Narciso, copak ses zbláznila?" vyjel na ni Malfoy a ztěžka oddechoval. Vtom si všiml, že Sandra už nestojí vedle něj, nýbrž leží a nejeví žádné známky života. Okamžitě se k ní sklonil a lehce s ní zatřásl. "Sandro, prober se, Sandro." Nic, žádná odpověď, dívka se ani nepohnula. "Jestli jsi jí něco udělala, tak…" procedil skrz zuby směrem k Narcise a zlostně se na ni podíval. Opatrně vzal Sandru do náruče a s menšími obtížemi vstal. Rozešel se chodbou vedoucí ze sklepení tak rychle, jak to jen s bezvládně ležící dívce v jeho rukou šlo. Narcisa ho po krátkém zaváhání následovala. Jako v transu, při kterém mu pomalu ale jistě ztrácel síly, došel až k ošetřovně. Z posledních sil kopl do dveří, které se neochotně otevřely. "Co si myslíte, že děláte? Nejste někde na -" zarazila se, když spatřila dívku v jeho náručí. "Proboha, co se jí stalo?" Malfoy neodpověděl. Přestože byl na Narcisu hodně naštvaný, nehodlal ji udat. Madame Pomfreyová pochopila, že z něj nejspíš nic nedostane, a tak jen dodala. "Položte ji sem," ukázala na volnou postel, vedle jedné, která byla zatažená neprůhlednými závěsy. Lucius ji opatrně položil na určené lůžko. "Panebože," hlesla, když si dívku pořádně prohlédla. "To je zase Sandra Potterová? Co se jí proboha zase stalo?" Malfoy jí stručně vysvětlil příčinu jejího zranění, aniž by však zmínil jméno Narcisa Blacková. Jakmile si to vše madame Pomfreyová vyslechla, odebrala se do své kanceláře, odkud za okamžik zase vyběhla s několika lahvičkami nějakých mastí a lektvarů. V tu chvíli do místnosti téměř jako duch vplula smrtelně bledá Narcisa. "Bude v pořádku?" zeptal se Malfoy naléhavě, když žena Sandru ošetřila. Narcisa, stojící v tuto chvíli těsně za Luciusem, napjatě poslouchala a těkala skelnýma očima mezi Sandrou a madame Pomfreovou. "Ano," odpověděla s povzdechnutím. "Měla velké štěstí. Dostala uspávací lektvar, takže bude teď minimálně hodinu spát, pak ji můžete přijít navštívit. Teď je, myslím, vaše přítomnost naprosto zbytečná." "Jistě, nebudeme vám tu překážet," řekl Malfoy, vzal Narcisu kolem ramen a s tichým pojď, ji donutil k odchodu. -------------------- Neposedné sluneční paprsky ji nepříjemně lechtaly na obličeji a ona se cítila stále více probuzená. Oči však ještě pořád neotevřela. Cítila, že tělo má celé rozbolavělé, ale nejhorší muka jí působila hlava. Připadalo jí, že se snad musela rozeběhnout proti zdi a velice prudce narazit. Zamrkala, ale oslňující světlo ji donutilo víčka znovu semknout. Za okamžik se je však pokusila otevřít znovu. Tentokrát si však clonila rukou, aby se mohla konečně rozhlédnout. Hned po několika zběžných pohledech poznala, že leží na ošetřovně. Už zase. Okamžitě se rozpomněla, co že se to s ní vlastně dělo. Vybavilo se jí to všechno. Hádka s Narcisou, její kletby a nakonec i Malfoyův zákrok. Musela se usmát, když si uvědomila, že neuplynul ani týden od její poslední návštěvy ošetřovny a ona už tu leží zas. Rozhlédla se, aby zjistila, kdo ještě na ošetřovně leží. Strnula však, když se jejich pohledy setkaly. Ten její a Remusův. Usmál se. Bylo zvláštní, co tak nepatrný pohyb dokázal udělat s jeho tváří. Bylo to jak blesk z čistého nebe, nejdřív vypadal unaveně a o dost starší, ale najednou jako by na té posteli vedle ležel někdo docela jiný. Nějaký sympatický kluk s širokým úsměvem a tak krásnýma hnědýma očima. Ani ona však nezůstala beze změny. Ještě před tím osudným okamžikem by její mysl prospěl nějaký prostředek proti trudomyslnosti, ale pak tím prostředkem stala sama. Dobrá nálada z ní přímo čišela… Jeho úsměv opětovala. Několik kratičkých chvil, které se zdály být pro oba dlouhé snad několik dní, se na sebe jen usmívali. A poté promluvil. Docela vesele a nenuceně. "Přišla jsi mě navštívit?" zeptal se. "Ale jo, říkala jsem si, že je ti tu určitě smutno, tak jsem se zastavila," odpověděla a nepřestávala