„Půjdete ho vyslechnout vy a tím končím naši debatu,“ zabručel velitel bystrozorů a aby zdůraznil, že už se o tom nehodlá bavit, tak sklopil oči k papíru na stole a začetl se. Když se návštěvník stále neměl k odchodu, zvedl McFarell hlavu a unaveně se nadechnul. „Dobrá,“ souhlasil s nelibostí Harry, otočil se na podpatku a odešel od svého šéfa. Ano, příjemná práce, jako vždycky. McFarell si vždycky užíval svého nadřazeného postavení nad Chlapcem-který-zvítězil-aby-mohl-dělat-pouze-nudné-věci. Ačkoli výslech právě tohoto člověka by zas tak nudný být nemusel. Na druhou stranu přeci jen je to starý nepřítel, ať už byl obvinění zbaven či nikoliv. Nechápal, že Starostolec byl ochoten kvůli irelevantní výpovědi nějaké staré senilní babice otevřít tenhle případ i po pěti letech od chvíle, kdy byl zdárně uzavřen. Zdárně… Harry to vlastně za zas tak zdárné nepovažoval. Draco Malfoy vyváznul s finanční pokutou (hromádka.. tedy, spíš hromada zlata se na ministerstvu vždy hodila) a dvouletým podmíněným trestem a pod podmínkou, že pokud by se ještě kdykoliv snažil navázat kontakty s uprchlými Voldemortovými přívrženci, dostal by se do Azkabanu natvrdo. Ale to by nebyl Malfoy, aby si úzkostlivě nehlídal zadek. Potom, co se přemístil domů na Grimmauldovo náměstí, přemýšlel bystrozor nad svou zítřejší návštěvou u dávného rivala. Snažil se také vzpomenout, jak je to vlastně dlouho, kdy viděl Draca naposledy. Po poslední bitvě slyšel, že byl vážně raněn a pár dní se rehabilitoval u Svatého Munga a následně se na vlastní přání přesunul na Malfoy Manor, kde se o něj starala najatá ošetřovatelka. Od té doby, jak si Harry teď s podivem uvědomoval, o něm nic moc neví. Jedině snad, že byl doma vyslechnut a potom i velmi rychle očištěn. Celý večer nepřemýšlel o ničem jiném než o tom, proč se Malfoy naprosto stranil lidí; pochyboval, že by to bylo z toho, že se bál odsuzování nebo něčeho podobného. Ne, Malfoy nebyl tenhle typ. Vždycky se akorát ušklíbnul a nechal řeči řečmi. Doby, kdy pro něj znamenala urážka i to, když mu někdo řekl, že hábit dnes „nemá špatný“, už byly za ním. S tím bystrozor usnul a opět se mu zdály neklidné sny o chvílích, kdy bojoval proti Pánu Zla. Nad ránem se vzbudil, venku ještě panovalo příšeří. Rozhodl se, že už se nebude snažit usnout a raději se zvedl z postele a zamířil do koupelny. Kouzlem si zarovnal bradku, kterou si navykl v posledním roce nosit a jednodenní strniště na tvářích si do hladka oholil. Na krk si nanesl trochu kolínské, kterou dostal od Hermiony k loňským vánocům. Lehce kořeněná nevtíravá vůně se Harrymu líbila a tak ji používal. Narozdíl od vody po holení, kterou mu kdysi, snad ještě na škole, daroval Ron. Ta stála na poličce ještě téměř plná. Nehodlal od Malfoy poslouchat, že i bezdomovci se oblékají lépe než on, proto se pečlivě oblékl do ucházejícího hábitu. Když se dostatečně formálně upravil, zjistil, že už je skoro sedm hodin. Žaludek se nechal slyšet, že poslední jídlo přijal včera kolem šesté. Potter ovšem neměl na přípravu snídaně náladu, takže se přemístil nedaleko své oblíbené kavárny, kde měli otevřeno už celkem brzy od rána. Businessmani vždy pospíchali do práce brzo. Díky jim za to! Bystrozor si dal se snídaní na čas a užíval si příval kofeinu z několika express. Půl devátá, na kterou byl na Malfoy Manor ohlášen, se blížila. Harry zaplatil a příjemně vyhlížející servírce nechal i pěkné spropitné. Flirtovně se na něj usmívala. Kdyby měl náladu, tak by jí možná i dal číslo… ale v hlavě mu jako mrak ležela vidina nadcházejícího setkání. „Dobrý den, pane,“ pozdravila skřítka, když Harrymu otevírala vstupní dveře a uctivě mu ustoupila z cesty. „Mladý pán už vás očekává. Tudy prosím.