Sandře nebylo zrovna do zpěvu, když se s nohama jako z olova vydávala den po svém propuštění z ošetřovny na první středeční předmět - dvouhodinovku kouzelných formulí. S výrazem, jako když jde na popravu, se posadila vedle Lily do zadní lavice a zkroušeně vytáhla učebnice z brašny. Profesor Kratiknot začal okamžitě vykládat teoretickou část odlehčovacího kouzla a Sandra se propadla do tiché melancholie. Na pergamen, který si připravila na poznámky, vykreslovala nerůznější abstraktní obrazce, neschopna jakkoli vnímat pisklavý hlásek maličkého mužíka trůnícího na hromadě pečlivě naskládaných knih. Po chvíli to však už nevydržela a musela zvednout zrak od papíru a podívat se na Remuse Lupina, který se nacházel přes uličku o několik lavic vpředu. Seděl tam jako na soudu za své hříchy ve tváři stejně zbědovaný výraz jako Sandra. Ona mu však do obličeje nemohla vidět, protože byl otočený zády. Naprosto nekrytě na něho zírala a snad doufala, že se otočí, ale on se ani nepohnul. Jen párkrát, když si zapisoval nějakou poznámku. Ale rozhodně to nebylo jejím směrem. Vypadalo to, jako by se na to přímo usilovně soustředil. Připadala si tak odstrčeně. Ovšem, všichni se s ní bavili, jenže jediná osoba, se kterou si potřebovala zoufale promluvit, to odmítala. Hypnotizovala ho pohledem, což si však ani neuvědomovala a ztrácela se v moři vlastních děsivých úvah. "Slečno Potterová," vypískl profesorův vysoký hlásek. Sandra s sebou prudce trhla a zmateně koukala kolem, než si uvědomila, že celá třída ztichla a pozoruje ji. "Mohla byste mi říct, proč celou hodinu jen zíráte do blba a vůbec neposloucháte můj výklad? Takhle u OVCE neprojdete," vyčítal jí a vypadalo to, že ho docela zklamala. "P-promiňte, pane profesore," koktala ve snaze zachránit situaci. "Jen jsem se nějak zasnila," dokončila svou obhajobu. Celá třída propukla v hlasitý smích s výjimkou Jamese, Lily, Siriuse a Remuse. Remus jediný nehleděl na Sandru přímo. Upřeně sledoval pruh kamenné zdi někde za ní, a když se rozruch kolem dívky uklidnil, sklonil se zpět do svých poznámek. Sandra radši už pohled od lavice nezvedla a začala si s novou energií opisovat Lilyiny poznámky. Teď zase Lily se smíšenými pocity pozorovala svého spolužáka. Nebyl to ovšem Remus, kdo v ní vyvolával takový zájem. James seděl vzpřímeně vedle Siriuse a zuřivě něco čmáral do pergamenu. Lily si připadala jako v němém filmu. Slova profesora Kratiknota vůbec nevnímala a celou její myslí prostupoval jenom ten obraz kluka, který byl tak zajímavý. Otočil se a pohlédl jí zpříma do očí. Byl to jen okamžik. Zamračil se stočil pohled zpět do svého počmáraného pergamenu, kam co chvíli dokresloval další čárky a linky. Lily tam seděla naprosto šokovaná. Nebyl zvyklá na nepřívětivost z jeho strany a na chvíli jí vyvstalo v mysli, jestli to snad nehraje, ale tahle představa jí na Jamese neseděla. Ozval se zvon, ohlašující konec dvouhodinovky a celá třída mohla konečně vypadnout ze zadýchané místnosti. Sandra vystřelila na chodbu jako blesk.Tam se však zarazila. Něco ji napadlo. Zůstala čekat za východem z učebny. Všichni se hrnuli ven jako velká voda a nikdo jí příliš nevěnoval pozornost. Mezi posledními vyšel i on. Sandra ho však popadla za ruku a vtáhla ho zpět dovnitř, kde teď už nikdo nebyl. Svou brašnu pustila na zem, až se roztrhlo celé dno. Tomu však nevěnovala sebemenší pozornost. Remus byl dost vyvedený z míry a vůbec nechápal, co se děje. Toho okamžitě využila a přitiskla svá ústa na ty jeho. Najednou se jí v hlavě vybavily ty nejkrásnější vzpomínky na kluka, kterého teď měla tak blízko sebe. Nejdřív si myslela, že to bude opětovat, ale pak se od ní