se usmívat. "To je od tebe hezký, kluci za mnou už poslední dobou moc nechodí," řekl a přes tvář mu přeběhl stín, který však okamžitě zamaskoval úsměvem. "Slyšela jsem se, že jste se se Siriusem moc nepohodli." "Jo, to jo, ale už je to dobrý," řekl stručně, čímž dal jasně najevo, že považuje toto téma za uzavřené. "Slyšel jsi už o Lily a Jamesovi?" otázala se ve snaze zachovat konverzaci. Ulevilo se jí, když zavrtěl hlavou. "Vypadá to, že Lily konečně podlehla Jamesovu kouzlu," pronesla pyšně, jako kdyby na tom měla i svou zásluhu. "Když spolu měli v pátek trest, tak se to nějak zvrtlo a Křiklan je nachytal v dosti těsném obětí. No, a dneska už spolu šli do Prasinek." "To jako vážně," povytáhl obočí. "Naprosto vážně," přisvědčila. "To bych do Lily v životě neřekl, ale samozřejmě jim to přeju." "Taky mi to pořád připadá neuvěřitelné." Remuse nenapadlo už nic co by na to řekl, a tak nastalo trapné ticho, které však nemuseli snášet příliš často, protože ze své kanceláře vystrčila hlavu madame Pomfreyová. "Á, vidím, že už jste oba vzhůru," pronesla směrem k jediným dvěma přítomným a přistoupila mezi postele. "Jak je vám slečno Potterová?" zeptala se a pohledem Sandru doslova provrtávala. "Cítím se dobře," zalhala Sandra. Neskutečně jí bolela hlava. "Opravdu?" nevěřila jí, jako by v její tváři spatřila náznak bolesti. "Opravdu." "Tak dobrá, pokud si myslíte, že jste opravdu schopná odejít, tak můžete," připustila neochotně. "A vy pane Lupine," otočila se k Remusovi. "Můžete Sandru doprovodit." Sandra s Remusem si vyměnili potěšený pohled. "Vy slečno Potterová, však neodejdete, dokud mi nedáte slib, že na sebe budete dávat pozor a minimálně měsíc se zde neukážete." Sandra to s radostí slíbila, a pak už se ona i Remus vydali na večeři. Rychle procházeli liduprázdnými chodbami - většina studentů už byla zřejmě na večeři. Vstoupili do halasící síně a několik studentů se na ně překvapeně ohlédlo. Vidět tyhle dva spolu by ještě před několika týdny nebyla žádná zvláštnost, ale po oné události minulý měsíc na ně teď minimálně Lily, James a Sirius překvapeně zírali. "Tak zatím," rozloučila se Sandra a odpojila se od Remuse mířícího ke zbytku Pobertů (tentokrát s nimi byl i Petr) a sama se vydala k opodál sedící zrzce, která si ji pořád zvědavě prohlížela. "Co… jak to?" zamumlala nesmyslně a těkala pohledem mezi usmívajícím se Remusem, který něco horlivě vyprávěl kamarádům a Sandrou, jež měla ve tváři stejný spokojený výraz, jako její společník. "Co by?" dělala Sandra hloupou a začala si na talíř nakládat pečené kuře. "Zase se spolu bavíme." "Takže spolu… ehm… nechodíte?" zeptala se Lily a konečně sklapla pootevřená ústa. "Ne, jen se spolu zase normálně bavíme," vysvětlila. "Jako kamarádi, samozřejmě," dodala, když si všimla Lilyina nevěřícného pohledu. "A kde jste… ehm, jak bych to řekla… usmířili?" "Na ošetřovně," prohodila Sandra ledabyle. "Cos tam, proboha, zase dělala? Neříkej, že -" "Jo, trochu jsem uklouzla na schodech," řekla a snažila se udržet věrohodnost svého tvrzení, že bolestivě sykla a chytla se za hlavu. "No vážně." "Ty jsi opravdu nenapravitelná," nadhodila Lily a konečně se pustila do studených brambor, které si naložila na talíř. Znenadání se od Zmijozelského stolu zvedl Lucius Malfoy, což by samo o sobě nevyvolalo všeobecné vzrušené mumlání, ale zarážející bylo, že si to namířil rovnou k nebelvírskému stolu - přímo k Sandře. Ta si ho až do poslední chvíle, kdy jí do ucha tiše zamumlal prosbu, jestli by s ním nešla na chvíli ven ze síně, vůbec nevšimla. Překvapeně se na něj otočila, stejně jako většina lidí, sedících u večeře. "Cože?" nechápala. "Nemohla… namohla bys se mnou jít na chvíli ze síně? Já… potřeboval bych si s tebou promluvit," zašeptal tlumeně a nervózně pokukoval po Lily, která se tvářila nanejvýš překvapeně. Sandra tam chvíli jen zaraženě