Moody si zavdal ze své čutory a jeho elektricky modré oko koutkem
pošilhávalo po Harrym.
„Pojďte sem,“ vyzval ho, „mám tu něco, co by vás mohlo zajímat.“
Sáhl do jedné vnitřní kapsy svého hábitu a vytáhl nějakou velice starou a
ohmatanou kouzelnou fotografii.
„To je původní Fénixův řád,“ vysvětloval bručivě. „Našel jsem to včera
večer, když jsem hledal rezervní neviditelný plášť. Tobolka totiž neměl
dost slušnosti, aby mi ten můj parádní vrátil… Napadlo mě, že by si to
třeba někdo rád prohlédl.“
Harry si vzal fotografii do ruky. Byl na ní malý hlouček lidí, někteří mu
mávali a jiní si nadzvedali brýle a prohlíželi si ho.
„Tohle jsem já,“ ukázal na sebe celkem zbytečně Moody. Jeho tvář byla na
snímku zcela nezaměnitelná, i když vlasy měl o něco méně šedé a nos dosud
nedotčený. „A tady vedle mě, to je Brumbál, na druhé straně stojí Dedalus
Kopál… Tohle je Marlene McKinnonová, zabili ji dva týdny poté, co byla
tahle fotografie pořízená, dostali ji s celou rodinou. Tady jsou Frank a
Alice Longbottomovi..“
Harrymu, který se beztak necítil nejlépe, se při pohledu na Alici
Longbottomovou sevřel žaludek ještě víc. Její kulatý přátelský obličej
dobře znal, přestože ji nikdy neviděl, protože její syn Neville jako by
jí z oka vypadl.
„… chudáci,“ zavrčel Moody. „Lepší umřít než to, co se stalo jim… A tohle
je Emmelina Vanceová, s tou jste se už viděli, a tady samozřejmě Lupin…
Benjy Fenwick, ten to taky schytal, našli jsme z něj jen kousky… Uhněte
trochu,“ dodal, šťouchl do fotografie a drobné postavičky na snímku se
nepatrně rozestoupily, aby se mohli dopředu posunout jiní, kteří byli
částečně schovaní vzadu.
„Tohle je Edgar Bones… bratr Amélie Bonesové, toho taky dostali a jeho
rodinu s ním, byl to skvělý čaroděj… Strugis Tobolka – hrome, tady vypadá
mladě… Caradoc Dearbon, ten zmizel o šest měsíců později, tělo jsme nikdy
nenašli… Hagrid, ten samozřejmě vypadá stejně jako vždycky… Elfias Dóže,
s tím se taky znáte, už jsem zapomněl, že nesíval ten směšný klobouk..
Gideon Prewett, potřebovali k tomu pět Smrtijedů, aby ho a jeho bratra
Fabiána zabili, bojovali jako hrdinové… Tak uhněte, uhněte…“
Postavičky na fotografii se opět se strkáním promíchaly a ti, kteří byli
schovaní úplně vzadu, se objevili v popředí snímku.
„Tady je Brumbálův bratr Aberforth, nikdy jindy už jsem se s ním neviděl,
zvláštní chlapík… tohle je Dorcas Loučková, tu zabil Voldemort osobně…
Sirius, když ještě nosil krátké vlasy…a tady… to je ono, říkal jsem si,
že vás to bude zajímat!“
Harrymu poskočilo srdce. Ze snímku se na něj usmívali matka s otcem;
seděli každý z jedné strany vedle drobného mužíka s uslzenýma očima, v
němž Harry na první pohled poznal Červíčka – zlosyna, který Voldemotovi
prozradil, kde se skrývají Harryho rodiče, a spolupodepsal se tak na
jejich smrti.
„Tak co?“ broukl Moody
Harry pozvedl oči a zadíval se do Moodyho děsivě zjizveného a poďobaného
obličeje, ale pak znovu sklopil pohled k fotografii. „Proč se Sirius
tváří tak smutně a podrážděně?“ zeptal se, jen aby Moody nesvedl řeč na
jeho rodiče. Zrovna teď neměl náladu se o nich bavit, stačilo mu je vidět
a svíral se mu žaludek zlostí a smutkem.
„Jo, tou dobou se tak tvářil pořád. Vlastně už vím, kdo tu chybí. Celý
den mi to vrtalo hlavou… jak já jen na ni mohl zapomenout?“ Moody se se
zadumaným výrazem ve tváři poškrábal na polovičním nose.
„A kdo tu chybí?“ nechápal Harry, kterého už tahle konverzace začínala
unavovat.
„Přece Sandra Potterová,“ zamumlal Moody, jako by to byla samozřejmost a
dál se tvářil zamyšleně.
„Sandro co…? Copak… můj táta měl sestru?“
„Ale ne.“ Bystrozor se na Harryho podíval jako na pitomce a Harry se tak
dokonce cítil. „Byla to sestřenice tvého táty, ale byli jako sourozenci.
