Školní rok skončil a Bradavice na čas osiřely. Harry se vydal do
Kvikálkova k Dursleyovým. Nakonec to vzal rozumněji, než jsem všichni
doufali. Sirius se už připravoval na velkolepý výstup, ve kterém mu Harry
vyčte, že je kmotr na baterky, kašle na něho a vůbec mu na něm nezáleží.
A tak podobně. Harry se s námi ale, světe div se, rozloučil jako
civilizovaný, slušně vychovaný mladý muž, popřál nám hodně úspěchů v honu
za informacemi a ať si prý i trochu odpočineme. A jen velmi nesměle
vyslovil přání, abychom ho u Dursleyových nenechali úplně celé prázdniny.
Že by spadnul na hlavu nebo byl zasažen nějakou neznámou kletbou?

Ne vážně, měla jsem z Harryho naprosto schizofrenní pocity. Většinu lidí
jsem dokázala během krátké doby zaškatulkovat do nějaké kategorie a
ujasnit si, jak hodně sympatický nebo naopak nesympatický mi dotyčný
bude. Ale s Harrym to bylo jako na houpačce. Ze začátku jsem mu dost
fandila a říkala si, že všechen ten rozruch kolem sebe zvládá podivuhodně
dobře. Svým přístupem k událostem kolem Turnaje mě ale hodně naštval. Ta
závěrečná scénka v bludišti byla už jen taková třešnička na dortu. Tehdy
bych si mohla v jeho hodnocení krásně notovat se Snapem. Rozhovor na
ošetřovně poté, co ho Poppy dala jakžtakž dohromady, mě ale zase
přesvědčil, že to nebude úplně beznadějný případ.

No, v každém případě teď byl Harry na chvíli odsunut do Kvikálkova. A my
se Siriusem jsme měli naplánovat, co budeme podnikat o prázdninách.
Ostatní z naší organizace pátrali po teroristech, ale domluvili jsme se,
že já se tomu začnu věnovat, až když to bude vypadat opravdu akutně.
Nechtěli jsme ptáčky vyplašit a já jsem přece jenom vyvolávala moc
pozornosti. Navíc bylo pár smrtijedských stop, které bylo třeba sledovat.

Stýskalo po kámoších, který jsem kvůli téhle čarodějné mele neviděla už
skoro dva roky. A konec v nedohlednu, Voldemort je někde zašitý a splétá
sítě. Ta moje slabost ze začátku června mi celkem jasně signalizovala, že
bych měla na nějakou dobu vynechat kouzla a čáry. Jenže tohle byl můj
boj. Nemůžu chtít po Katce, Honzovi a ostatních, aby nasazovali krky a já
se mezitím vydala na okružní jízdu po svých mudlovských kamarádech.
Navíc... nebyli, blbí, moji kámoši. O kouzelnickém světě jsem jim říct
nemohla a jak jinak zdůvodnit, kde se poflakuju. Ani jsem si o svém
stýskání nemohla s nikým promluvit. Už je slyším: „Přestaň si hrát na
nepostradatelnou zachránkyni světa a koukej si dát voraz. My to bez Tebe
pár týdnů zvládneme. Zavolám Rayovi, že se u nich zítra hlásíš do služby,
co říkáš?“ A tak podobně.

„Jsi dneska nějaká roztržitá, darling,“ všiml si bystře Sirius, když jsem
mu během půl hodiny už podruhé neodpověděla na otázku.
„Hm, promiň. Potřebuju si provětrat hlavu. Půjdeš se proběhnout?“
„No jo,“ zamručel nepříliš nadšeně.

Pobývali jsme zrovna v mém londýnském domě. Kousek od něho vede pěkná
přírodní cyklostezka, po které se běhá exkluzivně. Jak jsem byla
zamyšlená, vyrazila jsem rychleji než obvykle a nějak mi nedošlo, že
Sirius takové tempo nevydrží. I když už se hodně vytrénoval, to se musí
nechat. Když jsme byli skoro třicet kiláků od domova, spustila se pravá
letní bouřka. Sirius, tedy vlastně Tichošlápek, ke mně doběhl a funěl
jak... no jak zvěromág, který právě absolvoval desítky kilometrů ostrým
klusem a na konci komplet promokl.

