Bylo 14. července. Odpoledne se pomalu klonilo k večeru a 16letá dívka zuřivě gestikulovala do telefonu, svírajícího ramenem. „Ne, prostě ne. Myslím, že on vážně není pro tebe… Jasně… ale vážně… ale no tak, vzpamatuj se… jo… to víš, že půjdu Jill. No, musím se taky nějak odreagovat… Jo, tak ahojky.“ Sedla si na postel a dívala se do zrcadla. Odrážela se v něm celá její postava. To zrcadlo měla celkem ráda. Niajk zvlášť se jí sice nezamlouvalo to, co v něm vidí, ale to zrcadlo ji tak nějak dodávalo útěchu. Vůbec to nechápala… Chvíli se dívala na své jemně vlnité, až skoro černé vlasy pod ramena a na šedé oči. Přistoupila blíže, postavila se jako nějaká modelka – jednu ruku dala v bok a druhou si prohrábla husté vlasy. Potom se hlasitě rozchechtala a vzpomněla si na svou kamarádku, která kdyby to viděla, pravděpodobně by jí ve všem opravila a ukázala, jak se to správně dělá. Náhle se z přízemí ozval ženský hlas: „Lynette! Večeře!“ Mlčky přikývla, pohodila vlasy a ještě jednou se usmála do zrcadla, než odešla z pokoje dolů na večeři. „Jo, budu čekat. Takže v osm. Jo. No, já si beru normálně kalhoty, tričko a mikinu… ale né… já se v sukni necítím, vždyť víš… fakt ne… to víš, že jo. Hahaha… a ty? Tutovka Jill, hahaha. Dobře, tak v osm.“ Položila sluchátko zpět a přešla k vysoké skříni se zrcadlem. Otevřela ji a bezvýsledně do ní hleděla. Komínky pečlivě uklizeného šatstva se kupily na poličkách. Po pár minutách nesmyslného bloumání a prohrabování komínků si vybrala své oblíbené černé rifle a černé tričko. Oblékla se a přes ramena přehodila tenkou šedou mikinu. Zavřela skříň a otevřela šperkovnici, která stála na stole. V ní ukrývala své líčení a různé mudlovské stíny na oči, řasenky a make-upy, kterými jí zásobovala Jill. Chudinka Jill ale netuší, že šperkovnici otvírá žalostně málo. Zběžně se nalíčila a vrchní vlasy si spletla vzadu na temeni do roztomilého copu. Koukla na sebe do zrcadla a kriticky zakroutila hlavou. Potom vzala šedou kabelku z opěradla židle a vyšla z pokoje. *** Bylo 14. července. Večer se pomalu blížil a Harry seděl na své posteli v jednom z pokojů v domě na Grimmaudlově náměstí. Přemýšlel o prefektských odznacích… Z jeho zamyšlení ho ale vytrhl Ron, který naštvaně práskl dveřmi. Měl červené uši a praskal klouby na prstech. „Co se stalo?“ zeptal se Harry. „Mamka! Zase chce, abych zítra pomáhal s obědem! Jako by to nemohla udělat Ginny! A přitom jsem prefekt!“ „Tak, proč jí to neřekneš?“ „Nekoupila by mi to koště… Ale řekl jsem, že se zajdeme podívat do mudlovského města. A víš co mi ona na to řekla? Že je to moc nebezpečné!“ Navztekaně kopl do postele. „Počkej, ty jsi chtěl jít teď večer do mudlovského města? Proč?“ zeptal se trošku pobaveně Harry. „Vzpomněl jsem si, co mi říkal Dean o mudlovských městech,“ náhle se mu rozzářily oči, „mejdany, různé koncerty a taneční… taneční… em… říká se tomu nějak… kosmo-tiká… nebo jak.“ Harry to nevydržel a musel se rozesmát. Ron na něj trošku pobouřeně zahlížel a když se Harry konečně přestal smát, pokračoval: „Prý tam chodí strašně moc holek, Harry!“ Nadšeně se na Harryho podíval. „Poslyš Rone, já nikam na lov holek nejdu,“ řekl a nadzvedl obočí, „a proč tam tak chceš jít?“ „Jen tak, Harry! Musíme si užívat, přece! Disciplinární řízení a Voldemort…“ „Rone,“ přerušil ho Harry, „chci říct, nebylo by to zrovna nejlepší…“ „Od tebe to sedí,“ řekl trošku uraženě Ron a zahleděl se z okna na prázdné náměstí „Ale, no tak. Sám musíš uznat, že to není zrovna dobrý nápad.“ „Že by jsi byl srab?“ zasmál se potutelně Ron. „Nejsem srab, Rone. Prostě mi to nepřipadá, jako dobrý…“ „Vezmeme tvůj neviditelný plášť!