Mladá žena se zářivě růžovými vlasy se připotácela k baru:
„Ještě jednoho panáka toho zelenýho svinstva!“
„Nemyslíš, že už máš dost, holka?“ podíval se na ni barman zkoumavě a pak
ještě poněkud zmateně dodal: „A neměla jsi před chvílí ty vlasy modré?“
„Haha a pak kdo toho má dost. Nalej mi a nekecej!“ stála si za svým ta
podivná osoba.

O pár hodin později…
Poté, co vypila veškeré zásoby absintu a posléze i zelené, které se v té
hospodě nacházely, seděla dotyčná u svého stolečku v koutě s velmi
„přemýšlivým“ výrazem. Byla už pokročilá večerní doba a většina
osazenstva toho podniku čtvrté cenové na tom nebyla o mnoho líp.
„Hele Jacku, to je fakt zvláštní,“ pronesl důstojným tónem opilce jeden
chlapík ke svému společníkovi.
„A co jako?“ odvětil inteligentně oslovený.
„No už jsem viděl hodně lidí, který po chlastu měnili barvu obličeje, ale
támhle tý holce se mění vlasy. To už s ní musí být fakt vážný.“

V tom dovnitř vpadli další dva týpci.
„No konečně jsme Tě našli, Tonks. Jde se domů!“