Sakra, proč já jsem se nechal přemluvit, abych šel na nějakou mudlovskou zábavu? Jistě, dlouho jsem nikde nebyl, ale koho to nakonec zajímá. No, zřejmě někoho jo. Třeba mé přátele. I když – jsou to vlastně přátelé? Známe se už od školy, dost jsme toho spolu zažili – pořád spolu, v dobrém i zlém… Gregory Goyle a Vincent Crabbe … Dva hromotluci, kteří mi vždycky byli po ruce a většinou taky slízli všechny naše průšvihy. Kdo by si taky troufal na mě? Jo, jistě Brumbál, ale jinak asi nikdo. Můj otec je totiž pojem – vlastně byl. Teď už několik let hnije v Azkabanu. A popravdě je mi to celkem jedno, vždyť nebýt jeho, plno problémů se mi vyhnulo. A zpátky k těm dvěma – nevím, co oni dva tu chtěli dělat. Jistě jedna věc by se našla – jaksi našli zalíbení v alkoholu a to v jakémkoliv druhu a také v jakémkoliv množství (což byl jeden důvod, proč s nimi nerad někam chodím – opijí se pod obraz, a pak je tahat domů…). Holky je sice vždycky zajímaly, ale ony se nějak nikdy nezajímaly o ně. Možná se s tím už tak nějak vnitřně srovnali, možná ne – to už je jejich věc. Ale jak se říká „na každého někde někdo čeká“ – takže se nespíš dočkají i oni dva. Pak je tu Blaise Zabini. To je kus chlapa – teda trochu jinak než je to v případě Gregoryho a Goyla. Ženský na něj celkem letí, ale on si jich nevšímá. Nikdo by to od něj asi nečekal, ale je na kluky. Takže i když se o něj pár pěkných holek pokoušelo, měly smůlu. Je sice pravda, že se ještě v Bradavicích snažil svou orientaci skrýt, ale jen co jsme opustili bradavické zdi, ukázal svou pravou tvář. Hodně lidí se od něj odvrátilo, nedokázali nebo nechtěli ho pochopit… Pro mě samotného to byl zprvu trochu šok. Ale nakonec je to jen jeho život a každý by ho měl žít tak, aby si užil každou vteřinu z něj a nikdy ničeho nemusel litovat. A on dokázal přijmout fakt, že jím někteří lidé opovrhují, odmítají se s ním dál stýkat, nenávidí ho možná se ho i trochu bojí. A pak je tu s námi jediná dívka, vlastně teď už je žena. Jediná, která s námi přečkala celou tu dobu ve škole i po ní. A že ne vždy to byla doba jednoduchá. Pansy Parkinsová. Jeden čas jsem si dokonce myslel, že bych ji mohl milovat a později se s ní oženit a založit s ní rodinu. Ale to bylo hodně naivní. Sice jsme spolu nějako dobu chodili, i když chodili – to se tak snad ani nedá nazvat – spíš jsme se jen tak stýkali, abychom oba dva nakonec museli uznat, že to není ono, že mezi námi rozhodně není žádná ta pověstná chemie. A navíc, Pansy se mi jednou svěřila, že někoho tajně miluje… Někoho, koho nikdy nebude moci mít… Někoho, kdo miluje už tak dlouho jinou… Někoho, o kom se jí denně zdá… Někoho…Někoho jako je Harry Potter. Ano Pansy je odjakživa zamilovaná do Harryho. O nikoho jiného nestojí, přestože nabídek má plno. Nikdy nikoho nebude moci milovat, jako chlapce-který-přežil… A nakonec jsem tu já. Syn Smrtijeda a jeho krásné něžné manželky. Kouzelník s „čistou“ krví, který by si měl jednou najít ženu jemu rovnou. Ale co z toho, když o mě, s mou pověstí by stála jen málokterá. Nikdy jsem nemiloval natolik, abych jakoukoliv z těch dívek chtěl pojmout za manželku. Strávit s ní zbytek života, být s ní v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě (ta snad nikdy nepřijde – vím, je to trochu povrchní, ale co byste také ode mě čekali, když jsem byl vychováván v přepychu…)… Ne, takovou jsem doposud nepotkal. Ale na hledání mám ještě dost času, je mi třiadvacet, a tak proč si neužívat mládí a nebavit se? I teď opravdu nechápu, proč jsem se nechal přemluvit, abych navštívil nějaký mudlovský podnik v dost pochybné čtvrti. Prý je v okolí vyhlášený a chodí se sem bavit mladí… Tak uvidíme, třeba mě to tu příjemně překvapí… Draco si na baru objedná pití a pozoruje dění okolo. „Tak co, Draco, líbí se ti tu aspoň trochu?