XVIII. Když tma mlží tvou mysl i srdce „Jsi idiot!“ vyprskla Ebony na Siriuse, když se za Oliverem zavřely dveře. Dala by cokoli za to, aby nyní mohla vidět jeho výraz. To, co z jeho emocí vycítila, ji mátlo. Bylo v něm mnoho vzteku a bolesti a zmatku a něčeho nepopsatelného, k čemu ji nechtěl pustit. K čemu nechtěl pustit ani sebe… „Měl pravdu. Jsi na něj moc tvrdý. Měl bys mu odpustit,“ pokračovala. Sírius rozčileně vstal. „Že to říkáš zrovna ty!“ odsekl. „Já už jsem mu odpustila,“ namítla Ebony. „A bylo to snadné, protože je ti pořád napůl ukradený. Ale já nemluvil o něm! Co třeba Harry? Poslala jsi jeho vánoční přání i s dárkem zpět neotevřené. A pořád se chováš, jako by neexistoval. A přitom je to tvůj bratr.“ Sírius věděl, že trefil do černého a zároveň věděl, že tím Ebony určitě ublíží, ale v té chvíli mu to bylo jedno. Už dlouho tak neztratil kontrolu, ale dnes toho bylo příliš. Strach o Ebony, příchod Olivera, Ebony a Malfoy a zase Oliver a jeho vyznání, které mu stále znělo v uších jako falešná odrhovačka: Jsem gay – abys mě miloval - gay – miloval – gay. „To je jiné,“ namítla. „Harry mě zradil.“ „Oliver zradil mou důvěru. Porušil domluvu, kterou jsme měli. Žádné drogy v domě. Jak moc je to jiné?“ bránil se Sirius. „Věřil jsem mu. Myslíš, že bylo jednoduchý se dívat na to, jaká býval troska. Některé věci holt nesneseš dvakrát.“ „A co on? Zasloužil si pomoct jen jednou? Vážně si myslíš, že to bylo horší pro tebe, než pro něj?“ Ebony zakroutila hlavou. „Ať už je jeho minulost jaká chce, odsuzovat ho jen proto, že je gay…“ „Myslím, že by ses do toho vůbec neměla plést. Netýká se tě to,“ skočil jí ostře do řeči. „Siriusi.“ „Ne. Nech to být. Stejně jako já nechám být tebe a Malfoye.“ S těmi slovy se zvedl a odešel. Aniž by jí popřál dobrou noc. Ebony si povzdechla. Nádherný den … opravdu… Cítila se jako Popelka. Naruby. Její princ (čti Octavius) se o půlnoci změnil v žábu (čti bastarda Malfoye). A z plesu se stal maškarní bál, kde všichni kromě ní měli masky. A místo střevíčku ztratila hned celé srdce. Sakra! Vážně si tohle pomyslela? A byla to pravda? Pch! Pravda … Pravda byla, že milovala prince, který ale nikdy neexistoval. A už nikdy nebude … xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx Když Ebony odešla, Lucius zamířil do sprchy, aby ze sebe smyl stopy po té noci. Tušil, že to nepřinese valný úspěch, protože ta malá mrcha se mu už dávno dostala POD kůži, ale příjemná horká voda byla doslova balzámem na jeho unavené svaly. A pomohla mu i po psychické stránce. Potřeboval se uklidnit. Potřeboval přemýšlet. Najednou si totiž vůbec nebyl jistý, jestli tohle všechno byl dobrý nápad. Na začátku chtěl přece jenom zjistit, co bylo důvodem sourozenecké roztržky mezi Potterovými. To teď sice věděl, ale docházelo mu, že o tohle už vůbec nejde. Šlo o Potterovou … a jak Lucius už během krátké doby zjistil, s ní nebylo nic jednoduché. Musel si přiznat, že k ní byl dnes v noci krutější, než bylo nutné. Schválně se snažil jitřit její rány, aby ji dohnal až ke krajním emocím. Zjištění ho příliš nepotěšila. Bylo