7. kapitola Předvečer Štědrého Dne 20. 12., v Bradavicích Milý deníčku! Jsem sama se sebou velmi spokojená. Konečně se mi podařilo Nevilla zastihnout v takové situaci, kdy jsem byla schopna se mu omluvit za vše, co jsem mu v tu nešťastnou sobotu řekla. K mému úžasu vůbec se tehdy vůbec nenaštval. Nebudu lhát. Příjemně mě to potěšilo… Nevím, co se mi to v těch uplynulých dnech zdálo… Ale nechci to řešit. Už je to za mnou. Ještě více jsem však byla překvapena jeho návrhem. Neville mě pozval na ples! Jednou z posledních věcí, které bych dnes čekala, by bylo, že mě vůbec někdo pozve. A tou úplně nejposlednější, že mě pozve Neville. Sakra, jak jsem rozčílená, začínám opakovat slova… Všímáš si toho taky? Tolik mě to vyvedlo z míry! Tak jsem mu řekla, že s ním na ples půjdu velmi ráda. Protože jen blázen by odmítnul… Nebudu tu přece sedět a pozorovat ostatní, jak se na ples nadšeně chystají. Nebudu přece brečet, protože Harry půjde (zase) s Ginny… Proč mě vlastně Neville pozval? Má mě rád? Chce mi něco říct? Nebo je to pozvání čistě kamarádské? Tyto a podobné otázky mi nedaly spát. Dlouho do noci jsem přemýšlela o tom, jaký smysl tento Nevillův návrh vlastně má. Ale k žádnému závěru jsem nedošla… Úplně jsem zapomenula si všímat Harryho a Ginny! Ale možná je to dobře, snášet pohled na ty dva šťastné a zamilované je pro mě čím dál tím více nesnesitelné. Co tedy udělám? Půjdu na ten ples, budu doufat, že Harry a Ginny se rychle odklidí stranou a snad i zjistím, co mi vlastně chtěl Neville tím pozváním říci… Beztak mi nic jiného nezbývá. Zdraví Tě Lenka. 23. 12., v Bradavicích Milý deníčku! Tak je to tady, den plesu konečně nadešel. Asi jsem se na něj těšila, když to říkám, nebo spíš píšu, tak nadšeně. Říkám „asi“, protože si stále nejsem jistá, co se má dnes večer stát. Všichni kolem mě nad plesem tak strašně vyšilují, což mi přijde víc než přehnané. Kam se hnu, slyším slovo „ples“. Každý mluví o tom, s kým tam půjde, co si vezme na sebe… Je odpoledne a většina pozvaných spolužaček už se šla připravovat. Nechápu, co chtějí celé ty hodiny dělat! Obléknout si plesové šaty, učesat se, navonět se vším možným… Ať počítám, jak počítám, nemůže jim to zabrat víc než hodinu. Tyhle jejich manýry nejspíš nikdy nepochopím… Já se prostě jenom učešu, vezmu si svoje modré punčochy a přes ně růžové šaty, které jsem dostala od babičky ke svým patnáctým narozeninám. Nic víc, nic míň. Nepotřebuji si „krásu“ přičarovávat ještě jinak. Včera večer se mě ještě Neville ptal, jestli se na ples nakonec přeci jen vypravím a nebo ne. On si snad myslel, že bych mu jednou kývla a pak tam ani nepřišla! Netvrdila bych pravdu, kdybych říkala, že mi to trochu nesrazilo sebevědomí. On mi prostě nevěřil! Lenka se před davy chichtajících se havraspárských spolužaček, které již se upravovaly v ložnici, utekla schovat do knihovny. Vlastně se zde neukázala od onoho incidentu s Nevillem, ale co se zase usmířili, už se nebála se sem zase vracet. V předchozích dnech vůbec neměla čas ani náladu se svému deníčku ozvat. Aby to vynahradila, psala dnes několik hodin až do chvíle, kdy si byla jistá, že nic víc už mu říci nemůže. Z knihovny odcházela teprve když slunce zapadalo, chodby zůstaly opuštěné a liduprázdné a začínala jimi