„Tak to jsem zvědavá...., co budeme dělat,“ řekla s námahou.
„Tak to taky nevim.“ Sirius se zatvářil bezradně.
„Jestli se nedostaneme do hradu, tak nás vyloučí,“ přemýšlela Sandra
zoufale nahlas.
„Možná bych nás mohl dostat dovnitř,“ přiznal Sirius.
„Jak?“ nechtěla mu Sandra uvěřit.
„Je tu jedna možnost,“ řekl tajemně.
„Tak povídej,“ popoháněla ho Sandra nervózně.
„Něco ti prozradim, ale nesmíš to nikomu říct,“ řekl Sirius a zamračil se.
„Co si o mně myslíš, že jsem nějaká drbna?“
„Přesně to jsem si myslel,“ neodpustil si ani v tuhle zoufalou chvíli
rýpnutí.
„Blacku,“ Sandra se zatvářila opravdu vražedně, „mlč a řekni mi, jak se
odtud dostaneme.“
„Jak mám mlčet a přitom ti říct kde je ta tajná chodba?“ zeptal se
pobaveně.
Sandra by mu nejradši jednu vrazila, ale pak jí napdlo, že by jí asi nic
neřekl, takže mlčela.
„Co se na mě tak díváš?“zarazila se Sirius.
„Ježiši, tak sorry,“ zaklela Sandra a chtěla vyrazit pryč, ale kouzlo jí
to už po tolikáté dneska překazilo.
„Ty víš, kde je ta tajná chodba?“ zeptal se Sirius překvapeně.
„Ne, takže bys mohl pohnout zadkem a ukázat mi jí,“nadhodila mrzutě.
„Konečně jsme se někam dostali.“ Vykročil směrem zpět do Prasinek. Sandra
ho beze slova následovala. Ani si nevšimla, že kouzlo svázanosti už
vyprchalo a ona se může opět volně pohybovat.
Sníh začal padat ještě hustěji a začalo se pomalu stmívat. Za chvíli
začala taková vánice, že nebylo vidět víc než na pár kroků. Znenadání se
Sirius zastavil v Medového ráje.
Teď mě poslouchej,“ otočil se k Sandře, „vchod do té tajné chodby je ve
sklepě Medového ráje. Teď půjdeme dovnitř, já odlákám pozornost
prodavačky a ty proklouzneš za pult a tam se dáš dveřmi doprava až
narazíš na schody. Po těch schodech sejdeš dolů do sklepa a tam na mě
počkáš. Půjdu hned za tebou.“ Sandra celou dobu bedlivě poslouchala a
snažila si to všechno zapamatovat. Než se stačila rozkoukat, Sirius ji už
táhl za rukáv dovnitř.
„Dobrý den,“ pozdravili Sirius a Sandra unisono. Ze zadní části domu
okamžitě vyběhla růžovolící žena s dolíčky ve tvářích v sladce růžovém
hábitu.
„Dobrý den, co si budete přát?“ zeptala se jemným hláskem až se Sandra
zvedal žaludek. „Máme tu speciální nabídku pro zamilované, jestli chcete
přinesu vám ji,“ nabídla se. Sandra chtěla něco zaprotestovat. Sirius ji
však dupl na nohu, aby byla zticha.
„To byste byla moc hodná,“ usmál se Sirius stejně sladce a nevinně, jako
před chvíli ona. Sandra se jen divila, kde se v něm taková nevinnost
vzala.
„Pojďte prosím za mnou,“ vyzvala je a hbitě zmizela do bludiště regálů.
„Běž,“ zamumlal Sirius přiškrceně a strčil do ní loktem. Sandra se na
něho vyděšeně podívala, ale okamžitě se schovala za pult a poté se
potichoučku vydala dveřmi dál. Srdce měla až v krku a stále jí
pronásledoval pocit, že jeho tlukot musí být slyšet po celém domě.
