„Dobrý večer, profesore. Můžu dál?“ Je polovina dubna. Harry se v pohodě chystá na poslední úkol Turnaje, Barty Skrk (respektive to, co z něho po polibku Mozkomora zbylo) je zavřený v Azkabanu, stejně jako Peter Pettigrew, Smrtijedi o sobě už skoro dva měsíce nedali vědět. Klid, řeklo by se. Jenže já už se týden noc co noc budím s noční můrou, kterou nejsem schopná rozšifrovat. Něco je špatně. Něco je úplně katastrofálně a fatálně špatně, ovšem nedokážu přijít na to, co to je. Něco mi muselo uniknout. Náznak, indicie. Měla bych vědět, co se stane. V hloubi podvědomí to vím, ale nedaří se mi to definovat. Už je to hodně dlouho, když jsem podobné pocity zažila poprvé. Utkvělou představu, že rozluštění problému, na který se snažíme přijít už několik týdnů, mám přímo před očima. Jen se správně podívat. Tehdy jsem si myslela, že jsem se zbláznila. Snažila jsem se logicky analyzovat známá fakta a potlačovat iracionální nutkání, že všechno je jinak. Od té doby uběhlo spoustu let a já se naučila svému podvědomí naslouchat. V naprosté většině případů má pravdu a snaží se mě vést správnou cestou. Tentokrát je to ovšem obzvlášť šílené. Ve snech vidím Voldemorta a Harryho – někdy společně, jak bojují, jindy každého samostatně. Po probuzení si nepamatuji téměř žádné podrobnosti. Jen ten divný pocit. Důrazně jsme Harryho varovali, ať ani nevystrčí nos ze školy, nicméně je otázka, jak dlouho bude poslouchat. Když jsem včera Siriuse svojí noční můrou probudila během noci už potřetí, divila jsem se, jak příjemný a vlídný dokázal být. Já bych sama sebe nejradši zabila. Ve dne jsem zkoušela meditace, ovšem bez valného úspěchu. Nakonec i Sirius uznal, že bych si měla promluvit se Snapem. Tomuto kroku se celý týden usilovně bránil. Je fakt, že tentokrát jsem tenhle jeho přístup podnítila sama. Po prvním snu jsem ještě ne při plném vědomí prohlásila, že mi s tím může pomoct jenom Severus. Dokonce jsem prý použila křestní jméno, ačkoli ho tak nikdy neoslovuju. Siriuse se to samozřejmě dotklo. Takže jsme týden strávili debatami, hypnózami, hypotézami a různými podivnými pokusy, jak přesvědčit můj mozek ke spolupráci – ovšem nepostoupili jsme ani o píď. A já jsem cítila, že nebezpečí se blíží. Už nezbývá mnoho času. Teď tedy usedám do křesla v pracovně profesora Snapea a doufám, že on dokáže vnést světlo do mých temných snů. „Co se děje, Dano?“ „Já... mám zlé tušení. Něco se chystá. Mám pocit, že bych to měla vědět, ale... Možná jsem někde něco zaslechla nebo uviděla... něco, čemu jsem tehdy nepřikládala význam. Nemůžu si vzpomenout. Ale cítím, že Voldemort... omlouvám se, že on něco chystá. Možná v souvislosti s posledním úkolem Turnaje, nevím. Je to všechno zmatené. Mám noční můry. Něco mi uniká...“ Snape poslouchal moje blábolení s nečekanou trpělivostí. V tváři obvyklý nečitelný výraz, soustředěný pohled, jen ruka hrající si s brkem prozrazuje, že taky není úplně klidný. „A jak bych Vám mohl pomoci?“ „No... pokud je to opravdu něco v mém podvědomí... já na to sama nepřijdu, to už jsem zkoušela několik dní. Ani si nemyslím, že bych to potlačovala záměrně, spíš je to jen nějaká zasunutá vzpomínka. Třeba pátrám špatným směrem, nemůžu se pořádně soustředit. Ale jsem si poměrně jistá, že mám v hlavě odpověď, řešení.