Severus Snape dokončil opravu prací těch trollů, co jim jejich
optimistický ředitel říká studenti. Zrak mu padl na sešitek, který dnes
zabavil jedné ze studentek. Zjevně její milý deníček, kterému svěřuje
všechna svá tajná přání. O duševním stavu profesora lektvarů asi nejlépe
vypovídá fakt, že tu věc otevřel. Ne snad že by ji přečetl od začátku do
konce, ale při listování mu pohled padl na některé úryvky.

„Jsem zamilovaná! Zdalipak mohl vytušit mé city? Je přece tak bystrý a
vnímavý.“
…
„Musím Ti ho důkladně popsat, můj milý deníčku. Dnes jsem měla
příležitost ho pozorovat celé odpoledne. Je dokonalý! Jeho vypracovaná
postava, jejíž svaly neskryje ani hábit… Jeho havraní vlasy, zvláštně se
lesknoucí ve svitu pochodní… Jeho temné oči, v jejichž hlubinách se
skrývá tolik tajemství… Jeho úsměv, jako vzácný květ vyrostlý uprostřed
zimy…“
…
„Zítra s ním strávím celý večer! Co si jen mám vzít na sebe? Musím se
důkladně připravit.“
…
„Je tak inteligentní, všechny zdaleka převyšuje. Obdivuji ho!“
…

Profesor Snape si zakládal na své paměti a na tom, že zná všechny své
studenty. Teď však tápal. Jistě, zamilovaná osoba vidí toho druhého v tom
nejpříznivějším světle, ale uvedený popis mu ani náznakově neseděl na
nikoho z nich (i když odmyslel tu inteligenci). Navíc si nebyl vědom, že
by se Lenka Lovegoodová s někým scházela.

Na(ne)štěstí mu nedošlo, který večer strávila Lenka celý v přítomnosti
milované osoby. Krájejíc vnitřnosti ropuchy…