zjevné, že prohrává, navíc se svým synem. Na porážky nebyl zvyklý. Byl pevně rozhodnut, že téhle musí zabránit za každou cenu. Šlo přece o … O co vlastně šlo? Už ani nevěděl, co je vlastně výhrou v téhle hře. Potterová? To znělo šíleně, musel by se sám sobě smát… Ale o co tedy? Chtěl si jen dokázat, že je lepší než jeho syn? xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx Toho rána mezi nimi panovalo hluboké ticho. Nebylo tak ledové, jak by Draco po událostech včerejší noci očekával, ale nebylo ani příjemné. Celou dobu Harryho po očku sledoval u snídaně. Po Grangerové a Weasleym nebylo ani stopy a Draca to poprvé upřímně mrzelo. Nenáviděl ticho. Malfoy Manor byla vždy tichá a prázdná … když byl malý, bál se v ní, sám a ztracený, když byl starší, připomínalo mu ticho prázdnotu jeho života. Ticho nyní znamenalo život bez Harryho. Povzdechl si. Byl takový hlupák. A možná přišel o všechno, na čem ještě záleželo. Harrymu jeho povzdech neušel. Tiše doložil na stůl šálek s nedopitým čajem a pohlédl Dracovi přímo do očí. „Jen mi řekni proč, Draco? Co jsem udělal, že jsi … čím jsem si to zasloužil?“ zeptal se tiše. Jeho tón nezněl vyčítavě. Dracova tvář ztuhla v masku. Harry zněl, jako by upřímně věřil, že to, co se stalo, byla i jeho chyba. Jako by mohl Draca nějak přimět, aby … Mohl bych se tě ptát na to samé? Čím jsem si tě zasloužil, Harry Pottere? Co jsem udělal, že jsi se mnou …? Ale nehledě na to, jak moc Harryho miloval, necítil se připravený tolik toho o sobě prozradit. Byl přece Malfoy, neměl by ukazovat a přiznávat slabost. Již dnes litoval včerejšího přiznání Weasleymu, kdy se nechal ovládnout slabou chvilkou. To už se nesmí stát znovu. A tak mlčel. A další ticho naplnilo místnost. Draco nenáviděl ticho. A miloval Harryho – - který se zvedal od stolu s poraženým výrazem na tváři. „Nehodlám tě vyhodit. Vím, že nemáš kam jít, takže tu můžeš zůstat, dokud se nepostavíš na nohy.“ „Takže tohle je konec …? Prostě konec?“ zeptal se Draco tiše. Další nevyslovená otázka nepřešla přes jeho rty. To nebudeš ani bojovat? „Nemůžu to napravit, když nevím, co je špatně,“ povzdechl si Harry. Těžce sesbíral zbytky nebelvírské odvahy a dodal. „Nemůžu ti pomoct, když mi neřekneš s čím, Draco.“ xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx:xx Lucius už posté toho dne přemýšlel, jestli neudělal chybu. Pozvat Potterovou a toho jejího spratka do Malfoy Manor zatím nepřineslo výsledek, po kterém toužil. Dalo mu nečekaně mnoho práce ji přesvědčit, aby o tom vůbec uvažovala. Nebýt toho, že Jaz byl vidinou dne stráveného v Luciusově sídle nadšený, nejspíš by mu řekla NE. A to nebylo slovo, které by byl zvyklý slyšet. Nakonec ji měl tu … i s tím pytlem neštěstí a problémů. A odpoledne se rozhodně nevyvíjelo, jak by si představoval. Snaha svěřit Jaze do péče domácích skřítků se nesetkala s pochopením. K pokusu dostat Ebony, pokud možnou nahou, do Luciusovy ložnice, zatím ani nedošlo. A nezdálo se, že by se to mělo v dohledné době změnit. „Sirius říká, že čistokrevní kouzelníci mají zgedenerovaný mozek, jak si mezi sebou neustále žení a berou si svoje příbuzné. Proto mají tyhle goblíny, aby věděli, kdo byl vůbec jejich táta a máma,“ zaslechl právě říkat Jaze a jeho prstík přitom ukazoval na rodový goblén, který zabíral třetinu stěny v salónku. Ebony se neudržela a vyprskla smíchy. „Potterová, neměla bys ho trochu usměrnit?