“ Snape už asi začínal tušit, ale zdálo se mu to příliš šílené. „Vy chcete...“ nedokončil větu. „Slyšela jsem, že jste výborný Nitrozpytec. Zkoušela jsem už i hypnózu a meditace, nic nepomáhá. Sama to nejspíš nerozlousknu, to se mi dřív rozskočí hlava. Takže mě napadl Nitrozpyt.“ „Jste si opravdu jistá? Pustíte mě k Vašim myšlenkám?“ „Věřím Vám.“ Snape se pořád tvářil, že on sám tomu moc nevěří a možná přemýšlel, jestli jsem se nezbláznila. Zároveň jsem ale věděla, že jsem ho potěšila. A to hodně. V podstatě proto jsem se v odpovědi omezila na tu jednu větu. Byla to pravda, věřila jsem mu. Taky ale byla pravda, že to byla v podstatě poslední možnost, jak tu záhadu rozlousknout. A do třetice byla pravda, že jsem se spoléhala na to, že dokážu nevhodné a nepotřebné myšlenky před jeho pátráním uchránit. To „něco“, které jsem nebyla schopna sama identifikovat, muselo pocházet z relativně nedávné doby, muselo to mít spojitost s kouzelnickým světem. Nemusím mu dávat všanc celou svoji minulost. Samozřejmě, byl tu problém se Siriusem. Z téhle části asi nebude Snape zrovna nadšený, ale s tím nic nenadělám, Sirius tvořil důležitou část mého života v posledním roce. „Takže můžeme začít? Opravdu na tom trváte?“ „Ano. Pusťte se do toho, prosím.“ Snape uchopil hůlku, namířil ji na mě a pronesl to osudové slovo: „Legilimens!“ Střílím na šíleného Inda, který se pokoušel zapíchnout George, Ind padá mrtvý k zemi. Hovořím s kentaurem Banem o změnách osudu, Bane mi podává luk a šípy. Popíjím se Snapem víno a plánujeme dohled nad Moodym-Skrkem. Krčím se v azkabanské cele u Bellatrix a kolem proplouvá Mozkomor. Válím se v trávě a Tichošlápek se mě snaží dostat na lopatky. Pomáhám Hermioně s přípravami na ples a bavíme se o nadcházejícím boji. Vrhám se do střely určené pro Honzu a schytávám přímý zásah do hrudi. Ležím v posteli a Jirka mě sešívá úhlednými stehy obrovskou ránu na břiše. Klečím před hrobem Hawkeyho a brečím jako želva. STOP!!! Tohle sem přece nepatří. Stojíme na chodbě s Moodym a žádám ho, jestli bych se mohla napít z jeho placatky. Přicházím poprvé do bradavic a Snape mě pouští k Dumbledorovi. Sirius zahání Bubáka a bere mě do náručí. Domlouvám Ronovi, aby se usmířil s Harrym. Pálím asi desátou kulku na toho hajzla, co právě zabil Mata. Zajal mě Antal a jeho chlapi se mě právě pokouší znásilnit. NE! TO NE!! Harry mi ukazuje Pobertův plánek. Říkám Siriusovi, že ho miluju a on od nás odhání hejno Mozkomorů. Potkávám Moodyho s Dumbledorem a bavíme se o poháru pro vítěze Turnaje. Držím v náručí Michela a bezbranně se dívám, jak umírá. STOP!!! Moje tělo reaguje v podstatě automaticky. Napřahuji pravou ruku před obličej a přerušuji spojení. Pohár. Moody. Pohár, který dostane vítěz. Pohár, který uchopí vítěz při posledním úkolu. Moody, který po domluvě s Dumbledorem pohár u sebe schová. Pohár. Moody, který se při předchozích úkolech snažil Harrymu pomáhat. Pohár pro vítěze. Moody-Smrtijed. Moody odnášející