Poté, kdy jsem se aspoň částečně vzpamatovala z posledních dramatických zážitků a dohonila svůj spánkový deficit, začala jsem uvažovat, koho vyslat na mise do Egypta, na Kubu a do Itálie. Ráda bych se zase jednou podívala na Kubu, ale po poradě s Davem jsem usoudila, že bych se měla chvíli věnovat svým povinnostem v mudlovském světě. Na Kubu tedy nakonec vyrazili Katka a Sirius. „To mám zase snášet šílené nápady Tvého milovaného? No děkuju pěkně,“ mrmlala Katka na tu novinu. „Copak Ty, ale co já? Když se konečně zbavím Dany, dostanu místo ní Tebe, to si snad nezasloužím,“ zaúpěl trpitelsky Sirius. Takže tady bych nečekala žádné komplikace, ti dva si spolu vystačí. Do Egypta jsem nasměrovala Billa Wesleyho a brášku, který z toho měl skutečně nepředstavitelnou radost. Už mě fakt začínal štvát, s tím jeho odmítavým postojem ke kouzelnickému světu. „Proč tam nemůže jet třeba Lucka? Ta by byla nadšená.“ „Možná proto, že egyptská kouzelnická komunita je ještě konzervativnější než běžní tamní muslimové. Jinak řečeno by se tam s ženskou nikdo nebavil.“ „A co Viki nebo Alex?“ nevzdával to Honza. „Oba dělají na tom případu v LA, což moc dobře víš. Kvůli Tvé fobii z kouzelníků nepřekopu všechny týmy.“ „A nešlo by třeba...“ „Promiň, ale nešlo. Možná sis nevšiml, ale jsme na prahu války. Co kdybys začal trochu spolupracovat?“ „Sorry, já to tak nemyslel, sestřičko. Nezlob se.“ Ono je klidně možný, že to tak opravdu nemyslel a jen zkouší, co vydržím. Honzův smysl pro humor je ještě zvrhlejší než můj vlastní, s oblibou přehrává a testuje, kdy mu na to někdo skočí. Asi jsem z formy, když se nechám takhle snadno vytočit. Italskou dvojici vytvořila Lucka, která byla skutečně nadšená, a Nymfadora Tonksová. „Slyšela jsem, že Italové mají rádi blondýnky. Myslíš, že tohle bude vyhovující?“ otázala se bezelstně Tonks, když jsem poněkud nevěřícně hleděla na její novou vizáž. „Jo, super. S Luckou byste se měly sejít v Římě, radši teda popíšu Tobě, jak vypadá ona, naopak by se to mohlo minout účinkem.“ Pro Tonks a Siriuse jsem vymámila u Snapea jazykový lektvar, aby lépe splynuli s okolím. Bill Weasley v Egyptě dřív pobýval a trochu místní hatmatilku ovládal, navíc ke splynutí s okolím by pro něho musel Snape namíchat i Polynektar, většina Egypťanů nebývá rezatá... Itálie Mladá žena se světlounce blonďatými vlasy, ve vypasovaných džínách a černém triku vstoupila do kavárny na rohu náměstí de Trevi v Římě. Většina mužských pohledů se na ni upřela s neskrývaným zájmem. O minutku později už na ni hleděla celá kavárna, pro změnu s pobaveným úsměvem a v některých případech s nevěřícným kroucením hlavou. To poté, kdy žena přehlídla poslední ze tří schodů a při pokusu o zachování rovnováhy strhla ze stěny věšák, který přistál na hlavě číšníkovi. Pak se zvedla od stolku v rohu jiná žena – krátce sestřižené vlasy obarvené na rezato, modré oči, kulatý obličej, spíše plnoštíhlá postava, výrazně, ale vkusně nalíčená. „Ahoj, Ty budeš asi Tonks, viď?“ pronesla k tomu tornádu a pokračovala: „Já jsem Lucka, respektive tady spíš Lucía.“ „Ahoj... Ehm, vypadneme odsud?“ „Jo, radši jo. Camariere! Potrei pagare?“ Číšníkovi se viditelně ulevilo, když obě ženy opustily jeho podnik. Zvláštní, myslel si, že ta první je Italka, ale pak najednou mluvila plynně anglicky. „Na ministerstvo asi půjdem až zítra, už je docela pozdě. Náš dům je odsud asi půl hodiny, můžeme to vzít pěšky.“ „Potřebovala bych večer někam mezi lidi, abych si naposlouchala italštinu.