“ vyzvídá příchozivší Pansy. „Ale jo, není to tu tak špatný…“ snaží se být příjemný. Není to tu špatný? Je to tady přímo příšerný. Všude plno lidí, člověk se pomalu nemůže hnout z místa. Každou chvíli mu někdo dupe na nohy, pořád se na něj někdo lepí, na pití se tu čeká snad hodinu, ale jinak je to tu fakt super! „Vidíš, já ti říkala, že i mudlové se občas dokáží docela obstojně bavit!“ No, co jí na tohle říct? Radši nic. Nebudu jí přece kazit její večer. Pansy má dneska narozeniny, a tak se rozhodla, že nás musí někam vytáhnout. Bohužel pro mě se rozhodla právě pro tohle „doupě neřesti“, jak to ona nazvala. Ne, že bych pro tu neřest nebyl, ale koho si tu vybrat? Většina z přítomných budou určitě mudlové. A ať mě válka s Voldemortem, a čas po ní, změnila jakkoliv – takhle bych se nesnížil. Přece jenom ve mně pořád dřímá Malfoy… Takže pokud bych hodně slevil, musela by to být aspoň poloviční čarodějka… „Nazdar Malfoyi, tebe bych opravdu nečekal v klubu plném mudlů…“ A sakra… A to jsem si myslel, že už hůř být nemůže…Mýlil jsem se, může. „Pottere…“ „Koukám, že ses moc nezměnil. Výřečnost ti nikdy nebyla blízká. Snad jen, když jsi měl chuť někoho urážet – to se ti slova hledala snadno…“ Klid, Draco, to chce klid. Snaží se tě vyprovokovat. Ostatně tak to dělal vždycky. Kdykoliv jste se potkali ve škole, snažil se Potter mít navrch. Ale dneska to musíš být ty. „Nemyslím si, že bys mě znal natolik dobře, abys mě mohl soudit,“ řekl Draco klidně a podíval se Harrymu do očí. Harry se na Draca zkoumavě zahleděl. Teda Malfoyi, překvapuješ mě, jak se dokážeš ovládat. Asi máš pravdu, neznám tě. Pamatuji si tě ze školy, tam jsi byl přímo nesnesitelný a to ve všech směrech. Arogantní nafoukaný frajírek, kterej má tatíka na ministerstvu, tak si může dovolit téměř všechno a kdyby něco otec to za něj zase vyžehlí. Můžeš se za něj kdykoliv schovat. To je něco, já jsem nikdy nepoznal, co jsem tobě a všem ostatním tolik záviděl – otce (a vlastně i matku). Prostě někoho, na koho se můžu kdykoliv obrátit, kdo mi vždycky pomůže, poradí. Kdo se dokáže vcítit do mé situace. Kdo mě, když bude potřeba podrží a třeba i pohladí a řekne, „vše zase bude dobré“. Bohužel, nikoho takového jsem já nikdy neměl… Vždycky jsem se se vším musel poprat sám. Jistě, přátele jsem si ve škole našel, ale rodiče jsem nikdy nepřestal postrádat a chybí mi stále, dokonce víc než bych ochoten komukoliv kdy přiznat… „Tak co, Pottere, teď zase došla slova tobě?“ zeptal se na oplátku kousavě Draco. „Velmi vtipné,“ podotkne Harry a přemýšlí o tom, jak by mohl tenhle pitomý rozhovor co nejrychleji ukončit. „Zvláštní, ale nesměju se,“ řekne ironicky Blonďák a objedná si další pití. „Co slavíš?“ „Proč máš ten pocit, že něco slavím?“ „No, protože jak jsem si všimnul, liješ do sebe jednu skleničku za druhou…“ odpoví popravdě Harry. Tak ty sis všimnul. Díky bohu, že si mě nevšímáš moc často, to bys za chvilku mohl vědět jaké nosím prádlo, co používám za deodorant, jestli na holení radši používám pěnu nebo gel… Jsi dneska nějakej divnej Pottere a já nevím proč?! A z toho začínám být vážně nervózní… „Tak slavíš nebo ne?