XXVII. Když tma zraňuje až do hloubi duše „U Merlina, jak se mě můžeš zeptat na něco takového!?“ vydechla šokovaně a pokusila se ho ze sebe setřást. V tu chvíli netoužila po ničem jiném, než být co nejdál od něj. Ta slova zničila i poslední kapičku klidu a spokojenosti, kterou při jejich milování cítila. Milování?! Zarazila sama sebe v myšlenkách. Byl to jen sex. Nic víc. Protože na nic víc ani nejsi dobrá. Věděl to syn a ví to i otec. O to víc bolela jeho proklatá otázka. „Já nechci mluvit o Dracovi,“ odvětila tiše. A vzápětí bylo teplo jeho těla a jeho váha pryč. Byl pořád v místnosti, ale daleko od ní fyzicky i psychicky na míle daleko. „Pořád jen Draco, Draco, Draco . Dokážu pochopit, že musí být těžké zapomenout … je to Malfoy, můj syn. Ale ty se zuby nehty držíš něčeho, což už je dávno mrtvé.“ Lucius sledoval, jak její obličej víc a víc bledne pod tíhou jeho slov. Pod tíhou pravdy, kterou v nich našla. „Chceš vědět, jak často si vzpomněl on na tebe poslední dobou? Řekl bych, že vůbec. Nejspíš je zaneprázdněný tím, že si to někde zrovna rozdává s tvým milovaným bratříčkem.“ „Drž hubu!“ zasyčela na něj Ebony příliš vzteklá a zraněná, než aby se dál dokázal ovládat. V mžiku byla na nohou a slepě tápala po místnosti. Vrazila do jednoho ze stolků a upadla. Bylo to podobné a zároveň tolik jiné než ta scéna z ministerského plesu. V té chvíli, kdy se nahá třásla na podlaze jeho ložnice a slzy plnily její velké hnědé oči, Lucius věděl, že konečně dosáhl svého. Porazil ji. Ale ten pocit vítězství a uspokojení, na který tak čekal, nepřišel. Ale to už přece věděl dávno, nebo ne? Už to nebyla hra … pravidla se změnila a najednou už nebylo co vyhrát. Mohl jen prohrát … jako se to stalo právě teď. Aniž by si uvědomoval, co dělá, došel až k ní a zvedl ji z podlahy, aby ji mohl sevřít v náruči. Jestli ale čekala slova útěchy nebo snad dokonce omluvu, musela být zklamaná. Jeho slova namísto toho byla majetnická a drsná. „Nebudu náhradník, Potterová! Nikdy, rozumíš mi!“ Třásla se, ale už dál neplakala. „Nenávidím tě, ty bastarde! Ty nemáš … nemáš ani tušení, co jsi mi právě udělal! Už to bylo skoro pryč. Každý mizerný pocit, všechny touhy a přání, všechny emoce jakoby odešly s mýma očima. Jako bych se schopností vidět ztratila i schopnost cítit. A kvůli tobě to teď chci všechno zpátky. Kvůli tobě…“ A Lucius se téměř rozesmál. „To TY nemáš ani tušení! Nevíš, jak získat zpátky, co jsi ztratila, protože jsi to ani nezkoušela. Za celou tu dobu tě ani nenapadlo zkusit nějaký lektvar, který by ti pomohl vrátit zrak. Jen se schováváš a utíkáš. Používáš slepotu jako omluvu pro svou slabost a zbabělost.“ „Já nejsem zbabělec. Jen je všechno – sakra! Ty nevíš, jaké to je o všechno tak najednou přijít,“ zasyčela na něj a pokusila se vymanit z jeho sevření. „NE? Myslíš že ztratit ženu, svobodu a dobrou pověst v jedné chvíli je lehké.“ Zavrtěl hlavou a zesílil stisk. Její vzpírání ustalo. „Na co si chceš stěžovat? Jak je život nespravedlivý? Že tě trestá neprávem. Tohle je nesmysl. Život se neřídí zákony spravedlnosti, ale kauzalitou. Každý čin má svůj důsledek. Není nic jako osud nebo nějaká jiná síla, která manipuluje naše životy. Všechno, co se ti děje, si zasloužíš. Nenadávej životu, že ti dává rány.Vinit můžeš jen sebe. Když nejsi dost silná, abys vzala život pod svou kontrolu, dostane pod kontrolu on tebe.