Jaro vydávalo už z posledních sil stále teplejší dny a zvolna uvolňovalo
místo nadcházejícímu létu, které slibovalo ještě sušší počasí. Studenti
teď trávili většinu přestávek venku na rozpáleném nádvoří nebo pod
korunou některého z rozložitých dubů. Všem to vyhovovalo, jen páťáci a
sedmáci sténali pod návalem učení a domácích úkolů, které je měly tak
dobře připravit na zkoušky.
Sandra, Lily a ostatní téměř už dospělí lidé, jež studovali závěrečný
ročník si více či méně začali uvědomovat, že konec roku se blíží až
nepochopitelnou rychlostí a oni co nevidět, budou nuceni tuto školu
opustit jednou provždy a započít tak dlouhou a strastiplnou válku s
nástrahami života.
„Stejně je to smutný,“ poznamenala Lily jednoho obzvlášť horkého
květnového pondělí, kdy si obě dívky vyšly po vyučování ven. Samozřejmě
nešly s prázdnou – obě si v jedné či druhé ruce (popřípadě obou) nesly
nějakou tlustou bichli o povstání skřetů za vlády Desmokratyana III.,
nebo Kletby nejhorší a ještě horší než prvně jmenované.
„Jo, je,“ povzdychla si Sandra. „Pokud ovšem myslíš tu samou okolnost
jako já.“
„Přemýšlím o našem odchodu ze školy,“ pronesla Lily vážně a zaklapla
knihu. Ledabyle ji odhodila do prohřáté trávy a sama si lehla s rukama za
hlavou až nebezpečně blízko břehu jezera, kde už chvíli seděly.
„Nikdy bych nevěřila, že mi tohle místo tak přiroste k srdci,“ uvažovala
Sandra nahlas a s přimhouřenýma očima proti slunci se otočila dozadu na
chladně vyhlížející hrad.
„Ani já ne. Kolik mi toho tahle instituce dala.“ Lily se trochu nadzvedla
na loktech a otočila se na Sandru, jako by se chtěla ujistit, že ji
kamarádka pořád sleduje. Černovláska však z Lily nespustila oči a tak
pokračovala. „Spoustu znalostí... tu nejlepší kamarádku na světě a...“
zarazila se, jako by si nebyla jistá, zda-li to má nebo nemá vyslovit.
„A?“ pobízela ji Sandra.
„A... a Jamese,“ dořekla Lily téměř neslyšeně a zrudla jako rajče. Sandra
se na dívku pousmála.
„Mluvil tu snad někdo o mně?“ ozval se dobře známý hlas. Lily zrudla
ještě víc a spolu se Sandrou se na příchozí společníky překvapeně ohlédly.
„Ahoj,“ pozdravila Sandra Jamese, Remuse s Siriuse, který se mimochodem
po dlouhé době netvářil jako by ležel týden v márnici. Úplně normálně se
usmíval a vypadalo to, že mu dobré počasí značně zlepšilo náladu, nebo to
bylo snad něčím jiným? Ten normální úsměv vlastně nebyl ani tak docela
normální, možná obyčejný pro něj, ale ostatní chlapci vždycky jen
závistivě pozorovali, jak na tenhle „škleb“ nabalil ty nejlepší holky.
„Čau, holky,“ odpověděl James koketně a rozvalil se vedle Lily. Vlastně
to vypadalo, jako kdyby je někdo opět očaroval kouzlem, které na začátku
roku použil Remus na jejich prvním rande, takže se od sebe nemohli hnout
víc než na ubohé dva metry. Teď to však nevypadalo, že by to Lily vadilo,
jako tenkrát. Ba naopak, trochu se zahihňala, ale vůbec ho neodehnala,
přestože si lehl až nebezpečně blízko. Dokonce ho nechala, aby si hrál s
jejími rudými vlasy. Namotával si jednotlivé pramínky na prst a se
zálibou pozoroval, jak se lesknou ve slunečním světle.
Sirius s Remus si oba sedli vedle Sandry, každý z jedné strany, ale oba
dostatečně daleko, že to nevypadalo, jako by se snažili napodobit Jamesův
postup.
„Lily?“ oslovil James dívku, kterou teď jemně hladil po vlasech.
