Tři čarodějnicko-mudlovské dvojice jsem vyexpedovala do světa, přičemž jsem doufala, že Tonks nezboří nějakým nedopatřením římské Koloseum, bráška nezavraždí zcela záměrně Billa Weasleyho a Sirius nesvede, ať už záměrně či náhodně, polovinu ženského obyvatelstva Ostrova svobody. Takové byly aspoň mé primární myšlenky a přání. Pokud se jim ještě navíc podaří získat podporu pro naši akci „Voldemort je tu, dělejte sakra něco“, tím líp. Konec srandy. Mě teď totiž čeká mise, na kterou jsem se rozhodně netěšila. Ač by toto moje tvrzení řada lidí zpochybňovala, já si opravdu nelibuju v akcích, jejichž možná úspěšnost se blíží nule a pravděpodobnost přežití není o moc vyšší. Jenže pořád byla moje šance na přežití výrazně lepší než u kohokoli jiného. Takže jsem to prostě musela risknout. Dave se mnou sice v zásadě souhlasil, ale nemohl si odpustit malé rýpnutí: „Až se Honza dozví, žes ho vydala na pospas čarodějům s poukazem, že v Egyptě je to pro holku moc nebezpečné, a pak jsi sama vyrazila do Afganistanu, asi Tě přizabije. Pokud Tě ovšem dřív nezlikvidují Tálibové...“ „Když přežiju Táliby, budu tak spokojená, že mi bráškovo řádění bude asi dost volný. A když je nepřežiju, tak vlastně tím spíš.“ „Občas mám pocit, že jsi latentní sebevrah. A já Tě v tom ještě podporuju,“ povzdechl si dramaticky Dave. „Neboj, pokusím se přežít. Budu se hlásit jenom Tobě a asi ne moc pravidelně, tak se neděs. A hlavně ať se nikdo zvenku nedozví, kde jsem.“ „Siriusovi to říct můžu?“ „Předpokládám, že se na Kubě chvíli zdrží... Ale kdy by ne – můžeš mu to říct, ale zajisti, prosím, aby se tam nevydal za mnou.“ „Jasně. Máš ještě nějaký jednoduchý úkol?“ otázal se s neskrývanou ironií Dave. „Zrovna mě nic nenapadá, ale vydrž na příjmu...“ Srandičky srandičky. Pak ale Dave nezvykle zvážněl, objal mě a pokoušel se mi promlouvat do duše. „Prohlídla sis ty mapy a zprávy, který jsem Ti dal? Abys jim nevpadla přímo do hlavního sídla... Dej na sebe pozor. A zlom vaz. Stejně z té akce nemám dobrý pocit.“ „Co tak tragicky? Není to sice zrovna příjemný výlet, ale zvládla jsem už horší věci, nebo ne?“ Snažila jsem se situaci odlehčit, ale Dave najednou propadl nějaké trudnomyslnosti. Proniknout do srdce muslimského radikalismu a pokusit se mezi Táliby vypátrat, jaké zlotřilosti chystají. Samotná ženská. Hmm, to by asi jako pokus sebevražedného šílence s masochistickými sklony vymezila většina lidí. Na druhou stranu to, že jsem ženská už při eventuálním odhalení nebude hrát takovou roli. Navíc doufám, že mě neodhalí. A stejně za všechno může Dave, že je tak bdělý a ostražitý. Kdyby si nevšiml těch podivných přesunů a kontaktů mezi muslimskými komunitami v Západní Evropě a Americe a toků peněz do jejich domovských zemí na Blízkém Východě, mohla jsem teď být v klidu. Jenže on začal iniciativně pátrat a zjistil, že na severu Afganistanu v horách se nejspíš vytvářejí nějaké výcvikové tábory pro mladé muslimy. A že radikalismus a fanatismus nezadržitelně stoupá. Bylo to všechno ve smyslu „jedna paní povídala“, ale když se sejde několik nepatrných indicií vedoucích jedním směrem, stojí to za prověření. Taky proto, že se o tu horskou oblast Afganistanu nedávno zajímal i izraelský Mosad a údajně i CIA. Tož tak. Potřebovala jsem se do Afganistanu dostat opravdu nenápadně, a tak jediná možnost byl pěší přechod přes hranice s Turkmenistánem. Při té příležitosti mě napadlo, jestli bych radši nepřetrpěla zase jedno přemístění. Takhle člověk zleniví v přítomnosti čarodějů... Jenže teď jsem neměla na výběr, tohle jsem musela zvládnout po mudlovsku. Vzala jsem si s sebou svého oblíbeného pejska Dogana, který se tak dostane kousek od domova svých předků. Ideální společník, se kterým si nepřipadám tak sama, umí se o sebe postarat a ve vhodné chvíli mě dokáže vytáhnout z průšvihu. Vzala jsem to pozemní cestou přes Rusko, kde je fajn, že se tam člověk ztratí jako nic, ani se nemusí moc snažit. Aneb důkladné zametání stop. V Turkmenistánu jsem si půjčila auto, kterým jsem dojela až jak to šlo nejdál do hor oddělujících tuto zemi od Afganistanu. Tam jsem auto zanechala a s batohem na zádech pokračovala dál. Zdejší hory nejsou skoro vůbec obydlené, celý týden jsem nikoho nepotkala a jen jsem odhadla, kdy jsem tak mohla překročit hranice a vstoupit na území obávaného Afganistanu. K počasí mohu říct jen tohle – když přestalo být pekelné vedro a sucho, začala jsem ve vyšších polohách zapadat po kolena do sněhu a na noc jsem si vyhrabávala velmi primitivní iglú. Dogan sloužil jako spolehlivý teplomet a ještě ke všemu vypadal spokojeně. Při sestupu do afgánského podhůří to šlo zase zpět... Měla jsem hlavně obavy z nedostatku vody, protože výcvikový tábor měl ležet v jednom z horských údolí a já se ho budu pokoušet pozorovat z vrchu, přičemž v těch horách fakt moc potůčků nezurčelo. Už se v těch pitomých horách motám deset dnů! Pozitivní je, že mě ještě nikdo neodhalil, ale negativní pro změnu to, že jsem ani nic neodhalila já. Žádný z výcvikových táborů jsem prostě zatím