadně ještě neobjevil, ničím nepřivolal. Pozdě. Hlas Tonksové k tomu zřejmě postačil. „Další ženská, Pottere?“ rozlehlo se po místnosti jízlivě. „Pokud si dobře pamatuju, tak posledně to byla ještě Weasleyka, co ta změna? Došlo ti, že je naprosto blbá, když s tebou chodí? A co je potom tahle? Slepá?“ Harry se na něj ani nepodíval, opět se třásl vzteky a to na něj Malfoy sotva začal mluvit. Tonksová kupodivu nijak značně nereagovala, jen se lehce otřásla a upřela na ně pohled. (A to si původně myslel, že radostně vyskočí do vzduchu a pronese hlášku ve smyslu „vzrůšo!“.) „Zcela rád tě ovšem musím vyvést z omylu – není. Nevím, jestli tě s tím už někdy někdo seznámil, ale tomu, co drží v ruce, se říká knížka. Kníž-ka. Víš, někteří lidé totiž umí i... číst.“ Zajímavé, že zatímco on byl jen malý kousek od toho, aby i začal skřípat zuby, Tonksová vypadala, že Malfoye bez jediného problému ignoruje – zas byla mlčky skloněná ke knize. Vlastně dokonce vypadala, že ho snad ani ve skutečnosti neslyší. Držela se obdivuhodně. „Ale ne, vždyť to je...“ ušklíbl se, když si ji důkladněji prohlédl. „Trochu tlustší a méně růžová, ale není o tom pochyb. Moje milovaná šmejdská sestřenka!“ „Buď zticha!“ zasyčel Harry. Tonksová se na něj ublíženě podívala a ústa, které připravovala k mluvení, zase sklapla. „Co se děje?“ zeptala se po pár vteřinách. Malfoy se pouze znovu ušklíbl a začal si pískat. „Cože?“ „Proč mám být zticha?“ Cože? Bylo dost očividné, že to nepatřilo jí, tak proč se tak hloupě ptala? „To... to přece nebylo na vás, ale...“ Podívala se směrem, kterým ukazoval a zvedla obočí. „Na tu kytku?“ doplnila ho opatrně. Malfoye pískání přešlo. Pustil fíkusový list, který dosud mnul mezi prsty (technicky vzato, se ho pouze snažil mnout mezi prsty, místo toho o sebe jen dřel bříšky prstů) a otočil se na Harryho. Ten několikrát pohledem těkavě přelétl z jednoho na druhého. „Je tu docela dost zima, nezdá se ti?“ zeptala se jakoby mimochodem, znovu se otřásla a párkrát si přejela dlaněmi po pažích. Kapitola třináctá... nemusíte se bát, že přítomnost ducha nepoznáte. Buďto ho spatříte nebo se náhle v místnosti bez jasné příčiny ochladí. Není možné, aby se u jednoho ducha objevily oba faktory naráz... Rozšířily se mu zorničky. „A sakra...“ xOx Tonksová Malfoye neviděla, neslyšela, ani necítila. Pouze vnímala zimu, na kterou, jak nad tím Harry tak uvažoval, si před tím stěžovala i Ginny. (A kdyby hodně zapátral v paměti, uvědomil by si, že Hermiona se zde taky čas od času zachvěla.) Proč to byl ale zase on, kdo jako jediný musel trpět? Proč to musel být on, kdo byl... bez zimy? A/N: Kdo mě má ještě rád?