„Hm?“ zamumlala Lily, jakože ho poslouchá.
„Přijdeš se dneska podívat na trénink našeho famfrpálového mužstva?“
„Ale Jamesi, víš, že mě famfrpál nebaví,“ namítla zrzka, ale z jejího
hlasu nebylo poznat žádné rozladění.
„Lily, přijď tam kvůli mně,“ žadonil James a podíval se na Lily psíma
očima.
„Ale nech toho,“ okřikla ho Lily a volnou rukou, o kterou se zrovna
neopírala, chtěla odstrčit jeho dlaň ze svých vlasů, ale on byl rychlejší
a její ruku si přitáhl k ústům a jemně políbil. „Tak dobrá, přijdu,“
souhlasila Lily rudá až bůhvíkde.
„Tak fajn, ahoj,“ souhlasil James a začal se zvedat. „Mám tvé slovo,“
ujišťoval se a už stál napřímený. Ještě naposledy se sehnul a vlepil Lily
letmou pustu na tvář. Pak spěšně zamířil k hradu. Sirius a Remus se jako
poslušní pejsci zvedli a odcupitaly za Jamesem, pokud se Remusova strnulá
chůze a Siriův rázný, mužný krok, daly nazvat cupitáním. ;-)
„Ty mě stále překvapuješ, Lily,“ poznamenala Sandra, když byli tři kluci
z doslechu.
„Kdyby to tak nebylo, asi bychom se nudily, nemyslíš?“ řekla Lily. Její
hlas už začal nabírat obvyklou suverenitu, kterou během několika okamžiků
s oním vysokým, černovlasým, roztomile rozcuchaným famfrpálovám hráčem
ztratila.
„Jo, nesjpíš by to tak dopadlo. Ale pověz mi, chodíte spolu s Jamesem,
nebo to pořád považuješ za nenávist?“ zeptala se Sandra a vševědoucně se
ušklíbla.
„Já nevím,“ svraštila čelo Lily. „Vypadá to, že by to tak nakonec mohlo
dopadnout, pokud to se mnou myslí vážně.“
„Lily, víš, že on to s tebou myslí vážně už hodně dlouho.“
„Hm, to máš pravdu,“ přisvědčila suše.
„Tady jde o to, jestli se na ty cítíš, jestli to ty myslíš vážně,“
promlouvala Sandra dál a zkoumavě přejížděla prstem po hřbetu učebnice,
jako by na něm bylo něco zajímavého. „Počítám, že on se tě ještě neptal,
jestli to s ním zkusíš.“
„Ne, to se neptal.“
„No a tady máš důkaz, že už dospěl, Lily, tak co?“ Tahle otázka Sandru
pálila už hodně dlouho.
„Já... asi... jo, nejspíš jo. Mám... mám ho ráda a možná víc než jen
ráda. Je to opravdu ten -“ nedokončila, jakoby horečně přemýšlela, jaký
výraz pro to použít. „-nejbáječnější kluk, jakého jsem měla to štěstí
potkat,“ dokončila, ale na tváři se jí neobjevil úsměv. Tvářila se
nanejvýš zamyšleně a oči měla upřené do zelené trávy. Sandra se usmívala.
„A já vždycky doufala, že si tohle jednou uvědomíš,“ zamumlala tiše, tak,
že by to ani obří oliheň, která se vyhřívala blízku břehu na sluníčku,
nezaslechla.
„Jo a já jsem ráda, že to konečně vím,“ odmlčela se a zvedla oči k
Sandře, která ji už chvíli upřeně pozorovala. „Nikdy bych nevěřila, že
tohle řeknu, ale už vím, že ho miluju,“ dokončila a po tvářích jí začaly
stékat slzy. Snad štěstí?

Když o hodinu později stoupali schody na tribunu famfrpálového hřiště,
pomyslela si Lily, že to Jamesovi přece jen neusnadní a nevyzná mu lásku,
jakmile třeba skončí trénink. Nejspíš si to nechá na nějakou
romantičtější chvíli, protože člověk nikdy neví, kdy mu taková šťastnější
chvíle přijde vhod.

