Ten večer seděl Severus dlouho ve svém pokoji a přemýšlel. Myšlenky,
které se mu honily hlavou, rozhodně nepatřily k těm veselým a už vůbec ne
k těm příjemným. Zpytoval svou duši.
Nebylo to lehké. Musel si přiznat spoustu chyb a omylů. Nakonec se
pomaloučku, jako by se bál, usmál. Teď věděl, co má udělat. Jen si nebyl
jistý, jestli to zabere…

Hermiona se probudila. Oči měla opuchlé, nos červený. Skoro celou noc
probrečela. Usnout se jí podařilo až pozdě k ránu.
Pozdě k ránu…Není to jedna z těch depresivních básniček od prokletých
básníků?
Zachmuřeně sledovala své ruce. Tohle nemá smysl, pomyslela si. Prudce se
vysmrkala a rozhlédla se po pokoji. Vytřeštila oči. Celý pokoj byl
zasypán květinami. V každém rohu stála váza s kopretinami – jejími
nejoblíbenějšími květinami.
Na stolku u krbu ležela krabička. Rychle vstala a přeběhla pokoj.
Roztrhla balicí papír a objevila své oblíbené čokoládové bonbóny.
Zvědavě krabičku otevřela. „Odpusť, prosím!“ Tato dvě prostá slova stála
na bílém papírku, který byl vložen mezi bonbóny. Do očí jí znovu
vstoupily slzy.
Skoro celý následující měsíc se jí Severus úspěšně vyhýbal, ale každé
ráno našla ve vázách čerstvé květiny a na stolku malý dárek. Už z toho
měla nervy na dranc.
Cítila se jako tygr v kleci. Vlastně tygřice. Několikrát se ho pokoušela
zastihnout. Vždycky se mu podařilo proklouznout.
Zuřila. Je fakt, že zblázněné hormony jí dávaly zabrat, ale Severus byl
horší, než kdyby čekala paterčata…
Smutně se pousmála, prohlédla se v zrcadle a vydala se na slavnost na
konci roku. Zhluboka si vzdychla – znala důvod, proč má takový vztek.
Severus jí chyběl tak moc, až myslela, že se zblázní!
Nemiloval ji. Ale ona jeho ano a toužila po jeho společnosti. A nejen
společnosti. Chtěla se s ním dělit o radosti i starosti v těhotenství,
chtěla se s ním smát, hádat… Prostě chtěla jeho. Se vším všudy. I za cenu
toho, že on ji nemiluje.
Po celý zbytek života se chtěla probouzet v jeho náruči. Hrdost je krásná
věc, ale v noci nezahřeje!

Velká síň byla vyzdobena v barvách havraspárské koleje. Hermiona se
uculila. Po letech nevyhrál školní pohár Nebelvír, ale k uspokojení
nebelvírských ani letos nezvítězil Zmijozel.
Pohlédla k učitelskému stolu a srdce jí poskočilo. Severus seděl na svém
místě a znechuceně pozoroval výzdobu. Prakticky všichni učitelé již byli
na svých místech. Asi se čekalo jen na ni. Omluvně se podívala na
Brumbála.
Nepatrně zakroutil hlavou. V tom Hermiona ztuhla. Její obvyklé místo
vedle Brumbála bylo obsazené. Jediné volné místo zbylo vedle Severuse.
Ten se již postavil a čekal až k němu Hermiona dojde, aby jí galantně
podržel židli, aby se mohla posadit.
Už se ani nerozčilovala. Tento měsíc ji vyčerpal. K tomu navíc začínala
mít pocit, že vypadá jako velryba, čímž její sebevědomí značně kleslo! A
to byla teprve ve třetím měsíci! Raději se ani nechtěla vidět v devátém
měsíci…
„Ale půvabná velryba,“ vetřela se jí do mysli Severusova poznámka, který
zachytil její myšlenku.
Kysele se ušklíbla a s úlevou se posadila. Zhluboka vydechla a nadechla.
