Dva čtyřnohé stíny se prosmýkly jednou z tmavých uliček houstonského západního předměstí. Rychle, ale nikoli nepozorovaně. „Miku, viděl jsi to?“ vykřikla vyděšeně mladá žena. „Od kdy se bojíš psů, miláčku?“ „To nebyli psi. Aspoň jeden z nich určitě ne. Vypadal spíš jako vlk.“ „Prosím Tě, co by tady dělal vlk?“ Tichošlápek rozverně zaštěkal a chňapl po ocase svého druha. Věděl, že se chová neopatrně, ale nemohl si pomoct. Připadal si zase jako za starých dobrých bradavických časů. Proháněli se s Moonym po širém okolí a báječně si to užívali. Náhodou přijel do Houstonu za Remusem a Jančou zrovna v čase úplňku, tomu vábení nešlo odolat… Zkraje noci dokonce měli úkol, Jana chtěla, aby sledovali jednoho týpka. Jenže dotyčný pak zamířil do středu města a tam za ním jaksi nemohli, pokud nechtěli vyvolat velké pozdvižení. Zbytek úplňkové noci pak byl ve znamení volnosti a nespoutaného řádění. Moony byl díky vlkodlačímu lektvaru téměř neškodný, takže se nemuseli obávat nějakého průšvihu. Před rozedněním se dva utahaní ale v zásadě spokojení čtyřnožci dohrabali na zahradu domu, který Janča s Remusem už půl roku obývali. Měsíc se zvolna ztrácel z oblohy. Začala ta nejhorší část přeměny. Tohle snáší Moony fakt špatně. Asi nikdy si na to nezvykne… Návrat zpátky do lidského těla. Hlava přeplněná zážitky z předchozí noci – vůně i pachy, zvuky, barvy… A tělo… z neúnavného šlachovitého vlka se změní v rozlámaného slabého muže. Sirius věděl, že v tenhle okamžik chce být Remus sám, potřebuje si odpočinout a srovnat se. „Dobrý ránko, Síri. Jak proběhla noc?“ ozvalo se mu za zády. „Sakra, chodíš jako duch.“ „U mě bylo taky všechno v pořádku, děkuji za optání,“ pokračovala nevzrušeně Janča. Sirius měl na jazyku nějakou pořádně peprnou odpověď na téma – jedné šťouralky jsem se na chvilku zbavil a hned je tu další… Ale pak si všimnul, že Jana si upevňuje podpažní pouzdro na revolver a zjevně se chystá někam vyrazit. „Nějaká akce?“ „Hm, možná. Jeden chlapík mi dal hlášku, že ve starých továrních halách na Forth Bend by se mělo konat nějaký ne úplně legální setkání. Radši to tam jedu skouknout.“ „Jdu s Tebou,“ prohlásil samozřejmě Sirius. Jana na okamžik uvažovala… No proč ne, potřebuje trénink. A stejně, než by ho přesvědčila, že to jednodušeji zvládne sama… „OK, tak jedem.“ O tři hodiny, několik desítek střel, devět překvapených gangsterů, jeden policejní výjezd a spoustu vysvětlování později… „Neškubej sebou, Siriusi. Musím Ti tu ránu vyčistit.“ „Je to jenom škrábnutí.“ „To nepopírám, ale dezinfikovat se to musí. Jinak sis ale vedl dobře, koukám, že už Tě Danča vycvičila.“ „Díky… Je to nezvyk, nepoužívat hůlku.“ „To mi je jasný. Ale fakt Ti to šlo, až jsem byla překvapená.“ „Bys zírala, co dalšího se ve mně skrývá,“ protáhl Sirius svým svůdcovským tónem číslo sedm. „Ano, brouku?“ přistoupila Janča na hru a upřela na něho bezelstný pohled plný obdivu. „S Tebou to nemá cenu, hned mě prokoukneš… To Tě ani na chvíli nenapadlo, že bych k Tobě mohl zahořet?“ „Jak se mnou to nemá cenu? To Ty mi nevěříš, že k Tobě chovám něžné city. Ach, okolnosti nám bohužel nepřejí...“ „Tak něžný city, jo? Myslíš třeba, jak jsi na mě řvala:´Nevystrkuj palici, nebo Ti ji urazím.´ nebo ´Pohni tou svou línou prdelí, ať nám ten hajzl neuteče´? Fakt romantické…“ „To bylo jen v zápalu boje, brouku. No nic, teď bychom si asi měli jít trochu odpočinout. Každý do své postele!