Lehce prošedivělý muž v tmavě zeleném hábitu se pátravě rozhlížel po místnosti. Pochopitelně, pomyslel si, jak jinak. Celé dvě stěny od podlahy až po strop zakrývaly regály plné knih různých velikostí, stáří a zaměření. Namátkou jich několik vytáhl. Atlas kouzelnických bylin, Lektváry nejmocnější, Dějiny bradavického hradu, Medicínský slovník, Magický právní řád… Zvláštní skladba. Zatímco ty první mu lehkým závanem připomněly studentská léta, poslední dvě mu k ní nějak nepasovaly. I když je pravda, že už ve škole četla skoro všechno, co jí přišlo pod ruku. Bude to docela fuška, tohle všechno odtud odstěhovat. Ale dobře mu tak. Koneckonců, přihlásil se dobrovolně, nikdo ho k tomu nenutil. Skřeti vědí, který potměšilý ďáblík mu tohle napískal. Vždyť se už téměř třicet let neviděli! Od toho dne, kdy… kdy se tak nesmyslně postavila proti němu na stranu toho bastarda. Divže za to nešla do Azkabanu, Moody měl tehdy plné ruce práce, aby jí z toho vysekal. Nakonec se podařilo přesvědčit Kouzelnický soudní tribunál, že opravdu byla pod kletbou Imperius. A těm zbývajícím kolegům, kteří byli tenkrát v jejím bytě s nimi, skončila za nehty pěkná hrstka zlata. Pohrdlivě si odfrkl. Nechali si za mlčení dobře zaplatit. Přesto s ním už víckrát nepromluvila. Dopisy, které jí poslal, mu vrátila neotevřené a odmítla se zúčastnit i slavnosti při narození jeho prvního syna. Ginny to tenkrát moc oplakala. Nedokázala pochopit, co proti nim má a on jí pravdu říct nemohl. Byly dny, kdy sám pochyboval, jestli se tehdy zachoval správně. Nenáviděl ho, to ano, ale měl opravdu právo ho zabít? Stálo mu to za to? Dnes už na tom nezáleželo. Dávná minulost, zasypaná prachem zapomnění. Když se ale před týdnem dozvěděl, že zemřela a je potřeba vystěhovat věci z jejího domu, nabídl se, že se toho ujme. Z podkroví k němu dolehl šramot, jak někdo tahal po podlaze jakýsi těžký předmět. Proč to, pro Merlina, neudělá kouzlem? Není divu, že je takový trochu potrhlý, nejspíš se v něm projevila ta špetka Láskorádovské krve po babičce. Vybavil si, s jakou klidnou nezúčastněností komentovala jeho poslední famfrpálový zápas… Zase vzpomínky na bradavická léta! Měl bych toho nechat, poručil si rázně a pustil se do odstraňování všech stop kouzel a magie tak, jak to měl za úkol. Jeho mladý pomocník prováděl totéž o patro výš. Po hodině práce byl dům téměř vyklizený. Knihy, přísady do lektvarů, hábity i ostatní magické předměty ležely uskladněny ve dvou obrovských kufrech v hale a oba muži čekali pouze na pokyn, že se mohou bezpečně přemístit. Snad za to mohla roztěkanost staršího, snad nezkušenost mladšího z nich, jisté je, že v malém podkrovním pokojíku zůstal za pohovkou ležet starý sešit v černých kožených deskách… * * * „Johne, pojď se honem podívat, tohle je nádherný dům!“ volala vzrušené mladá žena od počítače na svého muže. „Je úplně skvělý, jiný nechci. Podívej se na ta okýnka v podkroví, tam bude ložnice a pokojíček pro miminko jedna báseň,“ rozplývala se dál a ani nečekala, až k ní muž dojde. Pozorně se zahleděl na fotografie. Dům opravdu nevypadal špatně, teď ale záleží na tom, v jakém stavu je ve skutečnosti. Prošli už nespočet různých katalogů a navštívili několik zdánlivě dokonalých domů, ale vždycky se našlo něco, co nakonec rozhodlo o tom, že odešli s nepořízenou. Nechtěl však brát své ženě tak rychle naději, zvlášť když viděl, jak se pro tenhle domek nadchla. „Dobrá, Jessico, zavolám tam a domluvím, kdy bychom se na něj mohli zajet podívat,“ navrhl nakonec a začal do mobilu vyťukávat číslo realitní kanceláře. „…dům je ve velmi dobrém stavu, donedávna byl obývaný. Majitelka zemřela bez dědiců a naše realitní kancelář ho odkoupila od jakési charitativní organizace, které ho ta žena odkázala. Ani cena není tudíž příliš vysoká, když vezmete v úvahu blízkost města a zároveň jeho umístění v téhle klidné lokalitě. Pro mladou rodinu, která se určitě co nevidět rozroste, úplně ideální…“ drmolila agentka bez přestání. John ji příliš neposlouchal a raději se zaměřil na zkoumání solidnosti trámů a kvality střechy. Nemohl však najít žádnou zjevnou vadu a jak domem postupně procházeli i na něj začala působit jeho klidná atmosféra. Jessica byla domem úplně unesená. Musel jí krotit, aby svoje nadšení nedávala před zástupkyní realitky tak okatě najevo, nebo jim tu cenu ještě zvednou. Velké světlé místnosti v přízemí – krásný obývací pokoj s výhledem do zahrady a šikovný vedlejší pokoj, který se v jeho představách už už začínal měnit v pracovnu, ho nakonec donutily kapitulovat. Podíval se na svou ženu a kývl. „Gratuluji vám, pane Wrighte, stal jste se majitelem skutečného domu snů. Doufám, že vás zde čekají jen samé pěkné dny,“ popřála jim na závěr agentka a dodala naučenou frázi. „Zastavte se zítra v naší kanceláři a domluvíme nutné formality.