pohár. Jsem ze zážitku z Nitrozpytem poněkud otřesená a moje myšlenky bloudí v kruhu, ale vím, že jsem našla hledanou stopu. Dokázali jsme to! Skutečně to pomohlo. Teprve pozvolna si uvědomuju, co dalšího mi uniklo. To jsem si fakt bláhově myslela, že dokážu své myšlenky udržet a kontrolovat... Teprve po několika minutách (desítkách minut??? nevím) se plně probouzím a jsem schopná vnímám okolí. Naproti mně sedí v křesle Nitrozpytec. V ruce stále drží napřaženou hůlku a taky nevypadá příliš při vědomí. Dokážu vstát? Musím. „Jste... jste v pořádku?“ Žádná reakce. Vstávám a dotýkám se Snapea. „Severusi? Slyšíte mě?“ Trhl sebou, jako bych ho právě probudila. Jeho pohled zmateně bloudí po místnosti. „Profesore! Podívejte se na mě!“ Snape ke mně obrací oči. Jeho obličej tentokrát není bez výrazu. Ne, vůbec ne. Naopak se na něm promítá celá směs emocí, které všechny nejsem schopna rozšifrovat. Úleva? Zděšení? Obdiv? Zvědavost? Lítost? Odhodlání? „Dano? Jak... jak se cítíte?“ „Asi bych si to nemusela zopakovat, ale přežila jsem už i horší věci. Máme odpověď!“ „Vy... já... netušil jsem, co všechno jste musela...“ „Tak na to radši zase rychle zapomeňte.“ Znovu si hledíme do očí. Ne, už to není nitrozpyt, ale přesto si čteme myšlenky, dokážeme komunikovat beze slov. Respekt k tomu druhému. Vědomí, že jsme si rovni a potřebujeme se. Sounáležitost. Hřejivé vědomí, že jsme zase postoupili v boji proti temnu o kousek dál. „Půjdeme si prohlédnout ten pohár?“ navrhuji po nějaké době. „Měla byste si odpočinout. Byl to pro Vás náročný zážitek.“ „Zato Vy jste jistě čilý a odpočatý...“ neodpustím si trochu ironie. „Ne, profesore. Spolu jsme to začali a spolu to dokončíme.“ „Dobrá, tak pojďte.“ Snape mě vede do kabinetu, který by za normálních okolností obýval profesor Obrany proti černé magii. Nyní je kabinet opuštěný, důkladně zabezpečený, pokud dokážu posoudit, a uvnitř se mimo jiné nachází pohár. Pohár pro vítěze Turnaje tří kouzelnických škol. Při tomhle zkoumání asi nebudu příliš platná, toho jsem si vědoma. Usedám do křesla a tiše sleduju, jak Snape podrobuje pohár stále složitějším odhalovacím a detekčním kouzlům. „Tak co?“ nadhodím skoro po hodině, když Snape zanechal pošetilého mávání hůlkou a zamyšleně stál nad pohárem. „Měla jste pravdu, to je nepochybné. Někdo, nejspíš tedy Skrk, se pokoušel s pohárem manipulovat. Jsou na něm stopy černé magie. A taky... nejsem si zcela jistý, ale mám pocit... že se ho někdo pokoušel proměnit v Přenašedlo. Všechny ty stopy jsou ale hodně nezřetelné. Kouzla přestala působit, když Skrk dostal Mozkomorův polibek.“ „Takže... teď je pohár bezpečný?“ Snape jen přikývnul. Jasně, dávalo to smysl. Jenže... „V tom případě jsme museli něco přehlédnout. Byla jsem si opravdu jistá, že řešení je v tom poháru. Moje předtuchy, ne že bych z toho měla radost, se téměř vždy plní. Musí tu být ještě nějaké spojení.“ „Doufám, že nechcete pokračovat v Nitrozpytu,“ lehce se vyděsil Snape. „To ne. Byla to tahle vzpomínka s pohárem, to co mi nedalo spát. Jen... já nevím. Nemůžou tam být třeba nějaká kouzla, která teď nejsou patrná a aktivují se až při třetím úkolu?