Byla to jediná stopa. Na tom ohořelém kousku pergamenu, který našla při prohlídce Harryho bytu ve vyhaslém krbu, tvořila ona dvě slova nechvalně známé jméno. Severus Snape. Fred a George nad tím taky kroutili hlavou, připadalo jim to jako naprostý nesmysl, ale když viděli tu naději, která se objevila v Ginniných očích, nechtělo se jim to jen tak shodit ze stolu. George navrhl vrátit se k Lupinovi a zeptat se na jeho názor. „To je zvláštní náhoda,“ zamyslel se Remus. „Takovou dobu jsme po něm pátrali marně a teď najednou to jméno vidím v krátkém čase už potřetí. Zrovna dnes jsme dostali zprávu, že se Snape skrývá v bývalém sídle Raddleových. Chtěli jsme tam z ústředí hned vyrazit, ale zároveň s tím přišlo tohle,“ ukázal na návrh článku, který měl jít následující den do tisku: Kouzelnický soudní dvůr na základě předložených důkazů a nezvratného svědectví shledal Severuse Thobiase Snapea nevinným ve věci... Oba bratři nevěřícně zamrkali, ale Ginny se okamžitě rozhodla. „Musím ihned za ním, co když o Harrym něco ví,“ vyhrkla. Netušila, jestli ji k tomu vede předtucha nebo jenom zoufalství. Lupin se zarazil: „Neměla bys tam chodit. Aspoň ne sama, je to opravdu celé nějaké divné.“ Fred se na něj vyčítavě zadíval: „Myslíš, že bychom ji nechali jít samotnou?“ „A on už to ví?“ ukázal George na těch pár řádek. „Nerad bych, aby na nás začal metat kouzla hned ze dveří.“ „Ano, ráno mu byla z ministerstva poslána sova.“ „Dobře, sestřičko, tak jdeme.“ Společně se přemístili na cestu před Raddleův dům. Všichni měli hůlky připravené k útoku, přece jen si nebyli jistí, co je čeká a přibližovali se opatrně. Dům vyhlížel jako prázdný. Až v jednom z posledních pokojů v prvním patře našli v křesle sedět svého bývalého učitele. Vypadal nějak unaveně a staře. Zarazili se. Na kolenou mu ležel dopis s ministerskou pečetí. „Nebudu předstírat, že jsem vás nečekal. I když ne tak brzo,“ poznamenal svým oblíbeným jízlivým tónem. Ten nepříjemný hlas je probral z letargie. Pozvedli ruce s hůlkami a Fred vykřikl: „Co víš o Harrym? Kde je? Cos mu udělal?“ „Jdete pozdě, odešel. Tak jak si to přál...“ „Tys ho... tys ho ZABIL?!“ Fredovi rozčilením přeskočil hlas. „Samozřejmě, že ne,“ pronesl unaveně muž. „Splnil jsem pouze jeho přání. Nečekám, že mi za to budete děkovat. Víc než on pro mě stejně udělat nemůžete,“ dodal a pohledem sklouzl směrem k dopisu. Jeho tvář nabyla zvláštního výrazu. Bylo v ní něco jako... dojetí. Ginny problesklo hlavou náhlé poznání: „Chcete říct, že to svědectví... že bylo Harryho?!“ Zbytky jeho sarkasmu opět nabyly vrchu. Soucit – to je slabost a on slabost nesnášel. Nejprve jí chtěl jen odseknout, ale pak si vzpomněl na Harryho noční běsy, na to čiré zoufalství, které cítil z každého jeho pohybu, z každé věty, kterou vyslechl sedíc u jeho postele a položil jí nečekanou otázku: „Milujete ho, slečno Weasleyová?“ Fred s Georgem málem upustili hůlky. Je to vůbec Snape?! „Já ...,“ zakoktala se Ginny, „ano, samozřejmě.“ „Tak proč jste ho opustila?“ * * * Zase se mu zdál ten sen. Šel kamennou chodbou a v ruce držel rozžatou svíci. Před ním se v nepravidelných intervalech zjevovali stíny postav – starý bělovlasý muž... rozcuchaná dlouhovláska... mladík s oříškovýma očima... hubený muž s unaveným výrazem ve tváři... A on – on k nim přistupoval a podával jim ruku. Znovu a znovu se s nimi zdravil a šťastně se na ně usmíval. Oni mu úsměv opláceli lehkým pokýváním hlavy. Vzbudil se s pocitem klidu a míru v srdci. Věděl, že ti všichni jsou mrtví, ale že za ním přicházejí, aby nebyl tak sám. Pomalu otevřel oči a rozhlédl se po pokoji. Ležel v anonymní tiché místnosti ústavu u svatého Bernarda, který byl už několik týdnů jeho domovem. Poprvé se zde probral koncem listopadu po vážné havárii, ze které prý jako zázrakem vyvázl téměř bez zranění. Našli ho v bezvědomí po hromadné srážce na silnici nedaleko Fort Williamu a usoudili, že byl patrně jedním z cestujících značně pošramoceného dálkového autobusu. Nevěděl o tom, nic z toho si totiž nepamatoval. V hlavě měl místo většiny vzpomínek jen velkou černou díru. Dokázal si vybavit spoustu detailů z dětství, ze soužití se strýčkem, tetou a bratrancem, které nebylo příliš šťastné, pak ještě pár střípků ze školních let, kamarády i několik profesorů, ale většina věcí byla zahalena mlhou. Otevřely se dveře a do pokoje vstoupila sestra ve stejnokroji. Je docela hezká, pomyslel si. Nepracovala tu dlouho, ale on ji měl ze všech nejraději. Líbily se mu její dlouhé červené vlasy, bohužel povětšinou schované pod bílým čepcem, její úsměv, její jméno. Proč se mi vlastně líbí rusovlásky? Možná jsem nějakou znal… „Dobré ráno, pane Evansi, přinesla jsem vám snídani. Těšíte se, že už vás dneska propustíme, že jo?“ zeptala se příjemným zvonivým hlasem a položila tác s jídlem na stolek u okna. V tom dostal nápad: „Ale já to tu vůbec neznám. Možná jsem tu někdy byl, jenže se na to nepamatuju. Nechtěla byste mi pomoct se v tomhle městě zorientovat? V rámci rekonvalescence, samozřejmě.“ Plaše se usmála a v očích se jí objevily jiskřičky radosti. Potom přikývla. Zahleděl se z okna přes zasněžené střechy domů na vzdálenou mořskou hladinu. Náhle měl zvláštní pocit jistoty, že to, co ho tam venku čeká, bude mnohem lepší než svět, který nechal za sebou a na který zapomněl. „Jo, myslím, že teď se docela těším,“ odpověděl jí vesele a s chutí se pustil do jídla. Dívce, která se v té chvíli obracela ke dveřím, se na hrudi zaleskla malá cedulka. Bylo na ní napsáno Ginevra. Je podivná doba a podivný čas ale tam za kolejí jsou ještě cesty tenké jak vlas cesty co vedou do nadějí... *) KONEC -------------------------------------------------------------------- *) Úryvek z písně od Vojty Kiďáka Tomáška