nenašla. Pravá pustina, ani človíček. Naštěstí tu žily celkem početný kolonie divokých králíků, kteří mi jednak sloužili jako potrava a jednak jsem díky nim občas našla skomírající pramínek vody. I tak si ale začínám připadat jako napůl vysušená mumie. Konečně po dvou týdnech hledání jsem narazila na kýžený tábor. Byl umístěný v malém hlubokém údolí, do kterého vedla jen jedna stezka, jinak bylo ze všech stran obklopeno horami. Možná spíš rokle než údolí, a důkladně střežená. Hlídky na cestě jsem očekávala, ale pohybovaly se i po svazích okolních hor, takže si budu muset dávat pořádný pozor, abych některou nepotkala. Vyhlídla jsem si místo, odkud bych mohla být v bezpečí a přitom měla tábor jako na dlani, a po setmění jsem tam zamířila. Byla to průrva ve skalním převisu na severozápadní straně údolí, asi dvě stě výškových metrů nad táborem. Když jsem si to místo dalekohledem přiblížila na maximum, zdálo se mi, že z té průrvy, respektive malinkaté jeskyňky, vytéká slabý proužek vody, takže bych tam mohla pár dnů vydržet. „Postaráš se o sebe chvíli sám, viď Dogane? Drž se někde na dohled, nevím, jak dlouho v té jeskyni budu. Možná tak tři čtyři dny, záleží, co bude vidět.“ Dogan jen štěknul na souhlas a přátelsky mi ulíznul tvář. Při přesunu na vybrané místo jsem si důkladně otestovala své horolezecké schopnosti, když jsem se spouštěla z vrchu a pak traverzovala skalní stěnou. To vše pochopitelně bez jištění, protože jsem po sobě nesměla zanechávat stopy. V jednu chvíli mi dokonce uklouzla noha a visela jsem jen za ruku nad srázem. Naštěstí nikdo nezaznamenal související drobný sesuv půdy. Průrva nezklamala moje očekávání. Tekl tam potůček a bylo tam dost místa, abych se mohla vyspat bez obavy, že sletím dolů. Zahlédnout by mě někdo mohl jen z protějšího svahu, v podstatě z místa, odkud jsem já tuhle průrvu objevila. Když jsem ale před vchod nakupila trochu větví a kamení, zmizela i tahle hrozba. Budu moct ležet za touhle bariérou a mezerami vyhlížet dolů. Pohyb v táboře začal hned s rozedněním. Napočítala jsem patnáct velkých stanů, z nichž v každém mohlo spát minimálně deset lidí, pak nějaké přístřešky jako kuchyň a na zásoby, tři malé stany a jeden srub, ve kterém zřejmě přebývalo vedení tohoto zlověstného tábora. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Skoro dvě stovky dobře vycvičených a vyzbrojených muslimských radikálů, to by mohlo ve světě nadělat pořádný zmatek. Průměrný věk „vojáků“ bych odhadla tak na osmnáct let, někteří z nich byli evidentně ještě děti. Všichni v uniformách a s velmi moderními zbraněmi, které se v této zaostalé části světa hned tak nevidí. Dave měl pravdu, tohle je záležitost sponzorovaná Západem. Dokonce se mi zdálo, že dva ze starších mužů vedoucích výcvik nejsou Afgánci, ale spíš Evropané. Nemohla jsem si ale být stoprocentně jistá – viděla jsem je zdálky a na hlavě měli celou dobu čepice, které zakrývaly některé jejich rysy. Program byl pestrý, pravý výcvik profesionálního zabijáka. Střelba ze všech možných zbraní od těžkých kulovnic a ostřelovacích pušek až po nenápadné, téměř dámské, revolvery, boj zblízka, různé překážkové dráhy, běhy a šplhy,... A pak se vždycky na pár hodin sesedli před stany a tušila jsem, že tam probíhá jakási teoreticko-psychologická příprava, včetně povzbuzování fanatismu. Bohužel se mi zatím nepodařilo zjistit, o čem se tam dole baví. Prodlužovací uši sourozenců Weasleyových byly pro tuto příležitost příliš krátké a lokální odposlech přes svůj vymakaný mobil jsem se bála použít, protože jsem předpokládala, že tam mohou mít detektory, které by přesně odhalily moji polohu. Za čtyři dny pozorování jsem měla dost vizuálních informací, včetně přehledu o časovém programu tábora. Dál se tímto způsobem nedostanu, je čas vyzkoušet štěstí. V táboře nebyly žádné ženy, ale každý večer přicházela malá skupinka zahalených osob, přinášela čerstvé potraviny, umývala nádobí a připravovala hlavní večerní jídlo a poté znovu odcházela. Nejbližší vesnice tedy nemůže být daleko. Další noc jsem opustila své stanoviště, našla Dogana a dala krátkou zprávu Daveovi. Dogana jsem potom zase nechala pobíhat po horách a já jsem se vydala po cestě ven z údolí. Vyhnout se hlídkám nebyl problém. Jen pár kilometrů od konce údolí cesta opouštěla hory a přede mnou se náhle prostírala rozlehlá planina, na které bylo možné každý pohybující se bod zpozorovat už z dálky. Minula jsem první vesnici a kráčela dál. K další vesnici jsem došla jen krátce před svítáním, takže jsem si musela pospíšit. Měla jsem štěstí, všichni ještě spali a hlídací psi se v této části světa nepoužívají. Přede dveřmi jedné z chatrčí ležela hromádka oblečení, připravená na vyprání. Ano, byl tam i dlouhý černý čádor, který místní ženy používají jako všezahalující kus oblečení. Na rozdíl od klasického čádoru tento typ je spojen i se šátkem, jedná se vlastně o přehoz od hlavy až k patám, jen s úzkou škvírkou v místě očí a s nastřižením pod bradou, které umožňuje ženě občas i spolknout něco k jídlu, aniž