“ „Takže si svou slepotu zasloužím?“ zeptala se ho šokovaná jeho slovy, která jí nehledě na všechno jistým až děsivým způsobem dávala smysl. Lucius si odfrkl. „Ty jsi byla slepá i předtím. Viděla jsi život moc růžově. Ani válka ti nedokázala ten obraz zkalit. Spíš naopak. Dala ses dohromady s mým synem. Nechala ses okouzlit láskou. Dala jsi mu moc, aby ti ublížil a zlomil ti srdce, a on to udělal. Svému bratrovi jsi věřila stejně bezmezně. A dala jsi mu tu samou moc. Udělal to samé. Nechala ses tou zradou ovládnout. Ztratila jsi kontrolu a oslepla. Kauzalita. Příčina a následek.“ Vykládal to tak suchým a nevzrušeným tónem, až z toho mrazilo. Jako by jí tu právě několika strohými větami neshrnul celou mizérii jejího nynějšího života. „A kam zapadáš ty?“ zeptala se tiše. Pozvedl obočí. „Přece nejsi tak hloupá, že ne?“ Sírius už byl nervózní. Ples skončil před několika hodinami a Ebony se stále nevracela. Byla přece jen slepá a ublížit jí bylo tak snadné, že to v jeho mysli vytvářelo stále děsivější a děsivější scénáře. Z těžkých úvah ho vyrušilo bouchání na hlavní dveře. Krev mu ztuhla v žilách, když se tam pomalu vydal. Ale místo poslů špatných zpráv tam našel Olivera Wooda. „Je tu Ebony? Vrátila se?“ vychrlil okamžitě příchozí otázku. Sírius se zamračil. „Odkud by se měla vrátit?“ zeptal se a rozhodl se ignorovat Oliverovu nevychovanost. Bodlo ho u srdce při pohledu na tu známou tvář mladého muže, kterého dřív nazýval přítelem. Nyní byl Oliver spíše cizincem, stojícím na prahu domu, který býval předtím i jeho domovem. V uplynulých týdnech často přemítal, co se s mladým famfrpálovým brankářem stalo. Byly dny, kdy se budil uprostřed noci zpocený a chtěl vyrazit ven do tmy a najít ho a přivést ho domů a … Sírius věděl, že by to nepomohlo. Podle Ebony byl možná na Wooda příliš tvrdý, ale nemohl ho jinak naučit, že musí nejdřív sám bojovat se svými démony, než může přijmout cizí pomoc. To ale neznamenalo, že to bylo snadné. Věděl, že tím riskuje život svého přítele, ale někde v hloubi duše pořád věřil, že bude Oliver dost silný a zvládne to. „Je Ebony doma?“ zopakoval Oliver netrpělivě. Sírius si všiml, že se chvěje, doslova se třásl a tvář měl sklopenou, jako by se bál pohlédnout mu do očí. Temné podezření vzklíčilo v jeho srdci. „Už jsi zase na tom lektvaru?“ začal se vyptávat, ale Oliver prudce zvedl hlavu a pohlédl na něj, jako by ho Sírius uhodil. Očima, které byly až příliš střízlivé, než aby mohl být pod vlivem něčeho jako Esabsol. Zjevně nebyl ani opilý. „Omlouvám se. Ebony odešla … na ministerský ples,“ odpověděl konečně starší muž na Oliverovu otázku. To zjevně nebyla odpověď, kterou chtěl mladík slyšet. „A tys ji nechal jít?“ zeptal se nevěřícně. „S tím bastardem!?“ Sírius se ještě víc zamračil. „Myslím, že to přeháníš Olivere. Chápu, že představa Ebony s někým jiným ti není příjemná, ale Oktavius je naprosto-“ „Kdo je k čertu ten Oktavius?