“ Snape mě překvapivě neseřval, jen se zhluboka nadechl a připravil na polopatický výklad: „Ne, takhle kouzla nefungují. Provedl jsem důkladnou kontrolu a použil...“ „Dobře profesore, nemusíte mi to vysvětlovat dopodrobna. Nechtěla jsem zpochybnit Vaše znalosti. Jen prostě... chvilku jsem věřila, že jsme tu záhadu rozluštili. A teď jsme znovu na začátku.“ „Můžu na pohár seslat kouzla, která ho ochrání od dalších zásahů. Kdyby se s ním někdo pokoušel manipulovat, nepodaří se mu to.“ „Děkuju moc.“ Byla jsem Snapeovi za tenhle návrh a celý jeho přístup neskonale vděčná. On, přesvědčený racionalista, bere vážně moje blábolení o předtuchách a tajemném nebezpečí, které nedokážu nijak odůvodnit. Vrátila jsem zpět na Grimmauldovo náměstí. Druhý den jsem ale mířila do Bradavic znovu, tentokrát i se Siriusem. Můj sen se předchozí noc trochu změnil. Viděla jsem Harryho, jak bere do ruky pohár... a vzápětí na něj Voldemort sesílá kletby. Byla jsem stále víc přesvědčená, že ten pohár představuje hrozbu. I když ho Snape zabezpečil, stejně jsem chtěla zkusit ještě další opatření. „Vy chcete, abych schválně prohrál? Abych se nesnažil být v Turnaji první?!? Ale proč, to nedává smysl!“ Jak jsem se obávala, Harry nebyl z našeho návrhu vůbec nadšený. A to jsme se ho se Siriusem snažili přednést co nejdiplomatičtěji to šlo. „Skrk dal Tvoje jméno do Ohnivého poháru. Celou dobu se snažil, abys Turnajem postupoval úspěšně. Zdá se, že chtěl, abys zvítězil. Já nevím proč, ale vůbec se mi to nelíbí. Obávám se, že na vítěze čeká nějaké ošklivé překvapení.“ „Ale Skrk mi přece nepomáhal,“ bránil se Harry. „Ne? Kdo Ti před prvním úkolem řekl, ať využiješ to, co umíš nejlíp? Kdo před druhým úkolem mluvil o branchifloře tak, aby to slyšel Dobby? Vážně jsi na všechno přišel sám, Harry?“ To se do věci vložila Hermiona. Bohužel její příspěvek k diskuzi situaci ještě víc vyhrotil. Dohadovali jsme se skoro hodinu. „Pokud mi neřeknete, proč přesně po mě chcete, abych to vzdal, neudělám to,“ pronesl definitivně Harry. Klid, počítat do deseti... Na jednu stranu jsem samozřejmě Harryho chápala, ale už mně lehce docházela trpělivost. Tak znovu... „Harry, těžko Ti můžeme říct něco přesnějšího, protože to sami nevíme. Radili jsme Ti snad někdy blbě? Nevěříš nám?“ Ach jo, to jsem to dopracovala. Až k citovému vydírání. „To ne, ale...“ vypadal najednou nalomeně. „Je mi jasný, že chceš vyhrát,“ pokračoval v ukecávání Sirius. „Slib nám ale, že budeš opatrný. Třeba do třetího úkolu ještě něco zjistíme a přijdem na to, v čem je problém. Byli bychom ale klidnější, kdybychom věděli, že si budeš dávat pozor. S tím pohárem je nejspíš vážně něco v nepořádku.“ „OK, slibuju, budu dávat pozor. Stačí?“ Hmm, asi bude muset. V den posledního úkolu jsem byla v Bradavicích. Sice mi nebylo moc jasný, co bych tu asi zachránila, na kouzla fakt nestačím. Ale prostě jsem potřebovala být u toho. A nebyla jsem sama, sešel se tu slušný dav, nejenom studenti, ale i lidi z Ministerstva a další, jako třeba... „Malfoy? Co ten tu dělá?