1. kapitola-Brumbálův plán Harry přistál pod schody na zádech a na něm se rozplácl Draco Malfoy. „Sakra Malfoyi, nemůžeš dávat pozor?!“ vyjel na něj Harry, sotva popadl dech, a podíval se na svého nepřítele. „To řekni tomu svýmu kolohnátovi, Pottere! Těma svejma mega tlapama mi podrazil nohy!“ A povýšeně se na Harryho podíval, jako by si neuvědomoval, že na něm leží. Je přece Malfoy. On může všechno. Když si vzájemně rozezleně pohlédli do očí, najednou se něco změnilo. Dalo by se to možná nazvat zajiskřením, ale na něco takového nebyl ani jeden z nich připraven. Draco se zvedl a odcházel směrem k Velké síni. Přes rameno jen prohodil „Sorry“ a zmizel ve dveřích. K Harrymu už se napřahovala ruka, aby ho zdvihla z podlahy. „Promiň Harry, nevšim jsem si ho, když jsem běžel za tebou a pak už jsem nemohl nic dělat,“ omlouval se Ron. „V pohodě,“ řekl Harry, „a kde ses vlastně zdržel tak dlouho?“ „No McGonagallová mě sjela, že jsem jí tam zase usnul a ještě navíc mi napařila školní trest.“ „Jo, to je smůla,“ řekl Harry kolegiálně. „Já se jí ani nedivim,“ řekla Hermiona, která právě přiběhla po schodech. „Já bych ti ho dala taky, ale teď pojďte jíst, mám strašnej hlad. Ron se chtěl ohradit, ale Harry ho kopl do holeně, protože oba dva moc dobře věděli, že nemá cenu hádat se s Hermionou. Zvlášť když je hladová. Když se Harry natahoval pro karamelové koláčky ucítil pohled probodávající ho z druhé strany Velké síně až k morku kostí. Když zdvihl oči od talíře, setkal se s chladnou hloubkou Dracova stříbrného pohledu. Tváře zmijozelského prince trochu zrůžověly, když si uvědomil, že je přistižen a odvrátil zrak. Harry byl zmatený, nevěděl, co si má o Malfoyově chování myslet. ´O jeho chování? Zamysli se nad svým chováním, to ty na něj zíráš, jako kdyby snad byl tím nejkrásnějším stvořením na světě. Proboha, probuď se! Malfoy je kluk a i kdyby se tobě líbili víc kluci- což jsi mi nikdy nenaznačil, mimochodem- tak Malfoy na tom bude těžko stejně.´ „Harry?“ „Co?“ Harry zrudl, jako by byl při něčem přistižen. Podíval se na Hermionu: „Co?“ „Eh, nic, jen že se ti Ron už aspoň pět minut snaží říct, že bychom měli jít na další hodinu,“ a povzbudivě se usmála. „Blbost...že jo?“ obrátil se Harry zmateně na Rona. „Hmmm, ne, Hermiona říká pravdu brácho, musíme jít. Máme kouzelný tvory.“ Nebelvírské zlaté trio vyšlo z hradu a zamířilo k Hagridově hájence. Ve chvíli, kdy uviděl plavovlasého chlapce obklopeného dvěma gorilami, uvědomil si, že Péči o kouzelné tvory mají se zmijozelskými. Jeho klid byl pryč. ´Jak jsi na to mohl zapomenout? Máme s nima kouzelný tvory už od třetího ročníku. Idiote!´ Asi tři týdny to šlo s Harrym z kopce. Jeho myšlenky na Draca Malfoye byly čím dál tím míň nevinné a už svého „nepřítele“ nedokázal ani pořádně urazit. Na druhé straně se zdálo, jakoby Ron něco vycítil, a tak jeho potyčky s Malfoyem byly stále častější a nebezpečnější. Dracův otec už nebyl mezi živými, Smrtijedi byli pobiti a Voldemort poražen, a tak by se dalo předpokládat, že už si nebude vyskakovat, když za ním nestojí smrtijedí stádo jeho otce, ale v loňském roce se stalo něco, co částečně přimělo všechny změnit názor na Draca Malfoye. Na jaře v šestém ročníku se celý kouzelnický svět chystal na válku. Ale nejvíc se připravoval Harry Potter, chlapec, jenž byl předurčen zabít nebo být zabit. Myslel