V pozdním odpoledni prvního listopadového dne přišel soumrak brzy a skoro nečekaně. Většina už tak temné místnosti se ponořovala víc a víc do stínu, černovlasý muž přecházející po koberci sem a tam však nejevil žádnou snahu rozsvítit třeba jen jedinou svíci. Proč taky? V pokoji nebylo nic, co by stálo za podrobnější prohlížení. Nesl sice stopy pravidelného obývání – v rohu stála ustlaná postel, přes židli leželo přehozeno několik kusů oblečení, na rohožce u vyhaslého krbu se sušily boty a stůl se prohýbal pod tíhou lahviček s lektvary, kotlíku a velkých svazků knih... to ale byly věci, které si sem před časem muž přinesl a o které projevoval alespoň minimální stín pozornosti. Zbývající zařízení ho však už nezajímalo. Zčernalé, místy potrhané tapety visely bezvládně z vlhkých stěn, v těžkých sametových závěsech podél oken se skrývalo velké množství prachu a bůhví čeho ještě. Stejně vyhlížely i ostatní pokoje a komory rozlehlého sídla tyčícího se na kopci nad vesnicí. Jakžtakž byly funkční jenom rolety, protože obyvatel domu měl zájem na tom, aby nikdo zvenčí neobjevil, že je dům obývaný. Pochmurná historie vázající se k tomuto kdysi honosnému domu nabyla s léty ještě větší nádech hrůzy a tajemna, což bylo tou nejjistější ochranou před zvědavými návštěvami. Ještěže jsou mudlové tak pověrčiví, liboval si vysoký muž a přistoupil k oknu, aby rolety stáhl. Ruka se zarazila uprostřed pohybu. Po neudržované a téměř zarostlé cestě k domu stoupala postava. Nejprve usoudil, že jde o nějakého tuláka, který se chce s večerem ukrýt někam pod střechu. Když se však postava na chvíli zastavila, aby nabrala dech před dalším stoupáním, prohlédl si ji pozorněji a strnul. Podle dlouhého hábitu splývajícího příchozímu až na paty pochopil, že se jedná o kouzelníka. Nejprve pomyslel na útěk, zahlazení stop a rychlé přemístění, ale pak na tím mávnul rukou. Unikal už čtyři roky a byl poněkud unaven. Před svým svědomím stejně neuteče. A pak – na příchozím bylo něco zvláštního... Teď zvedl hlavu a zahleděl se směrem k domu. Jeho ruka nepřítomně prohrábla kštici rozcuchaných vlasů. To gesto vyvolalo na tváři muže za oknem údiv. Napadla ho totiž fantastická myšlenka... Rychlými kroky vyběhl z pokoje a spěchal ke vstupním dveřím. Rázným pohybem je rozrazil. Zůstali stát proti sobě – předčasně zestárlý chlapec s unavenou tváří a vysoký štíhlý muž s hákovitým nosem a dlouhými mastnými černými vlasy. „Vy?“ vyštěkl muž na příchozího. „Co chcete?“ „Dovolíte?“ spíše než dotaz vyřkl svůj požadavek host a prosmýkl se podél dveřního rámu do ponuré chodby. Muž se ušklíbl: „Tak jste mě přece jen našel, Pottere.“ Mladík si jeho slov nevšímal. Šel chodbou dál až ke schodišti a pomalu se vydal nahoru. Cestou těkal pohledem po oprýskaných stěnách se zašedlými portréty dávno odešlých generací. V patře zamířil do dveří, které za sebou muž v běhu nestihl zavřít. Vstoupili do jediné obývané místnosti. Nezvaný host odložil na zem svůj kufr a bez vyzvání se posadil na židli u stolu. „Raddleův dům. Chytré, velmi chytré. Už nějakou dobu tuším, že se skrýváte právě tady. Ústředí to tu prohledalo hned po Voldemortově pádu, ale znovu se sem už nevraceli. Jak říkám, chytré...“ „Pak ovšem nechápu, proč se sem dávno nedostavila armáda bystrozorů s poukazem na neomezenou dovolenou v Azkabanu. Nebo snad čekají venku v záloze?“ neubránil se muž otázce. Měl na sebe zlost, že se nechal přemoct zvědavostí a opravdu se raději někam neukryl. On, Severus Snape, bývalý Smrtijed stále unikající spravedlnosti, byl zvědavý na setkání s tím drzým spratkem, který se tu teď v jeho úkrytu chová jako doma. Asi už stárnu, pomyslel si vztekle. „Ne, jsem tu sám. Přišel jsem vám říct, že už vás nepovažuji za zbabělce,“ pronesl do šedivé ticha návštěvník. Skoro šeptem pronesená slova zazněla místností jako třesk rozbíjeného zrcadla. Severus Snape byl po dlouhé době zcela vyveden z míry. Co tu opravdu chce ten mladíček, jestliže – a o tom teď bývalý učitel začínal pochybovat – ho nepřišel zatknout nebo zabít? Ale překvapením toho dne nebyl ještě konec. „Accio kniha!