“ požádal ji unaveně. Ebony na něj mrkla. Její křivý úsměv rozhodně nebyl dobré znamení. „Máš pravdu,“ souhlasila a obrátila se na původce migrény, která bušila pánovi domu ve spáncích. „Jazi, neříká se goblín, ale goblén. A to slovo je zde-ge-ne-ro-va-ný.“ „Stačí?“ zeptala se Luciuse se sladkým úsměvem. „Můj rod má velice dlouho historii,“ připomněl jí Malfoy chladným a povýšeným tónem. Přejel pohledem goblén. Století hrdosti, síly, moci a dokonale čisté krve. „Pokud se podíváte na tenhle goblén, zjistíte, že sahá až pět století do historie, až k zakladateli rodu-“ Uvědomil si, že ho nikdo neposlouchá a zamračeně utichl. ¨ Ebony právě Jazovi líčila historii jednoho ze známých Malfoyových předků. Jaz ji poslouchal s otevřenými ústy. Přejížděla prsty po linkách a jménech, aby si je přečetla, na tváři mírně pobavený škleb. „Vidíš, Jazi … je tady určitě Kyklopus Malfoy … áno, tady … měl jen jedno oko, proto to jméno. Patřil mezi Temné bratrstvo - to byli čarodějové, kteří uctívali tmu. Jednou si vyrazili na sabat do lesa a sežrala je tam tlupa rozzuřených vlkodlaků.“ „Páni … Sirius měl pravdu. Tenhle byl určitě zgegenerovanej,“ prohlásil Jaz. „Zdegenerovaný,“ opravila ho Ebony s úsměvem. „Ale jo … nejspíš byl. Většina z nich byla šílená … Třeba tady“ - a její prst našel další známé jméno - „Margonius Malfoy IV. Ten vymyslel jeden z nejsilnějších jedů vůbec, a aby zjistil, jaké má účinky, sám se jím otrávil.“ Jazovy oči připomínaly dva malé talířky, tak byly rozšířené údivem. „A nebo Trevinius Malfoy přezdívaný Zuřivec. Ten si krátil volnou chvíli tím, že chodil lovit skřety. Těm se to samozřejmě moc nelíbilo. Jednou se na něj domluvili a přepadli ho. Přivázali ho na stromě hlavou dolů a nechali ho tam. Nikdo ho neodvázal, i když kolem něj prošlo několik lidí. Místní ho neměli zrovna v lásce, protože se často stávalo, že místo skřeta trefil babičku na chrastí nebo houbaře.“ Jaz potřásla hlavou. „Ten byl teda hloupej.“ „Myslím, že to by stačilo,“ zabrzdil je konečně Lucius, který se vzpamatovával z faktu, že Potterová měla zjevně v malíčku celý jeho rodokmen. „Pokud už jste se dostatečně pobavili nad historií mého rodu-“ „A Octavius je taky zgegerovanej?“ zajímal se Jaz hlasitě s nevinným výrazem na tváři. „Co bys řekl?“ odvětila Ebony otázkou. „Potterová! Ještě chvíli a zapomenu, že jste mými hosty.“ „Jestli má tak špatnou paměť, tak to bude asi taky, viď?“ neodpustil si Jaz. „Promiň, Luciusi. Je to přece jen dítě,“ pokusila se ho nepříliš upřímně ukonejšit Ebony. „Ale ty už dávno nejsi!“ odsekl jí. Nebyl si jistý, kdy nad ním Potterová získala takovou moc, že dokázala prolomit jeho tvrdou letitou masku sebekontroly. „Ty sis všiml?