„Myslíš, že se takhle předvádí jenom proto, že jsem tu já? Nebo to dělá
normálně?“ zeptala se Lily vedle sedící Sandry, když začal trénink a
James prováděl ve vzduchu ty nejtěžší famfrpálové triky.
„Jasně, že to dělá kvůli tobě,“ přisvědčila Sandra a musela se posmát,
když Lily hlasitě vykřikla, sledujíc Jamese, který právě vyrovnal
střemhlavý let proti zemi asi metr a půl nad trávníkem.
„Tak, to je pro dnešek všechno,“ ozval se zdola Potter, když přistál na
zemi. „Děkuju vám za skvělý trénink. V sobotu to Havraspáru nandáme,“
promlouval ke zbytku týmu.
„Jasně,“ zahučel jedem z odrážečů.
„To si piš,“ ujistila ho vysoká bruneta, taktéž studentka sedmého
ročníku, Jessica Fangten a políbila Jamese na tvář. Pak pohledem
nenápadně střelila na tribunu směrem k Lily a spěšně odkráčela do šatny.
„Co si to ta nána myslí?“ vyjela Lily s očima zúženýma žárlivostí. Prudce
vstala a nebezpečně se nahnula přes zábradlí, aby lépe viděla.
„Ale Lily, je to jeho spoluhráčka a navíc, vy spolu ani nechodíte, takže
si na Jamese nemůžeš holt dělat nárok,“ usměrňovala ji Sandra a zatahala
ji za rukáv mikiny, aby ji stáhla zpátky.
„To se ještě uvidí,“ zamumlala nebezpečně a spolu se svou kamarádky
začala sestupovat dolů na hřiště.
„Co myslíš, Reme, byla by Fangten dostačující objekt?“ zeptal se Sirius
sedící jen několik řad nad místem, které Sandra a Lily před chvíli
opustily.
„Jo, řekl bych, že pokud tuhle sbalíš, tak to bude stačit,“ souhlasil
Remus a ušklíbl se. „Pokud ovšem Jessicu dokážeš sbalit,“ dodal
pochybovačně. Sirius jen pokrčil rameny a také se zvedl.

Když se Remus večer vracel z knihovny do nebelvírské věže, musel znovu
pomyslně smeknout nad Siriusovým šarmem. Tichošlápek seděl s širokým
úsměvem na pohovce v rohu pod schody a na klíně mu seděla chichotající se
Jessica.
Remus okamžitě pohledem vyhledal druhého kamaráda, v jehož společnosti
očekával i Sandru. Černovláska chvílemi nervózně pokukovala po Siriusovi
a Remus se musel pousmát nad svou důmyslností.
--------------------
Nastal tak dlouho očekávaný devětadvacátý květen. Přestože byla sobota,
naprosto celá škola byla už od rána na nohou jen, aby stihla finálový
zápas Bradavického famfrpálového poháru Nebelvír versus Havraspár. James
vyhnal všechny spoluhráče z postelí už o půl sedmé, aby se do zápasu
stačili probudit, jak jim vysvětloval.
V deset hodin už celá škola seděla na tribunách kolem hřiště a v
očekávání sledovala pečlivě upravený trávník pod sebou, na který už za
několik minut vyšla z šatny obě družstva. Všech čtrnáct hráčů přivítal
nadšený pokřik. Nefandili však pouze Nebelvírští a Havraspárští, ale i
Zmijozel připojil své mručení k Havraspáru, protože nechtěl, aby zvítězil
Nebelvír. Naopak Mrzimor nadšeně pokřikoval na havraspárské družstvo
neslušné narážky tak nahlas, že musela profesorka McGonagallová
několikrát rozzlobeně zakročit.
„A pozor za chvíli to za -“
písk
„Tak už to začalo.“ U kouzelného megafonu seděl Frank Longbottom a s
fanatickým výrazem ve tváři komentoval utkání. „Vypadá to na pořádný
zápas, když tak pozoruji odhodlané výrazy ve tvářích hráčů.“
K Lily a Sandře doléhal Frankův jen velmi vzdáleně, protože jim za zády
nadšeně pokřikovali Marghareta s Lisou.
„Mohly byste vy dvě držet chvíli hubu?“ otočila se na ně Sandra
rozhořčeně.
