V tom okamžiku se zezdola ozval zvonek.
Oba s sebou trhli. James nervózně přešel ke dveřím pokoje a otevřel je.
„Až po dámě,“ naznačil rukou, že má Sandra jít první. Ta se zatvářila,
jako když jde na popravu. Jedna její část chtěla zůstat a nemuset
podstoupit celou tu směšnou komedii, ale ta druhá by se nejraději
rozeběhla za schodů dolů a…
Naposledy se prohlédla v zrcadle, uhladila si šaty a ladným krokem plným
nervozity vyšla z místnosti a začala sestupovat ze schodů do přízemí.
Najednou doufala, že nepřišel, že to prostě zvoní jenom Lily, ale
strnula, když ze zdola slyšela jeho hluboký hlas.
-------------------------
Sirius už stál u dveří. Volnou rukou si prohrábl tmavé vlasy a stiskl
zvonek. Za několik vteřin mu otevřela usměvavá žena.
„Dobrý večer, paní Potterová,“ pozdravil maminku svého nejlepšího
kamaráda, kterou by rád přijal za svou skutečnou matku.
„Ahoj, Siriusi.“
„Dovolil jsem si vám přinést květinu,“ pokračoval a snažil se všelijak
potlačit nervozitu. Zpoza zad vytáhl dvě rudé růže a jednu předal s
drobnou poklonou paní Potterové.
„Ale to jsi nemusel,“ usmála se potěšeně. „Jen pojď dál,“ vyzvala ho a
uvolnila mu vchod. Sirius vešel už do tak známé prostorné předsíně.
„Siriusi,“ zvolal James, který právě vběhl do místnosti. Vesele podal
Siriusovi ruku a zase „odtančil“ pryč. Paní Potterová mladému Blackovi
pokynula, aby ji následoval druhými dveřmi do útrob domu. Obývací pokoj
spojený s jídelnou byla prostorná místnost s krbem, kde na jedné straně
stál kruhový jídelní stůl pro šest lidí a ta druhá část obrovské
místnosti se využívala jako obývák. Vkusně sladěné zaujímalo místo před
krbem široké starobylé kanape s tmavozeleným potahem a i ostatní nábytek
dotvářel tuto útulnou místnost do naprosté dokonalosti, kterou Sirius
tolik obdivoval. S jakýmsi zvláštním potěšením si tento dobře známý pokoj
opět prohlížel. Ale z myšlenek na minulé léto ho vytrhla nově příchozí
Sandra.
Okamžitě si jí všiml a na jednu kratičkou chvíli, kdy ji upřeně
pozoroval, se mu nedostávalo vzduchu. Pak jakoby si uvědomil svoje
předsevzetí, že se pokusí chovat normálně. Nasadil veselý úsměv a pozvedl
ruku s růží.
„Ahoj,“ pronesl klidně a usmál se na ni a postoupil k ní.
„Ahoj,“ pozdravila ho nervózně a mírně se usmála.
„To je pro tebe,“ řekl a podal jí růži.
„Díky,“ zamumlala rozpačitě a její bledé tváře nabyly světle růžovou
barvu.
Cink
„To bude Lily,“ vysvětlil James nadšeně a téměř se rozeběhl ke vchodovým
dveřím. Sandra ho následovala schválně až po chvíli, aby jim dala možnost
se patřičně „milenecky“ přivítat.
„Ahoj, Lily,“ přivítala se Sandra se svou kamarádkou, která to tak
slušelo, že se Sandra vůbec nedivila, že James z ní nemůže odtrhnout oči.
„Zdravim, Lilyenko,“ pozdravil Sirius ležérně a laškovně na Lily mrkl. Ta
se na Sandru překvapeně podívala a pak Siriusovi sebevědomě odpověděla.
„Taky tě ráda vidím, Siriusku.“ Dala si velkou práci, aby to oslovení
znělo ironicky. Všichni čtyři se rozesmáli a tím se napjatá atmosféra
poměrně uvolnila. V tu chvíli vešla do předsíně paní Potterová.
„Dobrý večer,“ pozdravila jí Lily s téměř obřadnou úctou. Z tohoto
setkání měla zrzka docela strach.
„Tak to jsi ty, ta tajemná rusovlasá dívka, která byla až do konce tohoto
ruku Jamesovi nepřístupná?“ zeptala se Eleonor Potterová místo odpovědi.
Lily se zatvářila zmateně a dost dobře nevěděla, co by na to odpověděla.
Hostitelka však očividně žádnou odpověď nečekala. „Vítám tě tady u nás,“
usmála se na Lily, aby trochu rozehnala její rozpaky, které svým dotazem
způsobila. „Tak pojďte si sednout,“ vyzvala celou skupinu a jako první se
vrátila do obýváku.
Trvalo několik minut, než se všichni usadili a paní Potterová mohla začít
podávat jídlo. James chtěl za každou cenu sedět vedle Lily a Sandra ani
Sirius nijak netoužili být tak blízko sebe, takže zajali místo proti
sobě, každý z jedné strany Eleanor.
„Přeji vám všem dobrou chuť,“ pronesla vdova, když si konečně sedla k
jídlu. Stejná přání se ozvaly od všech a začalo se jíst.
----------------------
„A jaké máte plány do budoucna, Lily, Siriusi?“ zeptala se Eleanor
Potterová nad šálkem čaje. Hlavní chod už měli za sebou a teď se oddávali
sladkému koláči a čaji.
„Chtěla bych si udělat kurs lékouzelnice,“ začala Lily, která se během
večeře překvapivě rozpovídala.
„Takže bys pracovala u svatého Munga?“ vyptávala se žena dál.
„Ano, to bych opravdu ráda, ale všechno záleží na tom, jak jsem uspěla u
OVCE.“
„Ale, Lily, všichni víme, že budeš nejlepší z ročníku,“ pokárala ji
Sandra s úsměvem. Také ona ztratila během večeře část nervozity, ale tak
úplně na ni zapomenout nešlo. Sirius po ní každou chvíli vrhal zamyšlené
pohledy a ona se stěží bránila pokušení, mu je oplatit. Byla to taková
hra.
„Ale Sandro, nech toho. Když je někdo lepší než ty, tak ho hned nemusíš
okřikovat,“ namítl James obranářsky.