To neměla dělat! Zatrnulo jí až v konečcích prstů u nohou. Vzduch byl
prosycen Severusovou typickou vůní. „Ty hormony se mnou mávají,“ vynadala
si.
„To nebudou hormony,“ napomenul ji Severus.
„Vřele souhlasím,“ ozval se odněkud hlas Albuse Brumbála.
Hermiona se zamračila jako obloha před bouřkou. Kruci! Napnula síly a
uplatnila nejtvrdší uzávěr mysli. Ještě nikdy se jí nestalo, aby její
myšlenky zachytil někdo, komu nebyly určeny. Ne, pokud to nechtěla.
Severus se nepatrně pousmál, když už se jí nedostal do mysli. Jen se
soustřeď, budeš to dnes potřebovat.
Oslava byla velkolepá a na jejím konci byla Hermiona definitivně
vyřízená. Nechápala, jak je to možné. To není normální, abych se cítila
takhle nemožně teprve ve třetím měsíci!
„Můžu s Tebou mluvit?“ ozval se vedle ní měkký sametový hlas.
Hermiona automaticky přikývla, zaměstnaná svými myšlenkami. Severus ji
vzal za ruku a vyvedl postranními dveřmi z Velké síně.
Hermiona se vzpamatovala. „Přeješ si?“ zeptala se náhle s pocitem sucha v
krku.
„Pojeď se mnou domů,“ nabídl jí tichounce.
„Prosím?!“ Vytřeštila oči. Její pohled mimoděk zabloudil za Severusova
záda. Stála tam její zavazadla. „Ty jsi mi dokonce sbalil?“
„Já ne, Dobby, Ti zabalil a taky souhlasil, že půjde s Tebou, pokud budeš
chtít. Dovol mi, vzít Tě domů.“
Hermiona si jej pátravě prohlížela. Mluvil téměř nezúčastněně, ale velice
mu na její odpovědi záleželo. Poznala to podle zvláštního lesku v očích.
„Kde je podle Tebe můj domov?“ otázala se opatrně.
„Se mnou. Kdekoli si budeš přát, ale se mnou,“ odvětil s jistou dávkou
mužské arogance, že se maličko podmračila. Přejel jí vrásku na čele
prstem. „A můj domov je tam, kde jsi Ty,“ dodal tak tiše, že ho téměř
neslyšela.
V srdci jí začal hořet plamínek naděje. Rychle ho udusila. Rozhodla se,
že se za něj provdá, pokud jí sňatek znovu nabídne, ale nechtěla si
stavět vzdušné zámky. „Pojedu ráda,“ odpověděla.
Severus si zhluboka oddychl. „Chceš vzít Dobbyho s sebou?“
„Pokud Ti to nevadí.“
Severus jen nepatrně zakroutil hlavou.
PRÁSK! Vedle nich se objevila postavička domácího skřítka.
Hermiona vyjekla a nadskočila. Severus ji konejšivě objal. Vrhl na
Dobbyho naštvaný pohled. Stále se o Hermionu velmi bál. Rozumem věděl, že
je jiná než Jasmína, že se nic zlého nestane, že pravděpodobnost je
příliš malá… Srdce nechtělo rozumět. Ruka kolem jejího pasu se maličko
zachvěla.
Hermiona ho nejdřív pohladila pohledem, pak rukou vymazala vrásky kolem
úst. „Jsem v pořádku,“ uklidňovala jej. Usmála se a odstoupila. „Dobby,
prosím objevuj se u mě méně náhle, ano? Jsem teď víc lekavá. Prosím! Nebo
Severuse raní mrtvice,“ dodala s náznakem ironie v hlase.
Severus neodpověděl, ale podal jí do ruky malou krabičku.
Hermiona se zajíkla. Teď ne, ať to není to, co myslím, modlila se v duchu.