by kdokoli mohl zahlédnout kousíček jejího obličeje. Nutit ženy nosit takový oděv v zemi, kde slunce v létě nemilosrdně pálí a vysušuje, to je vážně šílené. Mně se to ovšem v daném okamžiku hodilo, protože pod čádorem mě nikdo od domorodé ženy nerozezná. Nebyla jsem zrovna hrdá na to, že ten čádor budu muset ukradnout, ale jiné řešení tu nebylo. Kdybych tam za něj nechala pár peněz, vzbudilo by to zbytečně pozornost. Zato krádež sice pohorší, ale je vysvětlitelná. Zemí se pohybovali vyděděnci – lidé, kteří byli za nějaký prohřešek vyhnáni ze svých vesnic. Rodina si bude myslet, že krádež je dílem jednoho z těchto ubožáků. Sbalila jsem tedy čádor a nikým nepozorována vesnici zase opustila. Zbývalo mi rozhodnout se, kam ukryju svůj batoh a sportovní oblečení, ve kterém jsem se pohybovala doposud. Svedla jsem velký souboj sama se sebou, abych se přesvědčila, že bych v batohu měla nechat i revolver a nůž. Jít do tábora neozbrojená se mi tedy vůbec nechtělo, ale asi bude takhle riziko odhalení o kousek menší. Zpět do hor jsem musela jít velkým obloukem, aby mě teď ve dne nespatřil nikdo z první vesnice – z té, odkud jsem předpokládala, že nosí ženy do tábora jídlo. Na úpatí hor jsem si vytipovala místo, které by neměl nikdo objevit a pro mě bude snadno dosažitelné, až odsud budu za pár dnů odcházet, obávám se, že ten odchod bude poněkud kvapný. Přiskotačil ke mně Dogan a ujistil mě, že bude hlídat. Škoda, že nemohl jít do tábora, cítila bych se s ním jistější. Uložila jsem tedy do skrýše batoh a s jistým sebezapřením se převlékla ze svých pohodlných kalhot a trika do ukradeného čádoru. Byl to čádor na vyprání a afgánské ženy rozhodně nepřepírají prádlo každý den, ba ani týden... Prostě, bylo to dost nechutné. Pod čádorem jsem si nechala jen spodní prádlo, jako poslední pouto civilizace. Kdyby se mi někdo dostal až tak daleko, stejně by zjistil, že nejsem Afgánka, tak co. Smutně jsem koukala na svůj revolver a byla v pokušení si ho zastrčit za podprsenku, ale nakonec jsem odolala. Afgánský jazyk má spoustu dialektů a já jakž takž ovládala jen obecnou mluvu používanou v okolí hlavního města. Lidi z vesnice bych vhodnou historkou měla být schopna oblafnout, ale v táboře, pokud se tam dostanu, to bude horší, protože tam byli shromážděni vybraní vojáci z celé země, aspoň jsem měla ten pocit. Pozorovala jsem zpovzdálí, jak z vesnice pozdě odpoledne vychází skupinka žen a míří s nákladem k táboru. Když se zhruba za dvě hodiny vracely, stála jsem už u cesty připravená na svůj velký herecký výstup. Když jsem ženy zahlédla, naznačila jsem nejprve pokus o útěk. Pak jako bych si uvědomila, že tam není žádný muž, vrátila jsem se na cestu a počkala, až ke mně skupinka dojde. „Salam alejkum,“ pronesla jsem tiše a bojácně. „Alejkum salam,“ odvětily všechny ženy, načež si slovo vzala ta nejstarší z nich. „Kdo jsi, sestro? Kde jsi se tu vzala?“ „Ach běda. Bloudím už několik týdnů. Mého muže zastřelili povstalci a syny odvlekli vládní gardy. Mě chtěli znásilnit, ale utekla jsem. Hledám nějaké místo, kde bych byla v bezpečí. Přijměte mě do vaší vesnice, prosím. Budu vám užitečná, umím pracovat. Prosím!“ Skupinka žen se začala bavit o téhle mimořádné události. Nakonec mi řekly, abych šla s nimi. Ve vesnici mě nechaly sedět na zemi u studny a šly oznámit novinu mužům, kteří měli rozhodnout. Za pár desítek minut ke mně přišel jeden starší Afgánec a řekl: „Můžeš tu zatím zůstat, ale musíš si to odpracovat. Budeš pomáhat na poli a každý večer nosit jídlo do tábora, který je dosud hodinu cesty.“ Super, přesně takhle jsem si to představovala. Někdo by mohl říct, že jsem měla kliku jak blázen, ale ten plán měl logické odůvodnění. Tihle vesničané zřejmě dostali příkazem, že se budou starat o zásobování tábora. Bylo ale jasné, že mužům z vesnice se nelíbilo, když jejich manželky a dcery očumovali nějací cizinci. Vůči mně se nemuseli chovat ochranitelsky, mohli mě do tábora posílat každý den a jedna z jejich příbuzných tak bude té hanby ušetřena. Jen jsem přikývla na znamení díků, neslušelo se, abych na cizího muže promluvila. Noc jsem strávila v chatrči osamělých žen – většinou vdov nebo těch, jejichž muži byli nezvěstní nebo naverbovaní do armády. Celý následující den jsem se snažila zúrodnit jedno malinké kamenité políčko, na kterém se budou pokoušet vypěstovat obilí. Odpoledne jsem nafasovala na záda obrovský pytel potravin a vyrazila spolu s dalšími čtyřmi ženami k táboru. Celý den se se mnou v podstatě nikdo nebavil, což mi ale v zásadě vyhovovalo, aspoň jsem si nemusela vymýšlet další báchorky. Stráž u vchodu do údolí nás podrobila důkladné osobní prohlídce. Blahopřála jsem si, že jsem se nakonec rozhodla nechat svůj revolver v batohu hlídaný Doganem. A už jsem se vůbec nedivila, že vesničané nejsou z téhle povinnosti ani trochu nadšený. Afgánci jsou hrdý národ a čest rodiny je pro ně důležitá. Teď museli strpět, že jim cizí muži ošahávají jejich ženy, to pro ně bylo strašlivé ponížení. Pochopitelně mě napadlo, do jaké míry jsou