10. kapitola – Nejlepší kamarádka 6. 1., V Bradavicích Milý deníčku! Za posledních dvacet čtyři hodin se událo tolik věcí! Obvykle se můj život vleče strašlivě pomalým tempem. Mívám pak pocit, jako bych ním jenom proplouvala, přežívala ze dne na den. Když už se pak jednou konečně něco stane, je to pro mě opravdu rána. Nejsem člověk, který by měl rád změny. Přizpůsobit se jim mi často působí nemalé obtíže. A co teprve tehdy, když se mi přihodí tři podobně nečekaně události za jeden jediný den! Můj život jako by právě nabral rychlý spád… Je to snad nějaké znamení? A pokud ano, má mi předznamenávat dobro či zlo? To kdybych jenom tušila! Lenka napůl seděla a napůl ležela, tradičně skryta za bleděmodrými nebesy své postele, před sebou rozevřený deník, v ruce obyčejnou mudlovskou propisku, a psala a psala. Jenom velmi pozorné oko by si mohlo všimnout, že v rohu jedné z popsaných stránek se mimoděk objevilo nenápadné, až kýčovitě červené srdíčko. Je to dobré nebo špatné znamení? Lenka to v tu chvíli ani nepostřehla. A ještě dlouho poté postřehnout neměla. Možná je to tak správně. Alespoň si nemusela lámat hlavu nad jeho významem… … Nikdy dříve se mi tak strašidelný sen nezdál. Párkrát jsem ve svých nočních odrazech vzpomínek zahlédla tatínka. Ale nikdy mi neubližoval, nikdy. Nechtěl mě zabít. Maminka v mých snech taky nikdy dříve nevstala z mrtvých a nemluvila se mnou. Vždycky tam prostě jenom ležela, nehnuta jako nějaká kamenná socha. Kdybych jenom měla potuchy, co to mělo znamenat… Kdybys to jenom viděl, deníčku! Když si na ten výjev, kdy jsem zjistila, že mi vyřízli jazyk, třeba jenom matně vzpomenu… Ještě teď se mi na kůži objevují drobné husí pupínky, mráz mi zběsile přebíhá po zádech a do očí se mi zas derou slzy. Mám strach. Snad abych se začala bát i ve dne… Nebýt Ilone, nejspíš bych tu ještě pořád ležela a křičela jak smyslů zbavená. Vůbec nevím, jak jí poděkovat. Všem ostatním jsem byla lhostejná a ukradená. Ale jí ne… Nejspíš se z nás staly kamarádky. Dneska si vedle mě sedla během snídaně a ptala se, jestli už mi je alespoň trochu lépe. Upřímně řečeno, zrovna dvakrát v pořádku jsem nebyla, ale nechtěla jsem jí děsit. Tak jsem odpověděla, že ano. A celý den jsme pak trávily spolu. Snad poprvé jsem během vyučovacích hodin neseděla sama, snad poprvé jsem si měla během oběda a večeře s kým povídat. Je to milé. Možná je to jakýsi dar osudu. Snad už konečně usoudil, že i já si zasloužím přítelkyni. Poslední událost s mým snem nesouvisí ani trochu. Dnes po večeři za mnou přišla Ginny a odvedla mě do studenty téměř zapomenuté chodbičky s tím, že mi musí něco důležitého sdělit. První, co mě napadlo, byl Harry. Srdce se mi rozklepalo strachy – určitě přišla na to, že se mi líbí! Nesnáším tenhle svůj impuls z každého komára hned dělat velblouda. Naštěstí se o Harrym v souvislosti se mnou vůbec nezmínila. Povídala jenom, že Brumbálova armáda se bude v nejbližší době obnovovat. A jestli prý mám zájem se znovu přidat, tak abych přišla. Ze srdce se mi v tu chvíli svalila snad stovka balvanů, přísahám! Samozřejmě jsem kývla na souhlas. Alespoň budu někde užitečná. Tak v úterý večer, znovu v Komnatě nejvyšší potřeby. Jsem celkem zvědavá, co nového nám bude chtít Harry říct. Určitě to bude něco důležitého, protože po minulém skandálu by se jinak neopovážil na obnovení BA třeba jenom pomyslet, kdyby to nebylo opravdu vážné. Určitě to bude mít něco společného s Fenixovým řádem. Kdo ví. Nevilla jsem zatím stále nepotkala. Začínám mít takové nutkání, že se jakémukoliv setkání se mnou úzkostlivě vyhýbá. Pořád jsem ho nikde nezahlédla, ani z dálky. Je to divné, nemyslíš? S největší pravděpodobností se stejnak potkáme v úterý. Vždyť Neville do BA patřil také, takže tentokrát by se tam taky měl ukázat. No, uvidíme. Sama nevím, jestli ho vidět chci nebo ne. Já už totiž nevím vůbec nic. *** „Ne, ne, nesahej na mě!