Zpozoroval její zaváhání. „Uvnitř najdeš prsten s erbem rodu Snapeů,
který Ti pro dnešek poslouží jako přenášedlo a otevře Ti vstupní bránu k
hradu.“
Hermioně se ulevilo. Otevřela krabičku a vevnitř našla černý onyxový
prsten se zeleným smaragdem a s velkým S vyrytým uprostřed. Byl to
fascinující kousek, ale Hermiona se rozhodla, že ho prozkoumá později.
„Uvidíme se zítra,“ zamumlal Severus.
„Ty nejedeš?“ V očích se jí zračilo zklamání a znovu ji začal zachvacovat
vztek.
„Trpělivost, lásko,“ pošeptal jí, když se sklonil, aby ji políbil na
čelo. Než stihla vybuchnout, zmizel.
Na čelo! Jako kdybych byla jeho dcera! Soptila Hermiona. Náhle se
zarazila. Řekl mi lásko, nebo mám halucinace???
Prudce zavrtěla hlavou. „Dobby, prosím, vezmi mi zavazadla, já bych je
nerada tahala,“ požádala skřítka a pohladila si dmoucí bříško.
„Dobby by zase nerad, aby ho profesor Snape stáhl zaživa z kůže,“
odpověděl skřítek s úsměvem téměř širším než jeho obličej.
Hermiona vyvalila oči. „Kde jsi, proboha živého, přišel k tomuhle
výrazu?“ otázala se s náznakem pobavení v hlase. Dobby byl úžasná osůbka!
Proto ho měla tak ráda. A stejně tak Harry. Smutně se usmála. Harry v ní
bude žít dál. Její bolest vždycky bude mít jeho jméno. Strašně jí
scházel, ale nedokázala žít v minulosti. Ne, když jí tolik zaměstnávala
přítomnost. A ta je pěkně divoká!
„Pán použil tohle spojení, když Dobbyho varoval. Řekl Dobbymu, že ho
stáhne zaživa z kůže jestli paní Hermiona bude nosit, nebo dělat cokoli
namáhavého během těch pár hodin než pán přijde.“
Hermiona povytáhla obočí a pokrčila rameny. „Z toho si nic nedělej!
Severusovy hrozby jsou často plané.“
„Možná, ale Dobby za Vás ručí, paní! A taky… Dobby má paní Hermionu rád!“
dodal odhodlaně.
Tentokrát se Hermiona opravdu usmála. „Děkuji, Dobby. Slibuji Ti, že na
sebe budu opatrná, hm? A teď pojď ke mně, chytni se mně a přeneseme se.“

Tohle nebyl moc chytrý nápad, pomyslela si, když se jí zvedl žaludek. Než
dorazili na místo, Hermioně zmizela z obličeje všechna barva.
„Paní?“ vypískl vedle ní Dobby a ustrašeně ji pozoroval.
„Těhotné ženy by neměly používat přenášedla, doporučím výrobcům tohle
upozornění!“ vypravila ze sebe, když se jí udělalo lépe.
Vykročila k bráně a automaticky přiložila prsten do otvoru pro klíč. Za
ty měsíce, které zde strávila, znala každý kámen na panství a každé
obranné kouzlo. Společně se vydali k domu, jehož dveře se otevřely dříve
než stihla zaklepat.
Během chvilky se všechno začalo točit kolem ní. Chloe na ni čekala v hale
a zvědavě si ji prohlížela. „Těhotenství Ti sluší!“ Zkoumavě se zadívala
na Hermionino bříško. „Je všechno v pořádku?“
„Krom toho, že se mnou Váš syn nemluví a už měsíc se mi vyhýbá, tak je
vše v nejlepším pořádku,“ odvětila Hermiona klidně, ale v očích se jí
mihl náznak vzteku.