“ Vedla ho několika chodbami a také rozsáhlou knihovnou. Nakonec se zastavila před mohutnými dveřmi a pokynula mu, aby vstoupil. Potter vstoupil do prosvětlené místnosti, zřejmě to bylo něco mezi salónkem a pracovnou. Malfoy seděl za stolem, avšak zády k příchozímu. Zřejmě se díval okny ven do dokonale udržované zahrady. Harry jemně zakašlal, aby dal najevo svou přítomnost. Bledá ruka ozdobená mohutný zlatým prstenem ukázala na miniaturní bar po straně pokoje. „Ne, děkuju, jsem tu úředně,“ odvětil Harry na nevyřčenou nabídku celkem zbytečně. Jistěže Malfoy věděl, že je tu úředně, proč by tu taky jinak byl? Začínal mít nepříjemné tušení, že Malfoy nebude asi příliš dobře naladěn. Kdyby byl, už by dávno začal s nějakými nepříjemnými narážkami. „Kdo na mě žaloval tentokrát?“ Otázka bystrozora téměř vylekala. Už měl dojem, že Malfoy bude trucovat mlčením. „Garia Seymourová, tvrdí, že jsi se u ní snažil v posledních dnech války, přesně 23. října 1999, uschovat jisté černokněžnické artefakty, toho času prokazatelně patřící Voldemortovi,“ oznamoval suše opěradlu koženého křesla, za kterým tušil světlovlasou hlavu. „Má na to snad nějaké důkazy?“ „Ne tak docela, tvrdí, že..“ „Nezajímá mě, co tvrdí, Pottere,“ odseknul chladně Draco. „Pokud nejsou nějaké důkazy, vůbec nechápu, proč mě s tím obtěžujete. Jako kdybych o to snad stál.“ „O co by taky takový zabedněný snob mohl stát, že?“ uniklo brunetovi, než se stačil zadržet. A teď si na něj bude Malfoy stěžovat a McFarell mu to dá pořádně vyžrat. Samozřejmě si měl zachovat profesionální odstup a neplést staré křivdy do pracovních záležitostí. Ale už to nemohl vzít zpátky. Křeslo se začalo pomalu (Harry by to přirovnal k oponě při premiéře) otáčet. Bystrozor bezděky polknul, když si uvědomil, že zahlédne onu tvář, která ho už tolik let pronásleduje jako.. jako vlastně co? Stín? Zahlédl známou mléčně bílou pokožku a jiskřivé šedé oko, ostře řezanou bradu a pak – „U Merlina,“ vydechl Harry tiše. Levá Malfoyova tvář byla hrozivě zjizvená a deformovaná. Kůže byla nepravidelně protkaná jasně viditelnými pavouky jizev a zbrázděná jako rozorané pole. Oční víčko měl přivřené, jako by neustále na někoho mrkal. Obočí nad okem chybělo úplně. Zjizvení mu poškodilo skoro celou levou půlku obličeje, částečně pokračovalo po straně lebky a, jak se Harry se zamrazením na páteři uvědomil, pokračovalo kolem límečku košile i dolů po těle. Bystrozor pocítil v nohách slabost. Pohled, který se mu naskýtal, rozhodně nebyl z nejpříjemnějších. Obzvlášť, když si uvědomil, koho tohle potkalo. Dokonalého Draca Malfoye. Setkal se už s vícero lidmi, kteří byli kouzli znetvoření. U nikoho ho to ale nešokovalo tak jako u něj… „Tak už víš, Pottere, o co by takový zabedněný snob mohlo stát?“ Jako obvykle se ušklíbl. Tvář se mu přitom pitoreskně zkroutila. „Já… nevěděl jsem…“ „To mě ani v nejmenším nepřekvapuje,“ řekl překvapivě tvrdě, zvedl se z křesla a přešel k baru, kde si nalil štědrou sklenku průzračné kapaliny. Na jeden lok ji do sebe hodil a tiše zachrčel. „Obludárium se zavírá, vypadni.“ Harry se moment nehýbal a Malfoy proto výhružně dodal: „Zmiz, rozumíš?