Malfoy Manor Opravdu jsem nemohla odolat své touze trochu poškádlit ctihodného lorda Luciuse Malfoye. Sice to bylo trochu jako dráždit hada bosou nohou, ale o to víc to bylo vzrušující. Takže jsem teď stála před branami jejich rodového sídla… Hm, vypadá to fakt velkolepě. Osobně bych tu tedy bydlet nemusela, hrady a zámky mám spojené spíš se středověkem, no ale co už. Koneckonců, asi jsem se nemusela obávat, že by si mě sem chtěl pán domu nastěhovat… „Paní si přeje?“ zeptal se domácí skřítek, který se objevil, jakmile jsem zabušila na dveře. „Mluvit s pánem. Můžeš mě ohlásit, prosím? Jmenuji se Dana, lord Malfoy mě zná.“ Skřítek zmizel a já jsem se v duchu bavila představou, jak se při oznámení mé návštěvy asi Lucius zatváří. Stála jsem v prostorné vstupní hale, vlevo byly otevřené dveře do salónu. Nikdo mě nehlídal, takže jsem se tam přesunula. Velká okna směřovala do zahrady, kde se rozprostíraly rozkvetlé záhony kytek, okrasné keře a stromky a dokonce i jezírko s lekníny. Obdivovala jsem výhled a přehodnocovala svůj názor, že bych tu bydlet nechtěla. Za okamžik jsem zaslechla slabounký šramot a v odlesku okenních skel jsem zahlédla Malfoye, jak vchází do místnosti, v ruce drží hůlku a míří na mě. „Ani to nezkoušejte,“ obrátila jsem se k němu čelem a zamířila na něho pro změnu svoji pětačtyřícítku. Plavovlasý aristokrat si mě dlouze prohlížel. Nakonec jsme oba současně sklonili své zbraně. „Co Vás sem přivádí? Že byste konečně dostala rozum a zareagovala na moji dávnou nabídku?“ připomenul Lucius naše setkání v Portugalsku, kdy se mě snažil přesvědčit o výhodách temné strany. „To vskutku ne. Ale možná jste naopak vy změnil názor?“ „Jak Vás něco takového napadlo?“ „No, Vaše jednání během třetího úkolu Turnaje bylo buď vedeno s cílem mě navést na správnou cestu nebo velmi nezodpovědné. Uvědomujete si jistě, že jen Vaší zásluhou se nám podařilo zachránit Harryho. Takové chování by Váš pán asi zrovna neocenil, co myslíte?“ Malfoyovi trochu ztuhly rysy, ale jinak nereagoval. Teprve po chvilce promluvil. „Tohle sídlo je rozlehlé. Jeden by se tu mohl ztratit, ani by nevěděl jak. Navěky ztratit… Jste šílená. Přišla jste sem sama a ještě mi vyhrožujete.“ „Ale kdepak, to není vyhrožování. Zatím… Asi jste si myslel, že Vám spíš budu hrozit udáním na Ministerstvu za použití zakázané kletby na profesora Kratiknota, že? Jenže tak šílená zase nejsem. Ministr si přece nedovolí vyšetřovat štědrého mecenáše… No, jenže Voldemortovi…“ Malfoy sebou škubl a bleskurychle na mě opět zamířil hůlku. „Jak se odvažujete vyslovovat jeho jméno?!?“ „Já se ho nebojím. No dobře, taky bych mu mohla říkat hadí ksicht, jestli je to pro Vás přijatelnější. A nešermujte tady tou hůlkou nebo si ještě ublížíte.“ Míříme na sebe a napětí v místnosti by se dalo krájet. Ale stejně… nepokusil se na mě vyslat žádnou kletbu. Je tu logické vysvětlení, totiž že nechce skončit s dírou v hlavě. Můj revolver by mu mohl dost poškodit vizáž… Pak tu je jiné, poněkud iracionální, vysvětlení. Třeba mě doopravdy nechce zabít. Sirius by řekl, že mě zase chytají moje romantické záchvaty a snažím se vidět dobro i tam, kde zaručeně není. Co by řekl Snape si snad radši ani nepředstavuju. Vzpamatovala jsem se právě včas, když jsem ucítila, že na mě ten