„A co ty, Siriusi?“ přetnula Eleanor začínající výměnu názorů.
„Já nevím. Nemám ponětí, co přesně by mě bavilo. Zatím budu pracovat pro
Brumbála -“ James výstražně zavrtěl hlavou, aby dal Siriusovi najevo, že
má mlčet. Vdova si toho nepovšimla.
„Ty budeš pracovat pro Brumbála?“ zeptala se zájmem.
„No vlastně ne tak docela,“ snažil se Sirius vykroutit ze zapeklité
situace.
„Je to něco tajného?“ zeptal se Eleanor a tajemně se usmála. „Brumbál byl
vždycky tajnůstkář. Jestli ti zakázal o tom mluvit, tak to z tebe
samozřejmě nebudu mámit.“
„Děkuji, nerad bych vám lhal,“ přisvědčil Sirius, celý šťastný, že s toho
vybruslil tak snadno. Nějak mu nedošlo, že James ani Sandra se nebudou
svěřovat paní Potterové s tím, že chtějí vstoupit do životně nebezpečného
spolku proti lordu Voldemortovi.
Všichni usrkávali čaj a konverzace na okamžik zamrzla, takže celý pokoj
naplňovala jen táhlá melodie pomalé písničky od oblíbené interpretky paní
Potterové.
„Smím prosit?“ zeptal se Sirius Eleanor. Ta se na něho jen překvapeně,
avšak potěšeně podívala, ale nabízenou ruku přijala a odkráčela s ním na
volné místo uprostřed obývacího pokoje. Sirius chytil ženu ladně kolem
pasu a začal se s ní pomalu točit do rytmu. Byl to docela zajímavý
pohled, ale Sandra byla za tuhle laskavost Siriusovi neskutečně vděčná,
protože paní Potterová vypadala nadmíru spokojeně a zároveň překvapeně,
že její společník tak dobře tančí.
„No tak, Lily, jdeme taky, ne?“ zeptal se James Lily, která se ochotně
zvedla a zamířila s ním k prvnímu páru. Sandra se jen ušklíbla a namířila
hůlkou na lustr nad svou hlavu a neverbálním zaklínadlem zhasla většinu
zapálených svíček. V pokoji nastalo útulné přítmí, které ještě
podtrhovalo kouzlo okamžiku.
Píseň skončila a vystřídala ji jiná, Sandřina oblíbená, „I belive“. Paní
Potterová poděkovala za taneček Siriusovi a přešla k proskleným dveřím na
terasu, které otevřela dokořán, takže dovnitř pronikl vlahý vzduch letní
noci.
Zamyšlenou Sandru vytrhl ze zadumání Sirius, který přemohl ostych a
vyzval ji, aby si s ním šla zatancovat. Na okamžik na něj překvapeně
koukala, ale nakonec vstala a nechala se jeho rukama chytit kolem boků.
Přitáhl si ji až těsně k tělu, takže mu její jemná vůně napojovala chřípí
i celou mysl.
Bylo to jiné, než tehdy na plese. Snad v tom, že je tu nepozorovaly
závistivé oči Siriusových ctitelek nebo snad tu chyběl ten plavovlasý
kluk, který by si to se Siriusem tak rád vyměnil.
Oba cítili, že je v tom jakási posvátnost, kouzlo, které mělo skončit s
posledním tónem písně.
Sandra si připadala jako ve snu, v dětském snu, kdy se svým princem tančí
jako Popelka uprostřed prázdného sálu a najednou odbude dvanáctá a ona ho
musí opustit, aby nepřišel na to, že je někdo jiný. Ale Sandra se za
nikoho nevydávala
But I‘ll still belive…
Skladba skončila a ona zjistila, že se celá chvěje. I on si toho všiml a
ještě naposledy ji k sobě přitiskl. A pak ji pustil. Všichni čtyři si
opět sedli ke stolu k paní Potterové.
„Strašně mě to mrzí, ale už budu muset jít,“ oznámila Lily a zase vstala.
„Děkuji za krásný večer.“
„Není zač, Lily, rádi tě tu opět uvidíme,“ usmála se Eleanor.
„Já jdu Lily vyprovodit,“ nabídl se James a také vstal.
„Ahoj, Lily,“ rozloučila se Sandra.
„Dobrou noc, Lilienko,“ chtěl ji ještě Sirius poškádlit, ale zrzku to už
vůbec nevyvedlo z míry.
„Dobrou, Tichošlápku,“ ušklíbla se na něj. „Na shledanou, paní
Potterová,“ rozloučila se a zamířila za Jamesem do předsíně.
„Nechceš se jít ještě projít?“ dolehlo k nim ještě z vedlejší místnosti.
I Lilyin souhlas ještě zaslechli, ale pak klaply dveře a bylo ticho.
„Řekl bych, že už jsem vás obtěžoval dost, takže také půjdu,“ prohlásil
Sirius a také se zvedl.
„Ale, Siriusi, vždyť víš, že jsi tu vždycky vítaný,“ zaprotestovala paní
Potterová.
„Děkuji, ale už je opravdu pozdě,“ namítl. „Večeře byla opravdu skvělá,
nashledanou,“ rozloučil se. „Ahoj, Sandro.“ A zamířil ke dveřím
„Ahoj, Siriusi, tak já jdu sklidit nádobí. Jdi za Siriusem zavřít,
Sandro,“ vyzvala svou neteř a zašla do kuchyně. Sandra se vyděsila, ale i
přesto vyšla za Siriem z obýváku.
„Tak ahoj,“ řekla a snažila se skrýt rozpaky, které se teď vyšplhaly na
nejvyšší míru.
„Ahoj,“ usmál se na ni takovým tím svým neodolatelným úsměvem, ve kterém
však nebyla žádná faleš ani přetvářka, ale náklonnost.
Otevřel dveře a chtěl vyjít ven do tmy, ale musel se ještě jednou otočit
a spatřit ji. Stála tam jako nějaká víla, krásná, ale nedosažitelná.
Odděloval he snad jen jediný metr, ale on nebyl schopen se o nic pokusit,
protože měl strach. Měl strach, že se dozví tu skutečnost, jíž se děsil
tolik měsíců a kterou vlastně nikdy v životě na vlastní kůži nepoznal,
protože všechny ho zbožňovaly, ale žádná nemilovala.