„Já nemůžu za to, že tomu nerozumíš a potřebuješ slyšet od Longbottoma,
kdy máš začít povzbuzovat. Počítám, že bys nepoznala ani kdyby to Potter
napálil rovnou do tý tyče kam se střílej ty góly,“ pronesla Marghareta
provokativně svým vysokým skřípavým hlasem a dál nadšeně vyřvávala. Lily
zvedla hůlku, a aniž by se otočila, vyslala na Margharetu neverbálně
umlčovací kouzlo.
„Tak to bylo dobrý, Lily,“ pochválila ji Sandra a pobaveně se ušklíbla.

Ve stejnou chvíli ale tam vysoko ve vzduchu zahlédl James zlatonku.
Nebylo to ovšem povzbudivé zjištění, jako tomu bylo u většiny předchozích
zápasů. Nebelvír sice vedl devadesát ku padesáti, ale na výhru
potřebovalo Jamesovo družstvo vést alespoň o sto osmdesát bodů, což teď
rozhodně nevedlo. James se snažil zachovat si nevzrušené poletování, aby
na malý zlatý míček neupozornil Havrspárského chytače, Roberta
Goldbrougha. Vypadalo to ovšem, že už je pozdě. Goldbrouhg už se rozletěl
přímo k místu, kde se kousek vedle obruče vznášel onen zlatavý míček s
malinkými křidélky. James musel nějak zareagovat. Napadla ho jediný trik,
kterým ovšem v tu chvíli meměl šanci odvést pozornost druhého chytače,
ale zkusit to musel.
Strhl koště střemhlav k zemi a v několika nezaregistrovatelných
okamžicích už se řítil přímo proti zemi. Zabralo to. Goldbrough v tu ránu
změnil směr a jako šipka se hnal za Jamesem. Nebyl ovšem dost dobře
zběhlý v přímých letech proti zemi, takže to napálil rovnou do trávníku,
zatímco James to hravě vyrovnal.
Tento zákrok si vyvolal všeobecné rozhořčené názory, ale Křiklan, jakožto
rozhodčí nemohl Jamesovi nic vytknout. Mladý Potter neporušil žádná
pravidla, i když havraspárského chytače museli z hřiště odnést na
nosítkách.
Havraspár si okamžitě vyžádal oddechový čas. James líně zamířil k
přístřešku pod jednou z tribun, kam se slétl i zbytek mužstva.
„To bylo super, Jimmy,“ pochválil svého spoluhráče Michael Craig, hrající
na postu brankáře.
„Jo, díky, ale možná jsem to kapku přehnal, chtěl jsem ho jenom odlákat
od zlatonky,“ přemýšlel James nahlas a netvářil se příliš šťastně.
„Na to kašli, teď bude muset nastoupit McMilian a to je totální poleno,“
poplácala ho Jessica po rameni.
James však nemohl dostat pocit provinění z hlavy. Zatímco ostatní
spoluhráči doplňovaly pitný režim, on se vypravil za Křiklanem.
„Pane profesore?“ oslovil spokojeně rozvaleného muže v těsném
zeleno-fialovém hábitu.
„Ano?“ přesměroval profesor svůj pohled z krabice ananasových lupínků na
Jamesovu uřícenou tvář.
„Mohl bych vás požádat, abyste Havrspáru připsal trestné střílení za ten
můj podraz?“
„Dobrý Bože, proč? Vždyť jste neudělal nic proti pravidlům, pane Pottere,
to chcete zahodit deset bodů jenom za to, že ten pitomec neumí létat?“
„Ano,“ přisvědčil James pevným hlasem.
„No tak dobrá, ale řeknu, že jste si to přál, aby mně po zápase
Nebelvírští fanoušci nezabili,“ souhlasil neochotně a znovu se začal
přehrabovat v krabičce své nejoblíbenější pochoutky.
Znovu se začalo hrát a Křiklan jak slíbil, připsal Havraspáru jedno
trestné střílení. Z tribun se ozval nesouhlasný pokřik, ale Frank
Longbottom, kterému horacio ještě o přestávce sdělil důvod tohoto
rozhodnutí, je okamžitě všechny utišil.
