13. kapitola – Epilog


Milý deníčku!
Jsem šťastná tolik, jako jsem snad ještě nikdy nebyla!

Pak Lenka deník zaklapla a už nikdy v životě ho neotevřela.

***

Otevřeným oknem vlétla do místnosti sova. Lenka ji okamžitě poznala. Byla
to její Eunika, rodinný výr Láskorádových, co už dlouhá léta vyřizoval
veškerou poštu v domácnosti.
Jakmile ho zahlédla, vyskočila z křesla, pryč od svých úvah. Okamžitě se
ke svojí sově vrhla a vytrhla jí z pařátů dopis podepsaný otcovým jménem.
Vzrušeně ho rozlepila, ignorujíc nespokojené soví houkání, jenž
vyžadovalo dát napít a najíst.

Milá Lenko!
Nechápu sice, nač Ti maminčina fotka bude… Ale určitě mi to vysvětlíš
hned, jak bude příležitost. Posílám Ti jí společně s tímto dopisem.
Doufám, že mi zase brzy napíšeš.
Mám tě rád.
Zdraví
Táta

Jedním dechem Lenka přečetla slova tatínkova dopisu, aniž by si pořádně
uvědomovala jejich význam. Pro ni byla důležitá maminčina fotka. Znovu se
podívala do obálky a vytáhla z ní starou, časem zažloutlou fotografii.
Postava na ní znázorněná se, jak jinak, vesele usmívala a mávala
fotografovi.
Lence se zatajil dech. Její domněnka se potvrdila.
Z fotografie na ní nemávala jenom maminka, ale také věrná kopie její
mrtvé nejlepší kamarádky Ilone. A teď už konečně pochopila…



A/N:
Pokud jste tenhle závěr nepochopili, ptejte se v komentářích a já
vysvětlím. :)
Na závěr bych už jen chtěla říct, že celou tuhle povídku se chystám
projít znova a trošku ji přepsat, pár věcí mi tam občas nezapadá a to mě
mrzí.
A ještě něco – moc děkuji všem, kteří mi kdy napsali alespoň jeden
komentář.
Lucinka256