Opatrně došla až ke schodům a po nic se pustila dolů. Jakmile však šlápla
na první schod, kvílivě to zaskřípalo a ona se tak lekla, že zakopla a
skutálela se dolů do sklepa. Dole k jejímu štěstí nikdo nebyl, ale Sandra
přece jen ještě chvíli ležela bez hnutí, jestli se někde neozvou kroky.
Takovým rachotem přece musela vzbudit celý dům. Vzápětí se však shora
ozvalo slabé zaskřípání, jak se někdo snažil potichu sejít dolů. Než se
stačila schovat, osoba už byla dole.
„Co se tady válíš?“ zašeptal Sirius a pomohl jí na nohy, přičemž Sandra
bolestně sykla.
„To je na dlouhé vyprávění,“ vymluvila se, zatímco si oprašovala svetr.
Sirius na to nic neřekl a sklonil se k zemi. Začal téměř neslyšně klepat
na kamenné dlaždice.
„Co to děláš?“ nechápala Sandra. Po chvíli jí to došlo. Najednou se totiž
ozval dutý zvuk, což naznačovalo, že vchod do tunelu, je přesně pod
dlaždicí, na níž Sirius právě zaklepal. Pomalu ji odsunul.
„Tak dělej lez,“ vyzval ji polohlasem.
„Co? Do tý díry nepolezu,“ zhrozila se Sandra.
„Máš strach?“ snažil se ji vyprovokovat Sirius.
„Ani nápad,“ odsekla Sandra a skočila do díry. Sirius se jen usmál své
důmyslnosti a skočil za ní. Náhle se ozvaly kroky a Sirius stačil tak tak
za nimi dlaždici zasunout. Octli se v naprosté tmě.
„Lumos maxima,“ zamumlala Sandra a v okamžiku zalilo chodbu světlo z její
hůlky. Sirius ji napodobil a okamžitě se vypravil chodbou dál. Sandra se
rozeběhla za ním.
Chodba byla úzká, takže se museli místy skrčit, aby vůbec mohli projít.
Po studených a slizkých zdech se promenádovalo množství odporné havěti.
Kdyby Sandra nebyla ve společnosti Siriuse Blacka, už dávno by tu křičela
jako pominutá, protože pavouky a stonožky, které tu všude lezli, přímo
nesnášela, ale v žádném případě se před tím arogantním sobcem nechtěla
ponížit, takže se co chvíli musela zacpat ústa, aby nezačal ječet.
Tunel se zdál nekonečný a zdi kolem byly stále stejně odporné. Sandře
připadalo, jako by šli pořád dokola. Konečně však začala chodba stoupat a
brzo došli k malým dřevěným dvířkům.
„Teď buď ticho,“ poručil jí Sirius a přitiskl ucho ke dveřím. Po chvíli,
která se Sandře zdála jako věčnost, dvířka pomalu otevřel a škvírou
vyhlédl ven.
„Jo to dobrý, můžeme ven,“ vybídl ji a protáhl se malým otvorem na
chodbu, Sandra ho napodobila a za okamžik už oba stáli před sochou
jednooké čarodějnice za níž se, dobře skrytý, nacházel vstup do tajné
chodby.
Venku už se dávno setmělo a na chodbách byla skoro stejná zima jako
venku. Oteplovaly to jen minimálně hořící pochodně. A tak není divu, že
se Sirius i Sandra okamžitě vydali do Nebelvírské věže. Najedno se za
nimi ozvaly rychlé kroky, jak někdo spěchal, aby je dostihl.
„Co vy dva děláte v tuhle večerní hodinu na chodbě, když všichni ostatní
jsou na večeři?“ ozval se za nimi pronikavý hlas. Ani jeden z nich se
nemusel otáčet, aby věděl, kdo je majitelem tohoto odporně skřípavého
hlasu. Přesto však se na profesorku Eliesanovou raději ohlédli, aby
nebrala ignoraci jako osobní urážku a nenechala je vyloučit.