bastard zkouší Nitrozpyt. Takže jsem nenápadně zdůraznila ty myšlenky, které se mi zrovna honily hlavou, nechala ho se jimi pokochat a pak jsem spojení ukončila. Pokud si bude myslet, že pro něho mám určitou slabost, tím líp. Je to svým způsobem pravda. Vážím si ho jako inteligentního protivníka. A občas mám pocit, že on má slabost pro mě a že mě šetří. Čehož by se dalo využít. Ale pochopitelně vím, že si na něho musím dávat pozor. Je to Malfoy, úskoky a klam jsou jeho přirozeností. „Nejste zrovna přesvědčivá. Tvrdíte, že stojíte na ´straně dobra´, ale přitom Vás zjevně přitahují muži s temnou minulostí.“ „Myslíte Siriuse Blacka?“ zkusila jsem přehodit výhybku do klidnějších vod. „Nebo Severuse Snapea.“ A sakra, tak tohle nebudou moc klidné vody. Teď budu muset pořádně vážit slova, abych Severuse neprozradila. Co všechno Lucius ví a co si myslí, že vím já? „No jistě, náš slavný dvojitý špión.“ To asi nebyla ta reakce, kterou Malfoy očekával. Jistě, uměl se skvěle ovládat, jenže já mám v tomhle trénink. Zradil ho dech. Ve tváři se mu nepohnul ani sval, ale pravidelný rytmus dýchání byl narušen. „Když víte, že je dvojitý špión, jistě si myslíte, že stojí neochvějně na vaší straně, že?“ No to určitě… Určitě Ti něco takovýho budu ztvrdit, kámo. Tohle byl pravý souboj mozků – na pravdu se tu pochopitelně nehrálo, ovšem nehrálo se ani na prvoplánovou lež. Takové to – když řeknu tohle, bude si myslet, že jsem tím myslela tohle. Tudíž musím říct něco jiného… Jsou lidé, kteří by moji větu tvrdící, že Severus je na naší straně, vzali jako pravdivý výrok. Další lidé by si řekli, že tak slaboduchá nejsem, že si naopak myslím, že Severus je zrádce a chci mu to takhle osladit, přičemž jsem slaboduchá do té míry, že spoléhám, že mi bude uvěřeno. Ztrácíte se v tom? A bude hůř, protože Lucius byl ještě někde mimo tyhle kategorie. „Na naší straně? A to je která?“ „Strana dobra přece,“ vyplivl Lucius zhnuseně. „Aha, tak Vy si myslíte, že já stojím na straně dobra… Ano, je to obecně přijímaná představa, to nepopírám. To však neznamená, že musí být pravdivá. Určitě nestojím na straně toho vašeho hadího ksichta. Ale skutečně si myslíte, že jsem na stejné lodi s Dumbledorem? Třeba hájím jenom své vlastní zájmy. Potom bychom tu neměli jednoznačně vyhraněný duel, ale spíš jakýsi trojúhelník. I Severus Snape má nepochybně svůj cíl a těžko odhadovat, jaký může být. Vy máte také svůj cíl. Ani o něm nevím podrobnosti, ale tak nějak tuším, že to nebude věrná služba hadímu ksichtu a plazení se u jeho noh.“ Malfoy se nenechal vyprovokovat mou poslední větou a místo toho vytáhl z rukávu další trumf. „Zvláštní, člověk by řekl, že Severusovi věříte, když jste ho dokonce nechala nahlédnout do svých myšlenek.“ Upss, a to se jako dozvěděl kde? Pokerová partie pokračuje. „Proč by ne, dokážu si své myšlenky pohlídat. Navíc při Nitrozpytu se mohou někdy role obrátit. Třeba jsem i já zahlédla něco užitečného…“ Zdá se, že jsem ten trumf přebila. Zmátla jsem ho… Fakt by mě zajímalo, jak dlouho bychom se ještě takhle kočkovali, kdyby nás něco nevyrušilo. Najednou začal být Lucius podivně neklidný. A tak nějak si hladil svoje levé předloktí… „Pán volá, rozumím. Nebudu Vás dále zdržovat, lorde,“ dala jsem si záležet na hodně ironickém tónu