V místnosti byla tma, ale nebyla normální. Tahle tma pohlcovala naději a
rozsévala úzkost a strach. A v této tmě - v této místnosti se nacházel
asi 16-ti letý chlapec. Měl černé, rozcuchané vlasy a kulaté brýle.
Vypadal, jakoby nedostal už několik týdnů pořádně najíst. Nebo za to
mohlo pytlovité oblečení, které měl na sobě? Nejzvláštnější na něm byla
ovšem jizva ve tvaru blesku. Díky ní se zde ocitl...
Harry se kolem sebe opatrně rozhlížel. Vůbec se mu to nelíbilo.
„Jak jsem se sem dostal?“ probíhalo mu hlavou.
Poslední, co si pamatoval bylo, jak jde večer do postele. „No jistě!
Voldemort si mě sem zavolal!“ ušklíbl se.
Chtěl odsud co nejdřív vypadnout. Do srdce se mu pomalu vkrádala
všudypřítomná hrůza a zoufalství.
„Jak se sakra odsud dostanu? Proč jsem se nenaučil tu mizernou
nitrobranu?“
Ještě chvíli se marně snažil dostat ven, když ho začala nesnesitelně
pálit jizva. Teď zpanikařil úplně, ale bylo pozdě. V dálce se objevila
vysoká postava s nepříčetně rudýma očima a blížila se k němu. „Ještě, že
ve snu mi nemůže nic udělat,“ pomyslel si Harry, než stanul tváří v tvář
největšímu monstru světa.
„Zdravím tě, Harry Pottere. Konečně si spolu můžeme promluvit sami, bez
narušitelů,“ Voldemort se kolem sebe rozhlédl. „Není to sice
nejútulnější, ale účelu to stačí,“ chladně se usmál.
„Co chceš?!“ Harry byl totálně zmatený. Mluvit? On si chce promluvit?
Vždyť se ho už patnáct let chce zbavit. Třeba je to vážně jenom zlá noční
můra.
„Chci ti udělat nabídku. Šli jsme ze špatného konce. Přidej se ke mě,
Harry. Přidej se ke mě a oba budeme nejmocnějšími pány světa. Celý svět
se nám bude klanět!“
Proč to zkouší, když ví, že se k němu nikdy nepřidám.
„Moji odpověď znáš už od prvního ročníku – Nikdy!“ poslední slovo
zakřičel.
„Ale Harry, proč pořád stojíš na straně toho milovníka mudlů, Albuse
Brumbála. Nevidíš, že o tvou záchranu svět nestojí? Vždy se k tobě
obraceli zády. Nejvíce jsi mohl vidět lidské vlastnosti minulý rok. Se
mnou by jsi mohl dokázat, že jejich nevděčnost se nevyplácí. Se mnou bys
mohl přivést zpět svého kmotra!“
Harry se zarazil. Voldemort mluvil pravdu. Opravdu mu lidé hází klacky
pod nohy. A pak - Sirius. Mohli by být znova spolu? Přivedl by ho zpět a
mohli by spolu bydlet, jak mu to Sirius kdysi navrhoval? Už chtěl
přijmout, když se vzpamatoval. Jak mě mohlo něco takového napadnout.
Siriuse zpět nikdo nevrátí a i kdyby, nestojí to za ty další mrtvé!
„Vzdej to! Budeš mě muset zabít, protože já se k tobě prostě nepřidám,
slyšíš?!“
Voldemort se ušklíbl.
„Ale přidáš. Jednoho dne. A já budu čekat. Brzy tě poctím svou návštěvou.
Prozatím na brzkou shledanou, Harry Pottere.“

Harry se probudil. Byl úplně zpocený a jizva ho nesnesitelně pálila.
Zoufale lapal po dechu. Ale ne. On si prostě nedá pokoj. Chvíli jen ležel
a snažil se nabrat dech. Asi po deseti minutách se uklidnil natolik, aby
mohl rozumně uvažovat. Popravdě už ho to začalo štvát. Jak ho to mohlo
napadnout?! Vždyť mi zabil rodiče. Ale pak si vzpomněl na jednu důležitou
věc.
„Proboha! Vždyť já to málem přijal. Co se to se mnou v poslední době
děje? Určitě za to nemohla jen atmosféra v té místnosti.“
Nevěřícně zavrtěl hlavou. Až se mu v té chvíli udělalo ze sebe sama zle.
Asi po pěti minutách plných přemítání se rozhodl, že už se nad tím nebude
zabývat. Místo toho se podíval z okna do ulice. Včera měl narozeniny. Na
nočním stolku ležela blahopřání a dárky od jeho přátel.
Od Hermoiny dostal, jak jinak, knihu o famfrpálu a Ron mu daroval
zvláštní nůž, který z čepele vrhal blesky. Nad tím dárkem Harry dlouho
přemýšlel, kde na něj vzal Ron peníze. Pak došel k závěru, že mu na něj
asi půjčili peníze Fred s Georgem. Spolu s tím vším Harrymu ale i
napsali, že už brzo si pro něho přijedou členové řádu. To ho potěšilo ze
všeho nejvíc. Teď ho ten dopis znovu přinutil se zamyslet. Co když si pro
něho přijedou z obavy, aby se k němu nedostal Voldemort? Co když už se
doslechli od Snapea o jeho úmyslu dostat ho na svou stranu?
„A dost!“ rázně uťal proud myšlenek, který se neustále zvětšoval. Znovu
se podíval z okna. Slunce už stačilo vyjít. Harry se v rychlosti obléknul
a sešel dolů na snídani, aby mu teta Petunie nevynadala.

Za beta-reader bych chtěla poděkovat Magice.