Severus Snape stál u okna a hleděl do krásného jarního odpoledne. Nedokázal popsat pocit zhnusení, které k sobě cítil. Byl v bytě Catherine, ženy, se kterou ještě nedávno chtěl žít. A myslel na Hermionu, na ženu, se kterou se nedávno vyspal. Jestli sám sobě někdy připadal jako větší parchant než teď, tak si nemohl vzpomenout. Připadal si jako krysa. Ne, ta laboratorní, ale normální hnusná, odporná krysa. Uplynulo přesně čtrnáct dní, od té podivuhodné noci. Stále cítil Hermioninu vůni, její chuť. Nedokázal se zbavit představ, jak se k němu tiskla, vlnila a vzdychala rozkoší. A už vůbec nedokázal zapomenout, jak nádherně, nevinně a spokojeně vypadala, když mu usínala v náručí unavená milováním. Po dlouhých letech si zase připadal celý. Ani s Catherine… A právě myšlenka na ni jej vypudila z Hermioniny náruče. Nechtělo se mu od ní vstát, byla to jedna z nejtěžších věcí v jeho životě, ale musel! Vztekle přimhouřil oči a stiskl zuby až zaskřípaly. Zneužil ji. Podvedl ji. Podvedl a podvádí obě. Severus zatnul ruce v pěst. Zbělely mu klouby. Uplynulo přesně čtrnáct dní. Zhluboka si povzdechl. Byla neděle a zítra se vrací do Bradavic, kde ji znovu potká. Bude muset nést zodpovědnost, za to, co provedl. Hermiona se mu bude vyhýbat a pokud ho náhodou potká, bude mít v očích ublížený a bolestný výraz. Také v nich určitě budou výčitky. Nenáviděl tu představu. Znal její oči jako žádné druhé – uměly se smát, uměly kárat a uměly nádherně hořet vášní! Nemohl snést představu, že budou plné bolesti a smutku. Tohle si přece nezasloužila! Jak kdyby toho za poslední měsíce prožila málo! Nevesele se usmál. Kdyby Potter žil a věděl, co jsem provedl, zabil by mě! Bylo s podivem, že právě myšlenka na Harryho, mu přinesla zvláštní pocit úlevy. Věděl, co musí udělat. „Severusi,“ oslovila ho tiše Catherine. Přistoupila k němu a objala ho zezadu. Svou hlavu přitiskla na jeho záda. Ztuhl. Catherine se překvapeně odtáhla. Severus se k ní pomalu otočil. Díval se na ženu, o níž si donedávna myslel, že ji miluje. Náhle si však nebyl jist. Vlastně si nebyl jist vůbec ničím. Jen tím, že jí musí říct pravdu. „Stalo se něco?“ zeptala se Catherine nejistě. V hlavě mu probíhalo tisíce nejrůznějších variant, jak jí co nejšetrněji říct, že se vyspal s jinou ženou. Nakonec zvolil tu jedinou špatnou. „Nedávno jsem se miloval s jinou ženou,“ řekl drsně. Pitomče! Teď abys pokračoval v ledovém neosobním klidu! To nebude hezké…Blbče! Catherine nevěřícně otevřela pusu a lapala po dechu. „To nemyslíš vážně?!“ vyhrkla. „Myslím,“ odpověděl pevně a v obličeji se mu nepohnul jediný sval. Catherine se zničeně posadila do křesla. Chvíli zírala do prázdna, ale jak jí začala docházet milencova slova, vzbouřily se v ní všechny emoce. Veškerá ženská hrdost se postavila na odpor a volala o pomoc. O udržení při životě. „A teď čekáš co?“ zařvala na něj. Pokrčil rameny. Ve skutečnosti mu bylo jasné, co Catherine udělá. Myšlenkami přeskočil k Hermioně. Kdyby viděla, jak je „něžný“, určitě by mu vynadala. V tom mu myšlenky utekly jinam. Skrytě vzdychl. Nechtěl ji vidět smutnou. Chtěl vidět ty nádherné ďolíčky, které se jí dělají ve tvářích, když se usměje. „Napochoduješ si sem a klidně mi oznámíš, že ses miloval s jinou ženou?! Cos čekal, že udělám?! Že ti padnu kolem krku a oznámím, že mi to nevadí?!