“ zavrčel Sirius, když uviděl Luciuse, jak míří na čestnou tribunu, vedle zástupců Ministerstva. „To by mě taky zajímalo. Ale pojď, už to začne.“ Pár minut poté, co Harry vstoupil do labyrintu, mě napadlo, že radši ještě něco ověřím na naší počítačové centrále. Když jsem se vymotala z davu, abych si mohla v klidu zavolat, narazila jsem přímo na Luciuse Malfoye. Tvářil se na můj vkus příliš spokojeně. „Co že se zajímáte o Turnaj, lorde? Čekáte snad nějaké překvapení?“ Malfoy nejdřív přemýšlel, zda mu vůbec stojím za odpověď, ale pak utrousil: „Já? Ne, já překvapení nečekám. Ale Vy budete možná překvapená.“ A odkráčel. Chtěl mě jenom vytočit? Nebo? „Profesore Snape,“ prodrala jsem se k lektvarologovi, který hlídal na jedné straně labyrintu. „Kdo umísťoval pohár do bludiště? Vy sám?“ „Ne. Měl jsem to udělat, ale profesor Kratiknot mi přišel oznámit, že se mnou chce mluvit Dumbledore. Nabídl se, že pohár vezme místo mě.“ „Kratiknot?“ „Ano. Je něco špatně?“ „To ještě nevím... Musím dovnitř.“ „Do bludiště? Tam sama nemůžete.“ „Jdu s ní,“ prohlásil Sirius, který se u nás zčistajasna vynořil. „Zůstaňte tady, profesore. Věřte mi, prosím,“ vychrlila jsem ze sebe, než jsme se Siriusem zapadli do labyrintu. Bohužel jsme nemohli postupovat tak rychle, jak bych si přála. Sirius říkal, že prát se se sfingou není dobrý nápad... Nakonec jsme ale pronikli až do středu labyrintu. Viděli jsme pohár a u něho Harryho a Cedrika Diggoryho. „Ne!“ zařvala jsem. „Nesahejte na něj!“ Poslechl nás jenom Cedrik... Harry se dotkl poháru a zmizel. A pak že jsem paranoidní. „Bylo to přenašedlo! Donese ho k Voldemortovi!“ zanalyzoval pravděpodobně správně situaci Sirius a začal propadat panice. „Můžeš zjistit, kam to přenašedlo míří?“ „Ne, přenašedla nemůžeš stopovat.“ „Co se stalo? To je konec soutěže?“ připojil se k nám Cedrik. „To je úplný konec,“ pronesl sklesle Sirius. „Buďte prosím chvíli ticho. Oba! A Ty mě sleduj, Síri. Pokud Harry skutečně odcestoval k Voldemortovi... co myslíš, budou tam i nějací Smrtijedi?“ „No, to je celkem pravděpodobný. Rád se předvádí. Jeho nejvěrnější určitě.“ „Dana volá Základnu,“ řvala jsem hned do telefonu. „Slyším. Co potřebuješ?“ „Můžeš mi zlokalizovat Bellatrix Lestrangeovou?“ „Jasně, vydrž. Aha, už ji mám. Asi před hodinou se přemístila do Albánie. Je kousek od vesnice Aglaia.“ „Potřebuju co nejpřesnější popis toho místa. Do pěti minut,“ zadala jsem úkol. „Tak a teď se ukaž, jak rychle umíš běžet, Tichošlápku,“ pronesla jsem ke svému příteli a vyrazila z bludiště směr Prasinky a možnost přemístění. Závodit se psem, to jsou nápady. Na hranici bradavických pozemků jsme byli v rekordním čase, ale já téměř bez dechu. A už se ozýval Dave a hlásil: „Louka východně od Aglaiy, asi 100 krát 200 metrů velká, dokola les. Uprostřed louky protéká potok, je tam nějaký pomník a kousek od něj jeden vysoký strom. Bellatrix je pár kroků od toho stromu.“ „Díky. A drž nám palce.“ „Přemístím nás na tu louku?“ zeptal se Sirius, když se přeměnil. „Spíš těsně na hranici lesa. Ať nevpadneme přímo do klubka Smrtijedů.“ „OK. Drž se.