“ „No jo, vlastně, ten lektvar. Co třeba do kina a pak někam na večeři?“ „To zní fajn.“ Matrix dabovaný do italštiny byl pro Lucku fakt zážitek. Diváci v kině se na ni několikrát vyčítavě obrátili, když ve vypjatém momentě nezadržela pobavené uchechtnutí. Jenže dabér Keanu Reevse byl prostě neodolatelný, nebo si to o sobě aspoň myslel. Lucka by byla schopná se smířit s tím, že jeho hlas připomíná značně člena čtyřprocentní menšiny, i když k Neovi to „poněkud“ neladilo. Ale to, že v zásadních okamžicích používal naprosto jiný tón než v předloze, to na ni bylo prostě moc. „Super film, ale ten dabing byl na zabití,“ zhodnotila na konci Tonks a u Lucky si tak velmi šplhla. Následovala večeře v nedaleké hospůdce, kde se Tonks podařilo rozlít sklenku vína, málem se udusit rybí kostí a šlápnout jedné postarší dámě na nohu s kuřím okem... No, aspoň si při omluvách a vysvětlování procvičila italštinu. Lucka se zatím královsky bavila, ale zároveň se tiše modlila, aby se během jejich mise nevyskytlo něco opravdu nebezpečného, protože mít Tonks za parťáka, který vám kryje záda... no, to člověk rovnou může spáchat sebevraždu a ušetřit si trápení. Útulný malý domeček na břehu Tibery Tonks nadchnul. Lucka otevřela láhev vína a rozhodla se svoji kolegyni trochu vyzpovídat. „Ještě jsem s moc čaroději nepřišla do styku, nevadilo by Ti mi vysvětlit pár věcí?“ „V poho, jen se ptej.“ „Co to vlastně znamená být metamorfág? Jak hodně se můžeš změnit? Mohla bys třeba vyrůst o dvacet čísel a přibrat padesát kilo?“ „Teoreticky je možná jakákoli přeměna, stačí se dostatečně soustředit. Ale logicky je náročnější změnit celou postavu než třeba jen tvar nosu, barvu očí a vlasů... Obvykle se nepouštím do ničeho většího, to bych musela opravdu hodně chtít, aby mě nikdo nepoznal. Třeba změny tvaru obličeje jsou nebezpečný, protože se posunují lebeční kosti. Stejně tak prodlužování páteře.“ „A musíš se potom nějak soustředit, abys danou podobu udržela? Myslím jako, jestli by ses nemohla samovolně přeměnit do své původní podoby.“ „To ne. Jakmile získám nějakou podobu, už ji držím. Jenom je pak jednodušší se vracet do mého obvyklého vzhledu, ale i na to musím myslet.“ „Je to tak, že metamorfágem se musíš narodit, kdežto zvěromágem se můžeš stát?“ pokračovala Lucka ve smršti otázek. „V podstatě jo, i když je to trochu zjednodušené. V obou případech máš určitý poměr vrozených schopností a tréninku či vůle. U metamorfágů převažuje ta vrozená složka, ale trénink je taky důležitý.“ „Takže kdybys třeba ten svůj vrozený talent nepoužívala, mohla bys ho ztratit?“ „Nevím, jestli úplně, ale asi jo.“ „To je fakt zajímavý. Když si vzpomenu, jak se občas musím maskovat, abych nebyla k poznání... Tohle by se hodilo.“ „Je to vzácný dar i u čarodějů. Myslím, že hlavně díky tomu jsem se dostala mezi bystrozory. Vyvažuje to tu moji příšernou nešikovnost.“ Lucka se pobaveně ušklíbla, což Tonks vůbec nevadilo. Přesto cítila Lucka potřebu to okomentovat. „Sorry, asi bych měla říct, že to není tak strašný... No, ale ten Tvůj vstup na scénu odpoledne v kavárně mě fakt pobavil.“ „Většinou mi to taky přijde vtipný, ale někdy bych se nejraději neviděla. A čím víc se snažím, tím je to horší. No nic, to tu asi nevyřešíme. Zajímá Tě ještě něco?“ „No vlastně... uvažovala jsem o tom, jaktože je čarodějů pořád relativně málo, když i děti z mudlovských rodin se jimi můžou stát. A neslyšela jsem o tom, že by potomci čarodějů se naopak stávali mudly. Mělo by vás přibývat, ne?