„Tak to vy bydlíte v tom červeném domku na konci ulice?“ pokýval hlavou šedivý pán a přitáhl si blíž vodítko, na jehož konci se vzpíral roztomilý jezevčík. „Už jsem si říkal, kdo se to tam asi nastěhoval. Večer se v oknech svítí, ale zatím jsem nikoho nezahlédl.“ „My se teprve zařizujeme a vlastně tu nikoho neznáme… Což bych vlastně teď chtěla napravit,“ usmála se na něj Jessica. „Víte, nám se ten dům líbil hned na první pohled, úplně jsem se do něj zamilovala.“ „Chápu, chápu. Ale povězte mi, mladá paní, nebojíte se tam?“ otázal se. „Proč?“ pozvedla udiveně obočí. Měla radost, že pán je povídavý a vlastně sám zavedl řeč na to, co ji zajímalo. Co ale má s tím strachem? „No, ta paní, co tam dřív bydlela, byla taková podivínka. S nikým v okolí se moc nepřátelila, ani snad za ní nikdo nechodil. Někdy odjížděla na dlouhé týdny pryč a když se pak vrátila, tak i několik dní vůbec nevyšla z domu. Až jsme měli kolikrát strach, jestli se jí nic nestalo. Ale když někoho potkala, byla vždycky hrozně milá a příjemná. Kdo ví, třeba neměla jednoduchý život, každý si s sebou vláčíme nějaké to trápení,“ zakončil s povzdechem svoji vzpomínku. Jessica mu v duchu přisvědčila. Trápení… a jaké! „A nevíte náhodou, jestli tu není někde pochovaná?“ „Občas chodívala na zdejší hřbitov, k jednomu osamělému hrobu vzadu po tím vysokým tisem, ale že by ji pak pohřbili tady, o tom jsem neslyšel. Poslední rok bývala často pryč, asi už byla nemocná, tak třeba si ji vzali k sobě nějací příbuzní.“ Pejsek opět zacukal vodítkem. „Promiňte, mladá paní, budu už muset jít, Nellinka je taková neklidná, to víte, hárá. Tak aby mi ještě neutekla,“ dotkl se prsty levé ruky klobouku a zamířil přes park k protější ulici. Vybavila si úryvek z deníku, který zahlédla ráno na jedné z jeho posledních stránek… Už delší dobu mi není moc dobře, ale dneska jsem byla opět na hřbitově. Náhrobek se poněkud nachýlil a jméno už je špatně čitelné, budu to muset nechat opravit. Nejspíš tam sice kromě mě nikdo nechodí, ale chci, aby jeho hrob byl v pořádku. Rozhodně to stojí za pokus, pomyslela si a vydala se směrem k nedalekému návrší. Cesta do mírného kopce jí vyčerpala víc, než jí připadalo normální, moc však o tom nepřemýšlela. Prošla otevřeným křídlem vysoké tepané brány a rozhlédla se. Vpravo uviděla několik vzrostlých tisů. Prošla bez zastávky mezi řadami hrobů až k zadní zdi hřbitova. Byl tam. Úzký černý náhrobek s vybledlým stříbrným nápisem. Ozdobně kroucená písmena tvořila to důvěrně známé jméno. Severus. Chvíli si s tím jménem pohrávala. Znělo tak tajuplně, tak studeně, ale jako kdyby v něm byla ukrytá zvláštní síla. Kdo to pro tu ženu vůbec byl – učitel, přítel, milenec? Náhle její pohled zavadil o vedlejší, o poznání novější, desku. V horní polovině byla v malém rámečku zasazená černobílá fotografie mladé ženy s bohatou hřívou vlnitých vlasů. Proboha, to je ta dívka z mého snu… Jessica s neklidným pohybem zvedla ruku k srdci. Pak se jí zatmělo před očima a ona se sesunula do trávy. „Nebojte se, pane Wrighte, všechno je v pořádku. Paní i miminku se nic nestalo. Prostě jenom taková chvilková slabost, je už přece jen v osmém měsíci a dneska bylo takové horko, tak se jí zřejmě trochu zatočila hlava,“ uklidňoval lékař nervózního Johna, který pobíhal po pokoji jako lev v kleci. „Tak já už půjdu. Ať paní dneska odpočívá a když se bude zítra cítit lépe, může klidně vstát. Těhotenství není nemoc,“ usmál se na Johna s přehledem své letité praxe a s krátkým pokynutím vyšel ze dveří. „Dě-děkuju, pane doktore,“ zavolal za ním ještě mladík, který však už byl myšlenkami jinde. Co ji to, krucinál, napadlo, chodit na hřbitov? V takovém vedru pobíhat po kopcích! V zápětí zapomněl na lékařskou radu, aby paní v klidu odpočívala, a vtrhl do ložnice. Jessica se polekaně zvedla z postele. „Co se děje? Stalo se něco? Ten doktor říkal, že jsme v pořádku,“ položila si vyděšeně ruku na břicho. „Zatajil mi něco?