9. kapitola – Znovuobnovení BA A/N 1: K téhle kapitole jsem pro jistotu dala přístupnost až od patnácti let. Mně osobně třeba nepřipadá tak strašná, ale každý, kdo už tuhle povídku četl, mi řekl, že někomu by mohla připadat drastická. Takže pokud jste slabší povahy a nemáte rádi mírně krvavější scény, doporučuji vám vynechat při čtení kurzívou psanou pasáž Lenčina snu. Ostatní už by mělo být nezávadné.:) Děkuji. Lucinka256 „Ráda bych vás zde znovu uvítala, tentokrát v dalším roce. Jsem ráda, že ani během Vánoc si většina z vás nerozmyslela nadále studovat v naší škole a proto se tu s vámi mohu setkávat znovu.“ Profesorka McGonagallové zahájila novoroční večeři slavnostním proslovem, jak už v Bradavicích bývalo zvykem. Tentokrát však všemu bylo jinak než dříve. Po smrti profesora Brumbála se Bradavice od základů změnily. Jako kdyby někdo mávnutím kouzelného proutku vyměnil studenty. Kázeň značně klesla, když tu teď Brumbál nebyl. Ze začátku školního roku se většina studentů snažila k profesorce McGonagallové chovat slušně a tím jí i ulehčit novou funkci ředitelky školy. Jenomže pak se v ní mnohokrát zklamali a spolu s tím se vytratila i snaha profesorce pomáhat. Většina ze studentů se polohlasně bavila a veškerou pozornost věnovala snad jen tomu, co bude dnes k večeři. Slova ředitelky McGonagallové je ani v nejmenším nezajímala. Co odešel Brumbál, nemohli se tu cítit v bezpečí. V očích mnoha z nich byste nalezli strach téměř zničující. Bylo to smutné… „Od pondělí začne výuka,“ snažila se profesorka získat u studentů pozornost. Zamračeně stála u vysokého bílého svícnu a bezradně rozhazovala pažemi do všech světových stran. „Byla bych vám vděčná, kdyby jste se jí věnovali co nejpečlivěji. Věřím, že někteří z vás…“ Dál už nevnímala ani Lenka. S profesorkou sice soucítila, protože moc dobře znala její pozici. Roli té, která nikoho nezajímá. Ale tentokrát jí vlastní myšlenky přemohly a donutily ji už po pár minutách přestat poslouchat. Bezděky se rozhlédla po celé Velké Síně a pohledem se zastavila až u nehelvítského stolu. Spatřila Ginny s Harry, kteří si spolu znuděně povídali. V tu chvíli vůbec nevyhlíželi jako dva milenci, připomínat by vám mohli snad jen velmi dobré přátele. Lenku to proti veškerému jejímu vnitřnímu odporu muselo těšit… Ale tentokrát nechtěla pohledem vyhledat pouze je. Přestože se okamžiku, kdy se s Nevillem Longbottomem znovu střetne, téměř děsila, chtěla ho vidět. Potřebovala v jeho pohledu najít alespoň malý náznak, který by jí pak třeba mohl poradit, jak alespoň zčásti vyřešit celou tuhle zamotanou hádanku. Protiřečila sama sobě, v čemže se vůbec nevyznala. Jenže Nevillovu hnědou čupřinu nikde nezahlédla. A to nejen ten první večer, ale i spoustu a spoustu dalších. Začínala být zoufalá. Snad se jí nevyhýbá? *** 2. 