odtrhl. Oči se mu leskly, ale v tváři měl odhodlaný výraz. "Tohle nejde, Sandro," promluvil nakonec. Dívala se na něho pohledem plného nevěřícného zklamání. A-ale," na víc se nezmohla. "Já nemůžu," mluvil přerývavě dál, jako by ho ani nepřerušila. "Jsem…jsem příliš velký zbabělec, než abych to vydržel," dořekl A zpříma se jí podíval do tváře. Naklonil se, jako by jí chtěl políbit, ale vzápětí si to rozmyslel a spěšně vyběhl z učebny. Sandra měla pocit, jako by jí někdo z těla odčaroval všechny orgány - nemohla dýchat, necítila ani tlukot vlastního srdce. Pomalu se svezla po zdi k zemi, kde seděla ještě několik minut, dokud nezazvonilo. Onen pronikavý zvuk, jako by jí pobral z chvilkového ochromení. Prudce se zvedla a vyřítila se z místnosti. Nezastavila se, doku nestála před portrétem Buclaté dámy. "Heslo?" zeptala se žena v příšerných křiklavě růžových šatech. "Bezzubý básník," vyhrkla bez přemýšlení a bleskurychle proskočila obrazem, když se vyklonil. Padla na postel tváří dolů a byla by se dala do pláče, kdyby jí ještě nějaké slzy zbyly. Bez hnutí tam ležela a v hlavě měla prázdno. Nedokázala ani myslet. Prostě jen ležela, bezvládně jako mrtvola a byla by tak strávila zbytek dne, kdyby ji nevyrušila příchozí dívka. Sandra s sebou trhla. Ztěžka zvedla hlavu a otočila se ke dveřím. Stála tam Lisa. Sandra ani nevěděla, kde se to v ní vzalo, ale ani se nezamračila ani neprohodila nějakou jízlivou poznámku, ale normálně přívětivě ji pozdravila. "Ahoj," odpověděla Lisa trochu zaraženě. Sandra se chabě pousmála a hlavu položila zpět na temně červenou přikrývku. Druhá dívka tiše přešla po ložnici až ke své posteli a začala se hrabat v nočním stolku. Sandra už se zase propadala do svého "mozko-prázdna", ale Lisa jí to jako schválně nedovolila. "Sandro, je ti dobře? Stalo se něco?" Donutila Sandru znovu zvednout hlavu. Tentokrát se však už však opřela o lokty, aby na svou spolubydlící lépe viděla. "Jo, stalo," přisvědčila neutrálně, protože v tuhle chvíli nebyla schopná žádných emocí. "A-" zaváhala, "-mohla bych ti nějak… ehm… pomoct?" zeptala se. "Ne, to asi ne, s tím už se nedá nic dělat," zamumlala Sandra a posadila se. "A nechceš se třeba jen vyzpovídat?" navrhla Lisa nesměle a usmála se. "Tak co se stalo?" "Rozešla jsem se s Remusem," vyhrkla dřív, než se stačila zarazit. Teď jen sledovala Lisu, jak zareaguje. Její chování ji ale ohromně překvapilo. "Vážně?" vyzvídala ustaraně a zatvářila se nadmíru soucitně. "Hm… jo," přikývla Sandra. "Tak to je mi líto," řekla a zatvářila se jako, kdyby se právě dívala, jak umírá její oblíbený filmový hrdina. "Díky," usmála se Sandra. Už nevěděla, co má říct, ani se jí o ničem nijak zvlášť mluvit nechtělo. Nakonec však ani nemusela, poněvadž ze zdola se ozval tlumený křik. "Hej, Liso, co tam děláš? Čekám tu už věčnost. Hoď sebou!"Sandra v tom vřeštění poznala hlas Margharety - její druhé spolubydlící. "Ehm… už musím jít," řekla Lisa a kvapně vstala. "Tak ahoj," rozloučila se ještě a pak už odkráčela z pokoje. "Čau," odpověděla jí Sandra, ale to se dveře od pokoje zabouchly. Vzápětí se však znovu otevřely a Sandra vzhlédla. Na prahu stála Lily. "No prosím tě, kde jsi?" vyjela na ni Lily místo pozdravu. "Trnu strachy." "Promiň, nebylo mi dobře, tak jsem šal sem," vysvětlovala Sandra s omluvným výrazem ve tváři. "Aha, tak jsi měla jít na ošetřovnu, ne?" "Ne, tak akutní to zase nebylo," ujistila ji rychle. Lily však z pohledu ta podezíravost nezmizela, čehož si Sandra všimla, a tak honem pokračovala, aby Lily neměla čas se dál vyptávat. "Půjdu se projít, pokud ti to nevadí." "Jasně, že ne," řekla Lily a pousmála se. "A nemám jít s