“ Obvyklý hnusný pocit z průběhu přemísťování byl tentokrát ještě vylepšen. Na konci jako bychom narazili do nějaké neviditelné stěny a ten náraz nás o pár metrů odmrštil. „Ty šmejdi nastavili protipřemísťovací bariéru,“ zaprskal Sirius, když se zvedal ze země. Moje domněnka byla správná, Smrtijedů tu bylo víc, deset nebo dvanáct. Bílé kápě Smrtijedů byly na pozadí tmavé louky dobře patrné, ale byli od nás vzdáleni asi sto metrů, takže jsem neviděla, jestli tam je i Harry a Voldemort. Zdá se, že sice byli dost chytří, aby nastavili bariéru, ale už si nevšimli, že byla narušena. Ještě o nás nevěděli. Snažili jsme se k nim přiblížit nepozorovaně, ale nezadařilo se. Když jsme byli asi v půlce cesty, jedna z postav si nás všimla. „Postarejte se o toho kluka i to tyhle čmuchaly,“ prohlásil dotyčný ledovým hlasem, mávnutím zrušil bariéru a přemístil se. Smrtijedi byli na okamžik vyvedeni z míry, čehož jsme museli využít. Stihla jsem doběhnout mezi ně dřív, než jakkoli zareagovali. Na zemi tam ležel Harry, naštěstí ještě živý, ale nevypadal, že by byl schopný pohybu. Sirius se mezitím přemístil za kamenný památník uprostřed louky a kryl můj ústup. Vzala jsem Harryho do náruče a běžela jsem k němu, kletby kolem mě už hvízdaly se slušnou frekvencí, ale žádná mě nezasáhla. Sirius vytvořil nějaké složité štítové kouzlo, díky kterému kletby záhadně měnily směr a rozptylovaly se po okolí. „Vezmi Harryho a zmizte do Bradavic!“ „Ale...“ „Pak se pro mě vrátíš. Oba nás najednou nepřemístíš. Já je na chvíli zabavím, neboj.“ Udržovat takhle silný štít nemohl Sirius dlouho zvládnout. Zalehla jsem za pomníkem do vhodné palebné pozice, vytáhla svůj revolver a zahájila souboj po mudlovsku. Když jsem zasáhla první dva Smrtijedy, ostatní pochopili, že je třeba změnit strategii a stáhli se. Siriuse to uklidnilo a spolu s Harrym se přemístil. To nevěděl, že já kráva si vzala jen dva náhradní zásobníky. Naštěstí to nemohli vědět ani moji protivníci. Takže ještě dvanáct ran, pohyblivých Smrtijedů je devět, ten jeden už to asi nerozdýchá. Říkala jsem si, že bych je měla dokázat udržet v bezpečné vzdálenosti. Jak má člověk zautomatizovaný mudlovský způsob boje, prostě mu nedojde, že kouzelníci mají sice určité slabiny, ale taky některé prostředky navíc. Málem jsem na to doplatila. Samozřejmě, proč by se přibližovali pěšky, když se mohli přemístit. Ještě že to není zrovna nehlučná záležitost. Najednou byli všude kolem mě a bylo jasný, že při přímém souboji je otázka času, než mě nějaká kletba trefí. Les byl jen pár desítek metrů, tam budu mít větší šanci. Vystřelila jsem na toho, který mi stál v cestě a vyrazila k okraji lesa. Kletby za mnou svištěly, ale Smrtijedi udělali zásadní chybu, když se snažili běžet a vysílat kletby zároveň, což se dost podepsalo na jejich přesnosti. Když jsem doběhla mezi stromy, věděla jsem, že mám v podstatě vyhráno. Byli za mnou slyšet, ale vzdalovala jsem se. Nebyla jsem si jen jistá, jestli zase nezkusí přemístění, když tušili, kterým směrem se pohybuju. Snažila jsem se postupovat co nejtišeji, jenže to mě zase zpomalovalo. No jasně, došlo mi, když jsem potkala strom s příjemně svěšenými větvemi. Nahoře mě snad hledat nebudou. Během pár vteřin jsem byla vysoko v koruně. Dokonce tak vysoko, že jsem si mohla troufnout zavolat Siriusovi: „Nevracej se hned, je tu moc rušno. Pokud se neozvu do půl hodiny, můžeš to zkusit.