“ ptá se znovu Harry. „Jak se to vezme – pozvala mě sem Pansy a tá má narozeniny, tak asi slavím,“ řekne Draco nepřesvědčivě. „Takže jsi tu ze stejného důvodu jako já – nechceš sedět doma na zadku a navíc sám…“ „Hele, Pottere, brzdi, kdo ti řekl, že bych tam byl sám?“ vyjede na Harryho Draco. „No, jistě Pan dokonalý a obletovaný…“ Draco se zamračí, ale než stihne něco říct, promluví zase Harry. „Tak promiň, já to tak nemyslel,“ omlouvá se a ještě dodá, „nedáme si spolu panáka?“ Tím Draca trochu překvapí, ale on i přesto souhlasí. „Ok a co si dáš?“ „To je jedno.“ „Tak třeba vodku?“ Tiché kývnutí. „Dvakrát čistou!“ objedná Harry. „Na co si chceš připít, Pottere?“ „No, já nevím – co na samotu?“ „Jo, to by šlo. Tak na samotu!“ řekne Draco. „Na samotu!“ zopakuje po něm Harry. Po dalších pár sklenkách „na samotu“ začaly pomalu padat zábrany na obou stranách… „A co to, že tu sedíš se mnou a nebavíš se svými přáteli?“ zajímá se Draco. „Nechci překážet…“ „Copak, já myslel, že paříš s tou zrzkou Weasleyovou? Aspoň na škole to tak bylo, co si pamatuju.“ „Jo, to bývalo – teď paří s Nevillem…“ „S Longbottomem? Já věděl, že nikdy neměla dobrej vkus…“ rýpne si Draco a podívá se na Harryho co on na to. „Hele, teď se pouštíš na tenkej led – dávej si pozor na to, co říkáš.“ „Nezblázni se – já myslel Longbottoma a taky toho před tebou… Tebe jsem tam nepočítal…“ Harry se na Draca tázavě zadíval. „Ale nic za tím jako, Pottere, nehledej, jasný!?“ snažil se zamluvit předchozí počínání Draco. „Jistě, já nic nehledám – ono se to totiž nabízí samo…“ začal provokovat Harry Draca. Ten na jeho hru nakonec přece jen přistoupil. Tak ty si chceš hrát, Pottere? Vlastně proč ne? Trocha zábavy mi neuškodí… „Když myslíš,“ řekl Draco a zadíval se Harrymu hluboko do očí, „nevíš, proč jsme vždycky byli nepřátelé, když to mohlo být přesně naopak?“ zeptal se trochu řečnickou otázkou Draco. „Nevím, ale možná by se s tím dalo něco dělat,“ odpověděl mu koketně Harry. „A co?“ „Neříkej, že nevíš?“ přimhouřil oči Harry a zadíval se na svého bývalého školního rivala. „Pottere, ty mě překvapuješ! Já myslel, že seš na holky…“ „A proč myslíš, že ztroskotaly všechny mé vztahy s nima… Co Draco?“ To bylo poprvé, kdy Harry Draca oslovil jménem, ten se lehce ošil. Bylo zvláštní slyšet své jméno zrovna z jeho úst. „Takže ty jsi na…“ Draco váhal, zda má větu dokončit. „Jo, jsem na kluky,“ potvrdil mu jeho myšlenku Harry v zápětí. „A co ty, Draco? Jak je to u tebe?“ „Popravdě?“ „Jak jinak!?“ „No, už od šestého ročníku jsem si jistý, že to s holkama není ono…“ řekne jednoduše Draco. „A už jsi to někdy zkoušel s klukem?“ začal se zajímat Harry. „Myslíš jako sex a tak? Nějaké nesmělé začátky mám za sebou, ale nic závratnýho to nebylo,“ přiznal se Blonďák. „A čím myslíš, že to bylo? Místem nebo partnerem?“ „Nejspíš obojím. Víš, nikdy jsem necítil takové to prvotní jiskření, vzrušení jen z toho, že cítíš vůni druhého, že slyšíš jeho dech – to tam nějak chybělo, a pak už to nemělo cenu…“ „Tak to můžeme vyzkoušet,“ řekne Harry, nakloní se k Dracovi a do pošeptá mu do ucha. „Co když ti povím, že to, aby tě sem Pansy pozvala byl můj nápad? Chtěl jsem tě vidět. Chtěl jsem tě mít takhle blízko, jako jsi teď. Chtěl jsem vědět, jestli se cítíš stejně v mé přítomnosti jako já ve tvé…“ Jakmile se Harry k Dracovi naklonil, ucítil Blonďák, jak se mu kolem páteře rozebíhá vzrušení z Harryho blízkosti. Tohle bylo přesně ono. To takovou dobu hledal. To Harry ho tolik přitahoval. Celou dobu. Věděl to, ale nikdy by se mu k tomu nepřiznal. Až dneska… „Harry…“ zašeptal tiše Draco a jeho vzdech ho prozradil. „Barmane, zaplatím,“ rozhodl se ve vteřině Harry. Během chvilky bylo vše vyřízeno. Harry chytl Draca kolem ramen a v tu chvíli se přemístili do jednoho z londýnských bytů. „Kde to jsme?