„Toto střílení není žádný ústupek, který by pan profesor chtěl dávat
Nebelvíru,“ hulákal Frank do megafonu, až se rozléhalo široko daleko.
„Nýbrž výslovné přání kapitána Nebelvíského mužstva Jamese Pottera, který
se cítil proviněny po svém zákroku proti chytači Robertu Goldbourghovi a
vyžádal si trestné střílení ve prospěch Havraspáru, jako takovou malou
omluvu.“
Toto zjištění vyvolalo věru rozdílné názory. Někteří z Nebelvíru
pokřikovali, že většího pitomce ještě neviděli, ale naopak část
Havraspáru uznávala, že Jamese není chamtivec. Naprosto nejvíc se ale
rozplývala Lily.
„Slyšela jsi to?“ zeptala se horečně Sandry, která přikývla. Lily už nic
nedodala. Svůj dojem vyjádřila však hlasitým ach, což bylo jednoznačným
důkazem, že je z Jamesova šlechetného chování naprosto vedle.
„Ten Potter ale ví, jak na holky, co?“ poznamenal Lucius Malfoy, který se
k překvapení všech přítomných na začátku zápasu usadil vedle Sandry. Teď
už nějakou dobu mlčel a sledoval zápas, ale když tak náhle promluvil,
Sandra málem dostala infarkt, protože už úplně zapomněla, že tu sedí.
Její lítostivý pocit vůči jeho osudu z ní ještě nestačil vyprchat, takže
když před zápasem přišel sem na tribunu, ani se ho nesnažila odehnat, což
vyvolal Lilyiny znepokojivé pohledy a novou vlnu žárlivosti Siriuse
Blacka, který to pozoroval z řady nad ní.
„Jo, vždyť je to můj bratranec,“ pronesla Sandra pyšně a ušklíbla se.
„Takže to má po tobě?“ zamumlal tiše, tak aby je nikdo neslyšel.
„Jak jinak,“ poznamenala koketně.
„Hm... tak to měl teda schopnou učitelku.“
„Proč myslíš?“
„No, i když Lupin vlastně asi ani nebyl za tak těžká kořist, ne?“
„Hele nech si ty kecy, jo?“ Sandra už se tolik neusmívala. Tahle poznámka
ji přece jen dopálila.
„Ale získat Blacka, to bych do tebe vážně neřekl,“ pokračoval, jako by ji
neslyšel. Sandra zatvrzele mlčela. „Samozřejmě bych se tě nechtěl
dotknout,“ dodal naléhavě, když si všiml, jak se tváří.
„Blackovi jsem naprosto ukradená, takže si nech svý lichotivý řeči. Já
nejsem žádná Marie Antoinetta.“
„No i když získala sis i mě, takže bych tě za takovou Marii Antoinetta
docela považoval.“ Mluvil si spíš pro sebe a její reakce jakoby vůbec
neslyšel.
„Cože?“
„No co? Jsi vážně krásná!“ poznamenal Malfoy, jako by si jí konečně všiml.
„Tahle konverzace už mě unavuje,“ odbyla ho Sandra naoko rozzlobeně a
otočila se zpět k dění na hřišti, aby skryla rozpaky.
Malfoy se jen usmál a také se otočil k zápasu.
„Kolik je to Lily?“ zeptala se Sandra zrzky.
„Tři sta šedesát ku sto padesáti,“ oznámila suše, aniž by se na Sandru
podívala. V tu chvíli si všichni začali na Jamese ukazovat. Potter letěl
přímo vzhůru do oblak. Za okamžik se jim ztratil z dohledu. Hráči ve
vzduch také najednou přestali hrát a místo, kde se James ztratil.
Dvanácterák se však už za několik vteřin opět vynořil ovšem se zlatonkou
v ruce. Ozval se zvuk jako když bouchne atomová bomba. Tak hlasitý byl
povyk a řev, jež se v tu chvíli ozval z tribun. Mezi většinovým radostným
halasem se velmi slabě ozvaly útržky z komentátorského můstku.
„A... Potter... zlatonku a Nebelvír...-tězí.“
Lily a Sandra se sotva protlačily davem, který se kolem Jamese
shromáždil. Všichni ho objímali a potřásali mu rukou, ale on stále čekat
na tu jedinou osobu, kterou by tak rád objal. Lily se mu vrhla kolem krku
a on byl konečně naprosto šťastný.
