V útrobách se červi hnou,
prodírají se cestou bezednou.
Vyžraná už i játra jsou,
oslavují zdechliny duši prokletou.



Břicho rozpárané se k nebi směje,
slavík na koleni mrtvoly té pěje.
Lidská podstata už dávno neví, co se děje,
zda padá sníh nebo jako z konve leje.



Mršina stará na cestě smrdí,
veřejné povzbuzení tímto budí.
Zatímco tricepsy na slunci se udí,
zbytek těla tlí a už dávno studí.



Oční bulvy vyklovaly černé vrány,
prostírajíc se kolem nich louky a lány.
Vlci snídají z rozevřené čerstvé rány
a mezitím duše zpustlá čeká u pekelné brány.



Lebka holá zůstala bez kůže,
mrtvole nyní nikdo nepomůže.
Tak jako trny mají rudé růže,
má i nebožka daleko k žití, že?



Z pěti prstů zůstaly jen prsty čtyři,
rozežranou slinivku okoušejí netopýři,
jejichž šum křídel vzduchem víří
a najisto za krví trpkou teď míří.



Tak už odpadá i poslední díl,
zdechlina vychladla, nikdo ji nepohřbil.
Končetiny tvrdé má jak surový jíl,
není nikdo, kdo by se z nich nepoblil.



Zůstala v řetězci lesu potravou,
jako vejce bez slupky s kůží sloupanou.
Takto hříšníci často dopadnou,
zatratí tělo, mysl i duši svou.



Na kraji lesa kus flákoty trčí,
potůček s krví její opodál hučí.
Dění kolem už mrtvou nemučí,
pokojný oddech jí ale nikdo nezaručí.



Už nevychová syny, dcery, potomky,
už odešla pryč, ale odešla vědomky?