„Drž se, přemístím nás domů,“ řekl, když se přeměnil a chytl dech.
Neměla jsem z toho žádnou radost, ale asi to bylo nejlepší řešení. Liják
měnil půdu pod nohama v bahno a blesky kolem nás švihaly poměrně
nebezpečně. Přemístili jsme se pár metrů od domu. Měla jsem obzvlášť
intenzivní pocit, že asi omdlím, pozvracím se nebo tak něco. Tohle by tak
dál nešlo. Už jsem dlouho uvažovala, že s tou svojí fobií z přemísťování
budu muset něco dělat. Takže když jsme se vysprchovali, usušili a usadili
na pohovku v obýváků s pivkem v ruce (po sportu je žízeň...), obrátila
jsem se na svého přítele:

„Myslíš, že ta moje nesnášenlivost k přemísťování se dá nějak vyléčit? Že
si na to můžu zvyknout? Nějak to natrénovat?“
„Taky už jsem o tom uvažoval a probíral to s Moonym,“ připustil Sirius.
No vida, co se člověk nedozví...
„Je fakt zvláštní, že na přemísťování reaguješ až takhle silně. Jasně,
nesnáší ho i spousta čarodějů, ale nikdy jsem neslyšel o takovýchhle
komplikacích. Ten trénink... můžeme to zkusit. Bude to sice nějaký čas
trvat, ale stojí to za pokus. Není zrovna super, když se po přemístění
ocitneš uprostřed bitvy napůl v bezvědomí.“
„To mi povídej,“ ušklíbla jsem se.
„Jaký jsou vlastně plány na prázdniny? Už jsi něco vymyslela?“
„Domlouvaly jsme s Káčou, že by bylo dobrý se na nějaký čas usídlit v
Paříži. V posledních třech měsících tam došlo k několika fakt brutálním
vraždám. Zdá se, že se tam formuje obzvlášť silná smrtijedská skupina.
Takže navrhuji přemístit se do pařížského ubytka, pátrat po Smrtijedech a
ve volných chvílích trénovat – Ty mudlovské dovednosti, já snášenlivost k
přemísťování.“
„OK, to zní dobře.“

V Paříži má naše organizace dva možné příbytky, a to malý domeček na
Montmartru a větší dům u Boulognského lesíka. Vybrala jsem si Montmartre,
jako skoro vždycky, tuhle čtvrť prostě miluju. Dorazili jsme pozdě
odpoledne, trochu se zabydleli a pak jsem vytáhla Siriuse k Sacré Coeur.
Sedli jsme si tam na schody, dívali se, jak nad Paříží zvolna zapadá
Slunce, poslouchali pouličního kytaristu... prostě idylka.

„Nerad Ti kazím náladu, ale... začneme s tím tréninkem přemísťování?“
ozval se Sirius, když jsme mířili opuštěným parčíkem pod Sacré Coeur
zpátky domů.
„Hm, no jo.“
Nadšení byste v mém hlase fakt hledali těžko...
„Tak kam to bude?“
„Třeba do versailleských zahrad, k Malému Trianonu.“
Když už mám trpět, ať se aspoň podívám na další z mých oblíbených míst.
První přemístění většinou ještě jakž takž rozdýchám, i tentokrát to šlo.
Chtěla jsem se projít hlavní promenádou až k zámku, ale Sirius měl dneska
nějakou sadistickou náladu.
„Žádný poflakování, pokračujeme!“
„Ty mě chceš zabít... No dobře, ale už někam na Montmartre, ať se můžu
jít zhroutit domů. Dva domky od našeho je taková opuštěná zahrada, tož
asi tam.“
Když jsme se zhmotnili uprostřed džungle v té zahradě, měla jsem toho tak
akorát dost. Domů a spát...