“ „Já to věděl…“ Jana se vzbudila dřív než ty dva broučkové a vyrazila ještě do města. Když se Sirius vyhrabal okolo osmé večer z postele, zamířil neomylně do kuchyně. Tam narazil na Remuse, který se s podivným výrazem nimral v meruňkových knedlíkách. „Čau, Moony, jak Ti je?“ „Ale jo. Však víš, jako obvykle. Dáš si večeři?“ „Jasně. Nějaký flák masa by nebyl?“ „Obávám se, že nebyl. Jednou jsem před Janinou prokecl, že mívám po úplňku takové ty zvířecí choutky ohledně jídla –dal bych si krvavý steak, tatarák a podobně. Nebo úplně nejradši něco ještě živého a hýbajícího se. Od té doby mám pravidelně připravenu krupičnou kaši, amolety, žemlovku… v lepším případě pak míchaná vajíčka.“ Sirius si představil děsivého vlkodlaka, jak do sebe souká miminkovskou krupičku… „Nesměj se mi, ty pitomče!“ zavrčel Moony, když jeho kamarád v záchvatu smíchu zmizel k zemi. „Ale že se o Tebe stará, kámo. To jsou ty něžné city,“ pochechtával se Sirius. Začínal mít pocit, že Janča bude stejná jako jeho milovaná – tedy praštěná, sadistická, vševědoucí, starostlivá, provokující… No potěš! „Hele, Tichošlápku, ne že bych Tě nerad viděl, ale co má vlastně tahle návštěva znamenat? Něco se děje?“ pokusil se přejít do vážného tónu Moony. „To bys měl vědět spíš Ty. Dana říkala, že jste tu narazili na něco opravdu velkého a máme naplánovat další strategii.“ „No nenudíme se tady, to je fakt. Takže zkusíme zdejší skupinu zlikvidovat?“ „Uvidíme… S tímhle bysme měli počkat na Janu.“ „Jasně. Slyšel jsem, že Harry se střetl s Voldemortem. Jak to zvládnul?“ „Pokud ho následně Dana nezabije, tak to nejspíš přežije…“ „Je tvrdohlavý, co?“ „Slabé slovo… Chápeš to? On ví, že máme podezření na nějakou léčku. V tom bludišti řveme, ať nesahají na pohár. Cedrik, který vůbec nevěděl, o co jde, nás v klidu poslechl. A ten cvok Harry… Fakt na odstřel.“ „Má být po kom paličák. Ale chápu, že to je občas o nervy.“ „To už je jedno. Jak vy tady vůbec žijete? Co Janča?“ zamrkal Sirius na svého kámoše. „Je to fajn holka. Dostala mě z těch depresí, který jsem měl na podzim. A udělali jsme tu kus práce, řekl bych.“ „To je sice prima, ale teď zrovna by mě zajímalo něco jiného.“ „Copak, Tichošlápku?“ zeptal se s nevinným výrazem Moony. „Zatraceně Moony, Ty jsi taky na zabití. Žiješ tady s tou kočkou už tak dlouho. Co myslíš, že mě zajímá? Jak jste spolu daleko?“ „Jsme přátelé,“ řekl ctnostně Moony. Na jednu stranu… rád by se zeptal Tichošlápka na radu. Měl Janču rád, hodně rád. A samozřejmě se za ty měsíce mezi nimi vytvořilo dost silné pouto. Jenže… jakoby se oba báli překročit tu hranici, která dělí důvěrné přátele od… milenců? Remus tušil, že Janča má za sebou nějaký hodně ošklivý zážitek v této oblasti. Netroufal si na ni tlačit. Bál se, že by ztratil i to vzácné přátelství. Mohl by mu Sirius poradit, jak postupovat? V oblasti vztahů měl přece daleko bohatší zkušenosti. Ale zase… tohle bylo příliš soukromé. Tichošlápek byl sice jeho nejlepší kamarád, ale nemusel vědět úplně všechno. Moony cítil, že tohle musí zvládnout sám. Sirius jako kdyby vytušil, že o tomhle tématu se Moony fakt bavit nechce, a to ani z legrace ani vážně. Naštěstí bylo spousta jiných témat, o kterých se tihle dva staří známí mohli bavit. Takže jim čas ubíhal a ani si nevšimli, že už se blíží půlnoc. „Neměli bychom jí zavolat? Jestli na ni máme čekat…“ došlo konečně Siriusovi, že se Janča toulá už nějak dlouho. „Nemusíte ani volat, stačilo by, kdybyste trochu poslouchali, milánkové,“ ozvalo se ode dveří. „Vám by mohli ukrást zuby z huby a ničeho byste si nevšimli, dokud by se zloději nevrátili pro dásně,“ zarecitovala dívka svoji oblíbenou hlášku z jedné nejmenované knížky pro děti a mládež. „No jo, pořád… A na co máme asi zabezpečení?