a pak jsem se odporoučela. …………………………………………………………………………………………………. Bradavice – kabinet profesora Snapea Vážně jsem si nebyla jistá, jestli mám návštěvu Malfoy Manor vyhodnotit pozitivně nebo ne. Chtěla jsem Luciuse vyzkoušet, zjistit jeho pozici a další plány. Nakonec se to trochu zvrhlo, ale ani tak jsem neměla pocit, že by to byla úplná ztráta času. No, v každém případě bych si o tom ale měla popovídat se Severusem. Jednak abych ho upozornila, čím by na něho mohl Voldemort zaútočit, jednak abych se zeptala na jeho názor. Znal přece jenom Luciuse už dlouho, měl by být schopen se zorientovat v jeho myšlenkových pochodech. „Dobrý večer, Severusi. Potřebovala bych s Vámi něco probrat, můžu?“ „Pojďte dál. Co se děje?“ „Nooo, byla jsem na přátelské návštěvě u Luciuse Malfoye.“ „Na Manor?!“ „Přesně tak. Řeknete mi, že jsem se zbláznila?“ „To musíte vědět sama… Přežili to setkání všichni zúčastnění?“ „Pochopitelně, vždyť jsem říkala, že to byla přátelská návštěva… No dobře, tak teď vážně. Přišlo mi jako dobrý nápad Luciuse trochu pošťouchnout a upozornit ho, že by se třeba Pán zla mohl dozvědět, kvůli komu si nemohl umučánkovat Harryho.“ „A?“ „Ta debata se malinko zvrtnula,“ připustila jsem. „Takže teď už Vám to jako dobrý nápad nepřipadá?“ „Já vlastně nevím. Byla bych ráda, kdybyste se na tu scénku podíval a řekl mi, co si o tom myslíte.“ „Podíval?“ „Přesně tak, jestli tedy máte zájem.“ „Ale jak… nechcete snad znovu pokoušet Nitrozpyt?“ lehce se vyděsil téměř vždy se ovládající Snape. „To opravdu ne, ten nedávný zážitek mi docela stačil. Měla jsem ve vlasech skrytou mikrokameru, takže Vám tu scénku můžu pustit na videu.“ Snape opět prokázal, že má o mudlovském světě celkem přehled, takže jsem mu nemusela ta podivná slova vysvětlovat. „Mudlovská technika tu nikdy nefungovala, bradavická magie ji spolehlivě ničí. Ale Vás jsem tu už viděl i telefonovat.“ „Jenomže můj telefon z toho není vůbec nadšený. Ničí, na tom se nic nezměnilo. Používáme speciální několikanásobně zesílené signály a baterie a i tak mají přístroje velké problémy a vydrží tu fungovat jen krátce. Naši technici na tom makali dost dlouho, než tu magickou bariéru překonali.“ „Dobře, jen doufám, že jste nějak zajistila, aby magická ochrana hradu nebyla příliš oslabená.“ „Konzultovala jsem to s ředitelem. Snažím se to používání techniky omezit na minimum. Dnes mi to ale přišlo vhodné.“ „Takže tamhle v tom obrovském zavazadle, které jste přivlekla, máte televizi?“ „Ano. Jste připraven?“ Pustila jsem záznam a uvelebila se v křesle. Spíš než video jsem sledovala Severuse, zajímaly mě jeho bezprostřední reakce. No ale opět dostál přezdívce, kterou na něho vymyslel Honza, a která ho dobře vystihuje – Kamenná tvář. Jen ve dvou momentech se v té masce něco výrazněji změnilo. Poprvé když se zdálo, že se mi Malfoy dostává do myšlenek. A podruhé, když jsem zpochybňovala svoji příslušnost ke „straně dobra“. To že jsem ho v podstatě odhalila jako špióna s ním vůbec nehnulo… „Takže co si o tom myslíte?“ zeptala jsem se, když video skončilo. Severus ještě chvíli seděl tiše, měl přivřené oči a zdálo se, že si jednotlivé sekvence znovu přehrává v duchu. Nakonec se otočil od televize zpět ke mně. Co jsem dokázala rozluštit z jeho tváře, nevypadal, že mě chce zabít… „Jste hráčka, Dano,“ konstatoval klidným hlasem s malinkým podtónem obdivu, který jsem si ale možná jenom domýšlela (domýšlivě). „Předpokládám, že hrajete velmi dobře šachy. A pochopitelně poker.