Zatracená práce! Už toho mám plné zuby. Celé dny trávit s nevděčnými
nevzdělatelnými delikventy a ještě místo zaslouženého volna připravovat
lektvar pro toho zablešence.

Severus Snape byl i na své poměry ve velmi nenaložené náladě. První várka
vlkodlačího lektvaru se mu nezdařila podle jeho představ, takže musel
začít znova. Přece nedopustí, aby ten nuzák zpochybnil jeho nepopiratelné
lektvarové umění.

Co si o sobě vlastně ředitel myslí? Že budu sloužit Lupinovi? Po tom
všem? Léta tyranizování, posměšků, ústrků. Ta jejich slavná pobertovská
partička… A teď se tu Lupin objeví, sebere mi moje vytoužené místo a
ještě snad čeká, že se o něj budu starat.

Snape vztekle práskl sáčkem s pelyňkem a zamíchal lektvar tak prudce, že
mu málem vytekl z kotlíku. No, je načase se začít trochu ovládat.
Vlkodlak musí dostat svůj lektvar ještě teplý, jinak se jeho účinky
oslabí. S výrazem boha pomsty vrazil Snape do Lupinova kabinetu a práskl
mu s hrnkem o stůl.

„Tady máte svůj lektvar, kolego,“ zasyčel a chystal se urychleně opustit
místnost, aby s tím individuem nemusel trávit ani o vteřinu navíc.
„Děkuji Severusi. Je to od Tebe opravdu milé, že se o mě staráš.“

Oslovený místo odpovědi jen práskl dveřmi. No to je vrchol. Ten… ten
Lupin si snad myslí, že to dělám dobrovolně a s potěšením. Strašlivé!