Bylo to takové celkem obyčejné odpoledne. Odpočíval jsem po namáhavé práci v mém oblíbeném rohu obývacího pokoje a těšil se, až se moje domácí vrátí z nákupu. Několik posledních hodin jsem strávil usilovnou činností, vytvářel jsem složitý vzor poblíž krbové římsy. Asi jsem se vám zapomněl představit – jmenuji se Spike. Tohle jméno mi dala právě ta paní, co u ní už nějakou dobu bydlím. Vždycky v pátek odpoledne spolu hrajeme super hru. Ona se vyzbrojí smetákem, hadrem a prachovkou a pustí se do pravidelného předvíkendového úklidu. Mohla by to sice udělat nějakým tím – jak tomu říká? – jo, kouzlem, ale ona vždycky tvrdí, že poctivá práce ještě ani čarodějovi neuškodila. Rázně likviduje všechna moje díla, která jsem za týden vytvořil. Vůbec mi to nevadí, stejně už se mi obvykle nelíbí a alespoň mám zase spoustu volného prostoru pro svou další práci. A ona při tom tak nádherně brblá: „Spiku, ty darebáku, tys to tady zase zaneřádil. To snad ani není možný, že jsi na to sám. Nebo sis sem už nastěhoval nějakou přítelkyni? Jestli se mi tu rozmnožíte, nebude čekat ani minutu a vymetu vás odtud až k Londýnu…“ Krásně se mi to poslouchá, když se takhle rozčiluje. Myslím si totiž, že to vůbec nemyslí vážně. Protože kdo by jí pak dělal společnost v těch dlouhých večerech u krbu? Občas sem sice zaskočí některá její známá nebo syn s manželkou, ale pořád těch osamělých večerů je víc. To si pak vždycky sedneme proti sobě, ona do křesla, já na polici a společně pracujeme. Já si spřádám svoje nitky, ona mává hůlkou a jehlice vytvářejí očko vedle očka na nějaké nové dečce nebo polštáři. Jsme zkrátka jako dva umělci, tvořící ve vzájemné shodě ve společném ateliéru. Na cestičce před domem se ozvalo tiché zaskřípání. Rychle jsem popoběhl po stěně blíž k hale, abych viděl ke vchodu. Musela asi použít nějakou magii, protože se rázem otočilo všech pět zámků na masivních dubových dveřích. Ještě pořád ze zvyku zamykala všechny, i když už několik dní neměla ve tváři tak ustaraný výraz jako dřív. Vstoupila dovnitř. Sňala si z hlavy nový klobouk, na kterém jako ozdoba trůnil jakýsi vycpaný opeřenec a pak přešla přes halu do kuchyně. Spokojeně jsem si zamnul přední nohy – co nevidět to začne. A opravdu. Za krátkou chvíli se moje domácí vynořila ze sousední místnosti opásaná zástěrou, se šátkem na hlavě a nezbytnými rekvizitami v ruce. Sotva však pozvedla prachovku, aby otřela nejbližší polici, dolehl sem ode dveří šramot a rázné zaklepání. „Koho to sem, u Merlinovy brady, nesou všichni skřeti,“ zamumlala si stará paní pro sebe a přešla ke dveřím. Když je otevřela, spatřila za nimi svoji dlouholetou přítelkyni. „Minervo,“ vydechla, „co tu děláš? A v tuhle dobu?“ Návštěvnice přejela rychlým pohledem po místnosti, možná i krátce spočinula na mně (snažil jsem se tvářit jako součást vzorku na tapetách, někteří hosté moji společnost příliš nevítají), zřejmě ale hledala něco jiného. Zamračila se. „Tys ještě nedostala zprávu?“ otázala se opatrně. „Zprávu? Jakou zprávu?“ ozvaly se v hlase staré paní obavy. A jéje, to vypadá na nějaké babské tlachání, povzdechl jsem si otráveně a začal studovat složitý vzor na nejbližší pavučině. Vyráběl jsem ji už včera nebo předevčírem a teď jsem nemohl ani za nic přijít na to, jak jsem to provedl. Musel jsem se pochválit – jsem přímo geniální! Měl bych tvořit někde v galerii nebo v muzeu, kde by mé výtvory byly náležitě oceněny… V tom toho odpoledne zaskřípal písek na pěšince před domem potřetí. Zvedl jsem vyplašeně oči od svého díla a znovu nakoukl do haly. Vzápětí jsem uviděl starého bělovlasého pána, který se ukláněl v otevřených dveřích a s ponurým výrazem ve tváři podával mé domácí podlouhlou bílou obálku. Další návštěva! Ach jo. Teď si tady budou vyprávět do nekonečna a já přijdu o svou oblíbenou kratochvíli. „…odvezli je ke svatému Mungovi. Ano, žijí, ale je to, bohužel, špatné, ještě není jasné, jaké následky ty kletby zanechají…“ Proti své vůli jsem se zaposlouchal do rozhovoru. Pod starou paní podklesla kolena a ona se zhroutila do proutěného křesílka v hale. Odvážně jsem se zhoupl na dlouhém vláknu, až jsem se ocitl přímo nad jejich hlavami. Páni, já mám i kaskadérské vlohy! Pergamen zašustil a ozval se tichý vzlyk: „A… co můj vnuk? Co se s ním stalo?“ „Přišli jsme naštěstí včas, chlapci ublížit nestačili…“ uklidňoval ji starý pán. Dítě? Takové to malé uvřeštěné mrně, co všude vleze a do všeho strká nos? A všichni se točí jenom kolem něj? Brr. Jenom to ne! Náhle moje domácí s rozhodným výrazem vstala z křesla: „Okamžitě za nimi jedu. A potom se zastavím pro chlapečka a přivezu ho sem. Když to bude potřeba, vychovám ho sama.“ Rázně ze sebe strhla zástěru, automaticky popadla tašku a klobouk a než se oba návštěvníci vzpamatovali, byla venku ze dveří. Ozvalo se trojí hlasité prásknutí a prostranství před domem osiřelo. Asi jsem jí špatně rozuměl. Chce toho mrňouse přivézt sem? Ne, to je vyloučené. To by přece úplně převrátilo naše ideální soužití! Ona na mě snad úplně zapomněla! Měl jsem sto chutí se urazit, jenomže jaký by to mělo význam – bez obecenstva, a tak jsem usoudil, že to nechám na později. Z dnešní společné zábavy už asi opravdu nic nebude. Znuděně jsem se vrátil do svého oblíbeného koutku obývacího pokoje a po chvíli jsem začal poklimbávat. Jak jsem říkal, bylo to takové celkem obyčejné odpoledne. KONEC