vládnou tma. Povzdechla si a nikým nerušena, s deníkem v podpaždí, se vypravila do své ložnice. Doufala, že alespoň některé její takzvané kamarádky odešly. Ale ve skrytu duše moc dobře věděla, že tomu tak nebude… Ložnice byla narvaná k prasknutí. Nikdo by nevěřil, kolik nepořádku dokáží nadělat čtyři dívky. Po zemi se válelo několik střevíců na nechutně vysokých podpatcích. Lenka v duchu uvažovala, zda na tom vůbec její spolužačky vůbec někdy stály a jestli budou schopny v těch botách tančit celý večer. Ale ne, to je přeci nezajímalo! Hlavně že jejich nohy budou vypadat kouzelně… Na postelích leželo několikero plesových šatů, již mírně umačkaných, jak si je dívky stále dokola zkoušely a nemohly se rozhodnout, které z nich jim sluší nejvíc. Lenka málem zakopla o dlouhý fialový šál, který ležel pohozen na zemi přímo za dveřmi. Naštěstí si jí nevšímaly, byly až příliš zabrané do sebe. Amelie, oděná do čokoládově hnědých šatů, si právě hůlkou prodlužovala natáčela vlasy do malých úhledných kudrlinek, Wendy hledala své oranžové oční stíny, protože ty růžové jí přece naprosto kontrastovaly se střevíci!, Ilone se učila chodit v podpatcích a Valerie si lakovala nehty. Lenku praštil přes nos štiplavý zápach směsice několika dámských parfému. Cítila jasmín, levanduli i růži současně a z těch vůní se jí motala hlava. Nikým nepozorována se dobelhala k oknu a co nejrychleji jej otevřela. Dovnitř pronikl čerstvý ledový vzduch a Lence bylo konečně dopřáno se pořádně nadechnout. Úlevně se usmála a na kratičký okamžik se zahleděla na bradavické pozemky. Přes silnou clonu tmy neviděla skoro nic, přesto však byla nucena s povzdechem poznamenat, že se k zemi stále ještě nesnesla jedna jediná sněhová vločka… „LUNO!“ zaječel kdosi a Lenka bez potíží poznala Ameliin dominantní hlas. „Zavři to okno, nebo tady zmrzneme!“ Její hlas zněl lhostejně, nadřazeně, až z toho Lenku píchlo u srdce. Zavrtěla hlavou, ale nepohnula se ani o píď. Ne, nebude přece dělat něco, co nechce! Po chvíli k ní dovrávorala Ilone na svých mohutných podpatcích a okno zavřela sama. Omluvně se na ní usmála a zase odešla zpět ke kouzlem zvětšenému zrcadlu, aby si ověřila svůj již tak perfektní vzhled. Lenka měla Ilone ze všech svých havraspárských spolužaček šestého ročníku nejradši. Snad jenom ona se k ní chovala jakž takž slušně, jediná si jí všímala jako člověka, ne něčeho méněcenného. Přestože se z nich nikdy nestaly opravdové kamarádky, Lenka jí byla vděčná za to, kolikrát se jí zastala. „Valerie, vypadáš senzačně,“ vydechla Wendy. Zatímco ona měla značné problémy svou mírně obtloustlou postavu do šatů vůbec narvat, Valerii to nedělalo ani ty nejmenší problémy. Její dokonalé zelené šaty jí padly jako ulité. Jeden by řekl, že spolu srostly… „Ale vždyť ty taky, Wendy,“ zasmála se Valerie afektovaně. Lenka tenhle její hlas nesnášela, skoro jí naháněl husí kůži. Zněl tak neupřímně a dokonale odpudivě. Lenka se divila, kde vůbec Valerie posbírala tolik nápadníků. Všichni o ní tvrdili, jak je krásná – jenže ona nebyla. Pouze tak působila těm, co hledali krásu ve vzhledu a ne uvnitř duše. Wendy jen něco zamumlala a pak si postěžovala, že se jí vůbec nechce jít tančit s Peterem. Prý je tak nemotorný… Lenka si znovu povzdychla a