“ skočil mu zase do řeči famfrpálový brankář. Sírius byl jejich rozhovorem čím dál víc zmatený. Nejdřív nazval Oliver Oktaviuse bastardem a pak ani nevěděl, o koho se jedná. Jeho obavy a nepříjemný pocit kolem žaludku zesílily. „Oktavius Thomas. Ebony s ním pracuje v laboratoři u Snapea. Pozval ji na ten ples,“ vysvětlil Oliverovi. Mladík na okamžik zamrkal a poté sprostě zaklel. „Znáš ho osobně?“ dorážel na Siriuse otázkami. „Setkal jsi se s ním?“ Teď, když na něj Oliver, tak uhodil, Siriuse poprvé napadlo, že je zvláštní, že ještě nikdy neviděl muže, který se stal v životě jeho skorokmotřenky tak důležitou postavou. Skoro jako by se mu ten záhadný člověk vyhýbal, jako by nechtěl, aby se s ním Sírius potkal... Ale proč? „Vlastně jsem nikdy-“ začal a odmlčel se. Když pokračoval, byl jeho hlas zamyšlený. „Ebony se s ním schází v laboratoři a tohle byl první případ, kdy spolu někam šli. Myslím, že to není nic vážného.“ I když o něm tak často mluví, i když strávila hodiny s Hermionou v koupelně, aby vypadala dokonale, i když ho dokonce seznámila i s Jazem, i když… „Takže jsi se s ním nesetkal,“ shrnul to Wood a vzápětí něco zavrčel. Zdálo se, že o něčem horečnatě přemýšlí. „Olivere, o čem tohle všechno je? Proč tyhle otázky. Proč – proč se musíš zase plést Ebony do života?“ zeptal se Sírius a jeho hlas nabral ke konci káravý tón. Nenáviděl se za něj. Díky němu se nyní cítil o tolik starší než Oliver, o tolik vzdálenější. Doby jejich přátelství byly pryč. Tehdy si byli oba rovni … A nyní si Sírius připadal jako protivný starý nechápavý rodič, který kárá svého syna a marně se snaží překlenout propast generací. Takhle to nemělo být. Ale realitu nemohl změnit. To rozhodnutí učinil dne, kdy vyhnal Oliver z Grimmauldova náměstí. Už nešlo vzít zpět. „Já tu – sakra! Nejsem tady ze žárlivosti, ty pitomče! Mám o ni obavy. Udělal jsem pitomost, měl jsem ji varovat, když to ještě šlo, ale neměl jsem kam jít a on mi ukázal, že možná nebudu muset…“ Oliverovi se sevřelo hrdlo. „Že nebudu muset všechno skončit, abych našel konečně klid. Nabídl mi pomoc a za to chtěl jen … vlastně to samé, co ty. Abych ji nechal být. Měl jsem ji varovat, měl jsem jí říct, že se o ní zajímá, a že nemá počestné úmysly, ale … všechno bylo tak složité.“ Sírius na něj zíral s očima rozšířenýma děsem. Vůbec se mu nelíbilo, co si poskládal z té zmatné výpovědi – a jedna věc zaměstnávala jeho pozornost více než zbytek. Myšlenka, která na okamžik odsunula obavy o Ebony do pozadí. „Ty ses … pokoušel jsi se zabít?“ zeptal se tiše Wooda. Oliver na něj vrhl rozrušený pohled. „Teď tu nemluvíme o mně, tohle není o mně, ale o ní – o Ebony. Sakra! Je zrovna teď v Malfoy manor. S Luciusem Malfoyem – v jeho ložnici.“ Sírius vytřeštil na Olivera oči. „A když … skřítci mi řekli, že ho nemám rušit, že si přivedl tu svou slepou dámu z plesu … Chtěl jsem ji zachránit, ale vyhodil mě.“ Neřekl mu, že byla skoro nahá, ani nezopakoval slova, která řekl jí, aby ji zranil a přiměl odejít. „Malfoy?! Lucius Malfoy! On je ten Oktavius!“ Sírius se začal třást, jak vztek pomalu naplňoval jeho mysl. „Ten hajzl! Jestli se jí jen dotkne...“ „Tak uděláš co?