“ „Hm vidíš, to mě nikdy nenapadlo. Jenže to není tak, že by se čarodějům nemohl narodit potomek bez kouzelných schopností. Motáci nejsou zas tak výjimečný, je se o nich moc nemluví, jejich rodiče se za ně většinou stydí. Pak jsou taky čarodějové, kteří se rozhodli žít bez kouzel, jako obyčejní mudlové. Řekla bych, že i těch je docela dost.“ „Jasně,“ zabručela Lucka a na chvíli propadla do zamyšlení. „Mohla bych se pro změnu zeptat na něco já?“ „Sem s tím.“ „Jak jsi se vlastně dostala k práci pro Malou radu? Hádám, že to nefunguje na principu inzerátů...“ „Myslíš něco jako: Hledá se zájemce či zájemkyně o práci s pracovní dobou 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365(6) dní v roce. Vyžaduje se flexibilní, asertivní a dynamická osobnost. Nabízíme různorodou práci na všech světadílech a se všemi skupinami obyvatel. Pravděpodobnost přežití do důchodového věku mizivá. Požadavky – znalost deseti a více světových jazyků, schopnost improvizace, sebevražedné sklony. Časté cestování, náhrady proplácíme. Finanční ohodnocení irelevantní, stejně nebudete mít čas ty peníze utratit. Své životopisy a čísla zbrojních průkazů posílejte na zasenamnekohoodstreliliapotrebujemenahradu@malarada.com.“ „Jo, přesně něco takového jsem myslela. Hned bych se přihlásila,“ zachechtala se Tonks. „Viď? Asi Tě ale zklamu, takhle to nefunguje. Podobně jako Katka, Honza a pár dalších jsem chodila s Dančou na gympl. Akorát že ti dva se k ní přidali hned, zatímco já se nejdřív pár let pokoušela ´budovat kariéru´. Když mi dal osud párkrát přes hubu, rozhodla jsem se, že je čas na změnu. Teď mám aspoň pocit, že má moje práce smysl.“ „Jak jste se vlastně dozvěděli o existenci čarodějů? A jak je možný, že se dostanete do Bradavic? Na našem Ministerstvu z toho měli docela zamotanou hlavu, řešilo se, jestli Dumbledore a ostatní profesoři neporušili zákon o utajení.“ Tady se hovor rázem dostal na tenký led. Lucka sama neznala všechny detaily a navíc měla nepříjemný pocit, že by se o své vědomosti neměla tak úplně štědře dělit. Jenže nechtěla Tonks zklamat, sama se toho od ní dozvěděla spoustu a navíc jí tahle osůbka byla vyloženě sympatická. „Pokud vím, Danča věděla o Voldemortovi už tehdy před lety, když řádil poprvé. Myslím, že jí o čarodějích museli říct její učitelé – ti, kteří ji od dětství cvičili v bojovnici a udělali z ní velitelku Malé rady. Počátky organizace já neznám a mám pocit, že je zná jen Dana. Ona o tom, co dělala do svých zhruba 14 let moc nemluví, ale asi to bylo docela drsný. Víš, u nás to funguje pro nezasvěcené možná malinko zvláštně. Každý máme svá traumata a o některých prostě neříkáme ani svým nejbližším. Není to nedůvěra, spíš jen potřeba toho druhého chránit před krutostí světa. Jsou věci, se kterými se musí vyrovnat každý sám. A když Ti s tím nikdo nemůže pomoci, proč bys mu zbytečně dělala starosti? Když Danča předloni na podzim vyrazila za Dumbledorem a zapojila se do boje proti Voldemortovi, my z Malé rady jsme to pár měsíců vůbec nevěděli. A doteď jdou naše informace od Dany, eventuelně od Siriuse, který je o dost ukecanější.“ „Danča je tajemná jak hrad v Karpatech, co?“ „U vás se tohle pořekadlo taky používá? No jo, máš pravdu. A lepší už to nebude.