James se prudce posadil. Byla ještě tma a on teď s poloslepenými víčky mžoural na své náramkové hodinky, co měl na stolku. Bylo teprve půl čtvrté ráno. "Kruci," zaúpěl James. Ztěžka padl zpět na záda. Zase se mu zdál ten sen: Na pohovce dole si Sirius k sobě přitáhl Sandru a políbil jí. Byla už sobota a James ještě nenašel odvahu si se Siriusem promluvit. Už od onoho pondělí byl James ve špatné náladě a nic ho nebavilo. Včera seřval několik svých spoluhráčů na famfrpálovém tréninku, aniž by k tomu měl nějaký vážnější důvod. Vůbec nebyl ve své kůži a to měl dneska odehrát zápas proti Zmijozelu. Pevně přimknul víčka k sobě a snažil se přivolat spánek, aby byl na zápas alespoň trochu odpočatý, ale marně. Skoro hodinu se převaloval na lůžku, ale čím dál víc se mu hlavou honily pochmurné myšlenky, takže se nakonec rozhodl vstát, aby se nezbláznil. Bosýma nohama vklouzl do bot a odpotácel se do koupelny, aby si dal sprchu. Horké kapky nechával dopadat na své rozbolavělé tělo ze včerejšího tréninku. Oči měl zavřené a pokoušel se zahnat myšlenky na zkažený svět. Bylo mu opravdu hrozně. Lili ho stále odmítala, a když už si snad myslel, že to začíná být lepší, zase se pohádali. Nebyl s to říct Siriusovi o tom, že je v onu osudnou noc viděl a ještě musel lhát Remusovia a falešně se mu usmívat do tváře. James byl naštvaný sám na sebe, jak je neschopný. Najednou se v něm zvedla taková vlna zlosti, že pěstí prudce uhodil do dlážděného obložení koupelny. Ozvala se dunivá rána a James se chytil za ruku, která mu bolestně pulsovala. Klesl k zemi a po tvářích mu začaly ztékat slzy porážky. Vzápětí se však zvedl, zavřel kohoutek a vylezl ze sprchy. Po několika minutá vyšel z koupelny už plně oblečený, ustlal si postel, vzal si z nočního stolku Famfrpál v průběhu věků a zamířil dolů do společenské místnosti. Tam si sedl do křesla u vyhaslého krbu a namátkou otevřel knížku. Chvíli si četl, ale pak se přistihl, že to vůbec nevnímá. Zaklapl svazek a rozhlédl se po místnosti. Pohled mu padl na Elizabeth Moorovou, blonďatou sedmačku, které seděla pod oknem a upřeně ho pozorovala. Když si všimla, že jí pozoruje, zrudla a rozpačitě promluvila: "Ahoj." "Ahoj, sedíš tu dlouho?" zeptal se přívětivě. "Asi hodinu, nemohla jsem spát," přiznala už trochu klidněji a zvedla se. Přešla k Jamesovi a posadila se vedle na pohovku. "Jo to já taky," přitakal James sklesle. "Špatná nálada?" "Jo, to jo." "Vy dneska hrajete zápas, co?" pokračovala v otázkách. "Jo, ale nejspíš to projedeme, protože jsem příšerný kapitán," James se zatvářil tragicky. Měl vážně takový pocit. "Ale, proč prosím tě?" snažila se ho povzbudit. "Jsi nejlepší chytač na škole a ještě lepší kapitán. Viděla jsem, jak se od pátého ročníku, kdy byl kapitánem ještě Eddie Woods, družstvo zlepšilo," usmívala se podlézavě. "To je jen proto, že se vyměnila sestava a spousta hráčů už je starších a na velmi vysoké úrovni," opravil ji James. Elizabeth zrudla. "Ale díky," snažil se ji James dostat z rozpaků. "Každopádně ti přeju hodně štěstí, přijdu se na vás podívat," řekla a ze tváří se jí pomalu začal vytrácet ruměnec. Vstala a zamířila směrem k otvoru v podobizně. "Díky," zavolal za ní ještě James a opět otevřel knihu. Chvíli se textu opravdu věnoval, když ho vyrušily kroky. Vzhlédl. Po schodech od dívčích ložnic dolů scházela Lily Evansová. James se neubránil pohledu na ni. Byla tak krásná. Ohnivé vlasy jí volně splývaly z ramen dolů do půli zad. Štíhlé dlouhé nohy vynikaly v úzkých džínách a James si myslel, že snad sní. Ona si ho prozatím ještě nevšimla, ale Potter na sebe nechtěl upozorňovat. Bál se, že by jenom vyvolal na svou osobu další vlnu blesků a hromobití z jejích úst, která tak toužil políbit. Konečně však zachytila jeho pohled. James pohotově sklopil oči zpět na stránky knihy. Ale Lily ho donutila je zase zvednout. "Ahoj Jamesi," pozdravila ho přívětivě a on byl tak zaskočen, že jí nestačil odpovědět, než prošla také ven