“ ozval se mu za zády ostrý hlas. Sírius se prudce otočil. Ebony vyšla ze salónku a svlékala si plášť. Objevil se Krátura – Sírius měl podezření, že čmuchal kolem a čekal, až se Ebony vrátí – a s nechutí, na které už bylo patrné, že je hraná, plášť pověsil do šatníku v předsíni. Zmizel s klením, protože Ebony byla očividně tak rozrušená, že mu ani nepoděkovala, jak bylo obvyklé. Skoro se zdálo, jako by si ho ani nevšimla, její pozornost se zjevně upírala na muže ve dveřích. „Ebony, u Merlina! Jsi v pořádku? Neublížil ti Malfoy nějak?“ „Choval se … hloupě, ale to je jedno, taky jsem byla hlupák,“ řekla klidně. Sírius z ní cítil vztek, jaký už dlouho ne. Dokonce ani v den, kdy zjistila, že jí Draco podvádí nebyla tak rozčilená. Tehdy byla spíš zraněná a zklamaná, nyní byla plná ledového vzteku. „Myslel si, že proti mně může použít můj vztah s Dracem jako zbraň. Myslel si, že nade mnou vyhraje. On si myslí, že ještě pořád miluju Draca.“ „Neřekla jsi mi, jestli … jestli ti něco neudělal,“ zadrhl se Sírius zmateně. „Neublížil mi. Udělala jsem to sama,“ přiznala tiše a mírně dutým hlasem. „Byla jsem hloupá, protože jsem doufala, myslela jsem si, že jsem konečně zase našla něco … Byla to jen lež. Měla jsem ji prohlédnout už dřív, když jsem zjistila, kdo opravdu je. Mohla jsem mu to natřít, kdybych … ale takhle jsem nakonec víc ztratila já.“ Úšklebek na její tváři byl sebeironický a kyselý. „Ebony, nechtěl jsem-“ začal Oliver, ale zadržela ho mávnutím ruky. „Měl jsi pravdu. Jen jsem to nechtěla slyšet.“ „Mezí mě to,“ řekl tiše, zatímco je Sírius mlčky a zmateně sledoval. Ebony udělala pár kroků směrem k němu a potom ho k Oliverovu i Síriusovu překvapní váhavě objala. „Mě taky. A omlouvám se, že jsem se na tebe rozčílila. A nejen dnes. Nikdy jsi mi neublížil úmyslně a … po dnešku už znám ten rozdíl.“ Oliver zavrtěl hlavou. „Byl jsem idiot.“ Ebony se drobně usmála, i když oči se jí leskly. „To jsme byli všichni.“ „Možná bychom se mohli přesunout někam, kde bude víc pohodlí, a tam byste mi mohli vysvětlit – CO SE TO TU VLASTNĚ DĚJE!“ Sírius potřásl hlavou. „Třeba proč se zničehonic chováte jako dvě hrdličky.“ Ebony se ušklíbla. „Říká se tomu odpuštění, taky bys to mohl někdy zkusit!“ doporučila mu kousavě. Oliver mlčel a hlavou se mu hnaly myšlenky jedna za druhou. Kdyby chtěl někdy obnovit své šance na vztah s Ebony bylo to právě nyní. Zdálo se, že byla konečně připravená dát mu příležitost. Ale už si nebyl jistý, že o ni stojí. Bylo to skoro absurdní. Tak dlouho se snažil ji získat a nyní, když měl dostat možnost, už věděl, že to není to, co opravdu chce. Že Ebony není tím, koho chce. Bylo by snadné předstírat, že se nic nezměnilo. Že pořád stejně touží po její náklonnosti, že by stále chtěl její pozornost a třeba i něco víc. Všichni tři se mezitím vydali do salónku v prvním patře. Ale pravda by nakonec stejně vyšla napovrch a ublížila by jí. Když se posadili, Sírius pohlédl vyčkávavě na Ebony, ale Oliver ji předběhl. „Já – já jsem gay,“ řekl zničehonic do ticha, které se po jeho prohlášení změnilo v šokované. Oliverovi to bylo skoro jedno. Bylo to venku – to strašivé tajemství, které dlouho pohřbíval se studem a hanbou hluboko v sobě už byl venku. Prozradil ho … přiznal se. Ukázal svou pravou identitu dvěma lidem, na nichž mu na světě nejvíce záleželo. Ta úleva v ten okamžik pohltila hrůzu z toho, že by je kvůli tom mohl ztratit navždy. Mohli by ho zatratit, mohli by jeho orientaci považovat za úchylku a zhnusit si ho pro ni. Ale pravda už byla venku. Konečně se nemusel skrývat. Nemusel lhát o tom, kdo je. Byl volný… Ten pocit se vyrovnal a předčil veškeré umělé pocity štěstí a blaha, které mu kdy přinesl Esabsol. Teď už jen čekal … na jejich ortel. První promluvila Ebony a její hlas nezněl kupodivu téměř vůbec překvapeně. „Jak jsi to zjistil? Tak najednou.