“ Druhý den vyrazily obě ženy na ministerstvo, kde se chtěly setkat s Paolem Geminim a domluvit se, jaký vlastně bude další postup. V Itálii málokterý čaroděj chtěl pracovat na ministerstvu magie a bystrozorů byla jen hrstka, navíc nepříliš dobře vycvičených. Bylo fajn, že byli ochotní spolupracovat a podílet se na boji proti zlu, ale asi budou potřebovat speciální péči, než je bude možné do nějakého boje zapojit. Pustit tlupu nezkušených nedisciplinovaných horkokrevných Italů do akce proti nelítostným Smrtijedům, to by mohla být slušná jatka. Kuba „Tý jo, netušil jsem, že to tu bude tak super,“ rozplýval se Sirius. Kubánské ministerstvo magie nesídlí v Havaně ale v malebném Trinidadu, kam se také Káča se Siriusem po příletu do hlavního města přesunuli. Katka neměla zájem absolvovat čarodějné přemísťování, o kterém slyšela děsivé zkazky od Danči, a říkala si, že Sírimu trochu předvede skutečný kubánský život. Takže do Trinidadu přijeli na korbě náklaďáku společně s desítkami Kubánců. Na místě zjistili, že jejich člověk, tedy šéf bystrozorů Francisco Canavaro, musel naléhavě odcestovat na druhý konec země, do Baracoy, a vrátí se až za dva dny. Na zítřek si dohodli schůzku se samotným ministrem kouzel a dnes měli volno na užívání kubánského života. Takže teď zrovna seděli v jedné z místních hospůdek nad sklenicí mojita a Sirius byl u vytržení, že se na něho usmívá snad každá mladá Kubánka, která prošla kolem. „Ať Ti nevypadnou oči z důlků,“ upozornila ho shovívavě Katka a pak přivolala k jejich stolku číšníka. „Dos mojitos más, por favor. ¿Y tiene usted algunas tapas o ensaladas?“ „Tenemos solo ensalada de pepinos y tomates. ¿O no quieren Ust. un pescado frito con arroz?“ „No, grácias. Entonces mojitos y una ensalada de pepinos, por favor.“ Sirius seděl a snažil se soustředit. Sice ráno zodpovědně vypil odporný jazykový lektvar od odporného spolubojovníka Snapea, ale stejně se zatím moc nechytal, možná i proto, že kubánská španělština je trochu jiná. Občas i něčemu rozuměl, ale mluvit si fakt netroufal. „Stejně nechápu, jak dokážeš mluvit tolika jazyky. A bez jazykového lektvaru...“ kroutil Sirius hlavou nad schopnostmi své společnice, kterou si číšník viditelně oblíbil. „Pokud chci splynout s okolím a nepoutat na sebe pozornost, nic jiného mi nezbývá. Jasně, musíš mít trochu jazykového nadání, ale hlavně je to každodenní praxe.“ Když se začalo stmívat, hospůdka se naplnila. Katka se Siriusem tu byli jediní cizinci. Sirius nechápavě sledoval bouřlivé vítání jedné skupiny, nejspíš nějakých místních hudebníků, s číšníkem, velmi rozpačitý výraz číšníkův a pobavený Katčin a pak jakýsi sáhodlouhý rozhovor, z něhož vytušil, že se číšník i ta nová skupinka Katce usilovně omlouvají a ona je ujišťuje, že se nic neděje. Skoro začínal podezírat Snapea, že jeho lektvar schválně pokazil, aby z něho udělal blba. A propadal pocitu, že se ten proklatě těžký lektvar bude muset naučit připravovat sám, aby si nepřipadal jak úplný pitomec. „Máš nějakou oblíbenou písničku, kterou bys chtěl zahrát?“ zeptala se ho najednou Katka a Sirius si připadal, že už nerozumí vůbec ničemu. „Cože?? Ať zahrajou něco místního,“ vykoktal nakonec. „Ale budeme i tancovat, na to se připrav.“ Vzápětí už Katka zase šveholila španělsky s těmi hudebníky. Sirius doufal, že mu časem vysvětlí, co se to tu děje. Teď ji s galantní úklonou vyzval k tanci a už kroužili lokálem ve víru smyslné samby. Po doznění písně jim celý sál zatleskal a číšník jim vrazil do ruky panáka ruma, aby si připili s celou kapelou. „Asi bys chtěl trochu vysvětlení, co?