zadoufala, že všechny co nejrychleji odejdou. Když se tak nestalo ani po čtvrt hodině, své čekání vzdala. Pokusila se alespoň ignorovat jejich vzrušené hlasy, došla ke svému šatníku a vytáhla z něj těsné, tmavě modré punčochy, které nadevše milovala, protože jí v nich nikdy nebyla zima a navíc byly na dotyk velmi příjemné. Pak vytáhla ještě své růžové šaty. Za normálních okolností růžovou barvu nesnášela stejně jako ironické úsměvy svých spolužaček. Tyhle šaty ale měla ráda, byly totiž úplně jiné. Jejich růžová nepůsobila štiplavě, ale hřejivě a příjemně. Na krajích byly zdobeny několika volány a modrozelenou krajkou. Oblékla se velice rychle. Natáhla si své punčochy, přes ně si přehodila volány svých růžových šatů a uvázala si je za krkem. Kromě oblečení si vzala ještě několik náramků, přívěšek se svou oblíbenou korkovou zátkou a na uších si nechala viset své ředktvičkové náušnice. Narozdíl od svých spolubydlících si ale vzala boty, které vypadaly lidsky a Lenka se v nich cítila dobře. Byly to její černé kožené boty, které kdysi nosila také její maminka… Stále nikým nepozorována se zavřela do koupelny a rozčesala si vlasy. Pečlivě od sebe oddělila všechny věčně zacuchané pramínky a nechala si je volně splývat po zádech až k pasu. Takhle je měla nejradši, když za ní mohly vlát. Ten pocit jí z nějakého záhadného důvodu připomínal volnost… Po chvíli váhání se také maličko navoněla svojí skořicovou toaletní vodou. Tahle vůně byla snad jedinou, kterou Lenka snášela a dokázala si jí oblíbit. Když byla na návštěvě u své babičky, půjčila si jí z jejích tajných zásob a od té oby jí nedala z ruky. Bylo jí jedno, že není namalovaná, že nebude ze všech nejkrásnější, že si nenavlékla boty, které by dodávaly na kráse jejím nohám. Hlavně že se cítila příjemně a spokojeně. Cítila lhostejnost vůči tomu, co si budou myslet jiní… Jen pár minut před začátkem plesu už Neville nervózně přešlapoval před Velkou Síní a vyhlížel Lenku. Pro dnešní večer si oblékl hnědé kalhoty a sněhově bílou košili. Když ho Lenka z dálky pozorovala (mezi nimi se motalo tolik studentů, že měla možnost si ho v klidu prohlédnout, aniž by jí on spatřil), musela si chtě nechtě přiznat, že vypadá docela dobře. Všeobecně si lidé mysleli, že Neville kdovíjak hezký není. Ale když se oblékl, vypadal celkem pohledně a Lence ten pohled vehnal úsměv do tváře. Ignorovala otazníky v očích ostatních, když se tak podivně oblečena vydala k Nevillovi. Když jí spatřil, nejistě se na ní podíval. Snad byl taky překvapen? Lenka tenhle jeho pohled začínala nesnášet – úplně stejně se na ní díval, když se jí ptal, zda si jeho pozvání nerozmyslela odmítnout. Jako by jí nevěřil… Pocítila chuť se otočit na patě a rychle utéct zpět do své ložnice. Ona se přece nikoho neprosila! Ale nakonec se ovládla, jen se zhluboka nadechla a pak zase vydechla, aby se uklidnila, a nejistě se na Nevilla usmála. „Ahoj,“ oplatil jí její úsměv. „Vypadáš… hm, dobře,“ dodal pak. Lenka nevěděla, zda svá slova myslel vážně. Hlas se mu chvěl, jako by nevěděl, co říci. Nebo prostě jen pociťoval stejnou nervozitu jako ona? „Díky. Ty taky,“ odpověděla jednoduše. Po několika vteřinách trapného ticha, které rušil jen tlumený smích studentů, kteří si jich povšimnuli, Lenka zpozorovala v jeho ruce malý svazek květin. Kopretiny! Nadevše milovala kopretiny! Usmála se na něj, poprvé za ten večer zcela upřímně. „Ty jsou pro mě?