Tak to teda říkal Brumbál. Potterovi si ji k sobě vzali, když jí někdo
zavraždil rodiče… mohli jí být tak tři, čtyři?“
„A jak to souvisí se Siriusem?“
„No jak, copak ti o ní nikdy nikdo nevyprávěl?“ Harry zavrtěl hlavou, což
zřejmě Moodyho překvapilo. „Chodili spolu, teda myslim, každopádně Sirius
byl do ní blázen. Viděl jsem je spolu ten den, kdy vstoupili do řádu,
pěknej páreček.“
„Ona byla taky v řádu a kde je teď, jak to, že jsem musel být u
Dursleových, když mám ještě další příbuznou? A proč není tady na tý
fotografii?“
„Už nežije, zabili ji hned na první akci. Ne, že by byla tak nemotorná,
to vážně ne. Bojovala skvěle, ale prostě měla smůlu. Velkou smůlu.“ Moody
se odmlčel. Vypadal teď tak nějak jinak, snad nejistě. Jeho zjizvená tvář
zesmutněla.
Harry zmateně zíral na dřevěnou nohu bystrozovy židle a přemýšlel. Náhle
však zvedl hlavu a rozhlédl se po kuchyni. Oslava dál probíhala v plném
proudu. Ron právě horlivě vysvětloval Tonksové, jak jeho Zameták využívá
příznivých větrných proudů ke snadnějším obrátkám, Hermiona zaujatě
poslouchala Lupina, přičemž líně upíjela ze své sklenice máslového
ležáku. Pan a paní Weasleovi si něco šeptali a každou chvíli propukli v
puberťácký smích, který jako by oběma ubíral z vlasů šediny a z tváří
vrásky. Weasleyova dvojčata něco sepisovali s Mundungusem, ale Siriuse
nebylo nikde vidět.
„Omluvíte mě?“ otázal se Harry.
„Jistě, jistě,“ ujistil ho Pošuk. Harry spěšně vstal a tiše se vykradl z
místnosti. Vyběhl po schodech do podkroví a zaklepal na jedny z dveří, za
nimiž uslyšel Klofanovo nevrlé klapání zobákem. Byl si jistý, že Sirius
bude zrovna tam, ale nikdo se neozval. Zaklepal znovu.
„Siriusi?“ zkusil to. Nic. Harry stál bezradně přede dveřmi a napínal
sluch, jestli neuslyší šramocení, které by prozradilo Siriusovu
přítomnost. Znenadání se ozval klapot bot, cvaknutí zámku a zpoza dveří
vykoukla Siriusova neupravená hlava. „Můžu za tebou dovnitř?“ zeptal se
Harry, ještě než Sirius stačil promluvit. Muž mu pokynul rukou a zašel do
tmavého pokoje.
Harry ho následoval. Místnost byla neskutečně špinavá, všude po zemi se
válely ohryzané kosti, kousky zubů a prkenná podlaha byla místy pokrytá
zaschlou krví. Klofan si vesele hověl hned za dveřmi s hlavou položenou
na předních, koňských nohách. Sirius se uvelebil u zdi pod jediným oknem.
Vypadal tak nějak utrápeně. Harry se posadil naproti němu a chvíli jen
rozpačitě mlčel, přičemž zvažoval odkud začít.
„Siriusi?“ oslovil ho měkce.
„Hm?“ Bývalý vězeň ani nezvedl hlavu, jen si rukou prohrábl zacuchané
vlasy a hlasitě vzdychl.
„Proč mi o té Sandře nikdy nikdo nic neřekl?“
Sirius neodpověděl hned, a když nakonec začal mluvit, jeho hlas zněl
plaše a tlumeně. Absolutně se nepodobal tomu hrdému, jenž normálně
používal. „Možná proto, že o tom nikdo nechtěl mluvit.“
„Jak to myslíš? Proč třeba…Brumbál?“
„Brumbál si dává za vinu její smrt, protože nás všechny poslal na akci
hned v den přísahy a nijak nás neupozornil na případná nebezpečí. Jasně,
řekl nám, že nás může někdo zabít, ale myslím, že v tu dobu si to nikdy z
nás příliš neuvědomoval…až pak, když jsme stáli v tom lese…tak… tak…“
Sirius se zarazil a promnul si oči. Přitáhl si kolena blíž k tělu a
položil si na ně hlavu.
„Jestli se ti o ní nechce mluvit, tak nemusíš. Moody říkal, že…však víš…“
„Ne, měl bys to slyšet, i kdybych ti to měl vyprávět na smrtelné
posteli,“ zašeptal Sirius. „Zaslouží si, aby se o ní mluvilo, což si
přiznávám až teď. Máš právo vědět, co to byla za skvělou dívku,“ pronesl
a pohledem se díval kamsi za Harryho, jako kdyby pohlížel do minulosti.
„Znal jsem ji stejnou dobu, co Jamese, protože nastoupili do prváku
společně se mnou. Když jsem se začal kamarádit s tvým tátou, tak i s ní.