si, že zmijozelský princ se do něj bude strefovat a dobírat si ho, znepříjemňovat mu život. Ale mladý Malfoy udělal něco, v co doufal snad jen Brumbál: vstoupil do Fénixova řádu. Lucius Malfoy totiž zabil Narcissu Malfoyovou. To, že byl na straně dobra ale moc neměnilo na nesnášenlivosti, která panovala ním a nebelvírským triem. Harryho a Hermionu téměř ignoroval-mluvil s nimi pouze když to bylo nezbytné, ale s Ronem se nesnášeli snad ještě víc. Když vypukla válka, Draco Malfoy nespočetněkrát dokázal, že je schopen se o sebe postarat sám a že nepotřeboval otce, aby ho ochraňoval. Byl to dokonce on, kdo Luciusovi zabránil v útěku před Brumbálem, když Bitva začala. Ron byl sice také zocelen bojem, ale neměl v sobě tu zuřivost, která jeho nepříteli propůjčovala ten důstojný, elegantní a nebezpečný vzhled. Proto se Harry o svého nejlepšího přítele v průběhu těch osudných týdnů bál čím dál víc. A taky si uvědomoval, že se zamiloval. Bylo to pro něj tak šokující zjištění, že to ještě nikomu neřekl. Ne, že by svým přátelům nevěřil, ale on by se před nimi styděl. To, že se mu líbil chlapec bylo pro něj nové a navíc měl dojem, že kdyby Ron –o Hermionu se nebál, ta byla rozumná- překousl to, že je jeho nejlepší přítel gay, stejně by asi nepřežil, že se mu líbí jeho největší nepřítel. A kdyby si snad Harry a Draco spolu něco začali, asi by taky nepřežil, že už není alfou a omegou Harryho volného času. A tak Harry nikomu nic neřekl, protože jeho situace byla na mrtvém bodě a on si nemyslel, že by se to kdy mohlo změnit. Hermiona si toho samozřejmě všimla. Ty upřené pohledy, tlumené povzdechy i předstírané veselí-nebyla hloupá. Ale všimla si i něčeho jiného: že tyto příznaky se objevují u obou chlapců. Zpočátku si myslela, že se jedná o nějaký nový druh zmijozelského psychického mučení a že to zabírá, protože Harry byl s postupem času stále skleslejší. Ale když zjistila, že Harry vůbec nic –k vlastní škodě- ze „zelené“ části Velké síně nezaregistroval, pochopila, že se ocitla uprostřed hotové bouře citů. Oba kluci byli zamilovaní, ale ani jeden neměl o citech toho druhého ani ponětí. ´A tomu se musí pomoct´ pousmála se v duchu Hermiona. Příležitosti se chopila hned druhý den. Vycházeli zrovna s Harrym a Ronem s davem lidí z Velké síně, když si všimla zmijozelských, kteří se snažili co nejdříve se z té tlačenice u dveří dostat. Jakoby omylem strčila do Harryho, který překvapením nebyl s to zabránit svému pádu, když vtom ho zachytily něčí ruce. Harry dopadl plnou vahou do náruče Draca Malfoye, který stál pevně jako skála v moři lidí proudících do svých kolejí. Když se ten nápor těl zmírnil, přiběhla Hermiona. „Harry promiň, zezadu do mě někdo strčil. Není vám nic?“podívala se na ně a všimla si, že Draco Harryho držel o něco déle, než bylo nutné. Teď od sebe ale odskočili a svorně zavrtěli hlavou. Harry hodil rychlý boční pohled na svého zachránce „ Eh...já...díky Malfoyi.“ „Jasně. Zatím,“ a zmizel v chodbě vedoucí do podzemí. Trojice se pomalu vydala do nebelvírské věže a když se Ron zrovna bavil s Deanem Thomasem, drbl Harry do Hermiony a šeptl „díky“. Hermiona se potěšeně usmála a vůbec jí při tom nevadilo, že nebyla tak nenápadná, jak chtěla. ***** ´Pane Bože, co se to se mnou děje?!