“ Oliver se nervózně ošil ve svém křesle. „Je tu někdo …“ přiznal tiše. „A on sdílí tvoje pocity, jste spolu?“ zeptala se Ebony zvědavě. „On o tom neví a já … nemyslím si, že je takhle … orientovaný. Myslím, že není jako já,“ vykoktal. Díval se přitom na Ebony, ale celou tu dobu na sobě cítil Síriův pálící pohled. Chtěl mít stejnou odvahu jako před chvíli, chtěl mu říct, že je to on, kdo … Ale tentokrát byl strach příliš velký a ztráta naděje by příliš bolela. Mohlo by to zničit veškeré zbytky přátelství, které mezi ním a starším mužem byly a to Oliver nechtěl. „Neptal si se?“ podivila se dívka. Zavrtěl hlavou. Pak se odvážil k otázce, která ho pálila na jazyku. „Tobě to nevadí? Neznechucuje tě to?“ dostal ze sebe přiškrceně. Ebony zavrtěla hlavou. „Znechucuje snad tebe moje heterosexualita? Proč bych tě měla soudit pro něco, co nemůžeš ovlivnit?“ Oliver už nedokázal unést to napětí a pohlédl na Siriuse. Výraz na tváři posledního z rodu Blacků nebyl příliš povzbudivý. „Siriusi?“ odvážil se tiše. „Je pozdě, myslím, že bychom měli jít spát,“ zněla chladná odpověď. Oliver ucítil ledové pařáty, které se sevřely kolem jeho srdce a zaryly do něj mrazivé ocelové drápy. „TOBĚ to vadí,“ řekl zase skoro šeptem. „Proč … proč to neřekneš naplno? Proč mi to neřekneš do očí? Zase další zklamání, které jsem ti připravil, že? Proč nevyneseš další soud o mém životě, další chytrou poučku, kterou bych se měl řídit. Další otcovskou radu.“ Oliver vstal a jeho celé tělo se třáslo potlačovaným vztekem a hněvem, ale i bolestí, kterou jeho oči neuměly skrýt. „Ale nejsi můj otec! Nemáš právo-“ „Že nemám právo?!“ teď už vstal i Sírius a oba muži stáli proti sobě a měřili se ostrými pohledy. „Tak proč ti potom tolik záleží na tom, co ti k tomu řeknu? Proč potom tolik chceš moje přijetí, můj souhlas?“ „Jsi můj přítel! Nechci tvoje rady ani poučování, nechci abys mě trestal za každou hloupou chybu jako nezdárného syna. Chci abys mě přijal, abys mi pomohl a podpořil mě. Abys mě miloval!“ A bylo to taky venku. Ta strašlivá vlna emocí, kterou se snažil celou dobu potlačit, ho nyní zachvátila. Nedokázal ta slova zadržet, stejně jako už je nemohl vzít zpět. Teď visela ve vzduchu mezi nimi jako neviditelná bariéra. A Oliver věděl, že tuhle už nikdy nepřekonají. „Mrzí mě to, Ebony.“ Obrátil se tiše na slepou dívku, která měla na tváři užaslý výraz. Nevěděl ani za co se omlouvá. Ale věděl, že je čas jít. „Sbohem.“ A pak, aniž by se otočil zpět na zdroj té spalující bolesti, která drtila v kleštích jeho srdce, odešel ze salónku. A odešel i z domu na Grimmauldově náměstí a věděl, že tentokrát je to naposledy. Navždy. AN: Obří díky pro mou neocenitelnou betu elanor.feanma. Díky její snaze, už tu chyby nejsou (Na druhou stranu - znáte tiskařské šotky, takže radši nebudu tvrdit, že vůbec) .