“ Lenčin chraplavý šepot se hrobově roznesl tichem ložnice, které rušily snad jen oddechy spících dívek, a chladně se zařízl do uší jediné bdící. Setřela si z tváří slzy a několika kroky, lehkými jako vánek, se donesla až k Lenčině posteli. Lenka už zas rozhazovala rukama, už zas šeptala ze spaní, aby jí nechali na pokoji. Stejně jako včera, stejně jako předevčírem. „Lenko…“ zatřásla s ní, „Lenko, prober se…“ Po několika vteřinách konečně dosáhla svého cíle, Lenka otevřela oči a v jeden jediný okamžik se jí v jejich hloubce stačil vystřídat děs se strachem a s bolestí. Pak se zachvěla a hlasitě se nadechla, jako by nemohla zhluboka dýchat už celé roky a teď si té náhlé svobody musela užít. Jen sen. Jenom sen… „Zas se ti zdálo, jak-“ chtěla se zeptat dívka, co Lenku probudila, ale přerušila jí její slova. „Ilone, tys brečela?“ Tón Lenčiny otázky spíše poznamenával, než aby se tázal. V lehké měsíční záři, mísící se s světlounce bílými odlesky prvních sněhových vloček, se Ilone na tváři zatřpytilo několik slz. O jejím pláči by v tu chvíli neměl důvod pochybovat snad ani slepý. „To teď není podstatné. Musíme…“ Ilonin hlas zněl nejistě, neklidně, rozrušeně. Jako by si nebyla jistá vahou svých vět. Lenka jí ale znovu přerušila. „Je to podstatné.“ Ano, bylo to podstatné. kdo jí už potřetí probudil z toho hrozného snu? Kdo se s ní snad jako jediný bavil? Kdo se jí zastával navzdory veškeré její odlišnosti? Kdo? Ilone. A jednou zákonitě musel přijít čas, kdy Lenka bude mít možnost se jí odvděčit. A přišel právě teď, v tenhle den a v tuhle chvíli. „On… on…“ Ilone nyní střídala Lenčinu roli utěšované a uklidňované. To ona se roztřásla vzlyky a bez kapky studu se Lence sesula do kamarádsky rozevřené náruče. „David?“ Celá bradavická škola věděla, že Ilone chodí s Davidem. S nejméně stálým studentem školy. Každý druhý den se vodil za ruce s jinou, většina ho zavrhovala jako neschopného milovat. Ilone byla první dívkou, které řekl, že jí má rád. Ostatní jí ho tolik záviděly… „J-jo…“ Více Ilone nestačila vyhrknout. Jakoukoliv její snahu na příštích pár minut umlčely nové beznadějné vzlyky. Až po velmi, velmi dlouhé době byla zas schopna promluvit. „On… Celou tu dobu mě podváděl. Nechci tu t-tvrdit, že jsem to nečekala… Já to vlastně tušila, celou tu dobu… Ale říkala jsem si, že to tak určitě není. Neviděla jsem, c-co jsem vidět nechtěla. Neslyšela jsem ty, co mě na jeho nevěru upozorňovali. Ztratila jsem celý dlouhý půlrok hloupou slepotou…“ A Lenka jí v tu chvíli vyprávěla, že David za tohle trápení nestojí. Přestože neměla téměř žádné ponětí o tom, jaké to je řešit všechny starosti související s rozchodem. Ale na tom nezáleželo. Chtěla jí pomoci a tak to prostě udělala. Aniž by věděla, že o pár měsíců později bude Ilone vykládat jí to samé… Žádná z nich nikdy později nezažila podivnější přátelství. Jen málo lidí dokáže za tři dny najít nejlepšího přítele. Jenže Lenka ani Ilone tradiční nebyly. *** Lenka se rozhlédla kolem sebe a pak se obrátila k Ilone, svojí čerstvě nejlepší kamarádce. Vlastně jediné kamarádce. „Jsi si jistá? Určitě