´ pomyslel si zoufale Draco Malfoy. Plaval ve vaně o velikosti menšího bazénu ve zmijozelské koupelně. Byl tam úplně sám. Bylo pozdě v noci, všichni už spali. Nemohl z hlavy vyhnat myšlenku na svého „kolegu“ z Fénixova řádu a svého nepřítele, kterým Harry Potter bezesporu byl celých sedm let jak na famfrpálovém hřišti, tak i ve škole. Vždyť ho tolik nenáviděl!... Kdysi. Ani ta mudlovská šmejdka už mu nelezla na nervy tolik jako dřív s tím svým ´Všechno vím´. Začínal si uvědomovat, že ho štve ale úplně něčím jiným. Naplňoval ho zcela nový druh nepřátelství; on na ni žárlil! Nemohl vydržet pohled na ty dva, když se spolu bavili, smáli se, učili se, tajnůstkařili. Všichni zmijozelští sice na ně vždycky povykovali: Weasley a Grangerová chodí spolu všude, Každý jejich děcko jasně zrzavý bude! ale Hermiona nad tím vždy jen mávla rukou, Ron pravidelně rudnul a Harry se vztekal. Ale Draco měl dojem, že to není proto, že jsou uráženi jeho nejlepší přátelé, ale proto, že si všichni myslí, že Hermiona má něco s Ronem. Žárlil! A tak strašně, že měl pocit, že vybouchne. I když dnes... jednu chvíli měl dojem, že mu Hermiona snad hodila Harryho do náručí. A pak se ještě zeptala, jestli jsou v pořádku.Obou! ´Blbost! Grangerová prostě jen zakopla, beztak o ty Weasleyho hnáty, a omylem do Harryho strčila.´ Ať už to bylo jakkoliv, cítit Harryho pevné, famfrpálem vypracované tělo na svém bylo naprosto úžasné, ohromující. Cítil, jak mu Harryho teplý dech ovanul krk, viděl v Jeho očích nevyhnutelnost pádu i překvapení, když se zastavil přímo uprostřed pohybu. Vzpomínal si, jak se na sebe obě těla tiskla. Draco cítil, že je vzrušený. Vylezl z vany a šel si dát studenou sprchu. ´Naděje umírá poslední. Třeba je Grangerová fakt zabouchla do Weasela. Musím doufat.´ Ke spánku uléhal až velmi pozdě, s obrazem černovlasého chlapce na víčkách a s jeho jménem na rtech. ***** V Brumbálově kanceláři seděl shromážděný celý učitelský sbor, kromě jediného člena, spolu se samotným ministrem kouzel, kterým stále, i přes jisté nepříjemnosti v minulosti, byl Kornelius Popletal. Přede dvěma lety, když se prokázalo, že Voldemort se opravdu vrátil, omluvil se Brumbálovi, vzal rozum do hrsti a provedl potřebné represe. Brumbál seděl v křesle za svým stolem a přes své půlměsíčkové brýle shlížel na shromáždění. V tom někdo zaklepal na dveře. „Jen pojďte dál, Severusi,“ zavolal Brumbál. Do místnosti vstoupil profesor lektvarů Severus Snape a s pohřebním výrazem kývl na ředitele. Ten ho vyzval: „Mluvte, prosím.“ „Sešel jsem se s těmi, co se stále ještě schovávají. Nebylo to snadné, trvalo mi to téměř tři týdny. Nikdo z nich nebyl právě sdělný. Přesto se ke mně donesly zvěsti, že se opravdu chystá nástup nového Temného Pána. Po tom, co se Draco Malfoy veřejně zřekl otce, hledali někoho odpovídajícího. Proto to trvalo tak dlouho.“ Snape si povzdechl. Tichým zakašláním na sebe obrátil pozornost Kornelius Popletal. „Hm, a Brumbále, jsme si stoprocentně jisti, že tomu chlapci věříme?“ Brumbál se otočil na všechny přítomné a pevným hlasem pravil: „Ano, Kornelie, věříme. Už nám to nesčetněkrát dokázal a ještě dokáže. O tom jsem přesvědčen. Se Severusem a Minervou jsme se dohodli, že pan Malfoy spolu s panem Potterem budou vyučováni lektvarům, obraně proti černé magii a přeměňování, aby v době po Novém roce mohl vstoupit zpět do černokněžnické komunity a předstírat, že se chce stát jedním ze Smrtijedů a dosadit Harryho na trůn Pána Zla. Protože Harry se jako bude cítit nejmocnější, když zabil Voldemorta a bude si na toto postavení dělat nároky... Pokud svolí. Ani jeden z nich to ještě neví.