rozkazy o kontrole přísné a do jaké míry je to prostě tak, že si stráže rády šláhnou... Složily jsme náklad před táborovou provizorní kuchyni. Většina osazenstva tábora měla tenhle večer už volno, jen jedna skupinka zřejmě absolvovala taktickou přípravu. Ženy se pustily do mytí nádobí a chystání večeře a já jsem byla odvelena do srubu, abych tam připravila stůl pro šéfy. Respektive probíhalo to tak, že přišel voják a chtěl tam odvést jednu z vesničanek, ale ta nejstarší z nich řekla, že tam mám jít já. Asi mi fakt hodlají přenechávat ty nejméně oblíbené činnosti. Tím líp, třeba tam zjistím něco zajímavého. Ve srubu byli ti dva, o kterých jsem měla pochybnosti, že to nejsou Afgánci. Takhle zblízka už to bylo jednoznačné, i když jsem si dávala pozor, abych na ně nezírala. Nebyli to ale ani typičtí Evropané, nejblíže měli k obyvatelům Maghrebu, řekla bych. Na stole měli rozložené nějaké plány, nad kterými se skláněli. Když jsem vešla, na chvíli zpozorněli, jakoby je na mně něco zarazilo. „Kde je ta, která sem chodí obvykle?“ vyštěkl ten větší z nich. „Nevím, pane. Řekli mi, že mám jít já. Přejete si prostřít stůl?“ „Tamhle ten malý v koutě. Nevidíš, že tu máme práci?“ Přemístila jsem se do rohu místnosti a trochu si vydechla. Tím, že to byli taky cizinci, nevšimli si mého přízvuku a nemusela jsem nic vysvětlovat. Za okamžik jsem ale musela donutit svoje sebeovládání k maximálnímu výkonu. Ti dva se totiž začali bavit o mně, a to francouzsky, takže jsem rozhodně nesměla dát najevo, že jim rozumím. „Celkem pěkná, co říkáš, Didier? Dal bych si říct.“ Co blbneš? V té kukle vypadají všechny stejně.“ „Má jinou chůzi, jakoby ani nebyla z vesnice. A všiml sis, jak mluvila? ´Přejete si prostřít?´ To by žádná z těch hlupaček nevypotila.“ „Začínáš být paranoidní, Lousi.“ „Možná. Ale stejně bych se moc rád podíval, co se ukrývá pod tím hábitem.“ „A taky pořádně nadržený...“ „Kdo by nebyl. Trčíme tady už dva měsíce a jediný, co občas zahlídnem, jsou tyhle kukly. Nejradši bych ji popadl a vrazil jí ho do tý její obřezaný kundy.“ „Neblázni! To by vesničani neskousli, nesmíme je úplně rozzuřit.“ Stůl už byl prostřen, takže jsem se vydala ke dveřím a přitom si dávala pozor, abych na své chůzi nic neměnila. Louis byl všímavý, nebezpečně všímavý. Jasně že jsem se pohybovala jinak než zdejší ženy, už proto, že jsem nebyla zvyklá chodit bez bot. „Stůl je připraven. Můžu jít?“ zeptala jsem se. „Jo. A zítra přineste i nějaké maso, nemáme čas na lov,“ přikázal mi Didier a propustil mě. Cestou do vesnice a potom v noci jsem přemýšlela, zvažovala pro a proti, možný zisk a rizika. Ty plány, které jsem zahlédla ve srubu na stole, mi nedávaly spát. Vypadalo to jako nějaké plány budov, ale viděla jsem je příliš krátce, abych si mohla být jistá. Chystají nějaký velký teroristický útok? Zdálo se to nepochybné. Ale kde a kdy? Mám šanci se dozvědět víc při dalších cestách do tábora? Jak velké je riziko odhalení a jak velká pravděpodobnost přežití, když opravdu odhalena budu? Více než sto ozbrojených mužů a jen jedno únikové místo, to nebylo moc pozitivní. Nakonec pochopitelně převážila moje povaha hráče a rozhodla jsem se ještě vydržet. Další tři dny se nestalo nic moc dramatického. Posbírala jsem pár střípků informací, ale pořád jsem v tom měla zmatek. Skoro bych řekla, že chystají sérii akcí po celém světě, Didier s Louisem si prohlíželi mapu Ameriky i Říma nebo Bruselu. Vesničané si mě téměř oblíbili, protože jsem neprotestovala, když se ostatní ženy měnily a já chodila do tábora pokaždé. A čtvrtý den vymysleli zlepšovák – naložili potraviny na dva osly a poslali s nimi do tábora jenom mě. Pochopitelně o pár hodin dřív, abych stihla i všechny související bájo práce, jako je mytí nádobí a příprava večeře pro tu smečku. Já jsem celkem samostatná, copak o to. Ale tušila jsem komplikace. Chlapíci v táboře už pochopitelně zjistili, že jsem ve vesnici nová a že moji čest nebude nejspíš nikdo příliš usilovně chránit. A Louis rozhodně nebyl jediný nadržený samec v okolí. Projevovalo se to už předchozí dny, ale zatím se to omezovalo jen na takové ty pubertální vtípky, jakože do mě někdo jakoby omylem vrazil a zabořil mi přitom hlavu mezi prsa, nebo že mě nenápadně pohladil po zadku, když jsem procházela kolem. Pánové hráli sami před sebou vzorné muslimy, které takové přízemnosti jako sex nezajímají. Uprostřed tábora jsem tedy snad byla v bezpečí. Preventivně jsem po cestě do tábora zapískala na Dogana, který se potuloval v okolí, a řekla mu, aby dnes dával ještě větší pozor. Ovšem v táboře i tentokrát všechno proběhlo víceméně hladce. Na cestě zpět do vesnice jsem ale potkala chlapíka, který se asi vracel z hlídky v horách nad táborem. Šero, široko daleko ani živáčka, muž a žena. Jak to mohlo dopadnout? Jakoby nic jsem ho minula a pak už jsem jen cítila, jak mě popadl a opřel zády o mohutný strom. Oslíci se splašili a utekli, ale to je vcelku detail. „Mlč a neublížím Ti,“ šeptal a už se snažil si rozepnout poklopec. Moc mu to ale nešlo, ruce se mu třásly a tváře hořely, jakoby nevěřil té příležitosti. Byl to ještě skoro kluk, tak 17 let. „Ne, to bude jinak. Já Ti neublížím a budeme se tvářit, že se nic nestalo,“ pronesla jsem konverzačním tónem a přitom uchopila nůž, který měl za pasem, a opřela mu ho o hruď. Zatvářil se tak absolutně zmateně, že jsem se musela rozesmát. „Ty nejsi... já... jak jsi to dokázala?