“ zeptala se spíše formálně Katka, když konečně dosedli zpět ke svému stolku, a hned spustila: „Ta kapela byla hrát o kus vedle, v takovém snobském podniku pro turisty. Když sem přišli, dělali si z toho docela srandu, jak si ti pitomí zápaďáci myslí, že zažili pravou kubánskou atmosféru. Pak je Pedro, to je ten číšník, upozornil na naši vzácnou přítomnost, načež se začali strašně omlouvat, že to tak nemysleli. Nebyla jsem schopná je přesvědčit, že mám na tu sortu turistů úplně stejný názor jako oni. Takže nám jako omluvu zahráli na přání a koupili nám panáka.“ „A proč chodí turisti do nějakýho zvláštního podniku? Co je na něm jiný? My jsme v podstatě přece taky turisti,“ nechápal Sirius určitá místní specifika. „To by bylo na dost dlouhý výklad. Jestli chceš, povím Ti to jako pohádku před spaním. Ale teď už bysme měli vypadnout. Platí se těmi míň barevnými penězi,“ instruovala ještě Katka svého společníka, aby mohl jako pravý gentleman zaplatit útratu. „Dvoje peníze, dva druhy hospod. Co je to za blbost...“ brblal si Sirius, když se zmateně přehraboval v peněžence. „Dalo by se tomu říkat tržní socialismus...“ „¡Pedro! Tenemos que ir. ¿Qué es la cuenta?“ „Ochenta siete pesos.“ „Dej mu stovku,“ udělila Katka nenápadný pokyn. Pak nastala chvíle přetahování a povyku. Sirius vydedukoval, že dýško bylo asi hodně velké a Pedro ho nechce přijmout. Nechápal, jak je to možné, to by se v Británii nestalo. A taky se divil, jak se o jedné jednoduché věci vydrží plácat pět minut. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Ubytováni byli v jednom z nejhezčích koloniálních domů Trinidadu – vysokánské stropy, obrovité postele s nebesy a přátelská paní domácí, která se jim snažila snést modré z nebe. „Zítra už si trochu popovídáš, neboj. Jen to nesmíš přehnat, aby to nebylo nápadný. Všem jsem říkala, že jsi hodně dlouho španělsky nemluvil, takže se musíš nejdřív aklimatizovat.“ „Stejně si nejsem jistej, jestli pochopím systém dvojích peněz a podobně. A co je to za legendu o tom Che? Nikdy jsem o něm neslyšel a tady je jeho vyobrazení snad na každým rohu.“ „Ach jo, Ty jsi z čistokrevný rodiny, co? Znalosti mudlovské historie téměř nulové. Sorry, ale těžko Ti za pár dnů nahustím do hlavy historii i přítomnost Kuby. Buď Ti dnes povím příběh Che nebo něco ze současnosti, o dělbě na dvojí svět.“ „Tak teda Che, ten chlapík působí fakt sympaticky.“ Katka se pohodlně uvelebila na posteli do tureckého sedu, přitáhla si k ruce sklenici pomerančového džusu z pravých kubánských pomerančů a spustila přednášku. „Ernesto Che Guevara – jen málokdo z lidí, kteří znají jeho osudy, na něj nemá naprosto vyhraněný názor. Nenávist nebo láska smíšená s obdivem.“ „A Ty?“ musel ji už teď přerušit Sirius, aby měl ve věci jasno. Katka vytáhla z batohu tričko s vyobrazením Che a zamávala s ním svému kámošovi před očima. „Co myslíš? Asi bych nenosila na hrudi někoho, koho nenávidím. Ale pokusím se Ti podat objektivní obraz, Che byl složitá osobnost a určitě netvrdím, že byl dokonalý. Stejně bych ale obětovala pár let života, abych se s ním mohla potkat,“ povzdechla si melodramaticky a vzápětí pokračovala. „Che byl původem Argentinec, synek z bohaté rodiny, vystudoval medicínu a měl před sebou klidnou zazobanou bezproblémovou budoucnost. Jenže si zvolil jinou cestu a skončil jako revolucionář, kubánský národní hrdina, odstřelený Američany jako prašivý pes Je to už pár desítek let.“ „Proč ho zabili?“ „Byl komunista,“ odvětila jednoduše Katka. „No jasně, to jsem pochopil. A?“ „Myslíš, že Američani potřebovali jiný důvod? Snažili se a snaží kubánský režim potlačovat, jak to jde.“ „A Ty s nimi nesouhlasíš, předpokládám. Vždycky jsem slyšel a četl, že komunismus je špatný. Jak je to tedy doopravdy?