tebou?" "Ne, chtěla bych být chvíli sama. Tak ahoj." "Ahoj." Sandra spěšně vstala a už sestupovala po schodech do společenské místnosti. Už byla skoro dole a nikdo si jí zatím nevšiml, za což byla neskutečně vděčná a doufala, že to tak bude pokračovat i po dobu, kdy se bude muset dostat na druhou stranu až ke vchodu za portrétem. Náhle se však její naděje rozplynuly jako pára nad hrncem. "Hej, Potterová." Sandra už byla uprostřed místnosti. Teď jen otočila, připravena čelit té afektované náně. Po hlasu ji dokonale poznala. Stála teď tváří tvář Margharetě, která se vítězoslavně usmívala. "Slyšela jsem," pokračovala Marge, "že tě Lupin nechal." Sandře kamenná tvář, kterou nasadila, příliš dlouho nevydržela. Barva její pleti se změnila z normální na bílou téměř ihned, jak Marghareta tu poslední větu vyslovila. "Co tobě je do toho?" procedila skrz zuby, dlaně měla semknuté v pěst. "Nic, jen, že jsem to čekala. Řekla bych, že i tomu ubožákovi Lupinovi muselo po čase dojít, co jsi za pitomou slepici," skřehotala dál. Teď už je sledovala celá společenská místnost. Sandra teď byla v obličeji úplně rudá. Už to nemohla vydržet. Dřív než stačila jakkoli zapřemýšlet, ruka, sevřená v pěst, jí vystřelila Mergharetě rovnou do nosu, takovou rychlostí, že dívka nestačila absolutně nijak zareagovat. Teď se ležela na zemi, obě ruce pevně přitisknuté ké krvácejícímu nosu nosu a brečela, jak zlostí, tak bolestí. "Au, zlomila fi mi nof," zaječela nesrozumitelně. Sandra nad ní ještě chvíli stála, sledována všemi kolem, a prudce oddychovala. Pak však jako, když do ní hrom uhodí, se závratnou rychlostí rozeběhla ven ze společenské místnosti. Lily stála nahoře nad schodištěm naprosto šokovaná. Takže Sandra se rozešla s Remusem? Nechtěla tomu věřit. Remus byl poslední, od koho by takové chování čekala. Musí si s ním okamžitě promluvit a zjistit zdali je to pravda, blesklo jí hlavou. Seběhla dolů a zamířila do knihovny, protože předpokládala, že právě tam by teď mohl být. A měla pravdu. Remus seděl úplně vzadu v jedné prázdné uličce mezi regály a právě si něco vypisoval z tlusté bichle, když ho Lily vyrušila. "Ehm…Remusi?" Jmenovaný zvedl hlavu a přes tvář se mu mihl zděšený výraz, který však okamžitě zakryl přívětivým úsměvem, který však nebyl příliš přesvědčivý. "Ahoj," pozdravil ji. "Jdeš si taky napsat ten úkol z lektvarů?" zeptal se a volnou rukou ukázal na volnou židli u jeho stolu. "Jo… no vlastně ne," vzpamatovala se rychle a posadila se na nabízenou židli. "Chtěla jsem se tě zeptat, rozešel ses doopravdy se Sandrou?" ve tváři měla teď výraz plný očekávání a snažila sama sebe přesvědčit, že Remus určitě odpoví negativně. Všechny její naděje však zmařil smutným povzdechem a následným přikývnutím. "A-a proč?" Lily se neubránila téhle otázce, přestože věděla, že je to věc pouze Sandry a jeho. "Já…," začal tiše, ale vzápětí hlasitě vyjel. "Vždyť jsem jí málem zabil, Lily." V očích měl teď výraz čirého zoufalství. "Ale, to ještě není důvod proč-" "Lily, ty to nechápeš, mohla být mrtvá, nebo jsem z ní mohl udělat vlkodlaka," přerušil ji rázně, ale poslední slovo zašeptal tak slabě, že ho bylo sotva slyšet. Lily se jeho bouřlivým výstupem však nenechala vůbec zastrašit. "Remusi, ale ona tě miluje. Sandře je jedno, jestli jsi vlkodlak. Je jí jedno, že bys jí mohl ublížit. Tohle všechno nemá v jejím vztahu k tobě žádný význam." "Ale já na to zapomenout nedokážu," osopil se na ni, ale už mluvil tlumeně, aby nepřivolal svým křikem madame Pinceovou. "Neunesl bych, kdyby se jí něco stalo mým přičiněním." "Ale nech si tyhle otřepané žvásty," vykřikla Lily pobouřeně. "To nejsou žvásty, Lily. To jsou