Remus přemýšlel o zvláštnostech povahy svého dávného spolužáka a
nynějšího kolegy. Severus Snape. Už jen to jméno děsilo většinu
bradavických studentů, bez ohledu na to, zda byl dotyčný právě v dosahu
nebo nikoli. Jako by si v tom liboval… Taky se opravdu snažil, aby dal
Lupinovi najevo své znechucení, když se objevil v Bradavicích a dokonce
mu zabral místo, na které si už dlouhé roky myslel.

Remus měl ale tušení, že to Severus nemyslí tak úplně zle. Už jenom to,
že neodmítl ředitelovu prosbu a připravoval pro něho vlkodlačí lektvar. A
s jakou péčí… Remus měl cestu kolem učebny lektvarů a myslel si, že by si
mohl lektvar vyzvednout. Snape zrovna v ten okamžik mumlal cosi ve smyslu:
„Moc pelyňku. To by mu mohlo ublížit. Takže znova.“

Uplynulo několik hodin a Snape vtrhl do Lupinova kabinetu. Tvářil se… no
jako obvykle. Vlastně ještě o něco hůř než obvykle, protože kvůli
přípravě lektvaru zjevně nestihl oběd. Práskl mu s ještě kouřícím hrnkem
plným toho nejkvalitnějšího vlkodlačího lektvaru o stůl.

„Tady máte svůj lektvar, kolego,“ zasyčel a dával vehementně najevo, že
netouží zůstat ani o vteřinu déle, než je nezbytně nutné.
„Děkuji Severusi. Je to od Tebe opravdu milé, že se o mě staráš.“

Když Snape vypochodoval z místnosti a práskl dveřmi tak, že málem vypadly
z pantů, Remus se tiše zasmál. Z toho poděkování bude mít jeho kolega
jistě noční můry… Remus ne nadarmo strávil tolik let ve společnosti
Jamese a Siriuse, to by bylo, aby od nich nenasákl trochu té
škodolibosti. I když, pravda, používal jiné metody. Ale byl si dost
jistý, že tahle jeho zdvořilost vytočila Snapea spolehlivěji než cokoli
jiného.