1., V Bradavicích Milý deníčku, tak jsem zase zpátky tady. Moje obavy týkající se Nevillova počínání, zdá se, byly úplně zbytečné. Zatím jsem ho tu nikde nepotkala. Nevím, jestli se mi vyhýbá, nebo se jedná jenom o náhodu. Vlastně ani netuším, jak se v téhle situaci zachovat. Jestli ho mám najít a promluvit s ním sama? Nebo být ráda, že nejsem nucena s ním mluvit a všechno mu znovu vysvětlovat? Usoudila jsem, že nejlepší bude tomu všemu nechat volný průběh. Ono se to nějak vyřeší. tedy alespoň doufám… Potkala jsem Harryho s Ginny. Je paradoxní, že čemu se člověk chce vyhnout, ho vždycky potká spíš než to, co řešit chce. Doslova a do písmene můj případ. Sice sama sobě tvrdím, že Nevilla vidět nechci, protože tím by se všechno ještě zamotalo. Ale ve skrytu duše bych tolik chtěla, abych mu mohla všechno vysvětlit. A naopak. Nesnáším vidět Harryho a Ginny v tak těsném objetí, jako jsem je potkala včera. Derou se mi slzy do očí, když na to vzpomínám… Už jsem si myslela, že to mezi nimi skončilo, soudě dle toho, jak se k sobě chovali během večeře, tak nezvykle kamarádsky. Jenže pak je tak potkám… Nechápu to. Proč si člověk nemůže vybrat, do koho se zamiluje? Tvá bezradná Lenka. *** V nocích Luna znovu nemohla usnout. Před Vánoci se její noční můry na chvíli vytratily a dopřály jí tak klid. Jenže tak tomu bohužel nemělo být i nadále. Vrátily se. Mnohem krutěji než předtím… Podvědomí jí napovídalo, že místo aby své sny trpěla, měla by se snažit je překonat. Jenže jak? Copak tohle mohla dokázat sama, bez cizí pomoci? A jak by jí mohl kdokoliv pomáhat, když nikdo nemá potuchy o probdělých nocích? Možná že bradavická ošetřovatelka Madame Pomfreyová něco tušila. Lenka k ní častokrát chodila, aby si vzala alespoň jednu malou krabičku prášků na spaní. Její stále se opakující sen o umírající matce sice odehnat nedokázaly, ale alespoň jí zaručily spánek. V jejích silách nebylo se probudit… Lenka zahlédla sebe samotnou, jak poprvé nastupuje do bradavického spěšného vlaku, který jí měl odvézt do Bradavic. Tolik se těšila! Už od rána měla dobrou náladu a po tváři se jí potloukal natěšený úsměv… Sedla si do jednoho kupé, vlak zapískal a rozjel se. Když v tom jí něco popadlo za ruku. Cítila, jak s ní někdo třásl a třásl, až se mu podařilo ji vyhodit ven z okna. Když se zvedala ze země, na kterou během nuceného výskoku z okna spadla, uvědomila si, že stojí asi dvě stě metrů od nástupiště. Co se to děje? problesklo jí hlavou. Pak si všimla, že její únosce jí stále drží za nadloktí. Ne drží, ale pevně svírá, téměř drtí. Rozklepala se strachy, tolik to bolelo! Obrátila se směrem k neznámému útočníkovi a lekla se, až se jí srdce rozbušilo tak divoce, že skoro nemohla dýchat. Buch, buch, museli ho slyšet všichni kolem. Vlak zastavil a vykouklo z něj spousta hlav zvědavých studentů. Lenka posedlá strachem zírala do tváře svého vlastního tatínka. Něco ji upoutalo na jeho očích. Byly tak nepřirozeně červené. Doslova zářily, jako rudé světélko v noční tmě, jako krev na bělostné kůži… „Auu!“ křičela a snažila se mu vytrhnout. Třásl s ní tak moc, že se jí na rukou začínaly dělat modřiny. Hlava jí bolela od toho, jak křičela, od smíchu všech přihlížejících dětí a učitelů z Bradavic. Najednou zaslechla jeho hlas, který zněl až nepřirozeně temně. „Tys jí zabila!