“ Katka si povzdechla, došla si pro další zásobu džusu a rozloučila se s představou spánku. Sirius se rozhodl, že se dnes nutně musí dozvědět úplně všechno. „Komunismus, socialismus... Ty mi tedy dáváš zabrat. Na tohle chceš jednoznačnou odpověď, jak to bylo doopravdy? To mě možná trochu přeceňuješ. Myslím si, že kubánský režim, ať už mu říkáš socialismus, komunismus nebo prostě Fidelův stát, je aktuálně to nejlepší, co tahle země může mít. Tím neříkám, že je to ideální, prostě jen nejlepší z různých špatných možností. Je to úplně něco jiného než komunistická éra ve Východní Evropě. Víš, já žila za komunismu... Sice jsem byla ještě děcko, ale pamatuju si to. Šeď, beznaděj, rezignace. Lidi zamračený, otrávený, báli se promluvit. Závist a podezírání. Pomluvy a strach. Udavačství a dohled. Na Kubě teď v zásadě vládne stejný režim jako tehdy u nás. A jak se chovají Kubánci, to jsi viděl sám. Zpívají a baví se, usmívají se a zvou tě na návštěvu. Jasně, částečně je to jejich odlišnou mentalitou. Většina zdejších lidí nemá moc ambicí a ke spokojenosti jim stačí málo – slunce nad hlavou, posezení s přáteli, rum a doutník. Ti, kterým se tu nelíbilo, už dávno emigrovali.“ „Jak jsi myslela, že je to nejlepší ze špatných možností?“ „Musel bys vidět, jak to vypadá v ostatních zemích Latinské Ameriky. Obrovské rozdíly mezi bohatými a chudými. Jedni se topí v penězích, druzí umírají hlady. Bez přehánění. Tady na Kubě se sice moc lidí v penězích netopí, nebo to aspoň nedávají najevo, ale taky tu nikdo nestrádá hlady. Všichni jsou více méně stejně chudí. Taky je tu relativně bezpečno, což se o sousedních zemích rozhodně říct nedá. A tak vůbec.“ „Trochu jsme odbočili od Che. Takže jeho odpůrci mu vyčítají jen to, že byl komunista?“ „A vrah.“ „Vrah? A byl?“ Tahle nová informace Siriuse opět spolehlivě zmátla. „Ach jo, Síri,“ promlouvala k němu Katka málem jako k osobě slabší duchem. „Jasně že byl vrah. Já jsem taky vrah, Tvoje milovaná je vrah. Celá Malá rada se hromadnými vrahy jenom hemží. Chápeš, co chci říct? Záleží na úhlu pohledu. Jistě že ti, kterým zabil příbuzné, ho nenáviděli a nejspíš vždycky nenávidět budou. Byla to válka. Někdy musíš být tvrdý, aby sis udržel autoritu.“ „Dobře, takže jinak řečeno - zabíjel své protivníky,“ pokusil se to nějak shrnout Sirius. „Jo, to nepochybně. Někdy i bez soudu, nepopírám. Jeho potom popravili taky bez soudu, jenže to bylo pochopitelně ve vyšším zájmu,“ neodpustila si Katka ironický a zároveň hořký komentář. „Stejně pořád nechápu, že se stal takovou ikonou.“ „Byl to úžasně charismatický chlap. Inteligentní, hezký, zábavný, statečný. Zemřel celkem mladý a jako mučedník. To už je důvodů až až.“ Sirius si na Kubě připadal trochu jako ve snu nebo v pohádce. Sice pořád nechápal spoustu věcí, ale bylo tu příjemně. Na ministerstvu domluvili, že tu uspořádají jakýsi krátký výcvikový program, v jehož rámci se ti, kteří byli ochotni bojovat proti Voldemortovi, dozvědí všechny potřebné informace a ukáže se jim, jak proti němu a jeho přívržencům účinně postupovat. Tenhle program jemu a Katce zabíral maximálně pět hodin denně, ve zbytku si mohli do sytosti užívat kubánské pohostinnosti. Egypt Honza se snažil potlačovat svoji, jak to hezky výstižně nazvala Dana, „naprosto neodůvodněnou, dětinskou a stupidní“ averzi vůči čarodějům. Byl přece profík, no ne? Jenže na rozdíl od jistých nejmenovaných individuí byl taky realista a netrpěl zachráncovským komplexem. Udržovat