to nebude zrovna dvakrát bezpečné…“ Už nejméně posté se snažila Ilone rozmluvit členství v Brumbálově Armádě, pro které se rozhodla ihned poté, co zjistila, že nějaký takový spolek existoval a teď ho chtějí obnovit. Lenka jí nabídla, že se může na první schůzku jít podívat spolu s ní a pak se rozmyslet, jestli to byl dobrý nápad. Jenže teď si nebyla jistá, jestli udělala správně. Ilone sice věřila den ode dne více, ale přeci jenom tu bylo určité riziko. Co může Lenka vědět o jejích záměrech? „Kdybych si jistá nebyla, tak nikam nejdu…“ Společně procházely dlouho bradavickou chodbou, ve které se už pomalu začínalo stmívat. Snášel se večer a spolu s ním se blížilo i setkání s ostatními odvážlivci v Tajemné Komnatě. Lenka s Ilone se vypravily z havraspárské společenské místnosti akorát tak včas, aby stihly dorazit. „Jak myslíš.“ Lenka nevěděla, co více říct. Ilone byla neoblomná. „Tady to je…“ zašeptala o pár vteřin později, znovu se ostražitě rozhlédla kolem a pak, pozorována pouze Ilone, otevřela dveře od Komnaty a vešla dovnitř, následována svou nejlepší kamarádkou… *** Zanedlouho se už Komnata Nejvyšší potřeby zaplnila do posledního volného místa. Zdálo se až neuvěřitelné, kolik studentů se rozhodlo k bývalé Brumbálově Armádě přidat i po minulém poprasku a té spoustě tretů, které si tehdy vysloužili. Mimo Ilone přišlo ještě pár nových členů, jiní zase třeba nenašli odvahu se vrátit. Jako třeba Cho Changová se svojí kamarádkou. To kvůli nim byli nakonec odhaleni. Harry se rozhodně postavil a jediným rychlým pohledem přejel všechny přítomné. „Ještě než vám řeknu, proč jsme se zde vlastně sešli, chtěl bych vám všem mockrát poděkovat. Ani nevíte, jak moc si vážím toho, že tu pořád ještě jste.“ „To je přece samozřejmost, Harry!“ vykřikl nějaký tmavovlasý kluk, na jehož jméno si Lenka nevzpomínala. V tu chvíli vlastně ani moc vzpomínat nechtěla. Snažila se vyhýbat očnímu kontaktu s Nevillem, který jako na potvoru musel sedět zrovna naproti ní. Bylo to bláhové, téměř bláznivé, pokoušet se doufat, že nepřijde. Samozřejmě že dorazil. „Když jsme se tu kdysi sešli poprvé, bylo nás tu poskromnu. Ale pak se k nám začali přidávat noví a noví lidé. Bohužel tentokrát si nemůžeme dovolit někoho přibrat až po měsíci nebo dvou. Tentokrát ne. Tímto vás také žádám, abyste o čemkoliv, co zde budeme probírat, nikomu nevykládali. Tentokrát opravdu ne. Vše, co se zde dozvíte, je přísně tajné. Kdyby to zjistil někdo vysoce postavený, měli bychom z toho velké problémy. Především tedy já.“ Harry chtěl ve své řeči ještě pokračovat, ale přerušila ho dívka s kudrnatými a velmi rozčepýřenými vlasy, Hermiona Grangerová, která se postavila, aby se ujala slova. „Předpokládám, že si všichni pamatujete, jak to se zrádci minule dopadlo. Nerada bych ve stejném stavu potkávala také vás. Takže mi prosím nedávejte záminku zaklít náš spolek proti vyzrazení.“ Hermionin hlas se přívětivě, ale rázně a nesmlouvavě, rozlehl kolem. Podle smyslu jejích slov by možná měl znít varovně až nadřazeně. Ale nebylo tomu tak. Všichni chápali vážnost situace a každému hned muselo být jasné, co chtěla Hermiona svými slovy říci… Luna se otřásla, když si uvědomila, že už několik vteřin ji pozoruje Nevillův pátravý pohled. Oba pak jako na povel odvrátili zrak. Měla pocit, že napětí mezi nimi panující, by se v tu chvíli dalo krájet. Podívala se na Harryho a mimoděk se otřásla. Nesnášela tohle své příjemné a zároveň nežádoucí mrazení v zádech. Pokaždé, když se na něj