„Byl to super zápas,“ pronesla uznale, zatímco se k sobě tiskli.
„Já myslel, že nemáš ráda famfrpál,“ ušklíbl se a plnými doušky vdechoval
její květinovou vůni.
„Asi jsem jsem ho začal mít ráda.“
„Hrál jsi suprově, Jimmy,“ pochválila ho Sandra, když ho Lily pustila.
„Díky, Sandy,“ usmál se na ni. Vypadal, že je na vrcholu veškerého
štěstí, objímal kohokoli, kdo se naskytl v blízkosti a Lily přišla na
řadu hned několikrát. Dav halasících fanoušků se pozvolna vydal k hradu.
Sandra s Lily s úsměvem sledovaly, jak Nebelvírští nesou Jamese a jeho
spoluhráče na ramenou. Vtom chytl Sandru někdo za předloktí. Překvapeně
se ohlédla. A její překvapení nebralo konce, když spatřila, kdože ji to
vlastně drží.
„Dobrý den, Sandro,“ pozdravil ji Albus Brumbál, zatímco se kolem nich
tlačil houf rozveselených fanoušků.
„dobrý den, děje se něco, pane profesore?“ Byla poněkud vyvedená z míry.
„Ano, potřebuju vám a panu Potterovi oznámit jednu velice důležitou věc,“
pronesl Brumbál vážně. „Byla byste tak hodná a přivedla s sebou Jamese co
nejdříve ke mně do pracovny? Je to naléhavé.“
„Jistě,“ přikývla Sandra a Brumbál zmizel tak náhle jako se objevil.
Sandru jeho vážný výraz znepokojil. Už teď věděla, že to nevěstí nic
dobrého.
S problémy se dál tlačila mezi studenty a James, kterého nesly v čele
kolony dohnala až před portrétem Buclaté dámy.
„Jamesi?“ zavolala na něho. Potter se otočil a usmál se na ni. „Musíme
jít za Brumbálem,“ zařvala na něho, aby jí rozuměl, protože v přecpané
chodbě nebylo slyšet pomalu vlastního slova.
„Co?“
„Máme jít za Brumbálem, teď hned!“
„Pusťte mě dolů,“ nakázal James svým nosičům, ale ti to odmítli a dál
nadšeně pokřikovali na své spolužáky. „Okamžitě mě pusťte dolů!“ zakřičel
na ně na tváři měl však stále sťstný úsměv. Konečně se dostal na zem a
prodral se k Sandře, která stála osaměle na konci chodby.
„Ale co oslava, Jamesi?“ zavolal na něho Frank Longbottom.
„Začněte beze mě, Franku,“ vyzval ho James a pak už rychle vyrazil za
Sandrou, která mu na pár dlouhých kroků utekla. „Co nám Brumbál chce,“
ptal se Sandry.
„Nevím, ale tvářil se vážně.“
„Hm... tak snad to tak vážné nebude,“ pokrčil rameny. Za několik minut už
stáli před chrličem.
„No jo, ale jaké je heslo?“ zeptala se Sandra do vzduchu.
„Tak to nemám ponětí.“ Helso však ani nebylo třeba, protože chrliče se v
tu chvíli pohnul a uvolnil jim průchod na schody které začaly volně
stoupat k těžkým dubovým dveřím. Sandra zaklepala a zevnitř se ozvalo
tlumené dále.
„Dobrý den,“ pozdravili unisono příchozí.
„Dobrý den, posaďte se prosím,“ pokynul jim vrásčitou rukou ke dvěma
čalouněným křeslům před jeho masivním stolem. Sandra a James se rozpačitě
posadili a snažili se na Brumbálově kamenné tváři najít něco, co by jim
alespoň trochu poodkrylo roušku tajemství, jíž jeho nenadálé pozvání do
jeho kanceláře vyvolalo. „Pravděpodobně ani netušíte, proč jste zde,“
konstatoval a povzdychl si.
Oba svorně zavrtěli hlavou.