„Copak je zakázáno chodit do deseti hodin po škole?“ zeptal se Sirius
jedovatě.
„Jak to se mnou mluvíte?“ zeptala se pohoršeně.
„Anglicky,“ odpověděl prostě. Sandra byla radši zticha a z celého srdce
si přála, aby Sirius následoval její příklad.
„Takový drzý spratek, tak to jsem ještě neviděla,“ mumlala si pro sebe,
ale zároveň dost hlasitě, aby to slyšel i Sirius a Sandra.
„Opravdu?“ zatvářil se Sirius hraně překvapeně a začal se zběsile
rozhlížet kolem sebe. „Já žádného nevidím.“
„Tak dost!“ zavřeštěla tak hlasitě, až měla Sandra nutkání zacpat si uši.
„Oba dva se dostavíte dnes v osm hodin do mého kabinetu na školní trest.“
Už se na ně ani nepodívala a šinula si to chodbou zpět, přičemž pevně
svírala svou hůlku v kase, div jí nezlomila a dál si mumlala pro sebe:
„Takoví prevít, já ho zlomím.“
Když odeznělo i klapání jejích vysokých bot, Sirius se hlasitě rozesmál.
„Vi...viděla jsi, jak byla....naštvaná?“ snažil se popadnout dech.
„Jo viděla,“ odsekla Sandra naštvaně. „A taky ti opravdu srdečně děkuju
za školní trest,“ pokračovala s notnou dávkou ironie. „Vážně díky, dneska
jsem v plánu nic lepšího, než školní trest s tou babinou, vážně neměla.“
Ani nečekala na odpověď a rozeběhla se chodbou do společenské místnosti.
„Prosim!“ křikl za ní ještě Sirius naštvaně.

Sandra došla naštvaně dopochodovala k podobizně Buclaté dámy.
„Růžové lízátko!“ křikla na ni Sandra, ještě než stačila žena v růžovém
něco říct.
„Heslo už se změnilo,“ řekla Buclatá dáma odměřeně. „Budeš tu muset
počkat.“ Sandra si unaveně sedla na zem vedle obrazu a položila si hlavu
na kolena. Za chvíli dorazil trucující Sirius.
„Růžové lízátko,“ řekl suverénně, ale buclatá dáma ho okamžitě zchladila.
„Heslo se změnilo, budeš tu muset počkat,“ řekla sladce a začala se
kdákavě smát.
Sirius chvíli jen tak přecházel před obrazem, ale pak ho něco napadlo.
„Potterová?“ oslovil ji.
„Co chceš?“ zeptala se Sandra aniž by zvedla hlavu.
„O té chodbě nikomu neřekneš, rozumíš?“ řekl nebezpečně.
„Hm....“
„Jestli to řekneš třeba jen Evansové, tak jsi mrtvá, je ti to doufam
jasný,“ pokračoval ještě naštvaněji.
„Nemusíš se mnou mluvit jako s debilem,“ namítla Sandra ostře.
„Proč jak?“ neodpustil si rýpnutí.
„Sklapni Blacku,“ osopila se na něj. Sirius jí chtěl něco hněvivě
odpovědět, ale v tom se z chodby za nimi ozvaly kroky a vzápětí se zpoza
zatáčky vynořil James a Lily. Oba se něčemu strašně smáli. Když si všimli
Sandry a Siriuse v mžiku se přestali smát a Lily zrudla jako rajče.
„Ahoj Lily,“ pozdravila ji Sandra a vyskočila na nohy.
„Ahoj, kde jste byli?“ zeptala se Lily. „Měli jsme o vás strach,“
zatvářila se vyčítavě.
„No, toby bylo na dlouho,“ odpověděl Sirius příkře a výhružně se na
Sandru podíval.
„A proč tu takhle stojíte, proč nejdete dovnitř?“ zeptal se James
nechápavě.
„Bože, Dvanácteráku, ta Evansová na tebe působí totální stávkou tvého
mozku nebo co?“ otázal se Sirius škodolibě. James se začervenal a dál už
nic neříkal.
