Jen co Potter vyšel ze dveří, pustil se Draco za ním. Na tuhle chvíli
čekal celý večer a nehodlal jí promarnit. Nenápadně se propletl kolem
spolužáků, snažil se nevšímat si zkoumavých a obdivných pohledů chlapců
ani závistivých šklebů dívek a co nejrychleji vyběhl ze Síně. Bál se, aby
mu Potter někde nezmizel.
Vykráčel ze dveří a rozhlédl se. Chodba byla pustá a prázdná. Nikde
nikdo, jen kdesi v dálce se ozývaly stále se vzdalující kroky, zvuk bot
klapajících o kamennou podlahu se nesl ozvěnou široko daleko.
Draco došel až ke schodišti a pomalu se vydal někam vzhůru, ani nevěděl
kam. Zatímco si vykračoval v těch příšerných botách, ze kterých ho už
pěkně bolely nohy, nadával sám sobě, že si Pottera nechal takhle
proklouznout mezi prsty. Taková šance se mu již nejspíš nikdy nenaskytne.
A co ho štvalo ještě víc bylo, že celá jeho práce, hodiny plné úmorného
přemýšlení a míchání v kotlíku přišly naprosto vniveč.
Pořád stoupal schod po schodu, prošel pár chodeb, až se zděšením zjistil,
že vůbec neví, kde je. Naštvaně sedl do výklenku nad schodištěm vedoucím
neznámo kam a složil hlavu do dlaní.
„Může být někdo větší pitomec, než já? Jsi to ale idiot, Draco, skoro jsi
Pottera měl, a on ti zdrhne…“ spílal si v duchu. Chvíli tam jen tak
seděl, nakonec se znovu napil mnoholičného lektvaru z lahvičky, kterou
měl schovanou pod sukní pro případ, že by se večer protáhl a už se chtěl
vydat zpět do Velké síně, když uslyšel, že někdo míří chodbou směrem k
němu. Někdo s černými vlasy a smaragdovýma očima.
Draco nemohl uvěřit svým očím. Že by nakonec přece jenom nebyl dnešní
večer tak neúspěšný?? Byl rád, že se napil lektvaru, takže měl další
hodinu času.
Mezitím Potter dorazil až k němu a k Dracovu překvapení si přisedl.
Chvíli bylo ticho, ani jeden se neodvažoval nic říkat. Potter nejspíš
proto, že nevěděl co, a Draco kvůli tomu, aby to nějak nepokazil. V duchu
se Potterovi smál, že si takhle naběhl.
Potter se zavrtěl.
„Taky tě to tam nebavilo? Myslím na plese,“ snažil se navázat konverzaci.
Draco jen kývl a hraně stydlivě si zastrčil pramen svých dlouhých
blonďatých vlasů za ucho.
„Jak se vůbec jmenuješ? Nejspíš jsem tě ještě nikdy neviděl. Nebo aspoň o
tom nevím,“ pokračoval Harry.
Popelka zvedla hlavu. Stydlivě se usmála a odpověděla jemně: „Říkej mi
Popelka,“ mrkla na něj již trošku koketněji. Draco se snažil, aby působil
co nejnevinněji, čímž by podle svého názoru na Pottera udělal nejlepší
dojem.
„Jak myslíš, Popelko,“ usmál se rozpačitě Potter a znovu se nervózně
zavrtěl.
„Ááá, tak se ti líbím, Harry?“ pousmál se Draco v duchu potěšeně, když si
všiml Harryho nervozity. „Jen tak dál, Harry, i když na můj vkus jsi až
moc stydlivej,“ušklíbl se.
„Tebe to tam taky nebavilo?“ zeptal se teď Draco.
„Ne, poslední dobou nestojím o zábavy…“ řekl Potter a smutně se usmál.
„Nechci tě tu ale otravovat svými výlevy, asi bych tě unudil k smrti.
Spíš by mě zajímalo, proč jsi odešla ty?“
„Nějak mi nebylo dobře, tak jsem še-šla na vzduch. („Ježiš, to je divný,
nemohl bych být ženská,“prohodil Draco v duchu.) Ale už se mi tam nechce
vracet,“podotkl.
„Aha.“
Chvíli panovalo zase ticho, když se Harry na rovinu zeptal: „Máš přítele,
Popelko?“
Draco se zakuckal. Nečekal, že by na to Vyvolený chlapec šel tak zhurta.
Ta Weasleyová mu očividně chyběla tolik, že vyjel i po „nevinné dívčině“,
kterou v životě neviděl. Nedalo by se ale říct, že mu to vadilo. Čím dřív
bude mít tu líbačku z krku, tím líp.
„Nemám, proč se ptáš, Po-Harry?“
„Jen tak. Myslel jsem, že tak pěkná holka jako ty má na každém prstě
deset kluků,“ usmál se Harry a pokrčil rameny.
„Bohužel,ne,“ usmála se Popelka. („To jsou teda balicí triky, Pottere,
vžyť lepší by byl i Zabini a to je co říct,“ uchechtla se)
„A nechceš s tím něco dělat?“
„No, možná,“ nechtěl Draco nic uspěchat. Popelka se usmála a nepatrně se
naklonila k Potterově tváři. Ten udělal to samé a hluboce se
dívce-chlapci zadíval do obličeje.
Z ničeho nic se Dracovi rozbušilo srdce. Ten pronikavý zelený pohled ho
píchl v hrudi. Čím víc se přibližoval, tím jeho srdce tlouklo rychleji.
Draco znenadála pocítil touhu naklonit se k Potterovi a zlíbat každý
kousek jeho tváře, načež si uvědomil, na co myslí a vynadal si. Navíc,
políbit ho musí Potter.
Harry instinktivně zavřel oči a už už se jejich rty dotkly, Dracovu tvář
ovanul chlapcův teplý dech a …A chobou se ozvaly dvojité spěšné kroky a
volání „Harry?“,načež se Potter zklamaně odtáhl a omluvně se na dívku
podíval a odešel.
Dracovi nezbylo nic, než bouchnout pěstí do studené zdi, čímž si přivodil
značnou dávku bolesti.
„Sakra!“ sykl, naštvaně se zvedl a zamířil směrem ke své ložnici. Nemohl
pochopit, proč se dnešní večer zkládá jen ze samých zmařených šancí.