“ Bystrozor už dál nezahálel a spěšně opustil panství. „Tak co, jak jsi dopadnul, Harry,“ zeptal se na druhý den v práci potměšile jeden z jeho kolegů. Jako odpověď hodil po šťouravém kolegovi zachmuřený výraz. Aby zahnal nepříjemný pocit, vrhnul se s urputností sobě vlastní zpět do práce. Během následujícího týdne absolvoval několik velmi únavných schůzek se slečnou Seymourovou (velmi si na oslovení slečna zakládala a navíc měl Harry nepříjemný dojem, že se na něj rádoby flirtovně usmívala). Neustále měnila výpovědi a dováděla Harryho téměř k šílenství. „Takže mi nakonec chcete tvrdit, že si vlastně ani nejste jistá, že to byl Draco Malfoy,“ ptal se popuzeně, když mu slečna naznačovala, že si není totožností smrtijeda jistá. Jeho trpělivost byla u konce. „Nechejme už konečně té hry, slečno Seymourová. Oba moc dobře víme, že si vymýšlíte.“ „Nevymýšlím,“ ohradila se ženská vzdorně a poté mu vše vysvětlila. Věděla, že oním smrtijedem nebyl Draco Malfoy, ale dávno zavřený Yaxley. Neopomněla připomenout, že se zachovala hrdinsky a poslala ho ke všem čertům. Zřejmě si neuvědomovala, že kdyby k odstranění Voldemorta nedošlo tak brzy po oné návštěvě, nemuselo by to s ní dopadnout zrovna nejlépe. A tohle mám za to, že jsem se málem nechal Voldemortem zabít, pomyslel si nebelvířan cynicky. „Víte,“ řekla líbezně, „věděla jsem, že jinak se k vám nedostanu. A vy jste přitom tak rozkošný mladý muž.“ Obvinění bylo opět stáhnuto a tím to mělo všechno skončit. Ale neskončilo… Harry se často přistihnul, jak myslí na tu znetvořenou tvář. Přemýšlel, jaká hrozná kletba podobné zranění mohla způsobit, když ani zkušení lékouzelníci od Svatého Munga nedokázali zabránit takové deformaci. Živě si dokázal představit, že pro Malfoye musí být podobné postižení obzvlášť degradující. Vždy si na svém vzhledu zakládal a snažil se jím oslňovat. Vzpomínal si, jak mu samotnému bylo nepříjemné, když mu lidé civěli na jeho klikatou jizvu. A to ji neměl přes půl obličeje! Přestože Malfoye svým způsobem litoval, nechápal, jak se nakonec octl na příjezdové cestě Malfoy manor. V duchu si nadával do sentimentálních idiotů. A to i ve chvíli, kdy klepal na vstupní dveře. Otevřela mu ta samá skřítka jako minule a tázala se po důvodu návštěvy. „Úředně z ministerstva,“ zalhal bez uzardění Harry a nechal se vést k altánu v rozsáhlé zahradě sídla. Bylo to světlé, udržované místo. Tiché až na štěbetání několika druhů opeřenců v korunách. „Musím tě ujistit, že písemné vyjádření ke stažení obvinění by bylo více než dostačující.“ „Já vím. Kvůli tomu tu také nejsem.“ „Přišel ses mi snad posmívat? Užívat si?“ „Přišel jsem se ti omluvit.“ Malfoy se trochu ošil a poposedl si na polohovacím křesle o kousek víc dopředu. „Mrzí mě, že jsem tak zíral a…“ „Nepotřebuju tvoji lítost, Pottere. Ani jakoukoli milost,“ odsekl hněvivě blondýn. Harry lehce zrůžověl. „Chápu to.“ Znetvořený muž se nevesele zasmál. „To jsi až tak samolibý, Pottere? Protěžovaný miláček ministerstva…“ „Pořád lepší být protěžovaný ministerstvem než Voldemortem,“ prsknul Harry naštvaně. Chtěl se Malfoyovi omluvit a on na něj hned takhle útočí? „Pořádně se na mě podívej… Takhle moc mě Pán Zla protěžoval,“ řekl a pořádně nezvanému hostu nastavil levou půlku hlavy. „Nevěděl jsem, že to byl…“ „Už zase něco nevíš? Jak politováníhodné… Stejně jako ten spolek přemoudřelých páprdů, kteří si říkají Starostolec. Zřejmě si mysleli, že takhle běžně Pán zla odměňuje věrné služebníky.“ Hořkost, se kterou to říkal, jako kdyby se lila i Harrymu do krku. Malfoy ztěžka zasípal a lusknutím přivolal skřítku, aby mu donesla vodu. Když mu ji skřítka obstarala, připil ironicky Harrymu na zdraví. „…a na dlouhý a zasraný život!