“ přerušil ho Ron a vyskočil z postele. Harry se zhluboka nadechl. „Tak dobře.“ *** „Kam že to jdeme, Jill?“ „Do Lávy…“ řekla nepřítomně vysoká blondýnka a kontrolovala si svůj štědře napudrovaný nos v malém kulatém zrcátku. Myslí jí proletěl Kulový blesk a na něm profesorka McGonagallová a laškovně mrkala na profesora Brumbála, který seděl za ní… „Má přijít ještě někdo? Nebo tam jdeme jenom tak?“ Lynette se na ni dívala a při tom zakopla o kámen. Jill jí rychle chytila, aby nespadla. „Ježkovy voči, co děláš Lynn? Hahaha… ne, jdem tam jenom tak. Jsem myslela, že by sis konečně mohla najít kluka, víš…“ „Jill, já o to nestojím… a mimochodem, v září zase jedu na internát, takže bychom se stejně nevídali a…“ „Neboj. Flirtík na jeden večer tě nezabije. Jseš pěkná Lynn, tak trošku zabojuj,“ mrkla na ni Jill a schovala zrcátko do kabelky. Lynette jen nevěřícně zvedla obočí a dívala se, na co šlape. Nechápala to její zaujetí kluky… Jasně, taky mají na škole pár opravdu pěkných kluků… ale na co to? Jejím hlavním cílem bylo učení… Za pár minut už stály v přeplněné, zakouřené a přetopené taneční hale, kde do všech bušily pro Lynn dost nepříjemné disco a hip hopové tóny. Jill byla naopak ve svém živlu: zdravila každého druhého návštěvníka, usmívala se a dokonce už stihla hodit očkem po barmanovi, který jí okamžitě podal dvě sklenice piva. Našly si místo k sezení trochu v rohu a upíjely pivo. Lynn si představovala, jak v minulém školním roce na vánočním plese hrály rockové Sudičky… Za pár chvil už nebyla Jill k uhlídání a s radostí přijala pozvání k tanci od nějakého chlapce. Lynn zůstala v tom rohu sama, usrkávala pivo a vzpomínala na svoji školu. Strávila bych čas lépe tím, kdybych si konečně dodělala ten úkol pro McGonagallovou… Hůlku měla schovanou v kabelce a neustále se bála, že by jí mohl někdo ukrást. Náhle se otevřely dveře, ale vypadalo to, že si nově příchozích nikdo nevšímá. Byli to dva kluci: jeden vysoký s rudými vlasy a druhý menší s černými vlasy. Někoho jí matně připomínali… Když znovu vzhlédla, kluky už nenašla. Ztratili se ve změti poskakujících teenagerů… *** „Rone? Co to sakra…“ „Paráda! Pojď, něco si objednáme!“ Ron se dral davem k baru, když ho Harry chytil za tričko. „Počkej přece! Nemáme mudlovské peníze!“ „No jo…“ Ron viditelně zvadl. „Najdeme si nějaké místo k sezení,“ řekl Harry a rozhlédl se po veliké místnosti, po které se komíhaly sem tam různé barvy. Trošku se mu z toho točila hlava… Volné místo však našel až úplně v růžku místnosti, kde seděla nějaká tmavovláska a cosi hledala v kabelce. „Ehm… promiň,“ začal nesměle Harry, „mohli bychom si přisednout?“ „Uh! Jasně… mohli.“ Dívka ukázala na volnou sedačku naproti a dál se nepřítomně hrabala v kabelce. Hele… ty jsem přece už viděla… u dveří… no jo… ale ještě někde jinde. Kde to jen bylo? Konečně nahmátla svou hůlku, oddychla si a vzhlédla. Rudovlasý kluk se díval směrem k parketu a černovlasý si ji zamyšleně prohlížel. Nadzvedla obočí. Ten kluk zmateně zamrkal a přihladil si vlasy k čelu. „Já jsem Harry,“ řekl ten černovlasý a usmál se. Lynn si nemohla nevšimnout, že za kulatými brýlemi jiskří velké zelené oči. „Jo… já jsem Lynette… em Samuelsová - Blacková… ale spíše Samuelsová…,“ vykoktala Lynn, začervenala se a rozpačitě sklopila oči. „Ron Weasley,“ řekl ten zrzek a nepřítomně se na ni usmál, „hele, nešla by sis zatancovat?“ Mrkl na ni. Lynn to trochu zaskočilo a řekla dost ukvapeně „Ne“ a zdálo se, že to Rona trochu popudilo. „Lyneeeette!“ Jill se přiřítila z parketu, ve tváři trochu uzardělá a nesla další pivo. „Ty jsi za takovou chvíli splašila dva kluky? No Lynn! Seš lepší, než jsem si myslela! Hahaha!