“ křičel na ní. A přitom… přitom byl tak nezvykle klidný! Tak rozčilený, tolik zuřivý, tolik svírající. A přec zněl vyrovnaně. „Zabilas jí! Zabila! VRAHU! Vlastní matku!!!“ nepřestával na ní řvát. Lenka si zakryla obličej, aby uhnula jeho dobře mířeným ranám. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Strašlivě pálily, musela řvát bolestí. Pálily jako rozvařený olej, jako vroucí krev. A skutečně, když se Lenka podívala lépe, spatřila proudu krvavě rudé vody, jak tečou z jejich vlastních očí. Zaječela ještě více, chtěla si vyřvat hlasivky, chtěla se úplně oněmět, chtěla umřít strachy… „Já jí nezabila! Nezabila! Tati, prosím tě…“ Smích studentů se s každou následující vteřinou zdál být zlověstnější a zlověstnější. Po chvíli viděla, jak k ní proudí v podobě temně rudých skvrnek na obloze. Neslyšela už vůbec nic. Ani vlastní řev, ani křik otce, ani čím dál tím více zběsilý tlukot svého srdce. Slyšela jen smích. Tak hlasitý, že jí nezbylo jen čekat, než ohluchne… A najednou se mezi temně rudými mraky smíchu objevil blesk. hlas otce. „Jsi vrah. Máš na rukách její krev!“ Jediná věta pronikla skrze nelidský smích a donutila jí pohlédnout na své dlaně. Ty praskaly v každém svém ohybu a z prasklinek vytékaly drobné proudy krve. Lenka nepřestávala ječet. Cítila, jak jí vypadávají vlasy, a místo nich jí z hlavy vytékají další a další kapky té odporně hořké tekutiny. Vypadaly jí zuby, polykala krev, dusila se krví… „Pojď se na to podívat,“ oblohou znovu projel blesk. Lenka, nemohouce znovu popadnout dech, znovu ucítila otcovu paži a pak se začala prudce točit a točit… Přemístili se do matčiny pracovny. Ležela tam, oči stejně mrtvolně červené jako otec, její krev sahala Lence až po kolena. A pak otevřela oči, zvedla se, udělala jeden nebo dva kroky a objala svého manžela. Lenka myslela, že v tu chvíli omdlí strachem a děsem. „Tak jsi jí přivedl?“ zeptala se. A pak se na ní otočili, oba zasvítili svýma strašlivě mrtvýma očima. Lence v tu chvíli došlo, že jsou oba mrtví. Vrátili se na svět jenom proto, aby ji potrestali za to, co udělala, aby ji zabili… Začali se smát. Znovu… Slyšela jenom ten strašlivý smích, co jí drásal na malé kousíčky. Po chvíli si všimla, že nemá ruce. Upadly jí na zem a navždy se ztratily nekonečné kaluži krve! Začala křičet, znovu strašlivě a beznadějně řvát. Jsou tu, aby tě zabili, jsou tu, aby tě zabili… V uších jí zněl šepot jejích rodičů, který jí bral sílu. A pak najednou… Přišlo ticho.Tak kontrastní s řevem a rámusem, které Lenka předtím zakoušela. Vyděšeně pozorovala oba své rodiče a snažila se nohama najít své ruce, aby si je mohla znovu přiložit k ramenům. Jenže marně. Krev začínala houstnout… Ticho znělo strašlivě zlověstně. Možná věštilo zlo i smrt ještě více než předcházející řev. Vypalovalo Lence do uší pálivé boláky… Najednou zas slyšela svůj vlastní dech i tlukot srdce. Chtěla něco říci, aby to ticho porušila… Ale pak si uvědomila, že nemá jazyk. Vyrvali jí ho. Už nemohla ani křičet… Vyděšeně pohlédla zpět k rodičům, kteří se na ní krutě usmívali. A z jejích očí pak vyrazily nové proudy krve, mísíce se s tou, která již ležela na