To všechno se mu honilo hlavou a on nebyl schopen ji opustit. Chtěl tu
stát, jen aby ji mohl mít v blízkosti. Ale najednou se ta vzdálenost
začala zmenšovat…
Sandra nikdy nepochopila, kde se to v ní vzalo, ale v tu chvíli věděla,
že se něco musí stát. Nebyla to ani setina sekundy, ve které sama
rozhodla, co se stane a co zakončí tenhle zvláštní večer.
Postoupila k němu a políbila ho. Sama, z vlastní vůle přitiskla své rty
na ty jeho. Tohle opravdu nečekal, ale instinktivně si ji k sobě přitáhl
a polibek opětoval.
V téhle chvíli už si byla naprosto jistá, ale nebyla schopná to přiznat.
Nevěděla, jestli to má přiznat. Podvědomě stála na okraji propasti a
nevěděla, zda-li má do ní skočit po hlavě, a nebo prostě zůstat v
bezpečí, bez rizika tam na okraji a žít ve věčné nejistotě.
Odtrhla se od něj a ještě několik sekund stála v jeho objetí se
semknutými váčky a snažila se to vstřebat. Pak otevřela oči a jejich
pohledy se setkaly.
Ne, tohle prostě zatím nemohla. Vytrhla se mu a vběhla do domu, přičemž
za sebou nehlučně přibouchla domovní dveře. Opřela se o ně a zhluboka
dýchala.
Stál tam, věděla to. Naprosto ohromený, jen kousek od ní, ale mezi nimi
byla hradba. Hradba mahagonového dřeva.
Rozhodně vyšla z předsíně do obýváku, a co nejklidnějším tónem oznámila
tetě, že Sirius už odešel a on, že jde od svého pokoje.
Zmateně klesla na svou postel a zírala na jeho fotografii, ze které jí
šťastně mával. Byl to pěkný kluk, moc pěkný a v tuto chvíli a naprosto
blízký a stejně vzdálený. Nevěděla, co si má myslet, jestli je jen snad
další v řadě nebo je to něco jiného. Vždyť by to mělo být snadné… mělo by.
----------------------------
Co si měl o tomhle myslet? Nevěděl. Měla to snad být příležitost? Chtěla
tím snad naznačit, že má šanci, nebo ho chtěla trápit? Měla snad tohle
být odplata za celé ty roky sukničkářství? Nebo si myslela, že mu to
dluží.
Stál tam ve tmě před domovními dveřmi domu číslo osm a byl v koncích.
Ne, musí to vědět. Nemá jinou možnost.
Stiskl domovní zvonek stejně jako před několika hodinami, ale to se v něm
nebouřily city. Slyšel naléhavý klapot podpatků.
„To jsi ty, Jamesi? Snad ti Sandra nezamkla.“ Dveře se otevřely. „Ale
vždyť -“ zarazila se. „Siriusi?“
„Omlouvám se, že ruším, ale zapomněl jsem Sandře něco říct a -“ byla to
tak absurdní situace, připadal si jako hlupák. Vždyť odtud ani ne před
deseti minutami odcházel.
Paní Potterová se zatvářila mírně zmateně, ale vzápětí se usmála. „Ale
jistě, pojď dovnitř,“ vyzvala ho už dnes po druhé. „Je v pokoji.“
„Děkuji.“
Eleanor Potterová si už v průběhu večera všimla, že se něco děje a tenhle
Siriusův návrat její domněnku jen potvrdil. Jak ho teď pozorovala, když
nejistě stoupal do schodů, nemohla se neusmát.
Zaklepal, ale nehodlal čekat na odpověď, nevydržel by to. Stiskl kliku a
pootevřel dveře. Uvnitř byla tma, kterou trochu prosvětlovaly jen měsíční
paprsky, pronikajíc sem jediným oknem. Nejdřív ji neviděl, ale věděl, že
tam je. Nevěděl, jak je to možné ale cítil to. Zavřel dveře a vešel
doprostřed pokoje. Otočil se, stála tam v těch zelených šatech, opřená o
zeď a dívala se na něho planoucíma očima.
„Co tu děláš?“ zeptala se očividně zmateně. Usmál se, byla v rozpacích,
stejně jako on, ale slušelo jí to…moc.
„Zapomněl jsem ti říct ahoj,“ odpověděl vážně. „A navíc,“ pokračoval a
přistoupil k ní trochu blíž, „jsem ti nevrátil -“ postoupil ještě kousek
–„ten polibek.“ Teď políbil on ji. Byly v tom všechny emoce, které byl
schopen předat. Líbali se s mileneckou vášní, jako kdyby si chtěli
vynahradit všechny ty chvíle, kdy nebyli spolu.
Odtrhli se od sebe, aby mohli nabrat dech. Sandra přistoupila k oknu a
vyhlédla do letní noci, otočila klikou na okenním rámu a trhnutím ho
otevřela. Stála tam se zavřenýma očima a lehký vánek jí rozechvíval
záhyby šatů, které slabě šustily.
„Sandro, já… nevím, co si mám myslet. Já -“
„Já taky ne,“ zašeptala téměř neslyšně a rychle si setřela slzy z tváře.
Ale on si toho všiml a objal ji ze zadu kolem pasu. Políbil ji do vlasů.
Otočila se v jeho objetí a znovu ho políbila.
„Nepřemýšlej teď, prosím, na čem záleží a co se bude dít dál,“ zašeptala
a začala ho znova líbat.
---------------------
James měl veselou náladu. Lily vyprovodil až na konec čtvrti a teď se s
vnitřním uspokojením a přesvědčením, že ho opravdu miluje, vracel domů.
Vykračoval rychlým krokem a jejich dům se rychle blížil. Dokonce už
rozeznával okna svého a Sandřina pokoje. Těšil se, až ji za okamžik
vyzpovídá z jejích dojmů, jež prožila dnes večer. Už si v duchu
připravoval otázky, jimiž byl připraven ji zahltit, ale vtom mu myšlenky
na nějaký rozhovor vyhnal z hlavy výjev, jemuž byl v tu chvíli svědkem.
Okno do Sandřina pokoje bylo otevřené a v jeho těsné blízkosti stály dvě
postavy v objetí. Nedokázal je rozeznat, protože v pokoji byla tma, ale
rozhodně to nemohla být Sandra s jeho matkou, protože ti dva lidé se
líbali.