“ Doufala jsem, že Smrtijedi pátrání vzdají a radši zmizí. Koneckonců, mohli se obávat, že sem dorazí naše posily. Což sice nejspíš nehrozilo, ale to oni nemohli vědět. Z mého stromu byl pěkný výhled, takže jsem asi po dvaceti minutách pozorovala, jak se znovu shromažďují na louce a debatují. Jen jsem nevěděla přesně, jestli jsou tam všichni, zase tak dobře v noci nevidím. Za pár minut jsem uslyšela pod stromem tiché zakňučení. Opatrně jsem se spustila níž a ověřila si, že je to skutečně Tichošlápek. „Čau psisko,“ seskočila jsem dolů a povalila ho na záda. „To jsou vtipy... Jsi v pořádku?“ „Jasně. Radši vypadneme, co?“ Když jsme se ocitli zpět v Prasinkách, málem jsem sebou švihla o zem a musela jsem se Siriusovi pověsit na krk, abych udržela stabilitu. „Vážně Ti nic není? Nejsi zraněná?“ „Nesnáším přemísťování, zapomněl jsi? Dvakrát takhle krátce po sobě, to fakt nezvládám. Ale už snad dobrý.“ „Tak pojď, na hradě je docela živo.“ „Jak je na tom Harry?“ „Nevím, jen jsem ho hodil na ošetřovnu a zase jsem se vracel. Ale snad bude v pořádku.“ Na hradě opravdu bylo rušno. Podařilo se nám prokličkovat do Dumbledorova kabinetu, ovšem bohužel bylo rušno i tam. „Ale ne,“ jen jsem si povzdychla, když jsem uviděla Popletala. Kromě mého nejoblíbenějšího ministra a Dumbledora tam byl ještě Snape, McGonagallová, Madame Maxime a Karkaroff. „Dano!“ obrátila se na mě hned Minerva. Vypadalo to, že mě vážně ráda vidí. „Co se vlastně stalo? Cedrik Diggory říkal, že pohár byl asi přenašedlo. Kam se Harry dostal?“ zajímal se Dumbledore. „Mezi tlupu Smrtijedů a jejich vrchního velitele.“ „Cože? Viděli jste Voldemorta?“ vložila se do hovoru Madame Maxime. Hmm, nebála se použít jeho jméno. Jenže zrovna teď jsem z takhle přímé otázky žádnou radost neměla. „Jo. Ten šmejd mučil Harryho,“ ozval se naštěstí Sirius, který neměl s pravdomluvností takové problémy jako já. „To je nesmysl. Asi se vám něco zdálo. Vy-víte-kdo je přece poražen.“ Skutečně musím říkat, kdo vypustil z huby tyhle perly? „Už aspoň půl roku se Vás snažíme přesvědčit, že se vrátil,“ upozornila jsem ho unaveně. „Jak vlastně vypadá? Změnil se od minula?“ Mankote, ta Francouzka je ale strašně zvědavá... „Nevím přesně, jak vypadal dřív,“ mlžila jsem. „A jak vypadá teď? No, odpovězte nám, slečno.“ Už jsem říkala, že Popletal je sice blbec, ale občas má nepříjemné záblesky inteligence? Naneštěstí to zase dokázal. „Neviděla jsem mu přímo do tváře.“ „Tak jak víte, že to byl on?“ „A kdo asi? Deset zakuklenců v bílých kápích a jeden další, kterého poslouchají na slovo. Kdo by to asi mohl být?“ „Nemáte ale žádný důkaz,“ prohlásil vítězoslavně Popletal. „Viděl ho Harry, zeptejte se jeho, až se probere,“ zkoušel to ještě Sirius. „Ten ubohý chlapec byl zjevně podroben mučení. Nemůžeme po něm chtít, aby na to vzpomínal. Navíc bude mít nejspíš poruchy paměti.