“ namířil Harry hůlku na svůj kufr u dveří a zručným pohybem zachytil objemný svazek, který mu vzápětí přilétl do rukou. „Chci vás požádat o laskavost.“ S těmi to slovy nalistoval v knize příslušnou stránku a podal ji muži před sebou. Ten, pro danou chvíli zcela zmatený, začal překvapeně číst: „Neutralizační lektvar... ? Vy jste se zbláznil!“ Kniha dopadla s dutým žuchnutím na stůl. „Ne, to neudělám! Nechápu, co vás k tomu vede, tohle by přece nikdo dobrovolně nepodstoupil! Ne.“ Odmlčel se, ale pak tu otázku vyslovil nahlas. „Proč jste s tím přišel za mnou?“ Mladík vyčerpaně sklonil hlavu, až mu rozježené vlasy téměř zakryly tvář. „Nějak jsem si myslel, že právě vy mě pochopíte. Koneckonců, oba jsme…“ „Vrazi,“ skočil mu do řeči Snape. „...na tom stejně,“ pokračoval Harry, jako by žádné jiné slovo nepadlo. „Oba jsme zabili z donucení, vy svým slibem, já věštbou a Voldemortovou volbou. Oba máme rozdělenou duši a jsme tak nějak vyděděni ze společnosti ostatních.“ „Vy snad ne – oslavovaný a opěvovaný hrdina, ten, který přežil...“ skočil mu pohrdavě opět do řeči Severus. „Vážně si myslíte, že o to stojím?“ Najednou nechápal, proč mu to vlastně říká. Musel být blázen. Přece nemohl čekat, že mu tenhle muž bude rozumět. Staré křivdy se nezapomínají tak snadno. Už jsem jako Brumbál, doufal jsem, že čas a změněné okolnosti nás dokáží postavit na jednu stranu. Takže to všechno bylo nadarmo? Veškeré pátrání po zaprášených archivech, noci probdělé nad knihami i to ne právě legální získání té nejdůležitější přísady lektvaru. Nakonec to ztroskotá těsně před koncem. Neměl spoléhat na pomoc svého nepřítele. Přitom přece o nic nejde. Nechce zapomenout, nechce zbaběle utéct před svým svědomím. Je to tak moc, když touží žít daleko od toho všeho, zmizet ze života lidem, kterým přinesl to největší trápení? A hlavně – už nikdy nebýt tím „vyvoleným“? Je to přece jeho rozhodnutí, nikdo ho k tomu nenutí. A stíny a vzpomínky mu zůstanou... starý bělovlasý muž... bledá dlouhovláska... mladík s oříškovýma očima... hubený muž se strhaným výrazem ve tváři... dlouhá dýka... Ne, už nemohu... Než stačil Severus Snape přiskočit, Harry se v mdlobách svezl na podlahu. Aniž přemýšlel o tom, co vlastně dělá, nadzvedl ho Snape opatrně ze země a položil na postel. Pak začal automaticky připravovat posilující lektvar. * * * Stáli u dveří se svěšenými hlavami jako malí uličníci. Ta rozčilená paní se tak na ně rozhodně dívala. „Říkám vám, že tady není. Před dvěma dny zaplatil nájem do konce měsíce, vrátil mi klíče a odešel. Všechny svoje věci si nejspíš odnesl, takže opravdu nevidím důvod, proč bych vás do toho bytu pouštěla. Nechápu, co tam chcete hledat.“ „Prosím vás, paní Scottová, možná si na mě budete pamatovat…“ ozvala se tiše Ginny, která dosud stála poněkud v pozadí. „Vy… vy jste ta slečna, co sem za ním chodívala, že jo?“ v očích paní domácí se objevilo poznání. Měla tuhle dívenku docela ráda. Občas jí s něčím pomohla a vůbec, s ní do domu jako by přicházelo sluníčko. Dnes ji ale něco v dívčině tváři zarazilo. Tolik bolesti a trápení najednou už dlouho neviděla… Chápavě pokývala hlavou. „Ještě jsem tam neuklízela, protože nový nájemník se nastěhuje až v pondělí,“ zamumlala a sáhla za sebe kamsi na poličku. „Tumáte,“ strčila Ginny do ruky svazek klíčů, „ale myslím, že tam opravdu nic nenajdete.“ Ginny se tak třásly ruce, že Fred musel zámek odemknout sám. Vběhla do bytu a začala se dychtivě rozhlížet kolem. Oba bratři vstoupili za ní. Asi hodinu systematicky otvírali dvířka i zásuvky skříní a prohlíželi každý kout, všem ale začínalo být jasné, že celé pátrání je zbytečné. Dívka se vyčerpaně posadila na židli a její záda se otřásla potlačovaným pláčem. Fred ji soucitně objal kolem ramen: „Nemá to cenu, Ginny, není tady. A vypadá to, že se sem už nevrátí.