„Musím se zhostit onoho strašného úkolu vám to objasnit,“ začal a vstal
ze svého vlastního na pohled pohodlného křesla. Začal roztržitě přecházet
po pracovně. Sandra na něj jen vytřeštila oči, takhle rozrušeného ho
ještě neviděla. „Stala se jedna velmi tragická věc, kterou jsem povinen
vám oznámit i když mi to rve srdce. Jde o to, že vám jistě málo známý
černokněžník lord Voldemort začíná získávat moc a jeho jakousi pro nás
nepochopitelnou zábavou je zabíjet lidi, jen tak pro radost či potěšení,“
pokračoval Brumbál a do hlasu se mu čím dál víc vkrádal smutek.
Sandra i James v očekávání něčeho strašného mlčeli.
„A dneska brzy ráno se jeho další obětí stal John Potter,“ zamumlal téměř
neslyšně a otočil se oknu.
„Ale…“ vydechl James nervózně. „To bude jistě nějaký omyl, táta by se
nikdy nezapletl do -“ snažil se to Brumbálovi vyvrátit, ale když spatřil
výraz v jeho tváři, tak pochopil.
„Je mi jasné, že vám to oběma nejspíš přijde neskutečné, ale tvá matka,
Jamesi, už ho identifikovala U svatého Munga.“
Na chvíli zavládlo tíživé ticho, přerušované jen hysterickými vzlyky
plačící Sandry.
„Jamesi, to nemůže být pravda,“ mumlala mu zběsile do ramene, když ji
držel v náručí. „Vždyť přece nemůže být -“ V tu chvíli se zhroutila.
„Jamesi, skoč rychle za madame Pomfreovou pro nějaký uklidňující
lektvar,“ požádal ho brumbál, jakmile pod Sandrou vykouzlil další z těch
úžasně pohodlných křesel. James neodpověděl. S očima zarudlýma od
zadržovaného pláče se chvatně rozeběhl ke dveřím. Za okamžik byl zpátky s
pořádnou láhví zlatavé tekutiny, která na zdech nechávala zářivé odlesky.
Už odšroubovával víčko, když se Sandra probrala.
„Já nepotřebuju nic na uklidnění,“ rozkřikla se na Jamese ve tváři směs
rozrušení a zlosti. „Promiň,“ zašeptala, když si uvědomila, co udělala.
„Nic se neděje,“ řekl James chraplavě a znovu ji objal. „Pojď, musíme
jít,“ vyzval ji měkce. Přikývla a začala se pomalu zvedat. Pak ruku v
ruce zamířili ke dveřím pracovny. Oběma po tvářích stékaly slzy.
„Pohřeb se bude konat v pondělí,“ pronesl Brumbál a James i Sandra se
prudce otočili. Doslova zapomněli, že je si nimi Brumbál v místnosti.
Sandra přikývla a rudou tvář od slz skryla v dlaních, aby utišila nový
příval vzlyků.
„N-nashledanou, pane profesore,“ rozloučil se James přerývavě, chytl
Sandru za ruku a oba společně vyšli z pracovny. Šli pomalu, tiše bloumali
po chodbách a snažili se trochu se uklidnit, než vejdou do společenské
místnosti.
„Medový ráj,“ zachroptěla Sandra, když se ocitli před portrétem buclaté
dámy. Obraz se poslušně odklonil a k nim ihned dolehl bujarý křik z
oslavy ve společenské místnosti. Něčí ruce je vtáhli rovnou do víru dění,
ale všichni strnuli, když si všimli jejich zarudlých očí a vážných tváří.
Sandře se v tu chvíli opět podlomily nohy, někdo ji zachytil než spadla
na zem a pak ztratila vědomí.
Ahoj čtenáři a návštěvníci mého blogu! Hlásím se vám tu s další
kapitolou. Je to nejdelší kapitola z mé dílny, takže si ji náležitě
užijte!! Je sice trochu smutnější, ale doufám, že se vám bude líbit.
Chtěla bych ji věnovat Monice, protože doufám, že ji tím budu motivovat,
aby sama psala. ;-)
Je to jedna z těch posledních kapitol a vůbec nevím, kdy napíšu tu další.
Tak si užijte kapitolu i jeden z posledních dnů roku 2007 a buďte tak
neskonale hodní a napište komentář.
Vaše Elisabeth