podívala, se ho nemohla na několik dlouhých minut zbavit. A to nechtěla… „Asi byste chtěli vědět, o co se tu vlastně jedná…“ Harry se znovu nadechl, aby mohl zase mluvit. „Vy-víte-kdo a spousta jeho přívrženců se pomalu začínají dostávat k moci. Kouzelníci vedou válku sami proti sobě. Zlí proti dobrým a přátelé proti přátelům. Všichni to známe. Domnívám se, že nikdo z nás si nemyslí, že by to takhle bylo správné. A my, já, Ron, Ginny a Hermiona, víme, jak tomu všemu zabránit. Jak zabít toho, co všechny tyhle trable a trápení způsobil. Víme, jak zabít mocného Lorda Voldemorta.“ Tohle prohlášení vyrazilo dech nejen Lence. Všichni přítomní, pochopitelně kromě čtyř jmenovaných, ztuhli úžasem a mlčky Harryho pozorovali, neschopni jediného kloudného slova. Nikdo jiný by se ani v nejsmělejším snu neopovážil něco tak odvážlivého vyslovit. Nikdo. „Takže jsi ten Vyvolený?“ vykřikl znovu ten samý chlapec, který Harryho před chvílí ujišťoval, že všichni prostě přijít museli, že je to naprosto samozřejmé. Harry se však rozhodl jeho otázku ignorovat. „Ve vašem vlastním zájmu je se o plánech mnoho nedozvědět. Neradi bychom po několika týdnech zjistili, že vše vyšlo nazmar. Nikdo kromě nás čtyř nebude vědět, co chystáme.“ Parvati Patilová z Nebelvíru se zavrtěla a zamračeně se otázala: „Harry, jak bychom mohli chtít bojovat, když neznáme vaše plány?“ „Takhle budete v mnohem větším bezpečí,“ odpověděl jí Harry bez zaváhání. „A krom toho – nikoho z vás nehodlám nutit.“ „A co teda budeme dělat?“ zeptala se Levandule, sedící vedle Parvati. Kouzelně se usmívala na Rona, který očividně nevěděl, kam s očima. Lence to někoho připomínalo a jen silou vůle se donutila k tomu, aby se neobrátila k Nevillovi ani k Harrymu. „Na uskutečnění všeho potřebného budeme potřebovat alespoň pět měsíců příprav. V květnu bychom pak chtěli přepadnout sídlo Vy-víte-koho a jednou pro vždy ho zničit. Když budeme čtyři, nemáme téměř žádnou šanci. Ale když nás bude více, určitě se nám to povede.“ „To je ale jistá sebevražda!“ vykřikl nějaký třeťák z Mrzimoru. „Ano. Právě proto vás nechceme nutit,“ zasáhla do hovoru také Ginny. Na Harryho se pak podívala tak sladce, že se Lence zvedal žaludek. Fuj. Žárlivost je mrcha všech mrch. Harry se znovu rozhlédl kolem sebe. „Nechci po vás odpověď teď hned. Příští týden, znovu v úterý a znovu v pět hodin se tu zase setkáme. Tentokrát ale přijdou už jenom ti, kteří mi budou chtít být nápomocní. Ostatní zůstanou v poklidu a budou předstírat, že o ničem nevědí.“ Dav zašuměl spoustou otázek a nejasných odpovědí. Hermiona ještě stačila dodat, že bude třeba vymyslet nový název, protože pojem BA už dneska zná téměř každý, než se v Komnatě rozproudila živá diskuze. Asi po hodině se společnost začala postupně rozcházet. Samozřejmě nemohli odejít všichni najednou. To by bylo příliš nápadné, kdyby se na chodbě zčistajasna objevilo třicet studentů. Právě proto museli ti trpělivější vyčkat a až pak jim bylo dovoleno se nenápadně odplížit do svých kolejí. Lenka s Ilone vyšly ven na chodbu a jakýsi dobrák za nimi okamžitě zavřel dveře. Ilone se rozhlédla a pak tiše kývla na Lenku, jako že je vše v pořádku. Nikdo si jich nevšiml. Vlastně ani nemohl, protože na chodbě se kromě nich neskrývala ani jediná živá duše. Jenom Lenka se nemohla zbavit pocitu, že je někdo pozoruje. „Tak co?“ zeptala se Lenka svojí kamarádky. Moc jí zajímalo, jaký si na celý dnešní večer udělala názor. „No,“ protáhla Ilone tvář, „mohli nám toho teda říct víc. Myslím z toho, co plánují. Takhle vůbec nemáme představu.