“ Jessica bloudila bezcílně po domě. Pár věcí bylo ještě uloženo v krabicích, ale jí se dnes vybalovat nechtělo. Od rána byla neklidná a nesvá. Když se před chvílí usadila do křesla u okna, ucítila v podbřišku jemné zašimrání. Maličký se hlásí. Krátce se zasnila při představě, že se domem bude brzy rozléhat dětský hlásek. Ani sny o budoucím miminku ji však nedokázala uklidnit. Roztěkaně klouzala pohledem po pokoji, až nakonec prudce vstala a zamířila ke schodům do podkroví. Ten malý pokojík ve štítu domu ji přitahoval. John slíbil, že ho co nejdřív vyklidí a začne v něm připravovat místnost pro děťátko, ona si ho však chtěla ještě předtím prohlédnout. V tomhle pokoji zůstalo nejvíc památek na jeho původní obyvatelku. Téměř všechen starý nábytek, který zatím nestihli vyhodit, záclonky na oknech i dečka na prádelníku. Jako by si ta paní před chvílí odskočila jenom k sousedce na kávu a měla se co nevidět vrátit. Zamířila k pohovce, protože miminko se právě ozvalo silným kopancem. Zřejmě trochu víc strčila do opěradla, protože se pohovka poněkud posunula stranou. Jak si žena sedala, zahlédla pod třásněmi vykukovat cosi černého. Sehnula se a vytáhla ven na světlo silný sešit v kožených deskách. Na černé obálce bylo vyraženo stříbrné písmeno H. Opatrně ho otevřela. Deník! Zápisky nadepsané datumy starými několik desetiletí… Kdo ho tu asi zapomněl? Zapochybovala, zda má právo ho číst, jenže zvědavost byla silnější… …je to už měsíc, ale moje slzy ještě nevyschly. Nevzpomínám si už na den, kdy naposledy jsem neplakala. Nikdy na něj nezapomenu. Prý půjdu před soud, za to, že jsem pomáhala zrádci… Je mi to jedno. Strávil tu jen krátkou dobu, ale já ho od té doby pořád všude vidím. Jak sedí v kuchyni u stolu a pije z hrnku mléko… Jak se opírá o rám dveří a podezíravě mě pozoruje… Jak se pokouší vstát z postele… Na zemi leží cáry jeho hábitu… Několik dalších slov bylo tak rozmazaných, že je nedokázala přečíst. Zvedla oči od popsaných stránek a zahleděla se z okna. Ta žena byla úplně zoufalá, když to psala. Co to asi bylo za trápení, že nedokázala zadržet ten příval slz? Otočila stránku a začetla se dalšího zápisku. Na zasedání Starostolce byla spousta známých tváří. A ještě víc jich chybělo. Až jsem se zachvěla při pomyšlení, kolik výborných lidí zaplatilo za naši svobodu životem. Amélie Bonesová, Albus Brumbál, Kingsley Pastorek… a on. Severus Snape. Musím si to jméno stále opakovat, nechci, aby zemřelo s ním. Ačkoliv – během dnešního dne padlo několikrát. Jen jaksi v těch nesprávných souvislostech. Stála jsem před soudním tribunálem celou dobu mlčky. Ne proto, že mi to poradil Moody, ale protože jsem jim neměla co říct. Pravdu, tu skutečnou pravdu slyšet nechtěli a lhát nechci. Jaký by to mělo smysl? Je mrtvý. Klidně půjdu do vězení, i kdyby mě hlídali mozkomoři, nemohou mi vzít víc, než jsem ten večer ztratila. Žádné šťastné myšlenky stejně už dávno nemám… Starostolec? Mozkomoři? Probůh, co to je? S děsem upustila deník na podlahu, protože jí zachvátil neurčitý pocit strachu. Ta ženská byla členkou nějakého tajného spolku nebo byla úplně šílená. Vstala a rozrušeně přecházela po pokoji sem a tam. Její pohled však neustále utíkal k tomu černému obdélníku na zemi. Nějak magicky ji přitahoval… V noci jsem se probudila na chvíli měla zase ten nádherný pocit, že leží vedle mne. Těžká ruka kolem pasu a černé vlasy šimrající na zátylku… Byl to jen sen. Tentokrát mi mokré tváře nikdo neutírá… Návrat do bytu je pro mě stále větším utrpením. Kdybych tak mohla zůstávat pořád v práci. Koneckonců, na jednom z pokojů leží moje matka a je v takovém stavu, že potřebuje neustálou péči. Zkusím se zeptat, jestli bych se do nemocnice nemohla přestěhovat natrvalo. Jessice se sevřelo srdce. Chudák, není divu, že zešílela. Ona měla i nemocnou maminku. Zavřela sešit a vstala. Nedokázala už dál číst ty řádky naplněné bolestí. S deníkem pod paží sešla dolů do přízemí a pustila se do vaření večeře. Cizí vzpomínky jí však nešly vůbec z hlavy a tak o nich celý večer vyprávěla Johnovi.