“ Dál si návštěvníka nevšímal a opět se natáhnul na své zahradní lehátko. Potter přemýšlel, co by teď měl říct. „Hmm, tohle je vážně hezká zahrada,“ plácnul první jakž takž přijatelnou věc, která ho napadla. Z Malfoye vyšlo lehké zasmání. „Aspoň něco je tu pěkného na koukání, co?“ opáčil posměšně. Harry si povzdychnul. Proč sem vlastně chodil? Čeho chtěl dosáhnout? Odpuštění? „Mrzí mě, že to bereš zrovna takhle.“ „Proč jsi vlastně přišel?“ zeptal se Draco ostře. „Omluvit se a… já ani nevím,“ odpověděl popravdě Harry. „Krása, Pottere. Opět nevíš.“ Majitel Malfoy Manor se štěkavě zasmál. „Nebo sis myslel, že když tady přede mnou učiníš pokání, že ti padnu k nohám a zvolám ´Ach ty můj hrdino´ ?“ Nechal svá slova naplno vyznít a poté pokračoval: „Ne, Pottere, všichni si z tebe nesednou na zadek.“ „Tohle já ani nechci-“ „To vykládej holubům,“ odsekl Malfoy až mu z úst vylétla drobná sprška slin. „Můžu si sednout?“ Harry ani nečekal na odpověď a posadil se na křeslo naproti kdysi vyhlášenému lamači dívčích (ale také chlapeckých) srdcí. Bez okolků se ho začal ptát na otázky týkajícího se jeho zranění a toho, jak k němu vlastně přišel. Malfoy byl překvapen záplavou bystrozorových dotěrných otázek a nechápal, proč by mu vlastně měl odpovídat. Vždyť o to ani za mák nestál. „Pochop, Malfoyi, třeba by se s tím ještě dalo něco dělat-“ Znetvořená tvář se na Harryho ušklíbla. „Nedalo. A navíc – co je ti vůbec do toho?“ Potter se zamyslel a nakonec přeci jen odpověděl. „Přečetl jsem si tvoje staré výpovědi… A myslím, že.. že jsi Lenku skutečně chtěl zachránit.“ „Což mi ovšem nikdo nedosvědčí,“ odpověděl hořce Malfoy, narážeje na skutečnost, že Lenka Láskorádová už nebude moct vypovídat k žádné skutečnosti, jelikož její stav nápadně připomínal stav manželů Longbottomových. Oba se na chvíli odmlčeli. „Kdybych se k ní býval dostal dřív,“ vyklouzlo Dracovi tiše, pohled upřený kamsi do minulosti. Snad do momentu, kdy se dozvěděl od své matky, že jeho havraspárskou spolužačku mučí, aby smrtijedům prozradila úkryt Harryho Pottera. Možná do okamžiku, kdy Bellatrix omráčil a zmučené tělo drobné plavovlásky odnášel pryč. „To kvůli ní ti Voldemort-“ „Znetvořil obličej a donutil mě každý den snášet tu bolest? Ano, přesně kvůli tomu. Skálopevně totiž věřil, že i když to z ní nedostal nitrozpytem –čemuž se dodnes divím- dokáže to tetička Bellatrix soustavným mučením.“ Harry zvedl pohled od světlé podlahy altánu, která byla pokrytá tenkou vrstvou písečného prachu, k Malfoyovu obličej a setkal se s jeho jiskřivě šedým pohledem. A najednou měl pocit, že možná pochopil… Možná porozuměl. Oba si vybrali svoji cestu a oba museli zaplatit daň za možnost volby, jenž se ani v jednom případě neukázala jako ta pravá a bezchybná. Nějakou dobu oba mlčeli, ani jeden zřejmě nehodlal porušovat ono záhadně souhlasné mlčení. Harry se nakonec mlčky zvednul a opustil zadumaného Malfoye, aby se opět vrátil do hlučného světa jeho běžného života. Na ústředí na Pottera opět dopadla hekticky workoholická nálada a s chutí se pustil do nových případů. Cestoval po celé zemi a zaměstnával se většinou malichernými přestupky. I přesto je oceňoval, jelikož ho plně zaměstnávaly. Až po čtrnácti dnech mu denním režim povolil pár hodin volna a on se opět přistihl, že přemýšlí nad leckdy nepříjemně pravdivými slovy vyřčenými Dracem Malfoyem. Zastavil se poté u Remuse doma a vyptával se ho na trvalá poškození způsobená kouzly. Vlkodlak měl s podobnými věcmi celkem dost zkušeností, jeho slova ovšem Harrymu nepříjemnou tíhu u žaludku, kterou podvědomě cítil celou dobu od poslední návštěvy na Malfoy Manor, nijak nezmenšila. Dozvěděl se, že pouze málo obdobných případů lze jakkoli efektivně odstranit. „Ale znám jednoho léčitele, který se na to specializuje,“ prohlásil nakonec Lupin a zkoumavě se na svého někdejšího studenta zahleděl. „Proč tě to vlastně tak zajímá, Harry?