“ Ve skupince učitelů to zašumělo. Ministr si znovu odkašlal. „Dobrá Brumbále, chápu váš plán s mladým panem Malfoyem, ale není mi zcela jasná úloha Harryho Pottera v celé věci,“podíval se na něj tázavě. Teď bylo na Brumbálovi, aby si odkašlal. Očividně nevěděl, jak začít. Pomohla mu McGonagallová. „Jde o to, že někteří z nás si všimli změny ve vztahu obou chlapců. Už nejsou nepřátelé, plují na stejné lodi, takže je pravděpodobné, že by se časem mohli stát...hm...přáteli. Myslíme si, že když se spolu budou učit a tím pádem spolu budou trávit i víc času, mohl by se tento proces urychlit.“ „Ano,“ pokračoval Brumbál, „a když se spřátelí, bude v lednu jen logické, když se bude Draco Harryho snažit dosadit k moci.“ V pracovně se rozeběhla vzrušená konverzace všemi směry, jen Severus Snape hleděl do prázdna, ztracen v myšlenkách. Byl v místnosti jediný, kdo, samozřejmě kromě Brumbála a McGonagallové, zaznamenal rozvíjející se vztah mezi bývalými nepřáteli. Akorát si nebyl jistý, jestli si Brumbál uvědomoval do jakého druhu vztahu to směřuje. On tedy ano. (I když Brumbál asi taky, věděl o všem, co se v Bradavicích děje.) Nebyl ani odpůrcem, ani zastáncem lásky mezi stejným pohlavím, jen mu nebyla po chuti myšlenka, že by se měl jeho nejlepší žák zahazovat se synem toho floutka. Bránit jim v tom samozřejmě nebude, není netvor-i když si to spousta lidí myslí, ani by to nešlo kvůli plánu, který vymyslel ředitel. ´Docela by mě zajímalo, jak tohle dopadne´ ušklíbl se pro sebe. Draco zachytil Harryho pohled. Už asi posté za tuhle dvouhodinovku lektvarů. Usmál se. Harry se taky usmál. Najednou zaslechli svá jména. „Pánové Malfoy a Potter zde po skončení hodiny zůstanou.“ Snapeův tichý hlas zasyčel sklepením. Znovu na sebe pohlédli, tentokrát tázavě. K Harrymu se naklonila Hermiona a něco mu pošeptala do ucha. Draco se zamračil. Když všichni odešli, přišel k nim Snape a řekl: „V kostce: do Vánoc vás budu učit rozšířenou verzi lektvarů a obrany proti černé magii. Profesorka McGonagallová zase přeměňování. Po Vánocích vy, pane Malfoyi, vstoupíte mezi zbývající Smrtijedy. A vy, pane Pottere, jelikož jste od této chvíle nejlepší kámoši, se budete ucházet o flek Pána Zla. Protože po jeho porážce se samozřejmě cítíte neohroženě a samolibě a sebevědomě. Budete nám podávat pravidelné informace a s vaší pomocí se nám jistě brzy podaří pochytat zbytek té špíny. V rámci Řádu. Jestli máte zájem. Jestli to přijmete, nebudete mít skoro žádný volný čas, jen na nejnezbytnější učení, nebudete téměř zkoušeni v hodinách. Strávíte spolu teď víc času, než za celou vaši dosavadní existenci v Bradavicích. Bude to nebezpečné a jeden z vás nebo oba můžete zemřít. Pokud se to nepovede, nastane nová doba temna, protože Smrtijedi si zvolí nového Voldemorta. Pokud se vám to povede, budete slavní a opěvovaní a zachráníte spousty nevinných životů. Jestli to nepřijmete, vrátíte se zpět do svých kolejních ložnic a už o tom nebudeme nikdy mluvit.“ „Takže,“ probodl je svým černým pohledem, „zůstáváte nebo jdete?“ Aniž by se na sebe podívali, vzduchem proletělo jediné dvojhlasné slovo: „Zůstáváme!“ Snape se usmál.