„Jahodový dort,“ řekla Lily.
„Co?“ nechápal Sirius.
„Správně,“ pochválila Lily Buclatá dáma. „Konečně někdo, kdo zná heslo.“
Podobizna se odklopila.
„Tichošlápku, mám strach, že spíš Sandra působí na tvůj mozek negativně,“
řekl se smíchem James. Sirius se zatvářil naštvaně a prošel do
společenské místnosti a odtud rovnou do ložnice.
„Myslim, že Lily na tebe nemá až tak špatný vliv, Jamesi,“ řekla Sandra a
začala se smát. „Dobře jsi mu to natřel.“
„Toho se právě obávám,“ zamračil se James a podíval se ke schodům
vedoucím do chlapeckých ložnic. „Sirius dokáže trucovat celý dny.“
„Jen ať si trucuje, prospělo by to jeho nafoukanému egu,“ prohlásila
Sandra.
„Co se do ně pořád navážíš?“ otázal se rozhořčeně James.
„Já se do ně nenavážím, jen konstatuju skutečnost,“ namítla Sandra.
„Já jdu za nim,“ řekl James a rozeběhl se po schodech do ložnic. V
polovině se však zastavil a otočil se. „Ahoj Lily,“ rozloučil se a poslal
jí vzdušný polibek.
„Ahoj Jamesi,“ zašeptala Lily a zase zrudla. Sandra jen povytáhla obočí a
zavelela:
„Jde se do ložnice, musíš mi to všechno vyprávět,“ a odtáhla jí po
schodech do pokoje, kde s ní plácla na postel.
„Tak Jaký to bylo?“ vyzvídala Sandra zvědavě.
„Jaký by to bylo?“ zeptala se Lily nechápavě. „Celkem to ušlo,“ řekla a
tvářila se jako by to byla samozřejmost.
„Lily, ty nejsi moc přesvědčivý lhář a i tak jsme vás s Blackem viděli U
Tří košťat, jak jste se smáli. Před chvílí to taky nevypadalo, že by ses
nudila,“ usmála se Sandra.
„Prosim tě, Sandro, je to Potter, žádná sláva to nebyla,“ řekla Lily a
sklonila hlavu, čímž si zakryla tvář svou hřívou vlasů.
„Lily,“ Sandra jí odhrnula vlasy z obličeje. Lily byla celá rudá. „Mě
neoklameš, na to tě znám až moc dobře.Tak jaký to bylo?“
„Jo, bylo to docela fajn,“zamumlala stále celá rudá.
„Jenom fajn?“ zeptala se Sandra dotěrně.
„No jo no, bylo to skvělý,“ přiznala Lily a zabořila tvář do polštáře.
„Tak vidíš a proč se pořád tváříš, jako by to byla nějaká tragédie?“
„Já nevim, prostě mi to přijde takový divný,“ zanaříkala Lily a napřímila
se.
„Ale proč prosim tě. Vždyť sis užila fajn odpoledne, tak si užívej ten
pocit, ne?“ snažila se ji Sandra uklidnit.
„Už ale dost o mně, jak bylo tobě a Blackovi? A kde jste byli takovou
dobu?“ vyzvídala teď naopak Lily.
„Ani se neptej, prošvihli jsme hodinu odchodu a tak jsme museli jít
tajnou chodbou a celkově to byl docela adrenalinový zážitek.“ Sandra Lily
dopodrobna popsala celé odpoledne. O tejné chodbě se však už blíže
nezmínila. Přece jen se trochu cítila svázána slovem, co Siriusovi dala.

„Lily, kolik je?“ zeptala se znenadání Sandra. Své náramkové hodinky si
rozbila, při pádu ze schodů.
„Osm deset, proč?“
„Oooopppss, už musim jít, mam školní trest,“ vyskočila na nohy a hnala se
z ložnice ven.