“ „To je pravda. Ale tady jsem narazila na důstojného soupeře.“ „To nepochybně. Lucius dokáže neuvěřitelně blafovat. Ale pokud chcete slyšet můj názor… Znejistila jste ho. Je v mnoha ohledech stejný jako Vy. Vidí ve Vás inteligentního a schopného protivníka, kterého si může vážit. A je si samozřejmě vědom toho,že pro onu dobrou stranu, i když se k ní tak úplně nehlásíte, znamenáte důležitou posilu. Ta válka, která se chystá… tuším, že nebude jednoznačná, ale že tam bude rozhodovat každá maličkost. Natož dobře vycvičená mudlovská miniarmáda pod Vaším velením. Lucius si neváží Dumbledora, považuje ho za starého měkkého blázna. Ať už se mýlí nebo ne, to teď není podstatné. Vy v sobě máte i temnou stránku, kterou on vidí. A věří, že by Vás opravdu mohl přetáhnout na druhou stranu.“ Severus se odmlčel. Analyzovala jsem si v duchu jeho postřehy a porovnávala jsem je se svými dojmy, které jsem z toho setkání měla. Uklidnil mě. Nemusel mi mazat med kolem huby a ani by to nedělal. Jsem si poměrně dobře vědoma svých kladných i záporných stránek, svých předností i slabin. Chtěla jsem se zeptat ještě na pár věcí, ale Severus mě předběhl a znovu promluvil. „Musíte ale brát v úvahu, že Vám nemusím říkat pravdu. Mám přece svůj vlastní cíl, který sleduji,“ připomenul jednu část rozhovoru s Luciusem. „Jistěže, dám si na Vás pozor,“ podotkla jsem s úsměvem. Severus ale byl zrovna na vážné notě. Chvíli na mě zíral a už už jsem myslela, že na mě zkusí použít Nitrozpyt. Nakonec se místo toho jenom zeptal: „Skutečně mi zcela důvěřujete? Jak je to možné?“ „Mám čuch na lidi,“ nadhodila jsem, s vědomím, že s takovou odpovědí se zřejmě nespokojí. „… a taky kvalitní zdroje informací o Vaší minulosti a činech,“ pokračovala jsem tedy. Zamračil se, ale ještě jsem stihla dodat poslední věc: „Navíc Vám třeba tak úplně nevěřím a Vy jste mi naletěl… Jsem dobrá herečka.“ Světe div se… byl to úsměv. Teda spíš úšklebek, ale zcela nepochybně přátelský. „Dobře mi tak. Fajn, nebudu pátrat po Vašich důvodech.“ Se Snapem je někdy radost se bavit. Nemusela jsem složitě formulovat myšlenky, on vycítil, co mu chci naznačit. Jinak by z toho rozhovoru mohl být pravý hollywoodský doják typu – vím, že bys mě nikdy nezradil, pod hrubou slupkou se ukrývá srdce plné dobroty, probouzím v Tobě to nejlepší… No nic. „Myslíte si, že byl Lucius opravdu jen neopatrný, příliš si jistý úspěchem a tudíž ukecaný?“ vrátila jsem se k té události při posledním úkolu Turnaje, která mě sváděla k podivným výkladům. „Je to možné, i když se mu to nepodobá. Ovšem Vaše teorie, že to udělal s cílem Pottera zachránit… nedává to smysl.“ „Já vím, jenom…“ „Nezačínejte proboha už i Vy s tím, že v každém je něco dobrého. Že by měl Malfoy slabou chvilku… Na to bych nespoléhal.