Chloe se tajuplně usmála. „Ten vztek Tě přejde až pochopíš… A jak se má
moje vnouče?“
Hermiona se usmála. „Děťátku se daří dobře, děkuji za optání.“
„Už jsi byla u odborníka? Hned ho zkontaktuji, aby Tě zítra přišel
prohlédnout. Ale Severusovi ani slovo! Zbláznil by se hrůzou!“
Hermiona si povzdychla. Severus nebyl jediný, koho ovládal strach, proto
Chloe neodporovala. Dobře věděla, po kom má Severus paličatost, a tak
raději odešla do svého pokoje. Stejně jako v Bradavicích i tady byl pokoj
vyzdoben květinami. A na stole čekal dáreček.
Hermiona se rozzářila. Severus si dal tu práci a sehnal nejnovější román
její oblíbené mudlovské spisovatelky. Na kartičce, která byla k dárku
přiložena, stálo pár prostých slov, která ji zahřála u srdce. „Vítej
doma, miláčku!“
Pozorně se na slova zahleděla a dnes již po několikáté vytřeštila oči.
Miláčku? To znamenalo, že se před tím nepřeslechla. Opravdu jí řekl,
lásko! A teď jí napsal miláčku. Co tohle má znamenat! Krucifix! Teď, když
bych s ním chtěla mluvit, tak se pán zase vypaří! Potřebovala znát tolik
odpovědí!
Pozdě večer, potom, co jí Dobby donesl večeři do pokoje, sešla jenom v
noční košili a županu do knihovny. Nemohla usnout a nohy ji samy od sebe
nesly do míst, na něž měla víc než sladké vzpomínky.
Zaraženě zůstala stát uprostřed místnosti a zírala na prázdné místo nad
krbem. Obraz Jasmíny byl pryč. A všude voněly kopretiny!
Buď jsem se zbláznila, nebo mi těhotenství totálně vlezlo na mozek!
Pokrčila rameny. Tohle tajemství bez Severuse nerozlouskne a ten tu není.
Očima zabloudila k malému stolku. Na obvyklém místě stál tác s karafou
vody. Skřítkové si pamatovali její návyky a připravili vše jako vždy. Ale
leželo tam ještě něco. Miska plná čokoládových bonbónů a láhev s kyselými
okurkami. Hermiona se ušklíbla. Ještě teď obracela oči v sloup, když si
uvědomila, co kombinuje. Ale nedokázala si pomoci!
„Děkuju, Dobby,“ zašeptala, protože věděla, že skřítek bude někde poblíž.
Vzal Severusův příkaz velmi vážně. Sedla si do křesla, otevřela
sladkobolnou mudlovskou knihu a do druhé ruky si vzala kyselou okurku a
spokojeně ji začala chroupat.

Druhý den ráno se probudila časně. Slastně se protáhla a zhluboka zívla.
Ozvalo se jemné zaťukání.
„Dále!“ pozvala návštěvníka a přitáhla si přikrývku až k bradě.
Vešel Dobby. „Paní je vzhůru, to je dobře. Lékouzelník před chvilkou
dorazil. A Dobby donesl paní další bonbóny. “ Uklonil se a odešel.
Hermiona neochotně vstala, ale okamžitě se natáhla po sladkosti. S plnou
pusou se začala oblékat. Na prohlídku se jí nechtělo, nedávno byla u
svého gynekologa, jenže Chloe by to nevymluvila ani za nic. Jen by ji
zbytečně vyděsila. Když už je tady…
Za necelou půlhodinku seděla v křesle u okna a nevěřícným pohledem
sledovala kvetoucí zahradu.
„Hermiono! To je přece úžasné! Severus…“
Hermiona se ke Chloe pomalu otočila. „Umře strachy! Teď se vážně zblázní!“
„Kdo se zblázní?“ ozval se ode dveří nečekaný hlas.
Hermiona nadskočila. „Chodíš jako duch! A včera jsi za něco podobného
Dobbyho málem uškrtil,“ vytkla mu s úsměvem, když se uklidnila.
„Pokorně žádám za prominutí, lásko,“ zašeptal s úsměvem a políbil ji na
rty.