zemi. Hladina se pomalu zvedala. S každou vteřinou byla o kousíček výše… Lence to pak konečně došlo. Utopí se! Utopí ji vlastní rodiče! Zabijí ji! Po několika hodinách dosáhla hladina až k jejím ústům. A pak najednou stoupla tak prudce, že se pod ní Lenka potopila. Nemohla se nadechnout, nemohla vyplavat na hladinu, protože už neměla ruce. A pak jí jedna po druhé upadly i obě nohy. Chtěla řvát, ale nemohla. Chtěla křičet, ale nešlo to… Topila se, absolutně bezmocná. Umírala rukou svých vlastních rodičů, kteří zlověstně mlčeli a propalovali jí svými pohledy. Umírala… „Lenko! Lenko!“ Někdo s ní prudce třásl, až její světlé vlasy vířily všude kolem. Zrychleně dýchala, srdce jí stále zběsile tlouklo, cítila po celém těle strašlivou horkost, která jí kůži rozpalovala téměř doběla. A pak jí to došlo. Byl to jenom sen. Další děsivý sen… Úlevně vydechla, když si uvědomila realitu. Byl to jen sen… Jenom hloupý sen… „Ach, Lenko! Strašně jsi křičela. Jako by tě někdo mučil. Bylo to hrozné. Slyšeli jsme tě až ve společenské místnosti…“ Byla to Ilone. Seděla na její posteli a třásla s ní, aby jí probrala z té děsivé noční můry. Měřila si ji očima plnýma strachu, jako by snad zahlédla útržek z jejího snu… A nebo jenom měla o Lenku starost? „Děkuju ti…“ Lenka se ztěžka usmála a pak přivřela oči. Hukot v hlavě i nesnesitelná horkost pomalu ustupovaly. Pomalu se uklidňovala… Zase měla jazyk. Mohla mluvit… „Za co, prosím tě?“ Ilone její úsměv opětovala. Byť mohl působit trochu rozpačitě, Lenka za něj byla velmi vděčná. „To je přece samozřejmost, nemohu tě tu nechat takhle vřískat…“ dodala pak ještě. „Už je to lepší?“ Lenka mlčky kývla. Začínala si pomalu uvědomovat, co museli všichni slyšet. Nechápala to. Ještě nikdy ze spaní nekřičela! Cítila se trapně a poníženě… Ilone zavrtěla hlavou, jako by odtušila její myšlenky. A pak udělala to, co nikdo nikdy dříve neudělal. Bez jediného slova Lenku objala. Možná by Lenka neměla být tak slepá. Měla by přestat házet všechny své spolužáky do jednoho pytle. Ne všichni ji nesnáší. Ne všichni ji přejí to špatné. Hlavou jí proběhlo pár vzpomínek, ve kterých se Ilone vždy přiklonila na její stranu. Mnohdy se jednalo o naprosté hlouposti a zbytečnosti. Ale se zpětnou platností si Lenka uvědomovala, že nikdo pro ni nikdy neudělal tolik, co Ilone. Záleží jí na mě, problesklo Lence hlavou. A bylo to nejkrásnější zjištění, které jí ten den potkalo… *** Druhý den sice Lenku stále strašil dech beroucí noční výjev, ale dokázala na něj přestat myslet a zase začít fungovat normálně. Zvládla se během vyučování soustředit na výklady, jedla v pořádku. A pociťovala vůči Ilone, která jí sem tam věnovala letmý úsměv, stále větší vděk. Po večeři ji však čekalo nemalé překvapení. Zrovna se chystala zajít do knihovny, aby si půjčila nějakou knihu o kouzelnických snech, když ji zastavila Ginny. „Lenko, můžu s tebou jenom na chvilinku mluvit?