“ „Jeden můj známý, víš… hm… má taková zranění a já bych mu… však víš, chtěl pomoct,“ vysvětloval nepříliš přesvědčivě bystrozor. „No jistě, jak jinak,“ odvětil taktně Remus aniž by dal najevo, že si o Harryho vysvětlení myslí své. Nazítří dopoledne se Potter přemístil na adresu, kterou mu profesor dal a shledal, že léčitel pravděpodobně ordinuje přímo u sebe doma. Zlehka zaklepal na dveře, ze kterých se v kusech odloupával barevný nátěr. Asi tak po minutě se dveře otevřely. Stál v nich pomenší kouzelník v sepraném šarlatově zbarveném svetru, jenž vypadal, že už má svá nejlepší léta za sebou. Z prořídlých vlasů si na lesknoucí se hlavě vytvořil přehazovačku. „Dobrý den, vy budete jistě Harry Potter, že?“ zeptal se kouzelník nepřirozeně vysokým hláskem a široce se na návštěvníka usmíval. „Tedy řeknu vám, že jsem se kvůli té sově včera málem udusil večeří. Tak jsem se leknul.“ „Oh, to mě mrzí, pane Burnsi.“ „Nemusí, naštěstí jsem to přežil. Nepůjdete dál?“ „Kvůli tomu jsem tady,“ odvětil Harry a vstoupil do potemnělé předsíně. Léčitel vedl návštěvníka do nitra domu. Bystrozor si málem ukroutil hlavu, když si prohlížel všechny ty roztodivné věci nedbale rozmístěné po chodbách. Burns se sem tam ohlédnul a potměšile se usmíval při pohledu na slavného Chlapce-který-přežil obdivujícího jeho sbírku. „Zajímavé, že?“ „To ano.“ „Tak a jsme tu, dáte si čaj, pane Pottere?“ zeptal se Dorrance Burns mladšího muže, jakmile se ten uvelebil v jednom z rozvrzaných starých křesel, které měl rozestavené v místnosti, která sloužila jako pracovna a všechny další obytné místnosti v jednom. K dotvoření celkového dojmu už chyběla snad jen rozestlaná postel. „Rád, děkuji.“ „Tak jak vám mohu pomoci? Zrovna vám?“ otázal se léčitel, když před Harryho postavil hrnek s kouřícím čajem. „Jeden můj známý má kouzlem postiženou část těla… Tak bych mu chtěl nějak pomoci.“ „To je od vás zajisté milé. A jak k tomu zranění přišel?“ „Ve válce. Udělal mu to Voldemort.“ „Tak Lord Voldemort? To je zajímavé, že to vůbec přežil, co myslíte?“ Harry se už už chystal léčiteli odpovědět, v tom se zarazil. Dorrance Burnse očividně přímo vyřčené jméno Pána Zla nijak nešokovalo. Netrhnul sebou, natož aby na sebe vylil čaj, který právě s gustem upíjel. „Ano, jistě,“ přisvědčil Harry a zahleděl se na muže pozorněji. Že by tenhle skrček neměl strach z Voldemorta? Brumbál taky neměl.. Ovšem Brumbál byl člověk poněkud.. jiného ražení. „Počítám, že ten váš známý neví jaké kouzlo bylo použito?“ „Neví.“ „Přirozeně,“ zamumlal muž mudrlantsky a položil další otázku: „Psal jste mi, že jeho postižení vypadá jako spálenina…“ „Ano, asi jako kdyby se ošklivě opařil horkou vodou,“ odpověděl bystrozor a snažil se potlačit vidinu Malfoyova ohyzdného zranění. „Počítám, že má chronické bolesti, na které nezabírá většina analgetických lektvarů…“ Potter se na okamžik zamyslel. „Pokud vím, tak nezabírají.“ „Nemohu nic zaručit, ale možná bych mu dokázal alespoň nějak pomoci. Musel bych se s ním ovšem setkat osobně.“ Harry se při představě, že by sem Malfoy měl dobrovolně vstoupit, ušklíbnul… Léčitel tomu vůbec nevěnoval pozornost a pravidelně usrkával ze svého hrnku. „Dobrá, vyřídím mu to. A ještě jednou vám děkuji, že jste si na mě udělal čas, pane Burnsi.