“ Naposledy se rozhlédla po místnosti. Náhle její pozornost upoutalo cosi bílého – ve vyhaslém krbu zahlédla malý ohořelý útržek pergamenu. Sehnula se a sáhla přes mřížku do popela. Vytřeštila nevěřícně oči. Na lístku byla načmárána dvě slova… * * * Ať už za to mohlo Harryho zklamání nad zbytečnou poutí nebo to, že mnoho posledních dnů skoro nejedl a nepil, faktem bylo, že na lůžku strávil v horečce celý následující den. Všechen ten čas proseděl Snape u něj. Odbíhal vždycky jenom na pár chvil, aby připravil další lék. Během těch nekonečných hodin si z mladíkova nesouvislého blábolení skládal celý příběh. Je zvláštní, jak se zážitky z dětství zapíšou člověku hluboko do podvědomí. Pozoroval ten bledý obličej a černé vlasy rámující známou tvář a v duchu se mu vybavovaly desítky pocitů spojených s jinou osobou, které se tenhle mladík tak neuvěřitelně podobal. Je opravdu možné, že nepříjemné vzpomínky na Jamese tolik ovlivnily jeho úsudek o Harrym? Vždyť byl tolikrát svědkem toho, jak se zachoval zcela jinak, než očekával. Přiznej si to – nechtěl´s to vidět. Nechtěl cítit ani náznak sympatií k chlapci, který představoval živou připomínku jeho nejbolestnějších zkušeností z mládí. Ale Harryho prosba tuhle hradbu prolomila. Chce se zbavit daru magie a ponechat si palčivé výčitky a noční můry? Dobře věděl, jaké to je, probouzet se v noci zalitý potem a trávit den se svým svědomím. Nečekal, že má tolik odvahy... Poprvé v něm uviděl spíše Lillyina syna. Přestože Harry večer konečně klidněji usnul, on strávil noc ve zmatených úvahách. Někdy nad ránem se nad ním sklonil a pronesl, netušíc, stejná slova jako před mnoha lety Sirius: „Podobáš se svému otci míň, než jsem si myslel.“ Harry se probudil utahaný jako po těžkém zápase. Slunce už nejspíš vyšlo, ale zůstávalo skryto za hradbou černých mraků, které věštily první letošní sníh. Když se pomalu rozhlédl po pokoji, uviděl v neostrém pološeru Snapea sedícího na židli u postele a držícího v rukách objemnou knihu. „Pokud jste opravdu pevně rozhodnutý to udělat, pomůžu vám. Ale do neutralizačního lektvaru je zapotřebí jedna nedostupná přísada – krev víly. Tato přísada podléhá velmi přísným podmínkám prodeje, nelze ji běžně koupit. Jistě chápete, že takovou složku ve svých zásobách nemám.“ „Přinesl jsem ji s sebou. Alespoň k něčemu mi má pověst byla,“ ušklíbl se Harry a přes obrovskou únavu, kterou cítil po celém těle, se snažil vyhrabat zpod deky. Nechtěl přemýšlet o tom, jak dlouho byl vlastně mimo a že se o něj v té době nejspíš Snape staral. Teď už na tom nezáleželo. Rychle na sebe natáhl hábit a odhodlaně se postavil ke stolu. „S čím vám mohu pomoci?“ Muž mu beze slova podal několik kořínků asfodelu a nůž. Pustili se do práce. Bok po boku mlčky pracovali několik hodin, občas nahlížejíce do knihy. Kdyby je takhle viděl kdokoliv z jejich známých, patrně by se domníval, že se mu to musí zdát. Co však bylo ještě podivnější, jim dvěma to nijak zvláštní nepřipadalo. Předchozí den a noc dokázaly smazat léta nepřátelství a přinést mezi ně příměří. Někdy kolem poledne byl neutralizační lektvar hotov. Snape uchopil pohár a nabral do něj černou tekutinu. Když ho chtěl podat Harrymu, ještě se naposledy zarazil. Tolik let byli protivníky, za poslední hodiny ho však poznal víc než za celých šest let, které ho učil. Zaplavily ho pochybnosti o správnosti jejich počínání. Jediný krátký záblesk těch zelených očí ho ale přesvědčil. Má její oči. On přece musí dostat druhou šanci. Aspoň on. Beze slova mu podal pohár. Harry se nadechl a naráz ho vyprázdnil. Chvíli se nic nedělo, ale pak náhle projela celým jeho tělem zvláštní křeč. Upustil pohár a zhroutil se zpátky na postel. Za hodinu ho Snape přiměl vypít druhou číši a pak ještě poslední. Křeče se stupňovaly. Nečekal, že to bude tak těžké. Připomnělo mu to jeskyni, ve které on zbytečně nutil Brumbála pít ten zákeřný lektvar. Taky jsem rád, že na to nejsem sám... „Dě-děkuju,“ pokusil se ještě zašeptat, než mu kouzelný spánek zatemnil vědomí. Dlouho bylo ticho. Pak Severus Snape pozvedl hůlku… Nikdy se nedozví, co jsem se pro něj ještě rozhodl udělat. Se soustředěným výrazem ve tváři zamířil na Harryho čelo a vyřkl nejoblíbenější zaklínadlo Zlatoslava Lockharta: „Zapomeň!“