Druhý den jsem zavolala kámoše policajta z pátého obvodu. Bylo načase
začít trochu pracovat.
„Salut Pierre, ça va?“
„C´est toi, Dani? Je ne t´ai pas entendu depuis je sais pas quand.“
„Désoléé. Est-ce qu´on peut se voir aujourd´hui? Je suis a Paris et j´ai
quelques questionnes a te poser.“
„Et sauf ça, tu as vraiment envie de me rencontrer, n´est-ce pas?“
„Mais bien sur.“
„Huit heures, café du Luxembourg. Tu es d´accord?“
„Je préfere quelque chose plus tranquille et discrete. Tu veux pas dinner
chez moi? 15, rue de Maillot, Montmartre.“
„Pourquoi pas. Alors, a bientôt.“
„A bientôt.“

„Prosím o překlad,“ připomněl se Sirius.
„Večer budeme mít návštěvu,“ shrnula jsem stručně rozhovor.

AN: Pokud toto stručné shrnutí někomu nestačí, dole je uveden celý
překlad.

„Hm, to si pokecám,“ zatvářil se kysele.
„Mám pro tebe u Snapea objednaný jazykový lektvar. Koncem týdne bych ho
mohla vyzvednout. Do té doby to budeš muset vydržet. A... večer bych byla
radši, kdybys tu byl jako Tichošlápek.“
„To je nějaký kamarád, co taky rád? Že bych rovnou vypadnul úplně...“
„Cheche. Pokud jsem Pierra odhadla správně, tak by s ním byla v ohrožení
spíš Tvoje než moje čest. Dokonce bych řekla, že jsi jeho typ. Jenže
problém je v tom, že on nesnáší Angličany. Naprosto nesmiřitelně. Nechci
ho teda provokovat.“
„Jasně, tak to si budu asi fakt radši chytat blechy. Buď by se na mě
vrhnul samou láskou nebo by mě chtěl zlikvidovat jako člena nepřátelského
národa. Jedno lepší než druhý.“
„Díky. Doufám, že z něho vytáhnu nějaké startovací informace, kterým
směrem máme spustit sledování. Je to sice v zásadě řadový polda, ale ví
toho hodně.“

„Takže až do večera máme volno?“ otázal se Sirius a když jsem přikývla,
chytnul mě a přemístil se se mnou do Kvikálkova.
„Chtěl bych jenom zkontrolovat Harryho. Neva? Mohli bychom se zastavit u
jeho příbuzných.“
„Ne děkuju, to mi vloni docela stačilo. Jen běž, já tu na Tebe počkám. A
ovládej se, nezapomeň, že Harry u nich musí ještě nějaký čas bydlet.“
Zdá se, že Siriovu návštěvu u Dursleyových všichni zúčastnění přežili. Já
jsem pak utrpěla další přemístění do Paříže.

„Když jste se o té mé fobii s Remusem bavili, došli jste k nějakému
závěru? Jako třeba kdy si sakra zvyknu a přestanu si připadat, jako kdyby
se přese mě přehnalo stádo slonů?“
„Jen trpělivost, máme na to celé prázdniny.“
„Myslíš, že mám chuť trávit léto v mrákotách?“
„Teda Ty máš zase náladu, Dani. Nezapomeň, žes s tím přišla sama. Proti
Voldemortovi a Smrtijedům se Ti to bude hodit.“
„Vždyť já vím. Ale deptá mě to.“

Odpoledne jsem si zlepšila náladu a zase trochu deptala já Siriuse.
Zatáhla jsem ho do sklepních prostor domu, které jsou zařízeny jako
tělocvična, a několik hodin ho učila triky pro boj zblízka, bez hůlky i
bez mudlovských zbraní, hezky tělo na tělo.
„Mám hlad jako Remus,“ prohlásil na konci tréninku Sirius.
„Za chvilku už přijde Pierre, musíme pohnout, abys mohl jíst ještě v
člověčí podobě.“

Pierre mi, přesně jak jsem doufala, poskytl spoustu užitečných informací.
Byl to sice obyčejný polda, ale ve znalosti pařížského podsvětí se mu
málokdo vyrovnal. Takže jsem věděla, jakým směrem vést naše pátrání.
Docela se nám dařilo a za pár týdnů jsme měli slušný přehled o místních
Smrtijedech a jejich poměrně čilých kontaktech s mudlovskými zločinci.