“¨ „Doktor ne, ale ty mi něco tajíš! Cos, proboha, v těch příšerných místech pohledávala?“ vychrlil na ni. Provinile sklopila oči: „Šla jsem se podívat, jestli tam není pochovaná. Víš, ta paní, co tady dřív bydlela. A ten muž z deníku…“ dělala, že nevidí, jak Johnovi tepe krev na spánku a pokračovala dál. „Našla jsem je! Pak se mi ale nějak podlomila kolena a… probrala jsem se, až když ke mně přiběhla ta hodná paní…“ „Už toho mám dost. Dej sem ten deník, okamžitě ho vyhodím! Čekáme miminko, jestli sis toho nevšimla. Máš myslet na příjemné věci a ne pobíhat po hřbitovech a přemýšlet o mrtvých. Víš, jaký jsem měl o vás strach?“ Popadl sešit a rozhodným krokem vyšel z pokoje. Sotva za ním zaklaply dveře, už svých slov litoval. Je tu celé dny zavřená sama, tak si hledá nějakou zábavu. A navíc je těhotná, to jsou prý ženské vždycky citlivější. Jenomže ona už je tím deníkem úplně posedlá. Rozrušeně přecházel po pokoji sem a tam a pro sebe si brumlal. Stejně to musela psát nějaká bláznivá ženská, ty zápisky jsou plné divných slov, která nedávají vůbec žádný smysl. Z náhlého popudu rozevřel černé desky a namátkou v nich zalistoval… Dokázala jsem to! Právě mi z ministerstva doručili dopis, ve kterém oznamují, že Severus Snape je plně rehabilitován. Jeho jméno se dostane na seznam zasloužilých bradavických učitelů a knihy, které jsem v minulých letech dala dohromady z jeho poznámek a výzkumů, budou zařazeny mezi doporučené učebnice. Konečně uznali všechny moje argumenty a pochopili, jakou úlohu tehdy hrál. Je to ironie, vždyť od té doby uplynulo už čtvrt století. Docela ráda bych viděla, jestli se pan hrdina chytne za nos. No, to už se mi asi nepoštěstí. Během práce v nemocnici a studia různých chorob jsem se dozvěděla dost na to, abych pochopila, že jsem nemocná a bohužel to není žádná lehká nevolnost, kterou by drahá paní Pomfreyová vyléčila přes noc několika kapkami. Nestačilo by na ni ani plné vědro lektvarů a ani rok takového léčení. Nehledě na to, že tolik času už ani mít nebudu. Ale umřu s vědomím, že jsem život neprožila nadarmo. To, co jsem dokázala, mě bude hřát u srdce ještě v okamžiku, kdy vydechnu naposled. A co víc, až poodhrnu závoj a projdu tam na druhou stranu, tak se možná setkám s ním… Kruci, ta ženská musela v životě prožít opravdu hodně zlých věcí. Z toho, co si pamatoval z manželčina vyprávění, se mu skoro svírala pěst s pocitem, že by měl chuť uštědřit tomu „hrdinovi“ jednu do nosu. Za to s tím druhým mužem, s tím Severusem, by se docela rád setkal. Ať už byla ta ženská jakkoliv bláznivá, musel to být fajn chlap, když za něj dokázala tolik let bojovat… Tiše vstoupila do pracovny. Seděl za psacím stolem a něco si četl. Jak přicházela blíž, s údivem pochopila, že je to ten nešťastný deník. Asi ji zaslechl, protože zvedl hlavu a tázavě se na ni zadíval. Mám mu to říct? Krátce zapochybovala, ale pak zvítězila tvrdohlavost. „Johne,“ promluvila na něj opatrně, „dneska na hřbitově mě něco napadlo… Co kdybychom našemu synovi dali jméno po tom muži z deníku? Severus… “ Skoro to poslední slovo zašeptala, vůbec si nebyla jistá, jak zareaguje. Odpoledne byl tak naštvaný... Vztáhl k ní ruce a posadil si ji na kolena. Rozpačitě se na něj podívala. „Severus Wright. To vůbec nezní špatně,“ pousmál se John a položil jí dlaň na vzedmuté břicho. „Ahoj, Severusi.“ * * * O několik týdnů později se domem poprvé rozlehl dětský pláč. V té chvíli mnoho mil odtud v prastarém kamenném hradě zapsal kouzelný brk na seznam budoucích studentů další jméno. KONEC