“ „To Tě vaši školitelé ještě nenaučili? Hlavně si musíš dát pozor na podcenění protivníka,“ poučovala jsem toho kluka a málem udělala stejnou blbost. Nehodlal se vzdát bez boje, takže najednou odskočil dozadu a chystal se na mě namířit pušku. Kopem do ruky jsem mu ji vyrazila a pak ho už definitivně přitiskla ke kmeni stromu, hezky jsme si vyměnili pozice. Nůž jsem mu preventivně držela pod krkem, aby ho nenapadla zase nějaká pitomost. Uvažovala jsem, co s ním. Moje výzvědná mise tímto, zdá se, skončila. Byl čas vyklidit scénu. „Padej,“ řekla jsem mu. „A pokud Ti můžu radit, nikomu se touhle příhodou nechlub, měl bys z toho zbytečný trable.“ Sundala jsem mu nůž z krku a čekala, až zmizí. Najednou se naklonil a ... pokusil se mě políbit. Přes látku čádoru. A do břicha mě tlačilo jeho vzrušení! Podívala jsem se mu do očí a viděla tam jenom touhu. Ne snahu dostat mě jako nepřítele, ale dostat mě jako ženu. A moje dobrodružná (nebo snad sebevražedná) duše se rozhodla ještě chvíli se zdržet. „Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se, když jsem se od něho odtáhla. „Amil.“ „Řekni, Amile, co bys udělal, abych byla Tvoje?“ Polkl a zamrkal, ale pak se mi podíval přímo do očí a odpověděl: „Cokoli.“ Mohla jsem mu věřit? Cítila jsem, že ano. Už jsem měla čest s příliš mnoha fanatiky a tohle nebyl ten typ. Závažnější otázka zněla – co všechno ví? „K čemu vás tady trénují? Máte nějaký konkrétní plán?“ zkusila jsem štěstí. „Říkají, že rozpoutáme konečnou svatou válku a vyhladíme nevěřící z povrchu Země. Myslím, že plánují velké útoky na prohnilou západní civilizaci.“ Ta slova o prohnilé západní civilizaci zněla s lehce ironickým podtónem. A to předtím? Oni říkají? O tom by měl být přece přesvědčen on. Že bych měla takovou kliku a narazila na někoho rozumného, který by se dal přesvědčit ke spolupráci? „A Ty bys chtěl něco zažít z ženou z té prohnilé západní civilizace? Tušíš teď přeci, že jsem cizinka.“ „Já vím, ale jsi krásná. Dovol mi se na Tebe podívat. Sundej si čádor z obličeje, prosím.“ Tak jo. Síri promiň, ale ta příležitost je příliš lákavá. Odhalila jsem tvář a když se Amil blaženě usmál, políbila jsem ho. Když jsem mu pronikla jazykem do úst, nevěřícně zalapal po dechu a oči se mu rozšířily. Jeho ruce začaly bloudit po mém těle a snažily se proniknout pod čádor, což ovšem nebylo zrovna jednoduché. Tohle ode mě není hezké, takhle toho chudáka využívat. Odstoupila jsem od něho, přetáhla si čádor přes hlavu a rázem jsem před ním stála jen ve spodním prádle. Jeho penis jsem vysvobodila z kalhot právě včas, aby si nepotřísnil oblečení. Udělal se jen při pohledu na mě... „Musím jít,“ zašeptala jsem co nejsvůdnějším hlasem. „Lidé z vesnice by měli podezření.“ „Chtěl bych... chtěl bych vidět víc. Prosím,“ škemral zoufale Amil a jeho penis už zase začínal tvrdnout. „Opatři mi plány a mapy, které mají vaši velitelé ve srubu. Odměna Tě nemine,“ usmála jsem se a jemně přejela rukou po jeho přirození. „Já... pokusím se. Slibuješ, že se vrátíš?“ „Slibuju. A Ty mi slib, že tohle nikomu neprozradíš.“ „Slibuju.“ Oblékla jsem si znovu čádor a odešla jsem. Jak jsem doufala, oslíky hlídal Dogan za nejbližší zatáčkou. „Hodný pejsek,“ podrbala jsem ho za ušima. „Buď ve střehu, začíná to houstnout.“ Dogan na důkaz porozumění zavrtěl ohonem a odběhl zpátky do hor. Ve vesnici si nikdo nevšiml mého pozdního příchodu, byli nadšeni, jak elegantně vyřešili problém se zásobováním tábora a ohrožením cti svých žen. V noci jsem uvažovala o Amilovi. Bylo mi ho líto – kluk v pubertě, kterým cloumají hormony, z ženského těla zná jen bachratý tvar pod čádorem a jeho učitelé mu tvrdí, že myšlenky na sex jsou hřích. Pak dokáže jen pro ten zakázaný pohled na ženské tělo a za neurčitý příslib něčeho dalšího zradit ideály, které se do něho snaží nahustit ve výcviku ve svatého bojovníka. Věřila jsem, že Amil svůj slib splní, ale přesto jsem si druhý den, když jsem opět s plně naloženými osly mířila do tábora, připadala, jako když dobrovolně lezu do jámy lvové. Mohli ho třeba chytnout, když se pokoušel dostat k těm mapám. Nebo bylo někomu divné, že se večer dlouho nevrací, a začne ho sledovat. No, uvidíme. V táboře vládl standardní večerní ruch a nikdo si mě příliš nevšímal. Amil vykukoval z jednoho z velkých stanů a naznačoval, ať jdu za ním. „Ty jsi přišla? Děkuju! Jak se vůbec jmenuješ?“ „Jméno není důležité. Můžeš mi říkat Jean. Zjistil jsi něco?“ „Mám jen jednu mapu, celý den jsme cvičili a do srubu jsem se dostal jen na okamžik. Ale zítra bych mohl něco získat, než půjdu na hlídku. Odpoledne budu hlídat na západní straně hor, přijď tam za mnou.“ „Dobře, přijdu.