“ „Pokud něco dokážu s tím vaším známým, tak teprve bude něco hodné poděkování,“ poznamenal léčitel a vedl Harryho chodbou ven ze svého doupěte. Nebelvír se od léčitele přemístil přímo před svůj byt a celý večer trávil rozhodováním, jak co nejefektivněji přesvědčit jediného dědice rodu Malfoyů, aby se s Burnsem sešel. Nakonec došel k závěru, že nejlepší bude jednat přímo. Kouzlem si přivolal pergamen a napsal jednoduchý vzkaz. Malfoyi, Našel jsem člověka, který by ti možná mohl pomoci. Doufám, že tuhle šanci neodmítneš jen proto, že přichází ode mě. Podepsal se a doplnil adresu Dorrance Burnse. Jakmile se Hedvika vrátila z lovu, poslal ji se vzkazem na Malfoy Manor. Harry si konečně oddychnul a ujistil se, že co bylo v jeho silách, to udělal. Víc dělat nemůže. Pár dní se nic nedělo, desátý ale k Harryho oknu přiletěl neznámý výrek. Důrazně kloval do okna a dožadoval se přijetí. Když si Potter přečetl lístek, který mu přinesla, nevěděl, jestli má být zklamaný a nebo potěšený. Stálo na něm prosté Děkuji, Malfoy. Nic víc a nic míň. Co to znamená? Má to být ironický poděkování, nebo snad skutečně Burnse navštívil? Mělo to nějaký výsledek? Harry se přistihl, že je velmi zvědavý. Copak se Malfoy opravdu nemohl vyjádřit nějak líp? Mělo jeho úsilí vůbec nějaký sm- V tom se ozvalo ode dveří dvojí zaklepání. Bystrozor chytil za ruku a přemýšlel, jestli ho tentokrát bude zase otravovat nějaká redaktorka z ženských časopisů nebo podomní prodejci.. nebo třeba skauti se sušenkami. Když ale uviděl skutečného návštěvníka, málem se mu zastavil krevní oběh. „Co? Ehm.. co tu děláš? A vůbec-“ Příval dalších otázek z Harryho strany přerušila jednoduchá otázka. „Mohu dál?“ „Eh, no jistě,“ svolil Potter a ustoupil příchozímu z cesty. Draco Malfoy sebejistě vešel a nepokrytě si prohlížel Harryho mládenecký byt, kterého se ženská ruka snad nikdy netkla, takže to bylo leckdy znát. Sem tam se dalo na zemi zahlédnout špinavé prádlo nebo třeba pouze osamocená ponožka. „No, máš to tu opravdu.. hezké,“ poznamenal blonďák konverzačním tónem, přestože bylo jisté, že jeho ironie nemohla být přehlédnuta. „Hm, děkuji,“ prohodil rozmrzele Nebelvír a usadil se naproti zmrzačenému muži (ten se samozřejmě ani neptal a rovnou se usadil; být pánem situace je pro Malfoye opravdu typická vlastnost) na pohovku. „Ne, já chci poděkovat tobě,“ řekl někdejší chytač zmijozelského družstva (což bylo naopak přímo v rozporu s Malfoyovskou náturou). „A já myslel, že už se stalo,“ odvětil tmavovlasý muž a ukazoval na vzkaz (obsahující právě dvě slova) ležící na stole. „Usoudil jsem, že.. to jaksi není úplně,“ téměř omluvně si odkašlal, „dostačující. Dorrance mi totiž opravdu pomohl.“ Harry se zadíval Malfoyovi do obličej a neshledal na něm pražádnou změnu. Tak proč se Draco tak „obtěžoval“ a došel Harrymu poděkovat osobně? „Ano?“ zajímal se bystrozor. „S jizvami samozřejmě ne,“ ušklíbnul se Malfoy nad Potterovými zkoumavými pohledy. „Ale nějaké pozitivum to skutečně mělo. Zjistil jak bych se mohl zbavit bolesti.“ „To mě těší.“ „Skutečně?“ „Skutečně. Nebo máš dojem, že jsem ti o Burnsovi psal jen tak pro legraci?“ Malfoy místo odpovědi sáhnul do jakési vnitřní kapsy luxusně vyhlížejícího hábitu, který měl na sobě, a vytáhnul láhev. „Pětadvacet let stará skotská z limitované výroby,“ prohlásil Malfoy s příznačným úsměvem, jenž nenechával Harryho na pochybách, že láhev před ním má určitě větší cenu než kolik si vydělá za pár měsíců. „Nemám slov. A hlavně nevím, co ti dám k Vánocům, když už si dáváme ty dárky.“ Draco se zarazil a pak… se zasmál. „Tak se na ten úspěch napijme,“ řekl Harry a jal se otevírat skotskou. Do sklenek vykouzlil pár kostek ledu a nakonec je zalil příjemně vonící tekutinou. „Na zdraví…a na dlouhý a pokud možno ne zas tak zasraný život!