Zpomalil, aby jeho klapavé boty neupoutaly pozornost líbající se dvojce.
Už byl blízko a začínal poznávat tu dívku. Dlouhé černé vlasy, šaty, byla
to Sandra, tím si byl jist. A ten druhý…Sirius!
James se překvapeně zastavil na chodníku. Nemohl tomu pohledu uvěřit.
Jeho sestřenice se líbala s jeho nejlepším kamarádem! Nechápal proč, ale
najednou mu to ani nepřišlo překvapivé. Ale stejně, tohle si nikdo
nedovolil ani přát, protože si myslel, že je to nemožné. Jasně, v
několika minulých dnech se Sandra chovala divně, ale nikdy by si
nemyslel, že to došlo až tak daleko. Na jednu stranu to bylo dobře, ale
Sirius byl děvkař. Co když měla být Sandra jednou z mnoha?
Tok jeho myšlenek přetnul onen pár – Sirius se od Sandra odtrhl a vzdáli
se od okna, takže ho James už nemohl vidět. Najednou začal ten brýlatý
kluk panikařit. Vždyť Sirius měl za chvíli vyjít ze dveří a vidět jeho,
jak tu stojí na ulici a zmateně zírá na okno, kde doposud stála Sandra.
James se bleskurychle za křoví, které bylo naštěstí v plném rozkvětu a
bujelo životem, takže ho zelené lístky spolehlivě schovaly. Za okamžik
tudy opravdu prošel Sirius.
--------------------
„Díky, Lily, že jsi přišla,“ řekla Sandra usměvavě. Ale ten úsměv jí
nevycházel ze srdce, měla teď v duši zmatek… zase. Seděly s Lily na
Příčné ulici v cukrárně Foresta Forteskuea a ujídaly každá svůj
zmrzlinový pohár se šlehačkou. Sandra se včera pozdě v noci rozhodla, že
je na čase všechno Lily vyklopit, protože už neměla sílu to držet v sobě.
„Ale Sandro, od čeho jsem tvoje kamarádka?“ odbyla Lily její díky. „Tak,
co potřebuješ? V telefonu jsi zněla naléhavě,“ pokračovala zrzka. Sandřin
telefonát ji překvapil, nejen proto, že Potterovi byli kouzelnická
rodina, ale i toho důvodu, že jí Sandra volala asi ve dvě ráno.
„Jo, řekla bych, že to naléhavé je, no i když asi jak pro koho,“
rozpovídala se Sandra. „Jde o to, že jsem ti něco osobního a zásadního
zatajila. Něco, co ti možná vrtalo hlavou a já bych se ti teď chtěla
omluvit, že jsem ti to neřekla i přesto, že jsme si slíbily, že si
všechno řekneme a já to přesto porušila.“
„Sandro, to přece nevadí,“ utěšovala ji Lily.
„Ale jo, byl to z mé strany podraz, ale neodsuzuj mě, prosím, protože
jsem byla tak trochu mimo. Stejně jsem zjistila, že to byla blbost, ti
nic neříct, protože teď jsem naprosto v koncích a musím se někomu svěřit.“
„Tak povídej,“ vyzvala ji Lily.
„Pamatuješ, jak ses mě v sobotu ptala, kam jsme se Siriusem při plese
zmizeli?“
„Jasně, takže tu jde o Siriuse.“
„My jsme ve skutečnosti opravdu šli ven, ale ne se projít. Sirius si se
mnou chtěl promluvit,“ vyprávěla Sandra a lžičkou se rozpačitě šťourala v
roztékající zmrzlině. „Zastavili jsme někde u jezera a on mi řekl, že mě
miluje…“ Sandra jí dopodrobna popsala onen Siriusův výstup, přičemž Lily
se ani nesnažil skrýt překvapení.
„A to myslíš vážně? Vážně tohle řekl? Sirius Black? Ten co se mnou včera
seděl u jednoho stolu?“
Sandra přikývla. „Jenže já mu na to neodpověděla, protože jsem si nebyla
jistá tím, co mám cítit, nebo co si mám vůbec myslet. A pak jsme se
vrátili do společenky a další den probíhal skoro, jako kdyby se nic
nestalo. Jenže mně to pořád leželo v hlavě. Je zvláštní si to připustit,
ale začala jsem o Siriusovi přemýšlet jako o klukovi, ne jako o
kamarádovi. Měla jsem poprvé pocit, jako, že se jedna část mě nějak
zaplnila, nebo… já nevím, jak to popsat…“ marně hledala správná slova.
„Já tě chápu, pokračuj,“ ujistila ji přítelkyně a Sandra vyprávěla dál.
„A včera až odpoledne jsem se dozvěděla, že ty a on přijdete na večeři.
Nevěděla jsem, co dělat, jak se zachovat neutrálně, abych získala více
času na přemýšlení. Nebyla jsem rozhodnutá a nejsem ani teď, ale nechtěla
jsem ho nějak vyděsit, nebo, jak to nazvat. Jednoduše jsem chtěla prožít
normální večer, tak aby k ničemu nedošlo a vypadalo to, že on má stejný
úmysl, ale nakonec jsem selhala já.“
„V jakém smyslu?“ nechápala Lily. Myslela si, že jí něco uniklo.
„Chtěl odejít hned po tobě a já ho šla vyprovodit, ale než odešel, tak
jsem ho políbila. Nechtěla jsem to udělat, ale neovládla jsem se.
Vzápětí, když mi došlo, co dělám, jsem ho tam nechala stát a zabouchla mu
dveře před nosem. Zavřela jsem se v pokoji a horečně přemýšlela, co bude
dál. Ale než jsem stačila dojít k jakémukoli rozhodnutí, otevřely se
dveře a on tam stál. Tentokrát políbil on mě. A pak odešel a já nevím,
co…“
„Jak se máš zachovat,“ doplnila ji Lily, která celé tohle vyprávění
poslouchala jako ve snu.
„Jo,“ připustila Sandra a znechuceně odstrčila neodjedený pohár dál od
sebe a upřeně se na Lily podívala, jako by se jí z tváře snažila vyčíst
předčasnou odpověď.
„A to teď ode mě žádáš radu?“
Přikývla.