Takže tu byl opět ten klasický problém, který jsme pořád definitivně
nevyřešili. Co dál? Máme je pochytat? Při troše snahy by se to mohlo
podařit. Jenže jaké proti nim máme důkazy? Když vynechám tu jednu
vrahounskou skupinu, kterou jsme nenápadně předhodili francouzským
bystrozorům, ať si s nimi poradí, byli ostatní v podstatě bezúhonní
občané. Řada z nich ani nejspíš neměla znamení zla. A i kdyby… těžko můžu
někoho zavřít za to, že má v oblibě podivné tetování…

Navíc, kdybychom je skutečně eliminovali, Voldemort by si za ně
pravděpodobně rychle našel náhradníky. Děsilo mě to… Získával přívržence
strašlivě snadno, jako by kouzelnické společenství zešílelo. A pořád
ještě nezačal otevřeně útočit. Proti tomuhle jsme byli v podstatě
bezbranní. Ministerstva kouzel skoro všech států se chovala zhruba stejně
jako to britské, neboli jakékoli připomínky o Voldemortově návratu
zásadně odmítala, eventuální důkazy ignorovala a nebezpečí
bagatelizovala. Na jednu stranu se jim člověk ani nemohl divit, útoky
Smrtijedů byly zatím spíše výjimečné. Skoro jsem si přála, aby už konečně
vypukla otevřená válka. Tohle bylo traumatizující. Ta bezmoc. Vědomí, že
nepřítel v klidu sbírá síly a já ho v podstatě nemám jak zastavit.

Kromě zjišťování informací o Smrtijedech jsme pochopitelně taky
trénovali. Sirius dělal neuvěřitelné pokroky. Zamakal na fyzičce, což mu
logicky pomohlo při návazných aktivitách – střílel téměř neomylně a i v
boji zblízka už by s ním měla problémy většina členů naší skvělé
organizace. Když k tomu připočtu jeho kouzelnické schopnosti, stal se z
něho velmi nebezpečný soupeř. Musela jsem si dávat sakra pozor, aby mě
neporazil… Takže tato část výcviku se dala vyhodnotit kladně.

Zato já a snášenlivost k přemísťování… No děs. Párkrát jsem omdlela,
dvakrát Siriusovi poblila boty… O bolesti hlavy ani nemluvě. Nicméně
Sirius se rozhodl, že to musí zlomit.

„Dani! Hej, darling! Jak se cítíš?“
Probudila jsem se a zmateně hleděla na svého přítele.
„Cože?“
„Ptám se, jak se cítíš.“
Zbláznil se? Proč mě budí s takovými dotazy. Vždyť je hluboká noc, Měsíc
je ještě vysoko. Moment! Odkdy vidím v ložnici nad hlavou Měsíc? Ani
kopřivy a bodláky obvykle v ložnici nemívám.
„Ty s tím přemísťováním nemůžeš dát pokoj ani v noci?“ zabručela jsem
otráveně, když jsem si zanalyzovala situaci.
„Můžeš mi laskavě konečně odpovědět, jak se cítíš?“
„Jak se cítím? Jako když mě nějaký šílenec vzbudí uprostřed noci, tak se
cítím. Můžeme jít domů?“
„Žádná slabost? Omdlévání, nutkání zvracet, mžitky před očima? Nic?“
„Po jednom přemístění mi přece většinou blbě nebývá,“ namítla jsem, ale
už jsem začínala tušit, že tu něco nesedí. A taky že jo.
„To je sice pravda, jenže já se s Tebou právě přemístil čtyřikrát.
Čtyřikrát! A Ty se cítíš jen rozmrzele z probuzení...“
„Ale co to...“
„Mám takovou teorii, ale to počká do rána. Na rozdíl od Tebe, mě tohle
opakované přemístění docela vyčerpalo a rád bych se trochu prospal.