“ pronesl obrýlený bystrozor přípitek parafrázující Malfoyovu repliku z jedné z jeho návštěv na Manor. „Skvělá, to se musí nechat.“ „Pochybuju, že ji dokážeš řádně ocenit,“ odpověděl Malfoy a zvedal se k odchodu. „Moment, moment.. Ještě jedna věc,“ zarazil ho Potter. „Chci vědět, jak na to ten lišák Burns přišel.“ Blondýn si opět sednul a vyprávěl Harrymu, co se vlastně dělo při jeho návštěvě léčitele. Harry se v duchu usmíval, když Draco potvrdil jeho domněnku, že nebyl zrovna nadšený z Dorranceho zevnějšku, ale nakonec uznal, že je to docela chytrý chlapík. Celou dobu přitom popíjel skotskou, kterou mi Harry poctivě doléval (a sebe samozřejmě taky nešetřil). Nakonec se od Dorrance a léčitelství dostali k famfrpálu a dalším a dalším tématům. „Uvědomuješ si vůbec, Malfoyi, že tady klábosíš s Harrym Potterem?“ „Neboj uvědomuju, na stehnech mi už naskákala kopřivka.“ Potter se rozesmál. „Ale prosím tě. Už jsme velcí hoši, měli bychom hodit staré za hlavu a už se s tím dál nepárat.“ „Víš jak je pro mě zvláštní, když s tebou projednou souhlasím, Pottere?“ „A víš jak je pro mě divné zjištění, že se s tebou dá normálně komunikovat, Malfoyi?“ „Teď bys ještě mohl říct, že ti nevadí, že vypadám z půlky jako nedodělaná topinka a můžeme si z celého srdce vyznat lásku…“ „Lásku? Ty máš tenhle pojem ve slovníku? To se tedy skutečně divím,“ poznamenal Nebelvířan. „To mě ani nepřekvapuje.“ „V Bradavicích jsi vždycky všechny využil a odkopnul, pokud si pamatuju.“ „To jsi tak pečlivě sledoval můj milostný život, Pottere?“ „Byl jsi nepřehlédnutelný. Jak jinak.“ Malfoy se mírně načepýřil. Ale pak si zřejmě uvědomil, že už není tím dokonalým klukem, který svojí dokonalostí všechny oslňoval. Podvědomě zvedl ruku a dotkl se znetvořené tváře. „Promiň, já-“ „Ne, to je v pořádku. Nestojím o lítost.“ „Já tě nelituju, Draco.“ „O tom silně…“ na okamžik se zarazil. „Jak jsi mi to řekl?“ „Tvým jménem.“ „To vím taky, že se tak jmenuju…“ „Tak proč se tak hloupě ptáš?“ „Já jen…“ „Mě taky lidi berou jenom jako nějakýho připitomnělýho hrdinu. Kluka s jizvou. Pro ně nejsem Harry. Jenom Chlapec-který-odkrouhnul-votrapu-Voldemorta.“ Blonďák se uchechtnul. „Skoro bych řekl, že oba máme problémy s identitou,“ hořce zhodnotil jejich společné problémy. „Třeba toho nakonec máme společného víc než si myslíme.“ „Ještě to tak, Pottere.. To by mi scházelo!“ zvolal rádoby odměřeně Malfoy. „Ale jak už jsem řekl, ty jsi byl vždycky jiná sorta. Aristokrat, velké M!“ smál se mírně (možná o něco víc než mírně) opile obrýlenec. „Velké M?“ „M jako Mužství?“ odpověděl dost nemístnou otázkou Potter a opět se rozchechtal. Moment to vypadalo, že se Draco neudrží a na bystrozora vychrlí množství poznámek o jeho trapnosti a ubohosti, ale nakonec se pouze… usmál. Znovu si připili výtečnou skotskou, které už zbývalo v lahvi pouze na dně, což Malfoyovi neušlo. „Jak vidno, zásoby kvalitního alkoholu už docházejí. To abych se vydal na cestu domů.“ „Ale prosím tě, Malfoyi, teď když se nám ten mládenecký večírek tak rozjel, kam bys chodil?“řekl Harry a udělal krátkou pomlku. „Za ženskýma, co?“ Zdravá půlka blonďákova obličeje se zachmuřila. „Myslíš, že o mě stojí?“ poznamenal sebelítostivě. „Proč by nestály?“ „Že by kvůli tomuhle?