Kdybych nevěděl, že je jeho sestřenice, byl bych řekl, že jsou
sourozenci. Měly podobné chování a jeden druhému, jako by si z oka
vypadli. Měla taky takové dlouhé černé vlasy, ale ty oči. Docela jasně si
pamatuju jejich barvu, tmavě modrou, neměla jako James hnědé oči, ale
modré,“ povídal Sirius. Vypadalo to teď, jako kdyby spíš mluvil pro sebe
a ne pro Harryho, který ovšem napjatě poslouchal.
„Když jsem utekl z domova, to mi bylo asi šestnáct, tak jsme si užili u
tvýho táty všichni spolu dvě úžasný léta. A pak jsme nastoupili do
sedmýho ročníku…jo sedmák, to byl osudový rok. Pro mě, pro ni, pro
všechny. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem v ní spatřoval
cosi jiného. Ne sestřenku mého nejlepšího kamaráda, ale dívku. Nějak jsem
to nechápal. Vždycky jsem rád balil holky, teda oni se spíš balili na mě,
ale pak najednou mě to přestalo bavit. Měl jsem oči jenom pro ní. Jenže
ona začala chodit s Remusem a tím pádem pro mě byla zakázané ovoce.“
Sirius jako kdyby se vrátil zpět do reality. Zatřepal hlavou a podíval se
na Harryho. „Ani nevím, proč ti to tady všechno vykládám, ale…“
„Pokračuj,“ přerušil ho Harry dychtivě a zároveň soucitně. Prohlížel si
svého kmotra, jeho dosud pohlednou tvář, která se skrývala za dlouhými
vlasy a vousy a snažil si představit si ho, jak se někde tahá s partou
holek. Ne, tohle mu nějak nesedělo. Sirius Black a sukničkář? Z
přemýšlení ho vytrhl onen námět přemýšlený, když opět začal mluvit.
„Já jsem na Rema tak žárlil, poprvé v životě měl něco, co já ne, ale mě
to děsně štvalo. Jenže pak se rozešli. Bylo mi jí sakra líto, ale utěšit
jsem ji nešel, protože jsem cítil tak trochu blbě před tvým tátou. Jenže
pak jsem jí začal být úplně posedlý, dokážeš si to představit?“
Harrymu se vybavila tvář Cho Changové.
„Byla krásná, strašně krásná a já z ní byl úplně paf. Pozval jsem ji na
závěrečný ples ve snaze, že jí alespoň naznačím, že se mi líbí, ale
nakonec jsem se neovládl a vyklopil jí to všechno.“
„Tys jí řekl, že ji miluješ?“ vyděsil se Harry. Tak tuhle situaci asi
opravdu představit neuměl, ale v duchu se klaněl svému kmotrovi, že to
dokázal. On sám by se při tom nejspíš zhroutil.
„Jo, byli jsme venku na pozemcích a já jí to řekl. A víš co ona na to?
Rozbrečela se.“
„Štěstím?“ vyhrkl Harry. Siriusova tvář potemněla a opět se mu na tváři
uhnízdil onen výraz pohledu do vzpomínek.
„Ne, nevěděla, co mi má na to odpovědět. Mám takovej dojem, že v tý době
se jí líbil ještě někdo...“
„Kdo?“
„Malfoy.“
„Lucius Malfoy?“ Harry jen vytřeštil oči. „Ten samý Lucius Malfoy, co je
otcem Draca Malfoye?“ ujišťoval se.
„Jo, na konci roku za ní pořád dolejzal a ona si to nechávala líbit.
Jenže nakonec jsem vyhrál. Vyhrál jsem na pohled prohranou bitvu o srdce
té nejúžasnější dívky na světě.“
„Kdy?“
„Pár dní po příjezdu z Bradavic, jsem byl pozvaný k vám domů na večeři,
tam se toho taky semlelo dost, ale nakonec přišla ona sama za mnou do
bytu, kde jsem tenkrát bydlel, a řekla mi, že mě miluje. To bylo tak, já
to ani neumim vyjádřit. V tu chvíli jsem nejšťastnější v životě, ale v
ten den… v ten samý den… jen o několik hodin…později –“ Sirius vzlykl
–„mi umřela v náručí. Strhla se bitka řádu proti Smrtijedům. Byl tam i
Malfoy na straně Smrtijedů samozřejmě a chtěl mě zabít, ale ona mu
skočila do cesty…a ta smrtící kletba zasáhla ji a ne mě… kurva,“ vzlykal
dál a utíral si špinavým rukávem oči. „Já jsem tam měl ležet v trávě se
spokojeným výrazem. Já jsem měl být, do háje, mrtvý.“
„Siriusi,“ zamumlal Harry a objal ho. Cítil, jak se jeho kmotr otřásá
návaly vzlyků.
„Víš, Harry, ona mi strašně chybí. Pořád mi ta její tvář leží v hlavě.
Nemůžu dostat z mysli ten poslední den, kdy byla naživu…“