Ginny seděla v trávě u jezera, v ruce držela kopretinu a její pohled v
zamyšlení bloudil po obzoru. Má mě rád, nemá mě rád… Kolikrát tuhle hru
za poslední roky hrála? Snad tisíckrát. Teď by si ale mohla spíš zahrát
její obměnu – mám ho ráda, nemám ho ráda… Chodila s Harrym už skoro dva
měsíce, ale… byla do něho opravdu zamilovaná?

Vlastně ani nepotřebovala tu květinu, uvnitř to věděla sama, jen si to
pořád ještě nechtěla přiznat. Vždyť po něm toužila tak dlouho! Možná to
byl ten důvod – vysnila si ho jako idol, jenže realita byla „poněkud“
odlišná. Její předchozí známosti nebyli zrovna báječný, ale aspoň se s
nimi nenudila. Hlavně Dean ji dokázal kdykoli spolehlivě rozesmát.
Harrymu se taky občas podařilo, že se málem počurala smíchy, jenže to
bylo… no jaksi mimoděk. Rozhodně Harry neměl pocit, že by řekl něco
vtipného. Ginny se záchvaty smíchu bojovala nejvíc, když pronášel nějaké
bojové proslovy o svaté válce proti Voldemortovi a tak podobně. Když on
se bral tak vážně…

Navíc jeho neobratnost ve vztahu… to nebylo už ani roztomilé, to bylo
prostě tragické. Kdyby měla Harryho charakterizovat jedním slovem,
použila by dnes nejspíš „moula“. Kdyby mohla použít ještě jednu
charakteristiku, rozvedla by to na „moula s předsudky“. To kvůli jeho
neustálým výpadům proti Snapeovi a mladému Malfoyovi – ti dva mu přece v
poslední době nic neudělali. Třetím rozvinutím charakteristiky by se
dostala k „moula s předsudky a zachráncovským komplexem“.

Dobře, takže je načase si přiznat, že se s Harrym bude muset rozejít. Jen
doufala, že pochopí, co mu vlastně říká…

Byla ráda, že se konečně rozhodla, ale něco ji pořád trápilo. Že se spolu
dva lidi rozejdou, to se stává běžně, nic tragického. Rozejít se z
vlastní vůle s člověkem, po kterém předtím vzdychala snad sto let, to už
je trochu horší. Největším problémem je ale fakt, že se s ním rozchází
kvůli… ach jo, to je pitomé… ale je to tak. Kvůli jeho největšímu
školnímu rivalovi, kterého celé ty dlouhé roky nenáviděla.