“ Na povzbuzení jsem Amila objala. K ničemu většímu nebyl čas, ale zdálo se, že mu to úplně stačí. Druhý den jsem se vesničanům vymluvila z práce na poli, že mi je nějak špatně. Celkem bez problémů mi to dovolili, jen neopomněli zdůraznit, že do tábora jít večer musím. Vyplížila jsem se z vesnice a objevila Amila na hlídce na malém paloučku nad táborem. Sundala jsem si čádor z obličeje a pustila se do svádění. Dnes z toho má, ehm, počestnost, asi nevyjde úplně nedotčena, ale snad za to budou výsledky stát. „Ahoj Amile,“ usmála jsem se a vtáhla ho do vášnivého polibku. Pod jeho košilí jsem cítila stočené papíry, on mi vážně přinesl nějaké plány! „Tak ukaž, co jsi objevil.“ „Netroufl jsem si toho vzít moc a nevěděl jsem, co bys všechno potřebovala. Ale dnes v noci bude tábor prázdný, budeme mít nějakou akci v horách. Jen na cestě bude stát hlídka, ale té se určitě dokážeš vyhnout. Mohla by ses sama podívat do srubu, co tam je a co se Ti bude hodit.“ Hmmm, to znělo velmi zajímavě. Prohlédla jsem dokumenty, které Amil přinesl. Mapa USA posetá červenými, zelenými a modrými puntíky. Skupiny přívrženců? Cíle útoků? Zkusila jsem si zapamatovat rozmístění a klikyháky, které byly načmárány na okraji mapy. Asi nějaký kód v arabštině, no to bude lahůdka na luštění. Další velký papír byl plán pařížského metra s vyznačenými uzlovými body. Pak dva náčrtky znázorňující vnitřní strukturu nějakých budov, bohužel bez popisu. Nic mi to neříkalo, nic notoricky známého. „Děkuju, Amile. Zasloužíš si odměnu.“ Vrhl se na mě a snažil se můj vetchý čádor roztrhat na kusy. „Trpělivost, máme dost času. Já Ti neuteču,“ krotila jsem ho. Rozepínala jsem mu košili a bloudila rukama po jeho těle, které rozhodně nebylo k zahození, výcvik byl poznat. Napínající se látka kalhot jasně naznačovala, že první orgasmus přijde každou chvíli. Možní jsem pitomá, naivní, příliš férová (nebo snad náruživá?), ale chtěla jsem, aby si to užil. Bylo jasné, že by se spokojil i s menší odměnou. Ale informace o opuštěném táboře měla pro mě cenu zlata a chtěla jsem se mu za ni odvděčit. Rozepnula jsem mu kalhoty, sama si sundala čádor a stáhla ho na zem. Jak jsem čekala, orgasmus přišel, jen co jsem se ho dotkla. „Jsi netrpělivý. Vydrž a bude to ještě lepší.“ „Chtěl bych, chtěl bych do Tebe,“ lapal po dechu Amil a přitom se mi nešikovně pokoušel sundat podprsenku. Zbavili jsme se posledních kousků oblečení a chvíli jsem Amila nechala, aby mě hladil na prsou a na břiše. Jako by si na víc netroufl. Lehla jsem si na záda, pokrčila nohy a sáhla si rukou mezi ně. Laskala jsem se a Amil mě fascinovaně pozoroval. Pak jsem se začala věnovat jemu. Penis už měl zase naběhlý, a když jsem ho vzala do ruky, objevila se na špičce kapka touhy. Do minuty bylo znovu po všem, stačilo pár pohybů rukou. Ach, ta mládež... Nasměrovala jsem jeho, teď ochablý, penis do mého klínu. Pozoroval mě s blaženým úsměvem doznívajícího orgasmu, jak jsem tak na něm ležela, a když si uvědomil, že je skutečně ve mně, začal znovu reagovat. Tentokrát však přece jen pomaleji, dva orgasmy během deseti minut se na něm podepsaly. Navedla jsem mu ruce do mých citlivých míst a přitom mu sála bradavky. Pak jsem se začala zvolna kolíbat a stahovala jsem svaly kolem jeho penisu. „To je úúúúúúúúúúžasný. Víc, rychleji. Prosím........“ Já jsem ale naopak přestala a nechala ho ze sebe skoro vyklouznout. „Nemuč mě. Potřebuju Tě. Já jsem asi fakt sadistka... Rozhodla jsem se pro vzdělávací vložku. „Užívej si to, tohle s žádnou obřezanou muslimkou nezažiješ. Tvoji učitelé říkají, že milování je hřích a žena vás svádí na scestí. Pověz, zažil jsi někdy něco lepšího? Proč by to měl být hřích?“ „Já nevím... Pomoz mi, už to nevydržím.“ „Ještě se musíš snažit, abych si to užila i já. Tak to při sexu funguje, víš?“ Překulila jsem se na záda a přistrčila jeho hlavu do svého klína. Trvalo mu chvíli, než pochopil, ale pak se ukázal jako velmi talentovaný. „Ááááno!“ vykřikla jsem, když to na mě přišlo. Na Amilově tváři byla vidět celá směsice pocitů, ale převládala pýcha nad tím, co dokázal. Znovu jsem si na něho nasedla, regulovala si tempo a vedla nás k dalšímu, tentokrát společnému orgasmu. Amil se přestal snažit věc uspíšit, vychutnával si to a když z něj konečně začalo stříkat sperma, bylo to jako výbuch sopky. Ani jsem se nemusela ptát, jak se mu to líbilo. Z jeho výrazu bylo patrné, že něco takového ještě nezažil a ani nevěřil, že je možné to zažít. No, teď je, řekla bych, mým dlužníkem. Ale doufala jsem, že ne nadlouho. Už byl čas, abych se vrátila do vesnice. Já se ale dneska naběhám. Jsem prostě taková běhna... Ve vesnici jsem naložila osly a vyrazila do tábora, kde se nic zvláštního nestalo. Pak zpátky do vesnice a kolem půlnoci zase k táboru. Kolem hlídek jsem se proplížila bez komplikací, připojil se ke mně Dogan, aby hlídal, kdyby se náhodou někdo chtěl vrátit. Tábor byl skutečně prázdný, odešli na „noční bojovou hru“. Vzala jsem si s sebou foťák, který jsem měla uložený v batohu v úkrytu, a pár zajímavých nákresů