“ zeptal se lehce podezíravě Draco. „U mě doma,“ odpověděl mu Harry, „klidně si tu udělej pohodlí. Jdu do sprchy, tak doufám, že až se vrátím nenajdu byt prázdný…“ Draco se pousmál. Harry Potter mě chce. Ten samý Potter, kterého všichni bezmezně obdivují, tak ten je na kluky a vybral si zrovna mě – svého největšího nepřítele. Jaká to náhoda. Ale musím uznat, že si asi nežije špatně… Ale co, mě přece teď víc zajímá ON! Harry se vrátil ze sprchy polonahý. Dracovi to téměř vyrazilo dech, když Harryho spatřil. Vypadal naprosto neodolatelně. Z vlasů mu ještě kapala voda a ručník, který měl uvázaný kolem pasu spíše více odhaloval než skrýval… „Copak, už zase mlčíš?“ rýpnul si Harry. „Já jen, že jsem tě nikdy neviděl takhle… polonahého… a tak sexy… no, možná jsem si toho jen nevšiml nebo si to nechtěl připustit…“ Harry přistoupil až těsně k Dracovi. Pustil ručník, který se v tu chvíli svezl Dracovi k nohám. Tak rád by se teď podíval dolů, ale byl si vědom toho, že by to nebylo vhodné. A proto i nadále se vpíjel svým pohledem do zelených smaragdů před sebou. Ucítil, jak Harry bere jeho obličej do svých dlaní, jak ho něžně líbá na oční víčka, na nos, tváře, rty. Jak nesměle objíždí svým jazykem tvar jeho úst, a pak jemně vklouzává dovnitř. V tu chvíli se už Draco neudržel a začal Harrymu jeho polibky oplácet. Ucítil, jak mu Harry pomalu rozepíná košili, poté pásek a celé kalhoty. Zůstaly mu jen jeho obepínající boxerky, které ho prozrazovaly… Harry přeruší polibek. Vezme Draca za ruku a odvádí ho do vedlejšího pokoje. Během vteřiny ho zbaví i posledního kousku oblečení a pokládá ho na postel. Draco tiše vzdychne. Nedokázal si nikdy představit, že by ho mohlo cokoliv takhle dráždit a vzrušovat… Harry zkušeně laská Draca až na samou hranici slasti. „Harry, prosím,... miluj se se mnou,“ zaprosí Draco. Tmavovlasého muže nemusí dvakrát pobízet. Sáhne na noční stolek pro gel. Rozetře ho mezi prsty a zkusmo zasune jeden Dracovi do zadečku. Ten jen slastně vydechne. To Harrymu dodá odvahu a přidá další prst. Draco opět jen zavrní. Ještě třetí, a pak se Harry neubrání a opatrně do něj s jemným tlakem proniká. „Draco?“ Odpovědí je mu mlčení. „Draco! Jsi v pohodě?“ zeptá se znovu a políbí ho na hořící líce. „Jsem,“ zašeptá téměř neslyšně. „Pokračuj, prosím.“ Harry přitlačil a vstoupil do něj. Chvilku počkal a užíval si ten pocit, pocit, že vlastní Draca Malfoye. Poté se instinktivně pomalu začal pohybovat. Draco mu svými boky vycházel vstříc. Cítil zvláštní bolest a naprostou extázi. Jejich pohyby nabývaly na rychlosti, jak se oba dva blížili vrcholu. Draco přivřel oči a v tu chvíli začal stoupat do výšin orgasmu. Když je zase plně otevřel, uviděl těžce oddechujícího Harryho, který se svalil na postel vedle něj. „Tak tohle bylo prostě…“ Harry nabíral dech, aby větu dokončil, když to za něj udělal Draco. „Úžasné, dokonalé a … dechberoucí!!“ řekl se širokým úsměvem Draco. Harry jen přikývl. „Draco?“ „Hm.“ „Myslíš, že bys zůstal do rána? Chtěl bych se probudit vedle tebe.“ Draco se šťastně usmál. Ani nedoufal, že se dnešní večer tolik vydaří… A/N: Za beta-reading, její postřehy, připomínky a dobré nápady patří obrovské díky Viviane! Jsi prostě úžasná ;oD