Sirius padnul do postele a spal jako zabitý, ale mě ta novinka celkem
spolehlivě probudila. To přece nedává smysl. Proč bych měla přemísťování
líp snášet ve spánku. Usoudila jsem, že na to asi sama nepřijdu a počkám
si na Siriovu teorii. Místo spánku, který nepřicházel, a myšlenek, které
nedávaly smysl, jsem si šla trochu zničit tělo do tělocvičny. Síri se z
postele vybatolil až kolem desáté, vydatně posnídal a teprve potom byl
ochotný mě seznámit se svojí teorií.

„Pamatuješ si, který přemístění, za těch pět týdnů, co to zkoušíme, jsi
snášela nejlíp?“
„Ty první většinou jdou, i když i tam byly výkyvy. A návraty domů jsou
celkem v pohodě,“ napadlo mě.
„Nic dalšího? Třeba že bys to někdy necítila vůbec?“
Zavzpomínala jsem. Sirius mě evidentně chtěl k něčemu dovést. Pokusila
jsem se projít všechny ty desítky přemístění.
„Mám pocit, že úplně v pohodě jsem byla v Kvikálkově, pak když jsme
mizeli před těmi demonstranty na Champs Elysée a do třetice když jsi mě
přepadnul ve Fontainebleau.“

Siriusovi se objevil na obličeji absolutně spokojený výraz typu „já to
věděl“.
„Ve všech třech případech jsi to přemístění nečekala, viď. Nevěděla jsi,
že se chci přemístit, ani kam to bude. Stejně jako včera v noci.“
„Ale co to znamená?“ pořád mi to nedocházelo. „Nějaký blok v mé hlavě?“
„Už to tak vypadá,“ podíval se na mě nevěřícně Sirius. „Ale ve vztahu k
chápání reality. Obvykle nebýváš tak natvrdlá.“
Nasadila jsem svůj nechápavý výraz číslo deset. Sice jsem už měla jakési
podezření, ale to bylo příliš šílené. Sirius usoudil, že mi bude muset
svoji dedukci prozradit, jinak na něho budu zmateně čučet ještě týden.

„Bolesti hlavy, nevolnost, slabost – to jsou pocity lidí, kteří s
přemísťováním začínají a ještě to moc neumí. Lidí, kteří se sami
přemísťují, chápeš? Ne těch, kteří cestují za někým v závěsu. Ti mohou
cítit maximálně trochu nepohodlí při cestě, ale bez jakýchkoli následků
poté. Stejně jako jsi necítila nic Ty, když jsi spala nebo když jsi
nečekala, že k přemístění dojde. Ty se totiž snažíš aktivně přemísťovat!
Soustředíš se na tři D. Z toho je ti zle. Snažíš se přemístit sama a
ještě Ti to moc nejde.“

AN: Opět drobný problém vyvolaný tím, že jsem knihy četla ve
francouzštině. Tam jsou pro přemístění rozhodující tři D – Destination
(místo), Determination (odhodlání), Decision (rozhodnutí). Slyšela jsem,
že pan Medek to překládal nějak, že mu z toho vyšly taky všechny tři
stejný písmenka, ale nevím přesně jak.

„Jak ještě? Mně to přece nemůže jít. Jsem mudla, jestli jsi nezapomněl.“
„Já vím, ale řekl bych, že se velice usilovně snažíš přemísťování naučit.
Podvědomě, pochopitelně.“
„Sorry, ale... to nedává smysl.“
„OK, tak to vyzkoušíme. Chytni se mě a na nic nemysli. Žádné
přemísťování... prostě mě jen chytni za ruce.“
Poslechla jsem ho... a za okamžik jsme byli v nějakém lese... za další v
Prasinkách... za další v zahradě vedle našeho domku, kde jsme přistávali
obvykle, protože dům byl proti přemístění dovnitř zabezpečen. Mlčky jsme
došli zpátky domů. Sirius se mě ani nemusel ptát, jestli jsem v pořádku,
skutečnost, že jsem bez klopýtnutí byla schopná chůze, byla dostatečně
výmluvná.