“ S tím jsme se rozloučili a já jsem odešla trochu klidnější. …………………………………………………………………………………………………. Bradavice – ošetřovna Harry se pozvolna zotavoval po Voldemortových kletbách. Vyvázl z toho relativně dobře, první týden na ošetřovně byl sice v bezvědomí, ale po probuzení na něm nebyly patrné žádné trvalé následky a za pár dní už by ho madam Pomfreyová měla propustit. Možná líp pro něho, že se probudil až v době, kdy můj úvodní vztek na něho trochu polevil. Taky mi paradoxně pomohlo, že Sirius na něho byl naštvaný zhruba stejně. Snažila jsem se ho krotit, že on by měl být přece ten hodný a tolerantní kmotr. No a zároveň se Sírim jsem tak nějak uchlácholila i sama sebe… Můj drahý odjel do Ameriky za Moonym a Jančou, věci se tam daly do pohybu a bylo třeba na ně nějak reagovat. Musela jsem mu ale slíbit, že dohlédnu na Harryho. Takže jsem se na něho šla podívat na ošetřovnu. „Nazdárek, jak se cítíš po probuzení?“ „Nic moc. Připadám si jako pitomec. Já… Chtěl bych se omluvit, Dani. Měli jste pravdu. Byl jsem… Nevím, co mě to popadlo. Chtěl jsem ten turnaj vyhrát…“ „Kdo by nechtěl,“ přerušila jsem jeho koktání. „Jasně, jenže… za každou cenu… Třeba opravdu patřím do Zmijozelu. Byl jsem jako posedlý. Jsi na mě hodně naštvaná?“ „Vytrestal ses sám… Já taky nemám ráda, když mi někdo říká, co mám a nemám dělat. Jenže někdy je prostě rozumné poslechnout.“ „Fakt je mi to líto,“ řekl ztrápeně Harry a zdálo se, že svá slova myslí upřímně. „Ber to jako poučení pro příště.“ „Pokusím se,“ ušklíbl se. Tak tohle bychom měli. Chtěla jsem mu původně trochu promluvit do duše, ale teď jsem měla pocit, že už to není třeba Že si sám dost dobře uvědomuje, jakou pitomost vyvedl. Tudíž jsem přešla k druhé plánované části rozhovoru. „Harry, pamatuješ si z toho něco? Když Tě pohár přenesl, už tam čekali Smrtijedi?“ „Jo, byli tam. I Voldemort. Říkal, že si se mnou konečně vyřídí účty. Nařídil ostatním, aby do toho nezasahovali, že se prý chce nejdřív trochu pobavit, než mě zlikviduje. Zkoušel jsem se mu bránit, ale… Nejdřív se dělo něco divného s našimi hůlkami. Když jsem vyslal proti jeho kletbě obranné kouzlo, paprsky z obou hůlek se spojily. Zdálo se mi, že ho to docela vyděsilo. Pak mě ale odzbrojil někdo ze Smrtijedů. Ani nevím, jak dlouho mě mučil.“ „Takže Voldemortovi se nepodařilo Tě odzbrojit? To je zajímavé.“ Můžu mít proti Harrymu stovky výhrad, ale jedno mu upřít nelze – skromnost. Nebo si snad vůbec neuvědomuje, co dokázal? Ubránit se, byť jen na okamžik, Voldemortovi, to se hned tak někomu nepodaří. A on to tu pronese jen jakoby mimochodem… „Stejně to pořád nechápu. Proč se mě snaží za každou cenu zlikvidovat? To přece nedává smysl. Jasně, chce se pomstít, ale stejně, proč by věnoval tolik času tomu, aby mě dostal?“ „Tohle já nevím, Harry. Už jsme o tom mluvili. Mám nějakou teorii, ale …“ „Nechceš mě tím děsit? Taky si myslíš, že jsem ještě moc malý a musíš mě chránit? Něco takového mi naznačoval profesor Dumbledore. Ale mám snad právo vědět, proč se mě někdo snaží zabít,“ dostával se zvolna do ráže. Ne že bych ho nechápala, ale… „Myslím, že do tohohle bych se neměla plést. Dumbledore má jistě svoje dobré důvody, proč Ti zatím nechce nic říct.“ „Hm, to určitě,“ odfrkl si skepticky Harry. Jeho pochybnosti jsem do značné míry sdílela, ale to už je jedno. Snad bych se s ním o tu teorii, kterou jsme vymysleli se Siriusem, i podělila. Jenže jsem měla tušení, že by se to Dumbledorovi vůbec nezamlouvalo. A úplně ho naštvat jsem nechtěla, přece jenom potřebujeme spolupracovat. Navíc je možné, že se pleteme…