“ začal reptat Sirius. „Beru to tak, že jen trapně vtipkuješ. Jinak bych Ti musela dát dlouhou nudnou přednášku na téma ´furt ve střehu´. A to bys určitě nechtěl…“ „Ne, děkuju pěkně.“ „Takže zahájíme zasedání nebo to necháme až na ráno,“ vložil se mezi ně Moony, protože jinak by se ti dva šílenci byli schopní pošťuchovat donekonečna. „Záleží, jak se cítíš Ty. Po úplňku bys měl přece odpočívat,“ zahleděla se na něho rázem vážně a starostlivě Jana. „To je v pohodě,“ ujišťoval ji Remus. „Nevypadáš ale zrovna nejlíp.“ „Teda jestli úplně nehoří, myslím, že by fakt bylo rozumnější jít se teď vyspat,“ zasáhl pro změnu Sirius, aby se tu nedohadovali až do rána… „Zahajuji výroční zasedání našeho spolku,“ zahájil seriózně Sirius druhý den po snídani. „Nech toho šaškování, nemáme na to celý týden,“ přerušila ho radši hned zkraje Janča, i když jí při tom pokusu o vážný a káravý tón trochu cukaly koutky. „OK, můžete pro mě teda shrnout situaci?“ „Jasně… Takže v současné době je stav takový, že máme seznam v zásadě všech přívrženců Voldemorta působících na území Spojených států. Jen málo z nich jsou skutečně Smrtijedi, pokud takto označujeme lidi s tím bájo tetováním na ruce. Jsou docela slušně hierarchicky uspořádaný a většina z nich se nejspíš nikdy k Voldymu ani nepřiblíží. Nicméně je jich dost, zhruba tisícovka.“ „To není na velikost týhle země tak strašný,“ přerušil výklad Sirius. „Musíš si uvědomit, že Amerika je sice velká, ale kouzelníků tu není zdaleka tolik jako v Evropě. Takže ta tisícovka představuje tak asi pět procent. A to mluvíme jen o aktivních členech. K tomu musíš připočítat i jejich rodiny… Není to zrovna málo. Navíc jsou hodně propojený na mudlovský podsvětí. A v některých městech začínají zvolna obsazovat důležitá místa… Zásadní otázka je, co dál. Většina z nich zatím nespáchala žádný zločin, pro který bychom je mohli předhodit mudlovským policajtům. Udat je na místním ministerstvu magie by asi nemělo zrovna význam, protože i sám ministr docela fandí těm Voldemortovým kecům… A pokračovat ve sledování v takovým rozsahu už přestává být únosný. Navíc jsem slyšela nějaký zvěsti, že máte dost problémů i v mudlovském světě a bude potřeba každý schopný agent.“ „To je pravda… Danča se ty mudlovský věci zrovna chystá řešit na jiném výročním zasedání. Co se týká Smrtijedů, bohužel jsme zatím nepřišli na nějaký univerzální přístup. Ten hajzl Voldemort je pořád ještě zalezlý někde v závětří a jeho přívrženci se zatím množí jako vzteklý… Děs. V zásadě vám mám tlumočit tři možný přístupy. Měli bychom se tu dohodnout, který bude nejlepší… „Tak spusť.“ „Za prvé: Mohli bychom pochytat některé z těch nejvýše postavených a zkusit se z nich něco vyrazit. Jestli si je Voldy zve na dýchánky, jaké mají informace a tak… Tohle bychom ale spustili jen pokud by to šlo udělat pokud možno nepozorovaně. Druhá strana by si neměla uvědomit, kolik už toho víme.