„Dobře, to znamená, že když na přemístění vůbec nemyslím, zvládám ho bez
problémů. To je super, to jsme přece chtěli.“
„Původně jistě, ale teď by sis asi mohla klást vyšší cíle. Je fajn, že už
Tě přemísťování v závěsu neoslabuje. Ale mohla bys být schopná se
přemísťovat sama.“
„Já nevím, Síri. To je přece popření rozdílů mezi kouzelníky a mudly. Jak
bych to mohla dokázat?“
„Copak já vím? Našla jsi sama vchod do Bradavic, vidíš Mozkomory a
dokonce se jim umíš ubránit, přerušila jsi spojení při Nitrozpytu... To
jsou taky věci, který mudlové nedokážou.“
„To je ale něco jiného. Otázka uvědomění a vůle. Mudlové nevědí, že
existují Bradavice a Mozkomorové, a proto je nevidí. A Nitrozpyt s
Nitrobranou je vlastně čtení myšlenek – souboj vůlí.“
„Ty se prostě nechceš nechat přesvědčit, viď,“ povzdechl si Sirius. „Já
vím, že je to dost šílený... Zeptám se Tě ještě na jednu věc. Přemístili
jsme se vždycky přesně tam, kam jsi chtěla? Úplně přesně?“

Věděla jsem, co tím naznačuje. Znovu jsem zapřemýšlela a musela jsem
přikývnout.
„Vlastně jo. Vždycky, když jsem Ti říkala, kam se máš přemístit, bylo to
přesně to místo, který jsem si představovala.“
„A pak jsem se v té jeskyni v Rumunsku rozplácl v jezírku, pamatuješ?
Protože jsem se přemísťoval sám a nevěděl jsem, jak přesně to uvnitř
vypadá.“

Sakra! Tohle dávalo smysl. Znovu jsem si procházela v paměti minulé
měsíce. Jak mohl Sirius vědět, kde je Malý Trianon, když u něho nikdy
nebyl? Jak to, že u Svaté Heleny trefil přesně to místo za hradbou
kamenů? A koneckonců – Fred s Georgem a naše toulky po Indii, to bylo
totéž. Sirius mlčel a čekal, než si to srovnám v hlavě.

„Chtěl bych něco zkusit,“ řekl po chvíli.
„Povídej.“
„Pojď se mě znovu chytnout. Mysli na nějaké místo, kde chceš být. Mně ho
neříkej. Soustřeď se na to místo, jak umíš nejvíc. Jen na to místo, na
nic jiného. První D je Tvoje, druhá dvě nech na mně.“
„A když se to nepovede?“ namítla jsem s obavami.
„Tak bychom se měli po chvilce zhmotnit zase tady. Neboj,“ uklidňoval mě
Sirius.

Bylo to bláznivé... a já pochopitelně neodolala.
„Tak jo.“
Chytla jsem se ho.
„Řekni, až budeš připravena,“ povzbuzoval mě.
„Můžem,“ vydechla jsem a soustředila se na destinaci.

Za okamžik... jsme se rozplácli do písku. Rozhlédla jsem se kolem –
klidně se povalující želvy obrovské, korálové útesy na dohled, stejně
jako dva ostrůvky, ještě mrňavější než ten, na kterém jsme se ocitli.
Byli jsme na Nikobarech! Teprve potom jsem si uvědomila, jak příšerně mě
bolí hlava.


…………………………………
Překlad francouzské sekce:
„Ahoj Pierre, jak se vede?
„To jsi Ty, Dani? Neslyšel jsem Tě už ani nevím jak dlouho.“
„Sorry. Mohli bychom se dnes vidět? Jsem v Paříži a mám na Tebe pár
otázek.“
„A kromě toho máš strašnou chuť se se mnou sejít, viď?“
„Samozřejmě.“
„Café Luxemburg v osm hodin. Může být?“
„Radši bych něco klidnějšího a diskrétnějšího. Nechceš přijít na večeři
ke mně? Ulice Maillot 15 na Montmartru.“
„Proč ne. Takže zatím.“
„Čau.“