Hermioně došel dech i slova. Políbil ji přímo před svou matkou a zase jí
řekl lásko!
Jako ve snách slyšela Chloin pobavený hlas: „Mě tu postrádat nebudete.“ S
tichým smíchem opustila místnost.
Pomalu od ní vzdálil svá ústa a lehounce ji políbil na zavřené oči. Pak
odstoupil a posadil se do křesla naproti. Zkoumavě si ji prohlížel.
„Jak se Ti líbí změny?“ zeptal se opatrně.
„Hezké, líbí se mi, ale nerozumím tomu.“
„Něco mi došlo. Sice pozdě, ale došlo. Když chci, aby se mnou nějaká žena
žila v mém domě, nemohu po ní chtít, aby na každém kroku narážela na
pozůstatky po mé bývalé ženě.“
Hermiona byla jako ve snách. Teď už tomu opravdu nerozuměla ani za mák.
„Podej mi ruku,“ řekl tiše. Když zaváhala, usmál se. „Jen se s Tebou chci
přemístit, v domě smíme, nebo jsi to úpravami zakázala?“
Zavrtěla hlavou a váhavě mu podala ruku.
Ocitla se v místnosti, v níž nikdy dřív nebyla. Rozhodně ten pokoj
nepoznávala. Stála uprostřed pracovny zařízené v elegantním ženském
stylu. A všude voněly kopretiny.
„To je Tvoje,“ řekl prostě. Stále ji držel za ruku a přinutil ji přejít
ke dveřím, které vedly do dalšího pokoje. Otevřel je a jemně Hermionu
postrčil dovnitř. Údivem otevřela ústa. Tentokrát byli v dětském pokoji.
V místnosti byla spousta hraček, nábytku a vybavení pro miminko. Pomalu
přistoupila k béžové skříni. Uvnitř našla dětské oblečky. Ale nejvíce ji
fascinovala postýlka – celá bílá z jemných krajek a nad ní stejně krásné
krajkové závěsy. Také povlečení bylo zářivě bílé.
„Nechtěl jsem pokoušet štěstí, barvy nejsou vybrané ani pro kluka, ani
pro holku. Víš, nechci vědět dopředu, co to bude.“ Severus odpovídal na
její nevyřčený dotaz.
Hermioně se po tváři skutálela slza. Rychle ji setřela a zářivě se na něj
podívala. „To ty hloupé hormony,“ omluvila se. Tentokrát došla k
Severusovi a políbila ho. Spokojeně se uculila a podívala se na něj. „A
kde budu spát já?“ zeptala se napůl provokativně, napůl vážně.
Ukázal rukou na spojovací dveře s dalším pokojem.
„Moje ložnice?“
Zavrtěl hlavou a Hermiona se na něj nechápavě zamračila. „Naše ložnice,“
opravil ji. „Už nikdy nechci spát sám.“
Hermiona se stulila do jeho náruče a sbírala odvahu. K nejriskantnějšímu
kroku ve svém životě. „Jestli ta nabídka stále platí,…“
Umlčel ji pohybem ruky. „Nic neříkej, ještě ne. Ještě něco Ti chci
ukázat.“
Jestli někdy byla zmatená víc než dnes, pak si na to nepamatovala.
Nechápavě Severuse následovala ven z pokoje. V tom okamžiku jí došlo,
které pokoje to jsou. Bývaly to Jasmíniny pokoje!
Neměla ani ponětí, kam ji Severus vede, když prošel celým domem a odvedl
ji do zahrady. Na nádvoří se zastavil a vytáhl jemný růžový šátek.
„Zavážu Ti oči!“ prohlásil nečekaně.
Hermiona překvapeně povytáhla jedno obočí, ale nic nenamítala. Srdce se
jí tetelilo radostí.