rovnováhu, to byl cíl, se kterým byla Malá rada založena. Nechávali na pokoji spousty zločinců různě po světě – diktátorů, náboženských blouznivců, šéfů podsvětí. Mohli by je celkem snadno zlikvidovat, s vynaložením většího úsilí by se jim pravděpodobně podařilo tyhle zrůdičky i vydat do rukou spravedlnosti, jak se tak vtipně říká, a dohlédnout na to, aby byli skutečně spravedlivě souzeni a odsouzeni. Ale dělali to jen celkem výjimečně. Proč? Protože za každého takového sesazeného pitomce se velmi rychle našla náhrada, většinou dle Murphyho zákonů někdo ještě sadističtější, megalomanštější a mocnější. Věděli, že nemohou vyhrát nad větrnými mlýny, že nemá cenu pokoušet se nastolit cosi jako absolutní spravedlnost, klid a mír pro všechny. Ne, jejich úkolem bylo klepnout přes prsty ty, kteří to začali přehánět. Proto nechápal, proč teď ta hysterie kolem Voldemorta. Prostě jen další šílenec snažící se ovládnout svět. To se mu přece nemůže podařit, je tu spousta protisil, které jeho vliv vyváží. Kontrolovat, co se děje, proč ne. Ale tahle aktivita? 99 procent čarodějů se tou hrozbou vůbec nezabývá a Danča se tváří, že bez nás se brzo stane nějaká katastrofa. Voldemort se bude nejdřív snažit ovládnout čarodějné společenství, tak proč se do toho sakra máme motat. Jako bychom se kousali nudou. Takové úvahy táhly Honzovi hlavou. Nejprve si myslel, že je to od Dany jakýsi trucpodnik jako reakce na to, že ji donutili se vrátit... no to je jedno. Měl trochu špatný pocit z toho posledního rozhovoru s Dančou – ani ne kvůli svému chování, jako spíš kvůli její zvláštní reakci. Popichovali se přece skoro pořád, ale teď najednou jeho sestřička nějak ztrácí smysl pro humor. Je přetažená, potřebovala by si pořádně odpočinout. Jenže zkuste jí to naznačit... S Billem Weasleym se Honza sešel až v Káhiře. Byl docela zvědavý, co to zase bude za cvoka s hůlkou. Když se začátkem února Základnou provalila dvojčata Fred a George a málem ji srovnala se zemí... nevěděl, jestli se má pobaveně usmívat nebo zoufale bušit hlavou do stěny. Ti dva byli živly a rozhodně s nimi nebyla nuda. Otázka je, jak dlouho to dospělý člověk může vydržet. Takže když se dozvěděl, že jeho parťákem na egyptské misi bude další Weasley, jeho pocity byly smíšené. Pak se ale uklidnil tím, že Bill je starší a tudíž snad i rozumnější a hlavně – je jen jeden. Tož to snad bude k přežití. Bill na něho čekal v kavárně hotelu Dahab, kousek od káhirského muzea, kde se nacházel i vchod do zdejšího ministerstva kouzel. „Ahoj, já jsem Bill. Rád Tě vidím.“ „Ahoj, Honza.“ „Mluvil jsem už s Násirem Mustaffou, máme se zastavit zítra odpoledne. Snažil se mě přesvědčit, že bychom měli uspořádat něco jako přednášku pro širokou veřejnost a tam všechny seznámit s aktuálním stavem okolo Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Zatím jsem to nechal být, ale možná to není špatný nápad.“ „Hm, uvidíme,“ Honza sice nebyl příliš unešený z představy, jak vykládá nějaká moudra čarodějnické obci, ale byl fakt, že takhle nějak by ta jejich výprava asi měla probíhat. Zatím to ale nechtěl řešit. „Máš dnes v plánu něco speciálního, nebo půjdeme domů?“ „Máte tu dům?“ pronesl Bill trochu udiveně. Už slyšel, že tahle Malá rada není zrovna chudá organizace, ale přesto ho poněkud překvapilo, proč si tu drží bydlení, když do Káhiry zjevně tak často nikdo z nich nezavítá. „Dva. Jeden v rezidenční čtvrti, druhý na bazaru.