„Dvanácteráku, pohni kostrou. Takhle to nestihneme. Koncert začíná přesně
v osm a bude tam určitě narváno, potřebujeme urvat kloudný místa.“
„Zklidni hormony, Tichošlápku. Máme spoustu času, ještě není ani sedm
hodin.“
„Ale už se stmívá. Ochlazuje se,“ zavrtěl sebou zimomřivě černovlasý
chlapec.
„Když si musíš hrát na posledního playboye Bradavic a nemůžeš si na to
úúúžasný triko natáhnout nic teplejšího…“ zakroutil nad svým kamarádem
hlavou ten druhý, jehož vlasy byly také černé, ale navíc vypadaly, jako
by si je už aspoň rok nečesal.
„Nehádejte se, kluci,“ zasáhl třetí člen skupiny. „Napij se, Tichošlápku.
Pravá Ogdenova ohnivá, ta Tě zaručeně zahřeje.“
„Ty jsi poklad, Moony,“ pookřál náš playboy.
Díky láhvince pana Ogdena přišla trojice do Prasinek ve skvělé náladě… A
ta jim vydržela po celý večer, tedy vlastně noc. Užívali si, smáli se…
bylo to úžasné…

Siriuse probudila zima. Ale ne, to byl jen sen. A on je… v Azkabanu! To
ne… Ty stvůry se plíží nocí, aby mu ukradli i ty poslední šťastné
vzpomínky, které ještě má. Byla mu zima. Taková strašná zima. A nebyl tu
nikdo, kdo by ho zahřál. Byl sám… odsouzený. Navždy považovaný za vraha…