„Věříš mi?“ zašeptal jí do ucha chvilku poté, co jí zavázal oči. Popadl
ji do náruče. Odnášel ji neznámo kam. A jí to bylo jedno. Držela se ho
kolem krku a byla naprosto spokojená. Fascinovaná, ale šťastná.
Za několik okamžiků ji postavil na nohy a rozvázal oči. Hermiona chvíli
mrkala očima, které si těžko znovu zvykaly na světlo. Tenhle kout zahrady
neznala. Připadala si jako v ráji. Exotickém ráji. Všude kolem to krásně
vonělo subtropickými květinami. Prudce zdvihla hlavu. Mezi bujnou zelenou
vegetací zahlédla odraz skla. „Jasmínin skleník,“ zašeptala.
„Zase chyba. Miláčku, Tobě se to dneska všechno plete. Skleník je Tvůj!“
Hermiona se k němu prudce otočila. „Severusi, já…“
„Pořád nic nechápu,“ dokončil za ni. „Tak se na to posaď!“ Ukázal někam
za ní. Hermiona se otočila a spatřila svůj dětský sen. Uprostřed té
nádhery stála krásně bílá proutěná sedačka s malými polštářky a vedle
proutěný kočárek pro miminko.
Jako ve snách došla k sedačce a těžce na ni dosedla. Severus k ní stál
zády, když začal mluvit. „Chtěl bych Tě požádat o odpuštění! Vždycky jsem
si myslel, že jsem inteligentní, ale v otázkách srdce jsem mimořádně
natvrdlý. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil.“
Pomalu se k ní otočil a Hermiona cítila, že se utápí v jeho pohledu,
který vyzařoval tolik lásky. Hrdlo se jí stáhlo dojetím i pochopením, ale
nechala ho mluvit. Potřebovala slyšet, co jí chtěl říct.
Severus došel až k ní a k jejímu úžasu klekl na koleno. Vzal její ruku do
své a na prsteníček nasadil nádherný prstýnek z bílého zlata s růžovou
perlou uprostřed. „Chtěl bych Tě požádat, jestli bys mi prokázala tu
mimořádnou čest a stala se mojí ženou.“ V očích mu blýskaly nezbedné
jiskřičky a od srdce se na ni usmál. „Chci si Tě vzít ne proto, že by to
bylo logické! Miluju Tě a na lásce není nic logického. Vezmeš si mě?“
zopakoval tiše.
Celou dobu se díval do jejích nádherných očích, ze kterých zmizely
všechny stíny.
Hermiona se rozesmála a její smích plný štěstí hojil všechny šrámy na
jeho duši. „Ano! Tisíckrát ano!“
Severus vstal a Hermiona se mu vrhla kolem krku. Pomaloučku se k ní
skláněl a s téměř posvátnou něhou ji políbil. „Miluju Tě,“ řekl jí znova,
jako by se těch dvou prostých slovíček, ve kterých se skrývá moudrost
celého lidstva, nemohl nabažit.
„Taky Tě miluju!“ Komicky svraštila čelo a sešpulila rty. „Ale…“
Severus se zamračil. „Ale?“
„Ten kočárek nebude stačit. Chtěla jsem Ti to říct už v tom krásném
dětském pokojíku. Jeden nebude stačit. Budeme mít dvojčata!“
Severus nejdříve ztuhl, ale pak ji popadl do náruče a bláznivou rychlostí
se s ní zatočil. Oba se šťastně smáli. Jejich smích odrážel všechnu lásku
a štěstí dvou lidí, kteří po cestě pouští našli bohatou zelenou oázu.

Nahoře na hradě si Chloe Snapeová spokojeně nalévala čaj. Bude třeba
připravit věci na svatbu, pomyslela si něžně.
Ne, ona je nešpehovala! Jen hlídala jejich štěstí! Kdo může za to, že
nepoužili nitrobranu, aby jim nemohla číst myšlenky…
S vděčností zdvihla oči ke kříži, který visel v rohu jejího pokoje.
„Děkuju Ti! Děkuju!“