“ ušklíbla se. Jaz mezitím ztratil zájem o goblén a zamířil k oknu. „Jé, hele, venku sněží,“ vyhrkl nadšeně a roztouženě sledoval sněhové vločky tančící ve větru za sklem. „Půjdeme se ven koulovat?“ Ebonyin potřásla hlavou. „Myslím, že to není nejlepší nápad, Jazi. Měli bychom už jít domů.“ „Prosím, prosím. Octaviusi přece jsi mi to slíbil, když nikomu nepovím o tamtom,“ obrátil se Jaz s prosebným pohledem na Luciuse. Vzápětí se chytil za pusu, jako by chtěl zabránit dalším slovům, aby vyšly z jeho úst. Ebony okamžitě zpozorněla. „O čem?“ chtěla hned vědět a vyslala směrem, kde tušila Luciuse, káravý pohled. Jaz sklopil pohled k podlaze, zatímco Lucius ztuhl. „Nech si tenhle výraz od cesty, Ebony,“ zamračil se na ni. „Tak mi řekni, o co jde.“ „To je tajemství. Octavius říkal, že kdyby se ho někdo dozvěděl, bylo by to moc špatné,“ pokusil se situaci vylepšit Jaz. „LUCIUSI …“ Ebony vypadala, že každou chvíli vybuchne. „Tak jí to řekni, Jazi,“ povzdechl si Lucius. Jaz se zazubil a věnoval mu zářivý úsměv. „Stavěli jsme spolu sněhuláka. A tomu, co postavil Octavius, upadla hlava. A přistála mu na noze.“ Ebony se chvíli marně pokoušela udržet vážnou tvář. „Na tom naštěstí není nic špatného, ale možná bych se na to mohla zeptat u Starostolce. Co ty na to?“ Ebony se nevěřícně rozesmála. „Vy jste spolu opravdu stavěli sněhuláka? Nevydědí tě za to, Luciusi?“ „Tak půjdeme se koulovat? Prosím,“ škemral Jaz a poskakoval přitom na místě. Ebony si povzdechla. „Fajn, Jazi. Jdi se pořádně teple obléknout a nic tu nerozbij. To není jako u Siriuse, ano?“ upozornila ho. „Tady si rodinného porcelánu docela váží.“ Jaz očividně znervózněl a na tváři se mu objevil provinilý výraz. „I toho vedle krbu?“ „Ani ne,“ utrousil Lucius suše. „To byla jen tři sta let stará čínská váza … památka na jednoho z předků.“ Jaz mu věnoval omluvný úsměv a vzápětí už upaloval po schodech. „Je horší než celé oddělení experimentální magie na ministerstvu kouzel,“ poznamenala Ebony. Pak se znovu pobaveně ušklíbla. „Sněhulák?“ „Slíbil jsem, že ho zabavím,“ zavrčel Lucius. „Nedokážu si tě představit, jak stavíš sněhuláka. Dokonce ani s Dracem ne.“ „Bylo to poprvé,“ přiznal. „Jsem ráda, že sis Jaze oblíbil-“ začala Ebony. „Já si ho neoblíbil. Byla to čirá nutnost,“ přerušil ji. „- ale Draca ti nahradit nemůže. Měl by ses s ním usmířit.“ „Aby se Draco dostal blíž k tobě?“ „U Merlina, ty jsi opravdu pitomec.“ Lucius ji rozčileně chytil za loket a přitáhl ji blíž k sobě. Nemohla vidět jeho oči, ale mohla cítit chladný vztek, který z něj sálal, i když ji na tváři lechtal jeho horký dech. „Nepokoušej mě!“ varoval ji drsným tónem. Stáhla se, jako by ji uhodil. A v očích jí probleskl strach. Lucius v duchu zaklel. Tolik ke svádění … AN: Velká omluva všem, kteří už mě snad chtěli oplakávat, ještě žiju a občas i píšu. Času mám ale prachbídně málo a je to znát. Fan jsem neviděla víc jak měsíc, ale nebojte se ... zkusím se polepšit. Navíc mám překvápko ... novou a hlavně HOTOVOU povídku. Tak se těště. Určitě ji sem hodím. Ochutnávka v podobě první kapitoly je na mém blogu electrapm.blog.cz. Byl to dárek pro mou skvělou betu elanor.feanma. Však si ho taky zasoužila.