“ otázala se ho. Neville přikývnul a jeho hnědé oči se rozzářily. „Málem bych na ně zapomenul…“ Natáhl k ní svou dlaň a květiny jí podal. Stále potěšená Lenka se na něj nepřestávala usmívat. Drobný svazek kopretin již sice byl trošku pomačkaný, ale jí to vůbec nevadilo. K jeho vlastnímu překvapení ho popadla za ruku, když se k tomu neměl sám, a společně odešli do Velké Síně… Nějaký šprýmař přimíchal do máslového ležáku alkohol. Lenka nikdy dříve nepila nic s podobnými účinky, takže nebyla schopna poznat, o jaký druh alkoholu se tu jednalo. Jeho přítomnost ale dokázala odhalit spolehlivě. Bohužel už v ten okamžik ale popíjela pátou skleničku… Normální člověk by pouze ztratil zábrany, ale s Lenkou tohle pití dělalo hotové divy. Možná protože ho pila poprvé, snad protože v Nevillově přítomnosti se cítila nadmíru spokojeně a nebála se usmívat. Nevillovi zázrakem poupravený máslový ležák také stoupl do hlavy, začínal rudnout v obličeji a ztěžka oddechovat. Lenka spatřila Hermionu, která rozzuřeně dupala k profesorce McGonagallové. Zřejmě si jako primuska uvědomila své povinnosti a urychleně jí šla oznámit, že by s tím měl profesorský sbor něco udělat, jinak že se studenti upijí k smrti… Lenka se podivně zasmála, až se jí dlouhé vlasy nesouhlasně otřásly. „Neville, měli bychom jít, než nás odsud vyhoděj…“ Nejprve byli oba značně nervózní a mluvili spolu jen, když nezbytně museli. Alkohol jim ale sebral veškerou stydlivost a ti dva se teď vůbec nebáli říci na rovinu vše, co je napadlo. „Tak pojď…“ Sevřel její ruku ve své a vláčel jí za sebou tančícím a značně veselým davem studentů. Po několika minutách a několika zakopnutích o studenty ležící na zemi se Neville s Lenkou konečně dostali na chodbu. Za normálních okolností by se Lenka nejprve ze všeho instinktivně pustila Nevillovy ruky. Ale teď jí jeho stisk vůbec nevadil. Naopak, uvědomila si, že je ráda, že jí drží a nepouští se jí… V příštím okamžiku se ti dva jako na povel otočili k sobě a pohlédli si do obličeje. Lenka měla pocit, že v Nevillových očích nelítají jen jiskřičky, ale nekonečně obrovské blesky. Bála se toho jejich výrazu, ale zároveň si přála zjistit, co za ním ve skutečností vězí. Zírali tam na sebe celý dlouhý okamžik. A najednou jako by jedna z jisker v Nevillových očích přeskočila. Ti dva se k sobě přiblížili a ve stejný okamžik se políbili. U obou byl tento polibek vůbec první, který kdy zakusili. A přestože jim hlavou vlála opilost, ti dva už v tu chvíli věděli, že je jedním z nejkrásnějších v jejich životě… Nevěděla, jak dlouho tam spolu stáli a líbali se. Vzpomíná si jen, že najednou jí hlavou problesklo, že to není správné. Okamžitě se Nevilla pustila a odtáhla se od něj. Zírala na něj jako na zjevení a nevěřila svým vlastním očím. Jak jen mohla…? „Lenko…“ udiveně jí pozoroval a nespouštěl z ní zrak. „Ne, tohle nejde. Takhle to být nemělo!“ Lenka si uvědomila, že jí po tváři stéká slza. A než stačil Neville cokoliv udělat, otočila se a utekla pryč. Pryč od Nevilla, pryč od nejistoty a citů, ve kterých se nevyznala. Pryč od všech těch sklenic máslového ležáku…