„Ale Sandro, tohle už není hra, tohle musíš rozhodnout sama,“ namítla
Lily se svraštělým obočím.
„Lily, co si o tom myslíš?“ naléhala Sandra a nahnula se pře stůl blíž k
Lily.
„Miluješ ho, Sandro?“
„Co?
„Tak miluješ ho?“
„Miluju, strašně moc,“ odpověděla, jako by ani nevěřila, že to dokáže
vyslovit.
„Tak v čem je problém?“ usmála se Lily.
„Cože?“
„Sandro, pokud ti opravdu řekl, že tě miluje, tím stylem, jakým jsi mi to
popsala, tak to asi nejspíš bude pravda, a jestliže ty jsi do něho
blázen, tak v čem pořád hledáš problém?“ zeptala se Lily.
„Ty myslíš, že bych mu to měla říct?“ Sandra byla naprosto zmatená.
„Samozřejmě,“ přisvědčila. „Víš, kde má ten svůj byt?“
„To mám jít za ním do bytu?“ vyděsila se Sandra.
„Jistě, to chceš čekat, až se uráčí přijít?“
„Ale -“
„Tak víš, kde bydlí?“ dorážela Lily.
„Berwick Street, číslo dvanáct,“ odpověděla Sandra. Věděla to, dneska
ráno se na to ptala Jamese.
„Tak za ním dneska půjdeš, ano?“
„Lily, nenuť mě,“ škemrala Sandra.
„Já tě nenutím, ale jestli tam nepůjdeš, budeš si to vyčítat,“
konstatovala Lily.
„Mám tam teda jít?“
„Myslím si, že bys měla.“
„Tak fajn, dneska odpoledne se tam zastavím,“ souhlasila Sandra.
„Pak mi povíš, jak to dopadlo, ale teď už tě bohužel budu muset opustit,“
řekla zrzka a vstala.
„Taky půjdu,“ přiznala Sandra a také se zvedla, přičemž nechala na stolku
vedle poháru pár mincí. Společně vyšly ven do horkého dopoledne, ale před
Děravým kotlem se vydaly každá svou cestou.
--------------------
Uvědomila si, co dělá, až když už stála před několikapatrovým domem s
adresou Berwick Street 12. Bylo vedro na padnutí a kratičké letní šaty se
jí lepily na tělo. Najednou měla sto chutí se otočit a rozeběhnout se
pryč. Ale ne, tohle by bylo zbabělé a ona nebyla zbabělá. Pootevřela
branku a prošla příjezdovou cestou, až k domovním dveřím, které byly
dokořán. Vešla dovnitř a začala stoupat po schodech. Zastavila se až před
oprýskanými dveřmi s mosaznou jmenovkou, která byla nedbale přelepena
kouskem papíru s novým jménem majitele, Siriuse Blacka.
Rychle stiskla zvonek, než stačila ztratit odvahu. Zevnitř se ozvalo
dvojité cink a následovaly kroky. Dveře se otevřely a on tam stál, v
bleděmodrém triku a sepraných džínech vypadal naprosto neodolatelně.
Zarazil se, kde se tu bere?
„Ahoj, Siriusi,“ pozdravila nervózně a přesto, že ještě před chvílí
umírala vedrem, teď jí naskakovala husí kůže a vůbec to nemělo co dělat
se změnou teploty.
„Sandro, kde se tu bereš?“ zeptal se zmateně, ale v duchu skákal radostí
už jen z toho, že ji měl zase na dosah. Stačilo by se nahnout a…
„Přišla jsem si promluvit,“ vysvětlila.
„Tak pojď dál,“ vyzval ji. Prošla za ním temnou chodbičkou do další části
bytu, kterou zalévalo slunce, pronikající sem skrz francouzská okna, jež
pokrývala celou jednu stěnu. Přesto, že to byl jen malý byt, působilo to
tady až nadmíru útulně. Sandra se musela usmát, ale úsměv jí v tu ránu
zamrzl na rtech, když spatřila za čelem křesla, jež k ní bylo otočené
zády, vyčuhovat dámský, sytě růžový, klobouk. Vzedmula se v ní vlna
žárlivosti. Tak on to někoho má a klidně mě pozve dovnitř!!
„Kdo to byl, Siriusi?“ zeptal se žena skřehotavě a vstala z čalounu, aby
si mohla nově příchozí prohlédnout.
Sandře spadl kámen ze srdce. Vždyť tady před ní stála stařena! V růžovém
kostýmku, s šedivými vlasy staženými do uzlu se na Sandru bezzubě usmála.
„Snad nejste ona Sandra Potterová?“ zeptal se přívětivě a bezmocně se
opřela o dřevěnou hůl, jíž svírala v levé ruce. V pravé třímala sklenku
whisky.
„Odkud znáte mé jméno?“ nechápala Sandra.
„Jak bych ho nemohla znát, když mi tady Sirius na vás pěje ódy už od
chvíle, kdy jsem překročila práh? Ale což, nechám vás tu o samotě, jen co
se dobelhám ke dveřím.“ A opravdu zamířila želvím tempem k východu.
„Počkejte, paní Woodhousová,“ oslovil ji Sirius. Bez jakéhokoliv ostychu
ji popadl do náruče a vyšel s ní ven z místnosti.
Sandra se ani nestačila rozkoukat a byl zpět.
„Tak ty sis chtěla promluvit?“ zeptal se vážně a zastrčil si obě ruce do
kapes kalhot. Možná chtěl vypadat víc drsně, ale spíš tím chtěl zakrýt
to, že se mu klepou ruce.
„Jo, to jsem chtěla,“ připustila Sandra. „Ale nějak nenacházím slov.“
Neodpověděl, jen tam stál proti ní a prohlížel si vzor a linu, pod svýma
nohama. „Siriusi?“
„No?“ zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly.
„Myslel jsi vážně to, co jsi mi řekl v pátek při tom plese?“ zeptala se.
„Smrtelně vážně,“ odpověděl okamžitě.