“ Ach jo... Od začátku mi bylo dost jasné, jak to dopadne. Je to tak, Voldemorta jsme ve skutečnosti neviděli. A z Harryho radši udělá blázna, aby všechno důkladně utajil. I Dumbledore usoudil, že toto téma je s ministrem v patách neprůchodné. „Pohár byl tedy opravdu přenašedlo? Kdo ho ale mohl očarovat?“ No jo, tak tohle bylo další téma, které bych před ministrem nerada rozebírala. I moje pravdomluvnost má ovšem své meze. Z tohodle se snad vykecám. „Napadlo mě... no, nabízí se, že to udělal Skrk. Měl k tomu dost příležitostí. Nevím ale, jestli to je možné, takhle nadlouho dopředu.“ Snape se na mě upřeně podíval. Dál jsem tedy pokračovala k němu. „Co myslíte, profesore Snape. Mohl Skrk dokázat pohár ovlivnit a nastavit ho jako přenašedlo, které by reagovalo na Harryho a doneslo ho na určené místo?“ Spoléhala jsem na inteligenci profesora lektvarů. I na jeho schopnosti Nitrozpytu. V mých očích, kterými jsem ho hypnotizovala, si mohl snadno přečíst, jakou odpověď si přeji slyšet. „Teoreticky to určitě možné je. Skrk byl v každém případě velmi schopný kouzelník. Nikoho nenapadlo pohár zkoumat z tohoto pohledu.“ Ministr se s tímto závěrem zřejmě spokojil. Předpokládala jsem, že někteří ze zúčastněných mají jisté pochyby, ale byli natolik rozumní, že je před Popletalem neventilovali. Po domluvení několika dalších organizačních záležitostí jsme se rozešli. Sirius šel na ošetřovnu zkontrolovat Harryho, Madame Maxime i Karkaroff zamířili ke svým studentům, McGonagallová šla uklidnit Harryho přátele a i Popletal se konečně odporoučel pryč. A já jsem si potřebovala ještě něco vyjasnit s Dumbledorem a Snapem. Oba s tím zjevně počítali. „Takže? Řeknete nám, co se doopravdy stalo?“ zeptal se mě Dumbledore, když jsme se v klidu usadili v křesílkách. „Myslíte s tím pohárem? Nevím to úplně jistě, ale vsadila bych si na kletbu Imperius. Žádný ze Smrtijedů by se k poháru nemohl dostat a málokdo z nich by taky dokázal překonat ta kouzla, kterými ho profesor Snape zajistil. Mimochodem, děkuji, že jste podpořil moje tvrzení.“ „Profesor Kratiknot byl pod Imperiem? Ale kdo?“ „Třeba Lucius Malfoy? Je to pochopitelně jen teorie, jak by řekl Popletal, nemám žádné důkazy. V každém případě jsem nechtěla, aby si ministerští profesora Kratiknota podali. Je myslím jasné, že jestli to udělal on, nebyla to jeho vlastní vůle.“ „Měli bychom si s ním asi promluvit, co myslíte?“ obrátil se na nás ředitel. „Kletba už pravděpodobně pominula. Ale asi ano, potřebujeme si být jistí, i když to pro něho bude strašný šok.“ Tolik citlivosti, kde se ve Snapeovi bere? Dumbledore se naklonil do krbu a zavolal: „Filiusi? Můžete se u mě zastavit?“ Profesor Kratiknot v zásadě potvrdil moji domněnku. Ano, skutečně si pamatoval, že dopoledne potkal Luciuse Malfoye. Pak měl na nějaký čas výpadek paměti lidově zvaný okno, v jeho případě spíš výloha. Malfoy byl nebezpečný, dokázat podrobit Imperiu zrovna Kratiknota muselo být dost náročné. Na druhou stranu byl i lehkomyslný, příliš si jistý úspěchem, protože to byla jeho slova, co mě navedlo na správnou stopu. Za pět minut dvanáct. Měla jsem v plánu Luciuse trochu pozlobit... ale to počká, teď si potřebuju pořádně odpočinout.