“ zeptal se Malfoy ironicky a ukázal pravačkou na zjizvenou tvář. Potter se zadrhnul, ale poté natáhl ruku přes stůl a odtkl se špičkou prstů Dracovy znetvořené tváře. Malfoy seděl jako zasažený bleskem a nechal Nebelvírovy prsty, aby zkoumavě objížděly kontury jeho jizev. Nakonec se z pohovky zvednul a přešel k přímo k Malfoyovi. Opět se zlehka dotknul hrubého povrchu Malfoyova obličeje. A pak se předklonil a zcela překvapivě svého někdejšího soka obejmul. Harry mohl cítit, jak se muž, kolem něhož obemknul své tělo, mírně třese. Od podbříšku se mu do těla hrnul zvláštní mrazivý pocit, z kterého mu bylo… jak vlastně? Vzpomněl si na toho tajemného mladíka, kterého asi před měsícem potkal v mudlovském baru. Na jeho uhrančivý pohled a vzrušující styl pohybu. Když ho pozoroval, po těle se mu rozléval podobný pocit… Nebo když s ním flirtovala ministrova sekretářka a dovolovala mu, aby si užíval pohled do jejího přitažlivého výstřihu. „Draco…“ Malfoy o kousek naklonil hlavu a jeho dech nyní klouzal po Harryho krku. Vlhké teplo dopadající na jeho krk v něm vyvolalo zachvění. Déle už se neudržel a přiblížil obličej ke svému protějšku a nakonec se o něj zlehka otřel. Blonďák se konečně probral z nehybnosti a nejistě sunul své ruce kolem Potterova vzdouvajícího se hrudníku. V Harryho těle se znovu ozval ten pocit, tentokrát mnohem intenzivněji. Zavřel oči a vnímal nevtíravou vůni linoucí se ze světlých vlasů. Jeho pootevřené rty se sunuly po Dracově tváři až narazily na koutek úst. Nebelvír se zastavil a hlavou mu blesklo, že se asi zbláznil… Co to u všech svatých dělá? Tok jeho myšlenek zarazil pohyb druhého muže, který mu vyšel vstříc. Ze zmijozelákových úst vycházelo aroma skotské. Velmi dobré a hlavně drahé skotské, jak si Harry vzápětí uvědomil. Jejich rty se letmo dotkly, skoro jako by to bylo na zkoušku. Potom se dotkly znovu a znovu… Malfoy byl první, který se uvolil polibek zintenzivnit a vtahoval partnera do hlubšího sevření rtů. Harry se nebránil, naopak uvolnil objetí a přesunul obě ruce kolem blonďákovy šíje. Ve chvíli, kdy se jedna z rukou setkala se z jizvenou pokožkou na Dracově krku, musel se Harry rychle opanovat, aby ji leknutím nestáhnul zpět. Raději se začal ještě více věnovat polibku, který mu v hlavě rozvířil desítky nepopsatelných pocitů. Od zvláštního druhu odporu až po omračující lehkost v kolenou. „Pottere, co to.. u všech svatých?“ ozval se najednou Draco a odtrhnul se od Harryho. „Tomu se říká líbání, Malfoyi, velmi příjemné, řekl bych.“ „Nebuď směšný. Tohle prostě nejde. Ty jsi Potter a já zase-“ „Malfoy. To jsi mi neřekl skutečně nic nového. Je to tak důležité?“ „Musí být!“ „A kdybych byl Harry? Prostě jen… Harry?“ „To na tom přeci nic nemění.“ „Že ne?“ Zvláštní, pomyslel si Harry, kolik se nakonec změnilo. Draco vylezl ze své ulity a právě díky Harryho podpoře se dokázal se svým postižením vyrovnat. Když se spolu poprvé měli ukázat ve společnosti, zmijozelák byl nervózní jako.. No prostě jako ne tak úplně dokonalý Malfoy. A to se může leckdy ukázat jako velký problém. Ne tak pro tvrdohlavou náturu Harry Pottera. „Harry, ty jejich pohledy-“ „Nevšímej si jich, Draco, oni si prohlížejí mě.“ „Ale já myslím…“ „Copak zapomínáš na moji slavnou jizvu?“ Draco se pobaveně usmál. „Jak bych mohl?“ A/N: Doufám, Blanch, že jsem tvé přání (napsané tuším u 23. kapitoly Running Blind), že by sis ode mne ráda přečetla H/D slash, alespoň trochu vyplnila (moc slashe tam není, ale důležitější pro mne byl vztah těch dvou než popis milostných scén). Vím, že konec je krapet useknutý, ale kdybych tomu neudělala řádnou přítrž, tak už by z toho vylezla kapitolovka a.. no, však je to vidět u RB - třitvrtě roku práce a konec ještě nepíšu. Komentáře, jako vždy, potěší... ;0)