„Já vím, že je to hloupá otázka, ale… miluješ mě?“
„Miluju, jak nejvíc jsem schopen.“
„A mohl bys mi odpustit, že jsem tak strašně pitomá a nebyla jsem schopná
si přiznat, že jsem zamilovala do nejúžasnějšího kluka, jakýho znám,
který ne zcela náhodně stojí přede mnou a jehož tak strašně toužím
políbit?“
Sirius tam stál a nebyl schopen se vůbec pohnout. Na tohle čekal tak
dlouho a nikdy se v to vlastně ani neodvážil doufat, ale stalo se. Sandra
Potterová ho miluje…
Během jednoho jediného okamžiku jí sevřel v náručí a zatočil se s ní do
kola. Vzápětí se začali líbat.
Nebyl by ten projev čirého štěstí a zamilovanosti ani nijak zastaven,
kdyby na jedno z vysokých okez nezaklepala pařátkem sova. Sirius Sandru
pustil a otevřel jedno okno. Sova okamžitě vlétla dovnitř a usadila se na
opěradle křesla. Sirius jí odvázal dopis z nožky a spěšně ho roztrhl.
„Je to od Brumbála,“ odpověděl na Sandřinu nevyslovenou otázku. „Za půl
hodiny je schůzka Fénixova řádu v nějakém domě na Eaton Square.“
„Ty víš, kde to je?“ zeptala se.
„Ne, zas tak dobře se v Londýně nevyznám,“ přiznal Sirius. Oba najednou,
jako kdyby zapomněli na to, co dělali před chvílí, začali přecházet se
zamyšleným výrazem po pokoji.
„Máš připojený krb na letaxovou síť?“
„Ještě jsem to nestihl.“
„To nevadí, tak se přemístíme k nám a odtud se tam dostaneme, ne? Je v
tom dopise napsané i číslo toho domu?“
„Číslo 28,“ vyčetl z kousku pergamenu, popsaném Brumbálovým hustým
úhledným písmem plným kliček.
„Tak fajn, jdeme,“ zavelela. „Ke mně do pokoje, jo?“ Chytla se ho za ruku
a za okamžik už se oba s hlasitým prásk přemístili.
Vzápětí se objevili u Sandry v pokoji.
„Počkej tady,“ vyzvala ho a sama opatrně vyšla z pokoje. Za okamžik byla
zpět. „Všechno je dobrý, teta je na zahradě, takže můžeme jít dolu.“
Tiše jako špioni se plížili po schodech do přízemí. U vyhaslého krku si
každý nabral do hrsti trochu kouzelného prášku.
„Půjdu první, kdyby to nějak nevyšlo,“ nabídl se Sirius.
„Tak fajn,“ souhlasila. Naposledy přitiskla svoje ústa na ty Siriusovy a
on pak už spěšně vstoupil do krbu, přičemž pustil prášek ze zpocené
dlaně. V tu chvíli vyšlehly za země zelené plameny.
„Eaton Square, 28,“ vyslovil Sirius zřetelně a vzápětí zmizel. Sandra ho
napodobila. Vlezla do krbu a vyslovila to, co Sirius. Všechno se s ní
začalo točit a ona radši zavřela oči. Za okamžik vypadla z krbu rovnou
někomu do náruče.
Zmateně se rozhlédla. Byla v prostorné, starobyle vybavené místnosti s
velkým dlouhým stolem, za kterým sedělo asi deset neznámých lidí, s
výjimkou Brumbála, který seděl v čele.
Sirius Sandra pustil, protože teď už jí nehrozilo nebezpečí pádu, ale
její ruku držel stále v té své.
„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravila Sandra zvořile.
„Dobrý den, Sandro, jste tu se Siriusem brzo, což ovšem není na škodu.
Můžete se tady posadit a vyslechnout si naši situaci,“ pokynul jim na
zbývající volné židle. Sandra a Sirius beze slova poslechli a zaujali
místo jeden vede druhého, přičemž Sirius měl po pravici ještě nějakého
kouzelníka, který vypadal, jako zloduch z mudlovských filmů. Přestože mu
nemohlo být víc než pětatřicet, vlasy už měl místy značně prošedivělé a
jeho obličej byl plný šrámů a jizev. Pravé oko měl skleněné, což ovšem
nepředstavovalo žádnou nevýhodu, protože bylo kouzelné, co Sirius poznal,
protože jeho děd měl taky takové. Ale jinak vypadal muž docela přívětivě
a právě se horlivě zapojil do debaty.
„Ale na to přesně oni čekají, Brumbále,“ namítl a s příšerným třísknutím
postavil hliněný korbel na stůl.
„No to je sice možné, ale nemůžeme jim ty mudly nechat napospas,“ zahřměl
Brumbál a vypadalo to, že jeho už tak vysoká postava ještě vyrostla.
„Ne, to ne, ale jestli jich chceš vběhnout do náruče s bandou dětí, tak
to je můžeš rovnou všechny pohřbít za živa,“ argumentoval dál. Ostatní
jen tiše poslouchali výměnu názorů a zřejmě zvažovali, na jakou stranu se
přiklonit.
„Byl bych ti vděčný, kdybys je nepodceňoval, Alastore. Nemají sice ještě
bystrozorský výcvik, ale bez nadání nejsou a věř mi, že oni ještě něco
dokážou,“ řekl Brumbál už opět naprosto klidně.
„To ti nevyvracím, ale nerad bych někoho pohřbíval hned v den přísahy -“
zřejmě chtěl ještě něco dodat, ale jeho slova zanikla, když se z krbu
ozval svištivý zvuk. Vzápětí vystoupil ze zelených plamenů James a hned
za ním Lily, Petr a Remus.
„Díky bohu, že jsi tady Sandro, myslel jsem si, že jsi ten dopis
nedostala, jak jsi“ začal James, ale pak si všiml Siriuse a pochopil,
důvod, proč už je jeho sestřenice tady.
„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravili Lily a Remus svorně. Brumbál jim
pokynul ke zbývajícím místům.
„Jste všichni pevně rozhodnuti, že vstoupíte do Fénixova řádu?“ zeptal se
jejich někdejší ředitel. Přikývli, Petr sice trochu zdráhavě, ale nakonec
i on zakýval hlavou. „Fawkesi,“ zavolal Brumbál jako kdyby říkal heslo,
ale vzápětí se z čista jasna objevil na jeho levém rameni rudozlatý pták,
jeho fénix. „Takže můžeme začít,“ zavelel a vstal. „Siriusi, pojď první,“
vyzval mladého Blacka.