“ „Hmm, obtížné ale nikoli nemožné. Potřebovali bychom k tomu ještě pár kouzelníků, aby nám ptáčkové neutekli. Stačilo by chytnout tak dva tři z nich, což by se dalo naaranžovat jako nějaká nešťastná náhoda.“ „No jo, ale co s nimi, až je chytnem,“ uvažoval Remus. „Dobrovolně nám těžko něco prozradí. Jediný kloudný Nitrozpytec na naší straně je, pokud vím, Severus a ten by se neměl prozradit.“ „Copak o to, existují i jiné způsoby, jak jim rozvázat jazyk. Ne že bych se v tom vyžívala, ale možný to je.“ „A jakou vidíte šanci, že by mohli vědět něco opravdu užitečného, aby to za to mučení stálo?“ „Tak to těžko říct. Spíš nic velkolepého.“ „Fajn, přistoupíme k druhé možnosti: Mohli bychom si pár vybraných kousků označkovat. Mohlo by jich být klidně i víc, čipů máme dost. Takhle bychom věděli, kde se pohybují. U té partičky Smrtijedů, která vloni utekla z Azkabanu se to docela osvědčilo. Sledování pak zajišťuje počítačová centrála na Základně a není s tím moc starostí.“ „To se mi líbí. Zase bychom ale potřebovali asistenci, to ve dvou nezvládneme.“ „Nejsou ty čipy odhalitelné, Tichošlápku?“ „No, pokud je někdo bude hledat, najde je. Jasně že tu je určitý riziko. Ale není tak velký.“ „A ta třetí možnost?“ „Ta se mi zdá nejtěžší a přitom výsledek je dost nejistý… Udat ty, který se něčím provinili. Čímkoli, třeba i špatný parkování a neplacení daní… Tak by se měl jejich počet o dost snížit. Z těch ostatních se zaměřit na vůdce a ty dál sledovat.“ „Úplně poskakuju nadšením.“ „Myslím, že stopování už máme oba docela plný zuby,“ souhlasil Moony. Trojice zatím k žádnému závěru nedospěla. Koneckonců to ani nebylo v plánu. Sirius měl jenom předestřít možná řešení a nechat Janču a Moonyho, aby o nich uvažovali. Bylo to těžký, Smrtijedů bylo čím dál víc, ale oficiálně se dosud nijak neprojevovali, takže většina kouzelníků měla pořád sklony to nebezpečí podceňovat. Sirius strávil v Houstonu ještě pár dnů. Remus měl z jeho návštěvy opravdu radost, Jana občas spíš noční můry… „Už jsem Ti řekla, že jsi opravdu nesnesitelný? A že nemáš lézt do mého pokoje bez zaklepání?“ „Počkej… ne, dnes ještě ne,“ opáčil po krátkém přemýšlení Sirius. Krátce předtím našel Janču uprostřed převlékání a ochotně se nabídl, že jí zapne podprsenku… „A myslíš, že máš mozkovou kapacitu natolik velkou, aby sis tuhle informaci zapamatoval, aniž bych Ti ji musela opakovat každý den?“ „Hm, to nevím. A co Tvoje něžné city? Nezapomněla jsi, že je ke mně chováš?“ „Jo, asi Ti brzo něžně zacpu ústa a přerazím Tvoje nenechavé ruce. Danča musí mít svatou trpělivost…“ „Ty máš s Moonym taky docela trpělivost, zdá se mi.“ Janča vycítila, že tohle myslí Sirius kupodivu vážně. Ale nebyla si vůbec jistá, jestli z toho má mít radost. Síri se z ní snažil tahat rozumy - jaký má na Remuse názor, jestli se jí líbí, jestli ho pozvou na svatbu… Ve slabé chvilce se mu málem začala svěřovat, ale včas se zarazila. Ne, on by toho nezneužil, to věděla. Opravdu jim chtěl pomoct, myslel si, že by je mohl dát dohromady. Kdyby to bylo takhle jednoduché… Za ten necelý rok s Moonym se dala pozoruhodně dokupy, už skoro neměla zlé sny a byla schopná používat všechny své ženské zbraně. Ale navázat opravdový vztah… ne, to si zatím netroufala. Nechtěla ublížit Moonymu ani sobě…