seděla a hleděla na něj, jako by si nedokázala uvědomit, co to po ní vlastně chce. Najednou ho vůbec nepoznávala. Jeho hlas, jeho styl mluvy - vůbec to nesedělo k jeho normální povýšené osobě. Stál tam snad minutu, než mu zdráhavě odpověděla. "J-jasně, tak fajn." Vzápětí se probrala a rychle vstala. Připojila se k němu a sledováni celou ztichlou síní vyšli ven do studené Vstupní haly. Zastavil se u paty mramorového schodiště a s vážnou tváří se na ni otočil. "Tak co jsi mi chtěl říct?" zeptala se a její hlas se rozléhal celou místností velkou jako katedrála. Lucius se zhluboka nadechl a potom tiše promluvil: "Chtěl bych se ti omluvit za to, jak se Narcisa chovala, je tak trochu…no…posedlá od té doby, co…" zarazil se, jako by toho tolik vůbec nechtěl říct. "Neomlouvej se, na tom nesejde," zarazila ho s letmým úsměvem. "Jen mně trochu překvapuje, že jsi poslední dobou pořád se mnou, přitom chodíš s ní -" "Já s ní nechodím," přerušil ji hlasitě a ozvěnou se to ozvalo ještě několikrát. "Tak, proč -" "Narcisa je totiž moje snoubenka," vyhrkl, jako by to chtěl mít co nejdříve za sebou. "Cože?" Sandra na něj zírala s vytřeštěnýma očima a vstřebávala to, co se právě dozvěděla. "Malfoyovi a Blackovi jsou jedny z nejstarších čistokrevných rodin v Anglii a rodiče, jak moji tak Narcisy, si nejspíš chtěli zaručit, že tuto neposkvrněnou linii neporušíme. Zasnoubili nás už asi ve čtyřech letech," dokončil a hlasitě vzdychl. S jakýmsi nevysvětlitelným zájmem si prohlížel tkaničky u svých bot a nejspíš vyčkával na Sandřinu reakci. Tak tohle bylo za jeden den na Sandru moc. Věděla, že se tento odporný zvyk se zásnubami malých dětí v některých rodinách stále dodržuje, nedokázala si to však zas tak dobře představit, ale teď… Vůbec netušila, co by na tohle měla říct. "Ale," promluvila chraplavě a Lucius k ní zvedl oči. "To nemůžeš nějak porušit nebo zrušit?" "Ne, nemůžu, jedině za cenu toho, že zemřu. Jsme totiž s Narcisou zavázáni neporušitelným slibem," vysvětlil zkroušeně. Sandře ho bylo v tu chvíli tak líto, že měla silné nutkání ho obejmout. Vypadalo to však, že on má podobnou potřebu. Pomalu se k ní naklonil, a když už měl své rty vzdálené od těch jejích jen několik málo milimetrů, hlasitě bouchly dveře a z Velké síně se začali ven hrnout studenti. Oba od sebe odskočili a Lucius se bez jediného slova vydal postranní chodbou ke sklepení. "Co ti chtěl?" vyzvídala Lily, která se k ní okamžitě připojila. "Ale, nic moc, chtěl jen vědět, jestli jsem si to dneska užila v Prasinkách," zamumlala Sandra nepřítomně a zvolna začala stoupat po mramorovém schodišti vzhůru. "To se tě chtěl zeptat jen na tohle?" "Jo." Lily neušlo, jak se tváří a byla si téměř jistá, že jí Sandra lže. Přešla to však mlčením, protože věděla, že když si chce Sandra něco uchovat v tajnosti, nikdo to z ní nedostane. "A co, jak jste si to s Jamesem užili v Prasinkách?" zeptala se Sandra a podařilo se jí nasadit trochu spokojenější výraz. Lily zrudla. "No tak povídej," vyzvala ji Sandra, když si všimla, že její tvář nabyla barvu vařeného raka. Celou zbývající dobu, co se nechaly unášet davem do Nebelvírské věže, Lily barvitě a s nadšením líčila, jak její první oficiální rande s Jamesem Potterem probíhalo. --------------------- "Co si myslíte, že Malfoy Sandře chtěl?" vyptával se James svých společníků, když se zvedali od stolu a mířili ven ze síně. "To nevím, ale nelíbí se mi to," připustil Remus a zatvářil se rozmrzele. "Co si o tom myslíš ty, Siriusi?" "Řekl bych, že vidět Sandru v Malfoyově společnosti rozhodně nevěstí nic dobrého, ale každopádně si myslím, že se Sandra o sebe dokáže postarat." "Jo to máš asi pravdu, ale stejně bych si s ní měl promluvit," řekl James a tvářil se ustaraně. Ve společenské místnosti se všichni Pobertové, pod vedením Jamese, okamžitě připojili k Sandře a Lily sedící u krbu. Jamesovi