si nafotila. Později na Základně budeme moci v klidu zanalyzovat, co to všechno znamená, ale takhle zběžně to vypadalo na pořádný průšvih. Nestihla jsem prohlídnout všechno, těch map a plánů tam byly spousty a mohla jsem si svítit jen čelovkou, takže to šlo pomalu. Původně jsem měla v úmyslu se ještě v noci vytratit a vrátit se na Základnu, ale změnila jsem názor a rozhodla se ještě vyčkat. Amil říkal, že je na tento týden plánovaná ještě jedna noční akce, za dva nebo tři dny. Tož bych to mohla doprohlídnout. Jako bych nevěděla, že hamounství se nevyplácí. Hodí se na to taky to přísloví o vědru a studni.... přesvědčila jsem se o tom hned další večer, když jsem se vrátila do tábora s potravinami. Byla jsem ve srubu a připravovala stůl pro oba šéfíky. Aktuálně se tam nacházel jenom Didier, který zase něco luštil v mapách. Teprve po chvíli přišel Louis. Najednou mi přešel mráz po zádech, a nebylo to průvanem. Když chce člověk přežít v tak nebezpečném zaměstnání jako já, musí mít kromě všech možných znalostí, schopností a dovedností taky cosi, čemu se většinou říká šestý smysl. Cit pro nebezpečí. Jakmile za Louisem zaklaply dveře, věděla jsem, že je něco špatně. I ticho v místnosti bylo náhle zlověstné a jen jsem cítila, jak se ti dva domlouvají pohledy. Přibližoval se ke mně zezadu a předpokládala jsem, že by nebylo chytrý nechat ho dojít až na dosah. Jakoby mimoděk jsem se otočila a natáhla se po pytli se zeleninou. V tu ráno měl v ruce nůž a na rtech lehce šílený úsměv. „Dohrála jsi kočičko. Ten usmrkanec Tě prozradil.“ Taky mě podcenil... jeho útoku jsem se úkrokem vyhnula a praštila ho po hlavě džbánem na vodu, což ho spolehlivě odeslalo do bezvědomí. Didier ale mezitím uchopil do ruky pušku a chystal se vystřelit. Byla bych ho stihla zlikvidovat, ale zrovna okamžik, kdy jsem se po něm vrhala, si vybral ke vstupu do srubu jeden z nižších velitelů. Smůla pro něho i pro mě. Nepříliš elegantně jsem se s ním srazila a kulka, určená pro mě, mu udělala z hlavy krvavou hromadu částic létajících vzduchem. V dalším okamžiku už jsem Didiera odzbrojila, stála za ním, držela ho jednou rukou pod krkem a mířila mu pistolí na hlavu. Sen o tichém a nenápadném odchodu se rozplynul, venku už byl slyšet srocující se dav, přilákaný výstřelem. Donutila jsem Didiera, který se trochu třásl, aby vylezl před srub. Sloužil mi jako dokonalý štít, za jeho rozložitou postavou mě zasáhnout nemohli. Jeho ovečky stály na prostranství před srubem a mířily na vchod. „Nestřílejte, potřebujeme ji dostat živou,“ vykřikl Didier. „Nepovídej? Nebo spíš Ty z toho chceš vyváznout živý?“ zašeptala jsem mu do ouška francouzsky. Nebylo mi zrovna do zpěvu. Didier hrál o svůj krk, ale přede mnou stálo dost fanatiků schopných nás odstřelit oba, když nebude jiná možnost. Určitě nebudou hrát tu hru na rukojmí – jako že by mě nechali odejít a já bych pak v bezpečné vzdálenosti toho zbabělce propustila. Nene, takhle jednoduché to nebude. Potřebuju nějak odlákat jejich pozornost, aby se mi podařilo přeběhnout aspoň otevřené prostranství tábora, v přírodě je potom snad setřesu. Ale čím je navnadím? V davu jsem si všimla Alima, který očima naznačoval směr ke kuchyňskému stanu, u kterého... no výborně! U kterého stály plynové bomby na vaření. Ten kluk není blbý. Doufám, že bude mít i dost rozumu a taky při tom poplachu zdrhne. Vytáhla jsem Didierovi z kapsy zásobníky s náboji a zahájila palbu. Plynové nádoby vybuchly, což vyvolalo přesně takovou paniku, jak jsem potřebovala. Tryskem jsem se řítila k východu z údolí. Můj geniální pejsek Dogan už se mezitím postaral o hlídku, takže jsem měla cestu volnou. Vylovila jsem batoh ze skrýše a hnala se dál do hor. Že by se mi v čádoru běželo zrovna pohodlně, to se říct nedá, ale i přesto zvuky pronásledování za mnou postupně utichaly. Setmělo se, což pro mě byla nepochybně výhoda. Jak jsem byla vděčná, že v táboře nebyli žádní lovečtí psi... Dovolila jsem si krátkou pauzu, abych ze sebe sundala ten smradlavý kus hadru a oblékla se do své sportovní výbavy. Pak jsem šla dál asi dvě hodiny a zastavila se nějakých dvanáct kilometrů od tábora. Zdálo se mi, že slyším nad hlavou přelétávat vrtulníky. To nebylo dobrý, potřebuju se odsud dostat co nejdřív. Pronásledovatele z tábora jsem setřásla, ale zjevně zalarmovali další skupiny a snažili se mě objevit. Pěší přechod hor až do Turkmenistánu nebyl možný, na holých horských pláních bych byla snadným terčem. Takže si zkusím přivolat odvoz. Věděla jsem, že celý prostor tábora a jeho okolí je monitorován z hlediska používání telefonů a vysílaček. I když jsem předpokládala, že naše letadlo je v pohotovosti někde na hranicích s Turkmenistánem, pořád to znamenalo minimálně dvě hodiny doletu, během kterých tu budu jako na dlani. No, nezbývá než vyzkoušet nějaký kód a doufat, že to Dave pochopí. Zapnula jsem mobil a navolila jeho číslo. Když se ozval, zahovořila jsem s tím nejpřehnanějším anglickým přízvukem, jakého jsem byla schopná. „Hallo, Dave. I´d like a plane as tea but before twelve.