“ břískala dál. „Chtěl jsem být upřímný,“ odvětil. Vrátil se do přítomnosti a pohlédl na Catherine. Její tvář vyjadřovala veškerou bolest a ponížení, jaké jen může žena prožít. „Upřímný! Tak pán chtěl být upřímný! No to je výborný, ovšem jak já se s tím vyrovnám, to ho nezajímá. Opovaž se říct, že to je moje věc!“ vmetla mu do obličeje slova, která se mu už, už drala na jazyk. Severus se zarazil a začal se plně soustředit. Ona si nezaslouží, aby s ní jednal takto… „Je mi to líto,“ řekl nakonec nejistě. „Aspoň něco,“ štěkla na něj plná ironie a počínající hysterie. Pak se rozbrečela. Ramena se jí otřásala vzlyky. Severus nerozhodně stál u okna a znepokojeně ji pozoroval. Pozvolna se začala uklidňovat. Potok slz jí vyschl, energie z ní vyprchala. Výbuchem vzteku a lítosti ztratila životní elán, který ještě nedávno obdivoval. Tupě zírala na koberec, když se ho mrtvě zeptala. „Spal jsi s ní, nebo jsi se s ní miloval?“ Ani na okamžik nezaváhal. „Miloval.“ „V tom případě to řeší vše. Odejdi!“ unaveně zavřela oči. Musela si podržet poslední zbytky hrdosti. Slyšela vzdalující se kroky. „Severusi,“ zavolala tiše. Otočil se ve dveřích obýváku. „Kdo je to?“ Zavrtěl hlavou. „To Ti nemohu říct,“ pravil jemně a v očích se mu objevila lítost a vztek – na něho samotného. „Opravdu jsem to neplánoval, nechtěl jsem Ti ublížit, jsi výjimečná žena…“ Zarazila ho odmítavým pohybem hlavy. „Jdi! Prosím Tě, jdi!“ hlas se jí zlomil v potlačovaném vzlyku. „Odpusť!“ zamumlal. S klapnutím dveří bytu zmizel z jejího života. Hermiona pospíchala do sklepní učebny. Bylo pondělí ráno a první její dnešní hodinou byly suplované lektvary. Nebyla si tím ale úplně jistá. Severus by měl dnes začít učit. Měl se vrátit do školy. Neměla však jistotu, zda tak učiní. Jestli sebere odvahu jí čelit. V duchu se té myšlence usmála a rychle pokračovala v cestě. Když přišla dolů, před učebnou čekali studenti. Otočili se k ní a vstříc jí zazářilo dvacet usměvavých tváří druháků z Mrzimoru a Havraspáru. Její příchod znamenal, že Snape ještě nedorazil. V tom se otevřely dveře učebny a v nich se objevil Severus Snape. Studentům poklesly čelisti a do očí se vkradl děs. „Dobré ráno! Tak prosím, už se na vás těším,“ pronesl Snape ledovým hlasem, aby nikoho nemohlo napadnout, že svá slova myslí upřímně. Druháci se nervózně loudali dovnitř. Hermiona se na Severuse usmála. Srdce mu divoce poskočilo. Úsměv se zdál upřímný a v očích se nezračilo nic z toho, čeho se obával. Usadil se v nich klid. Nevěděl, jestli ho to má těšit, nebo děsit. „Dobré ráno, Hermiono!“ „Dobré ráno, Severusi,“ odpověděla tichounce. Mráz mu přejel po zádech. Vyslovila jeho jméno s takovou něhou, jako tehdy v noci. „Vaše třídy jsou opět ve Vaší laskavé péči, kolego,“ doplnila úředním tónem. „Hodně štěstí,“ popřála mu a pomalu odcházela. Ještě chvíli se díval za odcházející Hermionou a na rtech mu pohrával bezděčný úsměv. Vzpamatoval se. Chovám se jako idiot! Otočil se ke zvědavým párům očí, jež jej sledovaly. Už se zase ovládal a tak nikdo nic nezpozoroval. „Začneme!