očividně zrzka beleskurychle vyhnala nápad - domluvit Sandře - z hlavy. "Jamesi neblázni," okřikla Lily Pottera, když se uvelebil u ní na klíně. Neříkala to však podrážděně, či naštvaně. Jen se spokojeně smála a vypadalo to, že ho vyhání jen proto, že je pro její hubené nožky opravdu těžký. James nakonec neochotně vstal a posadil se těsně vedle své vyvolené, která se tomu jen pousmála a dokonce strpěla i to, že si opřel hlavu o její rameno. Sandra to všechno pozorovala s širokým úsměvem a občas mrkla na Remuse, který opětoval její potěšený pohled. První se rozloučil Sirius, který prohlásil, že už je unavený a půjde si lehnout. Hned vzápětí za ním se do chlapeckých ložnic odebral Remus. Vystoupil do ložnice a bez nejmenšího překvapení mu padl pohled na Siriuse, který ležel na posteli s rukama za hlavou a zíral do stropu. Remus zamířil ke své vlastní posteli, na kterou se unaveně svalil. "Měl bys jí něco říct," prohodil Remus směrem k ležícímu kamarádovi. "Cože?" Sirius zmateně zvedl hlavu a rozhlédl se, jako by si právě všiml, že je Remus vůbec v místnosti. "Říkám, že by sis měl s ní promluvit," zopakoval Remus nevzrušeně a vytáhl zpod polštáře nějakou knihu, aby skryl svůj potutelný úsměv. "Vůbec nevím, o kom mluvíš." "Ale Siriusi, i slepý by si všiml, jak po ní koukáš a jak jsi nešťastný, když jí vidíš s nějakým jiným klukem," odvětil Remus. "To není pravda, je to jen kamarádka a já ji tak beru," namítl Sirius rádoby klidně, ale už si zpět nelehl. Zůstal sedět rovně jako svíčka a prohlížel si svoje prsty. "Já vím, ale ty bys něco víc." "To se mýlíš." "Tichošlápku, měl jsem možnost tě pozorovat, když jsem s ní sám chodil," řekl Remus a vykoukl zpoza knížky. "Nejdřív jsem si myslel, že sis jí prostě jen vyhlídl jako další oběť a že to nemyslíš vážně, ale když jsi potom přestal se svou ,casanovskou' dráhou, napadlo mě, jestli ses do ní vážně nezamiloval." Sirius neodpověděl, což byl podle Remuse jasný důkaz, že je jeho domněnka pravdivá. "Ale zaráží mě," pokračoval Remus, " proč jsi ještě nic neudělal. Vždyť jsi nejlepší kamarád jejího bratrance, znáte se spoustu let, mimo to jsi největší idol školy, tak v čem je problém?" "Právě v tomhle," zamumlal téměř neslyšně. "Cože?" "Právě v tomhle je problém, ona mě zná jako nefoukaného floutka, který měl už tolik holek, že by je na prstech nespočítal, který je věčně nad věcí a nic ho netrápí." "No a?" Remus si připadal jako terapeut. "Jak no a? To je snad dostatečný důvod, nemyslíš?" "Ne nemyslím." Siriuse už Remusovi skromné odpovědi začínaly štvát. "Remusi ona mě nechce, bere mě jako nejlepšího kamaráda svého bratrance a tím to hasne," vyjel rozhořčeně. "Ale co to meleš, prostě ji musíš donutit, aby tě začala brát vážně, to je vše," domlouval mu Remus a jen s velikými obtížemi se nezačal smát. Bylo to tak absurdní. On, který měl v životě všehovšudy dvě nebo tři dívky tady radí s láskou člověku, který by strčil do kapsy i leckterou sexbombu. "A jak se tak asi dělá, pane chytrý?" "Jednoduše, musíš ji donutit, aby si tě všimla. Takže ty se pěkně sebereš, přestaneš si hrát na umírajícího filmového hrdinu a najdeš si nějakou holku," poručil mu Remus. "Ale já žádnou nechci," bránil se rozzlobeně "Kromě té jedné," dodal tiše. "No právě, takže si najdeš -" "A tím na sebe jako upozorním, jo?" ožil Sirius novou vlnou vzteku na usmívajícího se Náměsíčníka. "No jasně, začne žárlit, to tě nenapadlo?" "Ne," odpověděl Sirius suše. "Můžeš mi říct, proč by na mě žárlila, když ke mně nic ne -" "Protože to dělala, dokud nezačala chodit se mnou," skočil mu do řeči Remus. "Co?" "Ty sis nevšiml, jak se tvářila, když se po tobě válela třeba Marghareta?" "Ne, to teda nevšiml." "Co to tu máte za debatu?" Do místnosti právě vtrhl James se šťastným úsměvem na tváři. Remus se na Siriuse jen výmluvně podíval a se slovy ale nic, zamířil do koupelny.