“ „To se určitě dozvíme časem,“ slíbila Lenka. „Pokud se k nim tedy přidáme. Teda spíš přidáš, já už jsem rozhodnutá.“ „A jakpak?“ zajímala se Ilone. „Samozřejmě jim budu chtít pomoct,“ prohlásila Lenka. Společně vykročily ke dveřím do havraspárské společenské místnosti. Chodbami Bradavic již vládla tma a nebýt luceren, rozvěšených podél kamenných zdí, by neviděly ani na jeden jediný krok před sebe. „Nic jiného bych ani nečekala,“ usmála se Ilone na Lenku. „Já si to ještě rozmyslím…“ Někdo je však vyrušil. Tak přeci jen se Lenka nemýlila, když se cítila pozorovanou. „Lenko?“ Ten hlas zatraceně dobře znala! Automaticky se obrátila a pohlédla do čokoládově hnědých očí Nevilla Logbottoma, které ji bedlivě pozorovaly. Stál tam tiše, skrytý ve stínu za lucernou. Nemohly si ho všimnout, pokud by se jim tedy neozval sám. Což se právě stalo. Lenka zase nevěděla, co říct, a kam s pohledem. „Hm… ahoj,“ odpověděla mu rozpačitě. Ilone se pak usmála a pozdravila Nevilla tak samozřejmě, jako by to dělala dvacetkrát za den. Ten jí ale nevěnoval pozornost. Pohledem hypnotizoval jen a jen Lenku. „Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se a když si povšiml, že se Ilone nadechuje, aby něco řekla, dodal ještě: „Myslím o samotě…“ A je to tady. Když jsem k tomu neměla odvahu já, tak ten první krok holt musel udělat on. Jak jsem si jen mohla myslet, že to všechno mezi námi zůstane nevyřešené? Lenka se cítila tak hloupě jako snad ještě nikdy v životě. Prosebně pohlédla na Ilone, aby ji tu nenechávala samotnou. Ta si ale její pohled vyložila špatně, mrkla na ní, s oběma se rozloučila a dveře do havraspárské koleje se za ní potichu zavřely. „Tak... co potřebuješ?“ Nervozita narůstala, hlas se jí už zase začínal klepat. Jako když ji tehdy pozval na ples. A jak to pak dopadlo? Ach ne… Lenka rozhodně nebyla jediná, která se cítila nervózní. Alespoň něco. „Lenko,“ nadechl se a s obrovskou dávkou kuráže jí pohlédl do očí, „oba víme, že po tom, co se stalo na tom plese, si potřebujeme ujasnit, jak to všechno…“ „Zapomeňme na to!“ skočila mu Lenka bez váhání do řeči tím, co ji napadlo jako první. „Ne, prosím, nepřerušuj mě!“ pokáral ji. Musel počkat, než ztichne a přikývne mu na souhlas. Lenka věděla, že musí, protože jinak by s ní nejspíš vůbec nemluvil. Teprve po chvíli pokračoval dál: „Já tyhle věci neumím říkat. Jsem od přírody nemotorný a netaktní, co se týče všech holek a…“ Pak se znovu zhluboka nadechl a dodal si nové odvahy. Nyní jí do očí nejen hleděl, ale doslova je prosil. „Já bych nechtěl, abychom na to zapomenuli,“ řekla pak, jednoduše. Hlavou jí v tu chvíli probleskly desítky vzpomínek. Jak spolu tančí na plese. Jak o několik let dříve šla na ples s Harry, který ji sám od sebe pozval. Jak ji políbil… Jak se na ní dneska Neville pořád tak divně díval. Jak tu před ní stojí a říká jí, co cítí… „Mám tě rád,“ zopakoval, když Lenka dlouhou chvíli nic neříkala. A pak si uvědomila, že jí po tváři stéká slza. Mála slzička smutku nad tím, co chce rozum, ale srdce to nikdy nedovolí… „Já… promiň, Neville. Nechci ti ublížit. Ale nejde to. Prostě ne. promiň mi to…“ Lenka se na něj omluvně usmála a rychle si otřela slzu z tváře. A pak se obrátila na podpatku tak rychle, že než stačil Neville cokoliv udělat, už běžela nahoru po schodech do svojí ložnice. Nechala ho tam stát úplně samotného, jenom s tlumeným světlem lucerniček. V nejasnostech, v rozporech a se zlomeným srdcem…