“ zeptala se. V jejích očích Lenka našla jakýsi náznak strachu. Z toho usoudila, že si nepřeje, aby je během jejich hovoru někdo rušil. Hleděla do tváře dívce, kterou tolik nenáviděla. To ona měla to štěstí. Harry jí miloval, nejspíš. Tohle nikdy nedokáže přenést přes srdce a odpustit jí. Věděla, že není spravedlivá. Že se chová jako hloupá a žárlivá mrcha. Ale vy byste si v tu chvíli dokázali pomoci? „Co potřebuješ?“ otázala se ji v celkem účinném pokusu působit klidně, jako by se vůbec nic nedělo. V duchu už nejméně posté srovnávala své téměř bílé vlasy s těmi Ginnyinými, rusými a za každé situace se lesknoucími. Ať přemýšlela, jak přemýšlela, vždy z toho musela vyjít hůře ona. Už zase. Ginny se rozhlédla kolem sebe a když se ujistila, že nepůsobí nápadně, špitla koutkem úst: „Pojď za mnou, musíme být samy…“ Když ji vedla mezi řídnoucím davem studentů do jakési zapadlejší chodby, napadla Lenku poprvé otázka, co jí vlastně Ginny může chtít. A pak jí srdce vynechalo několik úderů. Harry! Určitě je to Harry! Přišla na to! Najednou si byla jistá tím, čeho se tolik obávala natolik, že vůbec nedomyslela absurdnost celé té její zběsilé a nemálo roztržité představy. Věděla absolutně jistě, že Ginny odhalila její tajné city, jenž chovala vůči Harrymu. Nepochybovala ani na malý okamžik. Začala v duchu pomalu vymýšlet nenápadné výmluvy… Pak se najednou Ginny zastavila a znovu se rozhlédla kolem sebe. Následovně se ujistivše, že nejsou nikým pozorovány, obrátila se k Lence tváří v tvář a potichu promluvila. „Lenko, chystáme se znovu obnovit BA…“ pronesla téměř šeptem a její hnědé oči Lenku rozhodně pozorovaly. Lence se ulevilo bezmála tolik, jako když jí Ilone předcházející noc probudila uprostřed včerejší noční můry. Téměř cítila, jak se z jejího srdce směrem k zemi odvaluje malý balvan… Úlevně se usmála a kývla. Neváhala ani jedinou vteřinu. „Jdu do toho s vámi,“ odpověděla rozhodně, přestože se ji Ginny ještě neotázala. Ale nač zbytečně otálet? Ginny se na ni vděčně usmála. „Tušila jsem to. Samozřejmě ti o tom původně měl říci Harry. Ale pak jsme s Hermionou usoudily, že by byl moc nápadný. A tak to všem bývalým členům oznamujeme my dvě.“ „Jasně,“ kývla Lenka naoko klidně, přestože ji zmínka o Harry, která vyšla právě z Ginnyiných úst, tolik rozrušila. „Hlavně o tom nikomu neříkej. Tentokrát na to nesmí přijít nikdo… Nemohu ti teď říct více, mohl by nás někdo slyšet. Vše se dozvíš… No, však ty víš kde. V ten den, kdy spolu máme kouzelné formule, v pět hodin,“ snažila se Ginny mluvit tak trochu v hádankách tak, aby případný nechtěný posluchač nemohl odhalit, oč se jedná. „Všichni tam budou…“ dodala potichu a naposledy se rozhlédla kolem sebe. Když Lenka podruhé kývla na souhlas a přislíbila, že přijde, Ginny se usmála na rozloučenou a zmizela rychle jako vítr. Až večer Lence společně s deníkem došlo, že jedním z nejznámějších členů Brumálovy Armády je také Neville Longbottom. A/N 2: Pokud někdo chcete, abych tuhle povídku psala dál, podívejte se na http://lucinka256.blog.cz/0712/2-anketa-k-povidce-i-ja-mam-city Moc mi tím pomůžete, protože prostě potřebuji mít jistotu, že tuhle povídku někdo čte, abych měla nějakou motivaci psát dál. Nesnažte se v tom najít nic víc. Děkuji. Lucinka256