Sirius pustil Sandřinu ruku, kterou celou dobu nervózně svíral a
následoval Brumbála do středu pokoje. S obrovským Fawkesem na rameni
vypadal Albus jako krotitel z cirkusu.
„Na té přísaze nic není až na to, že je závazná a není možné ji vrátit.
Lze ji pouze porušit,“ začal Brumbál. „Máš teda pořád v úmyslu vstoupit
do řádu?“
Sirius si představil výraz své matky, který měla vždycky, když ho
mlátila. „Ano, mám.“
„Pak polož ruku na tenhle medailon,“ Brumbál vytáhl z kapsy hábitu
zlatavý přívěšek, ne větší než obyčejná mince, „a přísahej na život osoby
tvému srdce blízké, že nikdy nevyzradíš nepříteli nic z toho, co zde
uslyšíš a budeš připraven bojovat proti silám zla i kdyby tě to mělo stát
život,“ pronesl slavnostně.
Sirius se zlehka dotkl chladného kovu, podíval se Brumbálovi zpříma do
očí a řekl: „Na život Sandry Potterové, dívky, kterou miluju, přísahám,
že nikdy nic nevyzradím a položím život za kohokoliv z řádu, kdyby by byl
v nesnázích bez jakéhokoliv zaváhání,“ řekl a pustil medailon. Zavládlo
absolutní ticho.
„Tak tedy vítej v řádu,“ usmál se ředitel. Stejná situace se opakovala
ještě několikrát. Všichni nově příchozí odříkali přísahu s tím rozdílem,
že každý přísahal na život někoho jiného. Sandra na Siriusův, James na
Lilyin, Lily na Jamesův, Remus na život jakési Moniky Alysonové a Petr na
svou matku.
„Tak to bychom měli,“ řekl Brumbál, když vstoupil do řádu i Petr. „A teď
k akci, kterou podnikneme za několik málo desítek minut,“ pokračoval s
vážnou tváří. Všichni zase zasedli za stůl a Brumbál začal vysvětlovat, o
co jde. „Z jednoho velice důvěrného zdroje jsem se dozvěděl, že se
Smrtijedi dneska hodlají pobavit a chtějí zabít pár mudlů v jedné vesnici
asi patnáct mil do Londýna. A naší povinností je nějak jim tom znemožnit,
aby nepřišli v niveč další lidské životy.“
Alastor, muž s polovičním nosem, překvapivě už nic nenamítal, ale
neklidně sebou na židli zavrtěl.
„Naše první akce,“ zamumlal James rozrušeně, ale usmíval se.
„Ale, jak se tam dostaneme, pane profesore? Přemístit se sice můžeme, ale
jestliže jsme na tom místě nikdy nebyli, tak by to nemuselo dopadnout
úplně dobře,“ poznamenala Sandra věcně.
„Ano, to by nemuselo, takže se přeneseme pomocí přenášedla,“ odpověděl.
„Za okamžik vyrazíme, jen bych vám doporučoval, Sandro, se převléknout.
Někteří Smrtijedi by určitě strnuli nad vaší krásou, ale lorda Voldemorta
by to neobalamutilo,“ pokračoval Brumbál, přičemž mrkl na Siriuse, který
v tu chvíli sevřel Sanřinu ruku o něco pevněji.
„Samozřejmě,“ souhlasila Sandra a jediným mávnutím své hůlky tu teď
seděla černovláska v džínech a letním triku.
----------------------
„Tak jsme tady, támhleten statek je náš cíl,“ řekl Brumbál, když se
zastavili na okraji hustého lesa. Brumbál ukazoval dlouhým ukazovákem na
nedaleké stavení, jehož osvětlená okna slabě probleskovala do
postupujícího šera.
„Myslím, že bychom se neměli držet v tak početné skupině, protože jsme
snadný cíl,“ namítl Alastor.
„Samozřejmě,“ přisvědčil Brumbál. „Řekl bych, že vy, Moody, tu zůstanete
s Jamesem, Lily, Siriusem, Remusem, Sandrou, Petrem a Amandou a nás
zbylých osm to půjde omrknout.“
Moody chtěl něco namítnout, ale nakonec si to rozmyslel.
„Tak pojďte, bando, zajdeme hlouběji do lesa, nebo nám tu za chvíli někdo
ustřelí hlavu,“ vyzval svou skupinu a kdákavě se zachechtal. Sandra,
držíce Siriuse stále za ruku zamířila mezi stromy do absolutní tmy.
Brumbál už byl i se svými společníky pryč.
„Je to docela strašidelný, co?“ zamumlala Sandra Siriusovi do ucha. Stáli
v postupující tmě těsně u sebe a s bušícími srdci poslouchali drobné
praštění lámaných větviček, jak kolem nich každou chvíli prošel někdo z
řádu.
„Jo, ale není to dětská hra, kde bych měl strach z vodníků a bludiček,“
souhlasil Sirius.
„Jestli se mi něco stane, tak pamatuj na to, že tě strašně miluju,“
šeptala se sladkým úsměvem, který na ní tolik zbožňoval.
„Ale tobě se nic nestane,“ bránil se oné možnosti.
„To se nedá předpovědět, ale teď chci, abys mě políbil.“ Vyhověl jí,
nebylo mu to proti mysli, ale najednou cítil, jak ho obstoupil chlad.
Miloval její polibky, přesto, že jich dostal tak málo a najednou blesklo
myslí, že už ani nepřibudou… Rychle onu zhoubnou myšlenku zapudil a dál
se věnoval jejím ústům, ale vzápětí je něco vyrušilo.
„Kurva, Moody, jsou tady!“ protrhlo posvátné ticho a všechna čtyři slova
se ještě několik sekund nesla vzduchem. Sandra se Siriusovi vytrhla.
„Lily?!“ zakřičela zběsile. Vzápětí hustnoucí přítmí osvětlily paprsky
jednotlivých kouzel.
„Impendimenta!“ vykřikl Moody, jenž se znenadání objevil, jen několik
metrů od Siriuse. Jeho kouzlo zasáhlo jednoho z mužů s obličejem zakrytým
kápí, který se v mžiku skácel k zemi.