holá fakta. Já a ona k sobě prostě nepatříme, pochop to už." Remus zlostně uhodil pěstí do stolu, až se sklenička s inkoustem převrhla a tmavě modrá tekutina se rozlila po celé jeho práci na lektvary. "Teď už je konec a Sirius bude mít konečně možnost-" "Nějakej Black si Sandru nezaslouží," vyštěkla a prudce vstala. Ani se neohlédla a rychlými kroky vyrazila pryč. ------------------- Sandra volně kráčela po bradavických pozemcích. Vztek už ji pomalu opouštěl a jeho místo začal opět nastupovat smutek a pocit prázdnoty. Sedla si na studenou zem do mírného svahu, hlavu si položila na kolena a oba ruce zabořila do zbytků sněhu kolem ní. Vzápětí však zvedla hlavu, když nahmatala něco jiného, než drsné částečky ledu. Na dlani se jí ve světle slunečních paprsků zatřpytil zlatý řetízek. Okamžitě ho poznala. Byl roztržený a celý od hlíny. Zmateně se rozhlédla a srdce se jí prudce rozbušilo, když zjistila, že se nachází přesně na tom samém místě, kde se před několika dny odehrála ta strašlivá scéna, díky níž si jí řetízek přetrhl. Zírala na kus kovu se stále větším knedlíkem v krku. Po tvářích jí začaly stékat slzy, ale ona je jen nedbale setřela a vstala. Škobrtavě se rozeběhla k jezeru. Zastavila se až na samém okraji ocelově kalné hladiny, v hlavě jedinou spásnou myšlenku. Zvedla ruku nad hlavu, aby se mohla pořádně rozpřáhnout, ale za jejími zády ji za ni někdo chytil. Prudce se otočila. Stanula tváří v tvář Malfoyovi. Ten se jako vždy samolibě usmíval, ale Sandra se na něho rozzuřeně zamračila. "Pusť mě," zavrčela. "Proč bych měl?" zeptal se provokativně a ušklíbl se ještě víc. "Protože ti co nevidět jednu ubalím, jestli to neuděláš," pokračovala výhružným tónem. "Aha, tak to bych se asi měl začít třást strachy, že jo?" řekl ironicky a přistoupil k ní ještě o kousek blíž. Dělily je v tuto chvíli jen centimetry. "Jo to bys měl," ozval se někdo třetí a Sandra náhle spatřila Siruse, který k nim kráčel dlouhými kroky a vypadal nadmíru naštvaně. "Tak to se teda bojím," napodobil hlas malého dítěte. "Nevěděl jsem, že máš tělesnou stráž, Potterová," otočil se k Sandře. Vzápětí se Sirius po Malfoyovi ohnal a ten neudržel rovnováhu, jak se vyhýbal jeho napřažené ruce, a spadl do jezera. Samozřejmě stále ještě držel Sandru za ruku, takže ji okamžitě stáhl za sebou. ------------------- Lily zlostně došla do společenské místnosti, kde s sebou plácla do jednoho volného křesla. Remus ji vážně dopálil. Rozčíleně se rozhlédla kolem, jestli někde neuvidí Sandru, ale černovláska tu nikde nebyla. Místo toho jí pohled padl na Jamese, rozvaleného u krbu, který si právě četl nějakou knihu. Lilyina zlost byla rázem ty tam a mozek jí teď začal pracovat na plné obrátky, aby vymyslel nějakou smysluplnou narážku, kterou by mohla na svého spolužáka křiknout. "Copak, Pottere, ty ses naučil číst?" utrousila jízlivě a ušklíbla se. James se otočil, ale k dívčině překvapení se vůbec netvářil pobaveně. "Už dávno, na rozdíl o tebe," odpověděl kousavě a sklonil se zpět ke stránce, kde skončil. Lily tam seděla s výrazem nejvyššího ohromení. Jamesova reakce ji úplně vyvedla z míry. Na chvíli si dokonce myslela, jestli jen špatně neslyšela. Asi po pěti minutách to zkusila znovu. "Snad se tvoje povznesené já neurazilo, když jednou vyzkoušela tvoji metodu humoru," ozvala se Lily znova a nasadila samolibý úsměv. James prudce vstal, takže teď stáli tváři v tvář tomu druhému. "Proč na mě vůbec mluvíš, když jsem takovej beznadějnej mamlas?" osopil se na ni. "Nech mě radši bejt, nebo bych ještě musel odpovídat a ty moje kecy, by ti určitě poškodily sluch." Už se na ni ani nepodíval a zlostně odkráčel do ložnice.