“ Na druhém konci bylo poměrně dlouho ticho, až jsem málem propadala malomyslnosti, ale pak Dave navázal. „OK, darling. Toilette up 25, to five.“ Teď jsem se zase odmlčela já, než jsem si to přebrala v hlavě. Nakonec jsem potvrdila. „Roger. Over.“ Kdyby naše kódy snad někdo nepochopil, tady je malé vysvětlení. Angličané jsou pověstní svým čajem o páté. Takže já si objednala letadlo na tuto dobu, ale ráno, nikoli odpoledne (o 12 hodin dřív). A Dave mi, doufám, řekl, že přistane na pět kilometrů ode mě, v kurzu 25 stupňů severozápadně. Je to vlastně směšně jednoduché... Vypnula jsem zase telefon a vydali jsme se s Doganem naznačeným směrem. Asi bylo moje dekódování správné, protože se tam nacházela nádherná horská loučka, akorát pro přistání našeho malého letadýlka. Byla sotva půlnoc, takže jsem se uvelebila ke spánku, mohla jsem se spolehnout, že mě Dogan pohlídá. Probudil mě ale podstatně dřív, než jsem čekala. Na louku právě z druhé strany vešel... Amil! Co ten tu sakra dělá? Měla jsem celkem radost, že ho vidím živého, obávala jsem se, že Louis přišel na náš vztah a že ho odstřelí. Hm, ale co s ním? „Je sám, Dogane?“ optala jsem se pro jistotu a na potvrzující zakňučení mu pak vyšla v ústrety. „Ahoj Amile.“ Nevypadal ani moc překvapený, že mě vidí, jako kdyby očekával, že budu zdrhat tímhle směrem. Už poněkolikáté mě napadlo, že tenhle kluk není typický bojovník svaté války. „Vezmi mě s sebou, prosím. Stal jsem se vyvrhelem, chtějí mě zabít.“ „Dostanu Tě odsud. Řekni si, kam bys chtěl odvézt.“ „Chtěl bych Ti pomáhat. Dokážu být užitečný.“ „O tom nepochybuju, ale bohužel to nejde. Hodně jsi mi pomohl, za to Ti děkuju. Dám Ti nějaké peníze a zařídím nové doklady. Můžeš se usadit někde na Západě, jak budeš chtít. Jsi chytrý, mohl bys začít studovat.“ „Ty mi nevěříš, protože jsem byl v táboře, viď? Bojíš se, že bych mohl znovu změnit názor.“ Byl fakt chytrý... Trochu jsem se zastyděla za svoji podezíravost, ale musela jsem chránit organizaci a tohle byl příliš velký risk. „Jo, to je jeden z důvodů. Taky jsi moc mladý, nerada vidím v boji děti.“ „Víš, vždycky jsem si myslel, že svatá válka není ten nejlepší nápad. Jenže můj starší bratr utekl a tak jsem musel nastoupit, abych zachránil čest rodiny. Tys mi ale ukázala, jiný směr. Nechci zabíjet lidi jen proto, že věří v jiného boha. Vzpomínka na Tebe bude navždy v mém srdci. Přemýšlel jsem... Jedna z mých mladších sester zemřela po obřízce. S Líou, mojí starší sestrou, jsme si velmi blízcí, na muslimy v téhle zemi až nezvykle. Vyprávěla mi o tom, jaké to je mít sex. Mluvila o tom jako o nějaké smutné bolestivé povinnosti. Jako o něčem nezbytném proto, aby se narodilo dítě. Ty jsi se ale radovala, užívala sis to. Alláh přece nemohl chtít, aby muslimské ženy takhle trpěly.“ Dívala jsem se na něho, poslouchala jsem slova, která se mu řinula ze rtů, a cítila jsem se neuvěřitelně spokojená. Člověk, kterého se mi podařilo odvrátit z cesty nenávisti a donutit uvažovat o světě kolem sebe. Jeden jediný... Je to málo nebo hodně? Amil nebude po své budoucí partnerce požadovat, aby byla jeho první, nebude své dcery nutit do obřízky, dovolí jim si najít partnera z lásky a ne pro povinnost. „Jsi zvláštní kluk, Amile. Ani já na Tebe nezapomenu. Možná se někdy znovu shledáme. Teď se rozhodni, kde bys chtěl začít nový život.“ „Umím celkem slušně francouzsky, mamka mě učila. Ale nechtěl bych do žádného velkého francouzského města, tam jsou všude muslimské komunity. Chci zažít opravdu úplně znova. Ale nevím kde.“ „Něco vymyslíme. Teď poletíš ke mně domů, bude chvilku trvat, než Ti vyřídíme doklady.“ „Děkuju. Můžu se jenom zeptat? Ty jsi Dana, viď? Bojovnice za spravedlnost, zastánkyně bezbranných.“ Musela jsem se usmát a zároveň znovu ocenit jeho inteligenci. „O těch přídomcích nic nevím, ale jinak ano. Jmenuji se Dana.“ Dogan do mě netrpělivě strčil, ať nechám těch keců a nachystám se na rychlou akci. Skutečně, blížila se pátá hodina. Teď se ukáže, zda se nám podaří zmizet nepozorovaně. Hmm, asi spíš ne. Ze severu se blížilo naše letadlo a hledalo vhodnou pozici na přistání. Jen okamžik poté, kdy se dotklo koly země, spatřila jsem na východě nad obzorem další letící tečky. „Ahoj Jirko,“ pozdravila jsem a hrnula se do kokpitu. „Všichni se připoutejte, bude to drncat.“ S tím jsem zahájila vzlet a hned poté zapnula oba motory na plný výkon. Nepřátelská letadla už se přiblížila, ale měli bychom to zvládnout bez boje, náš stroj byl přece jenom výrazně rychlejší. „Zaměřují nás, bacha,“ upozornil Jirka. Zdvihla jsem čumák letadla téměř kolmo a během pár minut vystoupala do mraků. To by mělo stačit. Zkontrolovala jsem přístroje – nikde na dosah nic pohyblivého. Pak jsem se omluvně otočila na své spolucestující. „Sorry, asi to nebylo zrovna pohodlné.“ Během cesty jsem Jirkovi vysvětlila Amilovu situaci a dohodli jsme se, že je rovnou vysadím ve francouzském Nantes. Jirka mu opatří doklady, pomůže mu sehnat nějaké ubytování a podat přihlášku ke studiu na tamní univerzitě.