“ Honza si bystře všiml, že tohle sdělení Billovi lehce vyrazilo dech, a tak téma rozvedl. „Snažíme se chránit sebe i civilisty kolem. V pronajatém bytě nikdy nebudeš v takovém bezpečí a když nějakýho debila napadne tam dát třeba bombu, zařve kvůli nám i spousta dalších lidí.“ „Jasně, já jen... nečekal jsem to. A my budeme bydlet kde?“ „Myslím, že ten v rezidenční čtvrti je vhodnější. Já jako Arab rozhodně nevypadám, Ty snad ještě míň, na bazaru bychom příliš vyčnívali.“ Chytli si taxíka a vyrazili k dočasnému domovu. Byl to starý dům s velkou zahradou, hned vedle anglické ambasády, na samém konci slepé ulice, úplně odříznutý od okolního světa. Honza se nahlásil Základně a potom Billa po domě provedl. Honza byl příjemně překvapený – jednak se dalo s Billem celkem rozumně mluvit a jednak se zdálo, že nezpůsobí výbuch, požár či povodeň, když se dostane do styku s takovými záhadami jako mikrovlnná trouba, rychlovarná konvice či snad dokonce počítač. „Nějakou dobu jsem chodil s jednou mudlovskou dívkou,“ potvrdil čaroděj Honzovu domněnku. „Táta z toho byl tehdy nadšený, asi jsi už slyšel, jaký je fanoušek mudlovské techniky.“ „Proč jste se rozešli?“ „Jednou mě přišla navštívit a našla jen horní polovinu mého těla. Špatně jsem se přemístil. Nějak to nerozdejchala...“ Honza se zachechtal, ale pak ho něco napadlo. „Hele, jak je to vlastně v těchhle případech s úpravama paměti? Když se třeba nějaký mudla dostane omylem do styku s kouzly, automaticky mu tu vzpomínku vygumují?“ „Jak kdy. Mudlové mají zvláštní dar vyloučit z vědomí vše, co se vymyká běžnému chápání reality. Aspoň většina z nich. Takže si obvykle řeknou, že se jim jen něco zdálo. Zasahujeme teprve, když jde o něco vážného.“ Tohle našeho paranoidního mudlu uklidnilo. Vůbec se mu nezamlouvala myšlenka, že by mu nějaký magor průběžně vymazával paměť, jak by se mu zrovna hodilo. „Znáš toho Mustaffu nebo někoho dalšího z Ministerstva?“ změnil Honza téma. „Osobně jsem ho viděl poprvé, ale už jsem o něm slyšel. Má pověst pracanta a strašnýho poctivce, ale bez nápadů a vlastních názorů. Studoval jsem tu před dvěma lety, to teprve nastupoval na ministerstvo. Je to jeden z mála cizinců, kteří se uchytili a získali nějakou významnější pozici.“ „Je Saudský Arab, že jo? Jak se sem vlastně dostal?“ „Tohle je složitý příběh a já neznám všechny podrobnosti. V podstatě je to tak, že každá ze zemí tohodle regionu – Irák, Írán, Saudská Arábie, Sýrie... začala v určitém období své novodobé historie pronásledovat čaroděje. Většina z nich se uchýlila do Egypta, takže zdejší čarodějné společenství je jedno z nejpočetnějších na světě.“ „Vím o různých válkách na Blízkém a Středním Východě, ale nikdy mě nenapadlo, že by tím byli postiženi i čarodějové.“ „No, v mudlovských knihách se o tom asi nepíše.“ „Jak je vůbec možný, že je mudlové objevili a začali pronásledovat? A jak to, že se nebránili?“ vrtalo to Honzovi hlavou. „Na tohle není jednoznačný názor. Hodně lidí si myslí, že ty země teď vedou čarodějové, kteří v podstatě jen vyhnali nepřátelské sekce. Ale možná se prostě tamní čarodějové jen prozradili a hrozili jim tresty za čarodějnictví podle mudlovských pravidel. Fakt nevím, nejsem odborník.“ Čarodějové v čele muslimských států Středního Východu? Ta myšlenka Honzu dost vyděsila. To se bude muset prověřit a nejspíš si promluvit s někým, kdo odborníkem je. Nikdy ho nenapadlo, že čaroděj nemusí být vlastně poznat na první pohled. Najednou mu ani nepřipadala tak absurdní ta Danina urputná snaha se o kouzelnících dozvědět co nejvíc a najít mezi nimi spojence.