na chodbu, jako prve Elizabeth. Seděl tam jako zkamenělý a uvažoval nad tím, co se právě událo. Poté pomalu vstal a jako smyslů zbavený se také vydal na snídani. -------------------- "Kde jsi byl, brácho?" volal na něj Jamese už z dálky Sirius, který sebou bez okolků plácnul vedle Jamese a začal si na talíř nakládat všechno možné. "Ale, nemohl jsem spát," snažil se, aby to znělo lhostejně, čehož zřejmě docílil, protože se Sirius už dál nevyptával. "No a jak se těšíš na zápas?" zeptal se Remus starostlivě. "Jo, celkem jo," nasadil James hraný úsměv. "Dneska to těm Zmijozelákům nandáme, co říkáš," pokračoval Sirius vesele a ládoval se slaninou. "Na to bych nevsázel, krvezrádče," zasyčel kdosi nebezpečně za Jamesovými a Siriusovými zády. Oba se otočili. Za nimi stál Lucius Malfoy v celé své pýše a samolibě se usmíval. "A podle čeho soudíš, že by to tak nemělo dopadnout?" zeptal se Sirius posměšně. "Snad nejsi tak naivní, aby ses domníval, že zrovna ty vaše družstvo spasíš." Luciusovi se v očích zablesklo. "Nenaparuj se tady, Blacku. Ty ani na koštěti lítat neumíš," snažil se ho Malfoy usadit, ale Sirius se nedal tak snadno. "Kdybych to uměl tak tragicky jako ty, moje matka by mě nejspíš zabila, takže si nevyskakuj, buď té péče," poslední větu mladý Black zvlášť protáhl a mile se na svého nepřítele usmál. Malfoy na celou čtveřici jen hodil zlostný pohled a nafoukaně s nosem nahoru odkráčel. "Tak to jsi mu nandal," zasmál se Petr s plnou pusou čokoládových dortíčků. Vzápětí mu zaskočilo a musel zasáhnout Remus prudkou ranou do Červíčkových tučných zad. "Příště mluv, až spolkneš to sousto, Péťo," zasmál se Sirius. "Kluci, už budu muset jít, máme před zápasem ještě poradu," vymlouval se James a pomalu se zvedl. "Jasně, pane kapitáne," řekl Sirius a legračně Jamesovi zasalutoval. James se pokusil vykouzlit úsměv, ale vzešel z toho jen jakýsi škleb, ale chlapec na to nedbal a hbitým krokem opustil síň. Siriusovo chování už mu vážně lezlo na nervy. Za několik málo minut už se v šatně převlékal do zářivě červeného nebelvírského hábitu. Po chvíli se tam začali trousit i ostatní spoluhráči. Když se všichni konečně ustrojili, James se rozhodl začít. "Nemám k vám dnes téměř žádné připomínky, jen bych vám chtěl říct, že jsem se včera choval jako idiot, a že bych chtěl dneska opravdu vyhrát," promluvil k nim vážně. "To bychom taky rádi," zvolala jedna ze střelkyň. "Takže do toho dáme všechno," snažil se James dostat uspokojivou a hlavně povzbuzující odpověď. "Jasně," vykřikli unisono. "Tak do toho." V tu chvíli se otevřely dveře na hřiště a celá formace vykročila směrem ke středu, kde už stála madame Rossová, rozhodčí. James stiskl ruku Malfoyovi a pak už zápas mohl začít. PÍSK! Zápas byl zahájen a Nebelvírské družstvo se okamžitě ujalo Camrálu, který už za okamžik proletěl Zmijozelskou obručí. James se však nedal zviklat slibným začátkem a dál ostražitě pátral po Zlatonce. Bylo to už sto osmdesát ku sto dvaceti ve prospěch Zmijozelu, když se Zlatonka poprvé ukázala. James ji svým bystrozrakem a postřehem zpozoroval dobrou půlminutu před svým protivníkem, a proto získal slušný náskok. Zmijozelský chytač mu byl však v patách. James se snažil vyždímat ze svého koštěte co nejvyšší rychlost. Ještě víc se přilepil k násadě své Komety, ale Zlatonka byla ještě dobrých pět metrů před ním, zato Zmijozelák za ním se k Jamesovi nebezpečně přibližoval. Jamesovi v hlavě vyvstávaly myšlenky typu: "Co když zklamu?" Z hlavy mu je vzápětí vyhnal okřídlený míček, který prudce změnil směr a teď svisle klesal k zemi. Druhý chytač měl více času se na ten výpad připravit, protože byl za Jamesem a taky toho patřičně využil. Teď Jamese hravě předletěl. Brýlatému chlapci zbývala v tuto chvíli jen jediná naděje. Pustil se násady a skočil. Těsně před chtivýma rukama konkurenta sevřel James malý zlatý míček v dlani a poté s vítězným úsměvem padal k zemi. Ztěžka dopadl do vlhké trávy, v rameni mu ošklivě