“ řekla Jill rozjařeně a usmála se na oba kluky. „Ne! Nikoho jsem nesplašila… ah bože… nikde nebylo místo a tak si přisedli…“ řekla v rozpacích Lynn a koukala se na Harryho a Ronovu reakci. Harry se zatvářil smířlivě a Ron se začal bláznivě smát. „Hele, jak se jmenuješ?“ zeptal se zrzek. „Jill a příjmení není pro dnešek důležité,“ podívala se Jill koketně na Rona. „Pojď tancovat!“ Vyskočili a ruku v ruce pelášili na parket. „Promiň, Harry. Já… ona není taková vždycky…“ řekla Lynn a omluvně se na Harryho usmála. „To je v pohodě Lynn, tedy, můžu ti tak říkat?“ „Jasně, že můžeš,“ mrkla na něj a usrkla si piva. *** Harry se díval na tu roztomilou holku a cítil k ní stále větší sympatie. Přitáhl si k sobě to zlatavé pití, co tam nechala Lynettina kamarádka a trochu se napil. „Fuj! Co to je za hnus?“ Chutnalo to strašně. Kéž bych si mohl přivolat máslový ležák, tady tohle je nechutné! I když… do Prasinek se už asi nikdy nepodívám… „Pivo. Taky mi to moc nechutná, ale když jdu s Jill ven, musím vypít aspoň půllitr,“ zasmála se Lynn. Harry se usmál a posunul tu sklenici dál od sebe. „Moc k tobě nejde,“ řekl zamyšleně a díval se na tančící Jill a Rona. „No… to ne,“ připustila Lynn. „Tak… kde chodíš na školu?“ Proč se ptáš zrovna na tohle, blbče? „Na umělecký internát… je to hodně na severu… a ty?“ řekla potichu Lynn a oči zavrtávala do kabelky na klíně. „Ehm,“ tuhle otázku nečekal, i když asi měl, „do polepšovny svatého Bruta…“ Pro Merlina! Vymýšlej si lepší kecy… „To neznám…“ usmála se mile. „Ty se jmenuješ Blacková?“ zeptal se trochu ukvapeně na otázku, kterou měl připravenou už od představení. To jméno se do něj vrylo, jako rozpálené železo a nedokázal na to přestat myslet. „Jo jmenuju… dost nerada o tom mluvím, promiň…“ řekla Lynn. *** Snad nemohl poznat, že jsem po Blackovi?! Oči, vlasy, nos a dokonce i ústa mají stejná! Trochu se zavrtěla, když na to pomyslela… přece i v mudlovských zprávách o tom mluvili… ale před dvěma lety… „Jasně… hmm… jenom shoda jmen…“ řekl Harry. „Jo! Jen kdyby!“ slyšela se zamručet Lynn, okamžitě toho však litovala. Zděšeně se na Harryho podívala a on se neméně zděšeně podíval na ni. Třeštila na něj oči a jeho zorničky se za brýlemi rozšířily. „Už musím jít!“ vyhrkla Lynn, zvedla se a utekla ke dveřím. Celou cestu až domů běžela a v duchu si nadávala. Proč o svém pravém otci sakra nemlčela? Vypadalo to, že Harry ho zná a že ho to znepokojilo. Vyběhla po schodech do pokoje a zabouchla dveře. Dívala se na sebe do zrcadla a přemýšlela. S tím Harrym to je divné… To, že je dcera Siriuse Blacka ví pouze Cho a její matka a nikdy to nikomu neřekla a ani nechtěla do své smrti říct. Nenáviděla ho. Dokázal mamce udělat děcko a pak utéct… dokázal zabít tolik lidí… podvést přítele… sloužit Voldemortovi… utekl z Azkabanu a teď se někde schovává… a ještě, jak se mu Lynn podobá! Pouze tohle o něm věděla a nic jiného vědět ani nechtěla. Hnusil se jí… nepokrytě se rozplakala. Zabořila obličej do polštáře a dusila v něm vzlyky. Přes tohle se nikdy nedokázala přenést. I když jí matka několikrát utěšovala… Nikdy nedokáže Blackovi odpustit to, že jí přivedl na tento svět. Znovu jí v mysli vytanul Harryho zděšený pohled. Na tom něco nehraje, on asi nebude mudla… Harry… Harry… to jméno jí něco říkalo, ale nedokázala si nic vybavit… akorát jedno… před rokem zval nějaký Harry její kamarádku Cho na ples… sakra… nedokázala přemýšlet. Oblékla si pyžamo, zalehla do postele a okamžitě usnula. Když se ráno probudila, měla pod očima hluboké kruhy a stále myslela na Harryho a na Blacka.