Sirius jako by dostal ránu elektrickým proudem. Naráz začal kolem sebe
metat kletby. Jenže Smrtijedů bylo mnoho, deset, dvacet, nebyl schopen je
spočítat, protože v tu chvíli mu šlo o holý život, stejně jako jeho
nejbližším. Skoro ani nestíhal vnímat, kdo z kamarádů je zrovna kolem,
ale jedno bylo jasné, nepřítelových poskoků začínalo ubývat. On sám jich
několik zneškodnil, ale stále to byl dost adrenalin.
„Jsi v pořádku, Siriusi?“ zachraptěl James, který se znenadání vynořil
zpoza stromu.
„Jasně, Mdloby na tebe!“
James se jen tak tak vyhnul bleděmodrému paprsku a vzápětí propukl další
ohňostroj kleteb.
„Sandro!“ snažil se Sirius překřičet salvu kleteb a protikouzel. Nic,
nikdo se neozval. Ale vzápětí si jí všiml, právě odrazila jedno z kouzel.
Rozeběhl se za ní.
Smrtijedů, jako by se zmocnila vražedná zběsilost. Teď už nelétaly
vzduchem jenom obyčejné kletby, ale i ty smrtící, ty, jež se nepromíjejí.
Sandra se snažila zběsile vyhnout keřům a stromům, které jí bránily v
ústupu. Začínalo to být vážné, toho si byla vědoma. Dýchala přerývavě a
píchalo jí v boku, ale nemohla se vzdát, nebo utéct, ona ne. Zmateně se
rozhlédla, opodál stál Moody k ní zády a právě sváděl boj s jedním
neskutečně zákeřným starým basťochem, který hlasitě funěl. Za okamžik už
se tlouštík svalil k zemi jako poleno a Moody zběsile oddechoval. Ale
ještě nebylo vyhráno. Ze strany se k němu plížil jiný Smrtijed.
„Moody, pozor, zprava!“ zařvala za všech sil, aby ji přes ten neskutečný
hluk slyšel. Stačilo to. Alastor Moody v mžiku zareagoval a seslal na
Smrtijeda smrtelnou kletbu. Sandra si vyděšeně zakryla ústa. Vždyť on ho
zabil!!
Ne, tak tohle bylo na ni moc, otočila se a chtěla běžet pryč, dál o toho
člověka, který tak chladnokrevně zabil. Kouzlem si proklestila cestu,
mezi párem Smrtijedů, kteří padli na zem, bezmocně spoutáni, ale vzápětí
se zarazila. Jen několik metrů od ní stál on, Lucius Malfoy s černou kápí
shozenou na ramenou. Jejich pohledy se setkaly, usmál se, ale vzápětí se
odvrátil. Podívala se směrem, který upřeně sledoval. Opodál stál Sirius.
„Siriusi, pozor,“ vykřikla smrtelně vyděšená. Black se otočil, ovšem
příliš pozdě.
„Avada kedavra!“ zařval Malfoy. Z jeho hůlky vyšlehl zelený paprsek…
„Ne ty, parchante, Siriuse, ne!“ Sandra se rozeběhla směrem ke své lásce,
ale už věděla, že je pozdě… Najednou jako by se všechno kolem zpomalilo.
Jen ona stále běžela, ale všechno ostatní plynulo, jako ve zpomaleném
filmu. Doběhne to, stihne to, znělo jí zběsile v hlavě. Musí ho zachránit.
Odrazila se k poslednímu skoku, všechny svaly v těle se jí napnuly a ona
vletěla rovnou do dráhy smrtící kletby. Zelený paprsek ji zasáhl přímo do
prsou, všechno nabralo opět normální rychlost a ona padla k zemi.
„Sandro!!!“ zařval Sirius a rozeběhl se k ní. „Sandro, Sandro, prosím
tě,“ křičel zběsile. Padl na kolena k jejímu tělu a otočil ji na záda.
Vypadala, jako když spí; klidně, vyrovnaně, jen nohy a ruce jí trčely do
nepřirozeného úhlu a rozcuchané vlasy naznačovaly tvrdý pád. Sirius ji
popadl do náruče a přitiskl si ji k tělu. „Sandro, Sandro, prosím tě,
neumírej, nenech mě tady. Ne, ty nesmíš být mrtvá, nemůžeš mě tady přece
nechat. Já tě miluju, moc tě miluju, prosím, tak se prober,“ mumlal jí do
vlasů.
Ale nepohnula se, tiskl si k hrudi její chladnoucí tělo, ale nepomáhalo
to. Připadal si jako v nejhorším snu. Položil ji znovu na zem a jeho
horké slzy jí kanuly na špinavé triko, pod kterým už nebilo srdce.
„Sandro, prosím, nenechávej mě tady,“ zachraptěl zoufale a z očí se mu
nezadržitelně draly slzy. „Miluju tě strašně moc,“ zamumlal a políbil
její nehybná ústa. „A nikdy nepřestanu.“
Někdo ho chytl za rameno, ale on nereagoval. Teď už bylo všechno jedno,
ať ho klidně zabijou, teď už pro něj život neměl smysl.
„Nech ji tady, Siriusi, musíme pryč, tohle je prohrané. Je mrtvá, tak ji
pusť.“
Moodyho hlas slyšel, jakoby z velké dálky on nebyl schopen ho vnímat,
nechtěl ho vnímat, ani poslouchat, protože jestliže to opravdu řekl, tak
je to pravda a ona…
„Je mrtvá, je mrtvá.“
„Já vím, že je mrtvá!“ zařval zoufale a znova ji objal.
„Pusť ji, zabijou tě, musíme jít,“ naléhal Moody a železným stiskem ruky,
Siriuse tahal na nohy.
„Tak ať, je mrtvá, chápeš to? Umřela mi v náručí aˇmě zabijou, já nechci
tady bejt bez ní. Tak kletba byla pro mě, já jsem měl umřít, ne ona! Ne
Sandra. Já jsem tady měl ležet! Já!“ řval na Moodyho a brečel. Plakal,
jako malé dítě, kterému někdo vezme hračku, plakal pro to, jež mu osud
vzal.
Tady končí příběh dívky, která milovala, která chtěl žít, nespravedlivě a
rukou toho, jenž jí miloval v náručí toho, jehož milovala ona. Sandra
Potterová skonala ve věku nedožitých osmnácti let s klidem v duši…
zachránila ho.
THE END