“ oznámil jim a zabouchl dveře učebny. Hermiona nemohla zaplašit radost a naději, když ho ráno uviděla ve škole. Tisíckrát za den si opakovala, že to je nesmyl. Že je nána pitomá. Nezabíralo to. Všechen smutek a lítost zmizely v okamžiku, kdy jej uviděla a spatřila strach, který měl vepsaný v očích. V srdci se jí rozhostil klid a naděje. Tu si ale odmítala i přiznat, natožpak ukázat! V té mrazivé sklepní atmosféře hradu, kde se nikdy dřív necítila příjemně, najednou měla zvláštní pocit, že je doma. Jsi úplně blbá! Vynadala si dnes už potisící. Na rtech jí však stále pohrával nepřítomný úsměv plný něhy a … lásky. „Hermiono!“ oslovil ji sametový hlas, který slýchávala ve svých snech čtrnáct dlouhých osamělých nocí. Zastavila se. „Severusi,“ oslovila jej. Vyčkávala. Pomalu k ní došel. Upřeně si ji prohlížel. Netušila, co jej přivedlo, ale jeho upřený pohled ji uvedl do rozpaků. Maličko se začervenala, protože si vzpomněla na tu noc, kdy si ji prohlížel úplně stejně. Jako by si chtěl vrýt její podobu do duše. Až na dno srdce. „Jsem rád, že Tě vidím,“ pronesl vážně, ale oči mu hořely obavami. Zabránila mu pokračovat pohybem ruky, kterou bez rozmyslu položila na jeho ústa. „Jestli se chceš omluvit, nedělej to. Ničeho nelituji!“ Jeho tvář odrážela takovou úlevu, že se málem rozesmála. S největší chutí by jej objala. Severus sejmul její ruku ze svých úst. Pak ji něžně políbil do dlaně. Už nic neříkal. Nebylo třeba. Hermiona se rozkoší zachvěla. V zápětí však rozkoš vystřídal jiný pocit. Zatočila se jí hlava a zvedl se jí žaludek. Severus se na ni ustaraně podíval a rychle ji zachytil. „Jsi v pořádku? Už se Tě nedotknu, slibuji,“ řekl a pomalu od ní odstoupil. Samotného jej překvapilo, jak strašně ho ta malá vzdálenost zabolela a zaplavila pocitem ztráty. Prudce zavrtěla hlavou, zhluboka se nadechla a přemáhala mdloby. Chytila jej za ruku a přitiskla si ji k tváři. „Blázínku! To přece nechci. Byla by to škoda, ne?“ zeptala se tiše. Severusovi se neobyčejně ulevilo. Znovu ji objal a podepřel. „Zavedu Tě k Poppy,“ prohlásil nesmlouvavě. Začal mít o ni strach. „Severusi, to není nutné,“ odporovala mu Hermiona. „Nediskutuj, zlato!“ napomenul ji tak něžně, že se jí do očí nahrnuly slzy. Pomalu se vydali na ošetřovnu. Hermioně se cítila mnohem lépe, ale bylo tak příjemné moci se beztrestně o Severuse opírat! Nesebrala sílu od něj odstoupit a zbavit se jeho hřejivé ochranné náruče… O půl hodiny později jí však bylo nepopsatelně hůř. Pokud si pamatovala, hůř jí ještě nikdy nebylo. Ležela na ošetřovně a vstřebávala informaci, kterou dostala. „To se mi snad zdá!“ vyhrkla na hlas. Poppy ji s úsměvem opustila a nechala ji samotnou s jejími myšlenkami. Chci se probudit! nařizovala si zoufale. To není sen, ale noční můra! Chci se probudit! Nic se nedělo. Ošetřovna nezmizela a krutá pravda také ne. Tak si to přiznej, holka, jsi v největší šlamastyce, do který ses kdy dostala a ze který se nevyhrabeš. Zamilovala ses do Severuse Snapea a teď čekáš jeho dítě! Nevěřícně si položila ruku na bříško, v němž podle Poppy rostlo jejich dítě.