prasklo, ale ten úsměv mu nemohlo nic zkazit. "Potter chytil Zlatonku a Nebelvír vítězí," zařval komentátor do megafonu. Červené postavičky se okamžitě slétly k Jamesovi, který se pomalu s námahou zvedal. "Jamesi!" volala jeho jméno už na dálku spoluhráčka Carmen. Hbitě seskočila z koštěte a skočila Jemesovi kolem krku. "Au, Car, nemohla bys mi pustit tu ruku? Docela to bolí," požádal ji James zdvořile, přestože mu bolest vehnala slzy do očí. Carmen ho s omluvami pustila, ale hned ho nahradila Alexem, který právě přistál vedle. V několika minutách se do středu hřiště seběhli snad všichni studenti Nebelvíru a jako dav se za stálého skandování, Nebelvír, Nebelvír, rozešli zpět do hradu. V čele neslo několik fanoušků hráče na ramenou. Ve společenské místnosti se potom rozjela bujará oslava se spoustou Ohnivé whisky a Máslového ležáku z Prasinek, což obstaral Sirius. -------------------- "Jimmy, kde se touláš?" přihnal se k Jamesovi Sirius se sklenkou v ruce. "Oslava už je v plném proudu a ty nikde." "Byl jsem na ošetřovně," vysvětlil James s úsměvem. "Cos tam proboha dělal?" vyzvídal dál, když se rozvalili na pohovce. "Trochu jsem si pochroumal ruku, když jsem se rozplácl na tý zemi," ušklíbl se. "Čtrnáct dní teď nesmím hrát," pokračoval. "Ty sis něco zlomil?" zděsil se Sirius. "Ne, to by mi madame Pomfreyová v mžiku zahojila. Já jsem si naštípl nějakou kůstku v rameni." "No to nevadí, to bude dobrý," mávl Sirius rukou. "To tu budeš sedět jen tak nesucho? Počkej tady, já ti donesu nějakou whisky," nabídl se a zmizel v davu. "Kde je vůbec James?" zařval jeden z hráčů, který teď vylezl na stůl a rozhlížel se po místnosti. "Támhle je," ukázal ke krbu. Všichni se k Potterovi seběhli a začali ho velebit, jakou má odvahu, že takhle skočil z toho koštěte. James jim na to odpověděl jen cosi, jako že to by udělal každý v jeho situaci, ale to už se objevil Sirius se slibovanou whisky. "Na," vrazil mu lahev do dlaně. James si přihnul a celým tělem se mu okamžitě rozlila horkost. Ohnivou whisky už měl kolikrát, ale tenhle pocit ho vždycky překvapil. Seděl tam rozvalený a s každým si připíjel a odpovídal na spoustu otázek. Během dvou hodin už byli všichni opilí. I James svou ztrátu v míře alkoholu rychle dohnal a teď už se pořád jen smál. "Jé, čau Elizabeth," zvolal vesele, když si všiml dívky, která si vedle něj povídala s Petrem. "Ahoj Jamesi," usmála se afektovaně a sedla si vedle něho. "Kde máš whisky?" zeptal se James a zatvářil se kysele. "Siriusi, přines tady slečně nějakou whisky." "Ne, díky, já už nepiju. Jednou jsem se šíleně opila, takže od tý doby mám k alkoholu odpor," vysvětlila rychle a začala se smát. "Aha, tak to se divim. Tohle pití je vážně skvělý," pochvaloval si James a mocně si lokl. "A co tvoje rameno?" vyptávala se. "Bolí to?" "Ne vůbec, i když nevim, jestli za to vděčím madame Pomfreyové nebo téhle lahvi," přemýšlel nahlas a vzápětí e opilecky rozesmál. "Hele co je to za zvuk?" zvážněl a začal se rozhlížet po příčině táhlé romantické písně, která se práva začala rozléhat společenskou místností. "Támhle," ukázala Elizabeth na obrovský gramofon stojící uprostřed na stole. James se s námahou zvedl. "Smím prosit?" podal Elizabeth ruku, která ji vděčně přijala. James ji doved doprostřed místnosti, kde studenti utvořili kruh, kolem několika tancujících párů. Elizabeth a James spustili na "parketu" divoký tanec. Při poslední otočce, když už píseň končila, chytl James dívku na bedrech a ona se prohnula přesně jako těch filmech. Ozval se nadšený potlesk a kdosi začal náhla vyvolávat: "Pusu, pusu." A přidali se k němu i ostatní. Ale podnapilý James se nenechal dlouho pobízet. Dívku si k sobě jemně přitáhl a dlouze ji políbil. Okolostojící začali opět tleskat. Pouze čtyři studenti tam stáli jako zkamenělí. Remus, Sirius, Sandra a Lily. Poslední jmenovaná na ně koukala jako u vytržení. Do očí jí vhrkly slzy a ona se s tváří v dlaních rozeběhla do ložnice.