Mayburry „Vůbec mě nevnímá! Sedí ve svém pokojíčku, dívá se na mě, ale neposlouchá. Nevím, co s tím mám dělat…“ „Promiň, co jsi říkala?“ Paní Grangerová jen mávla rukou a raději odešla z pokoje, aby svému muži neřekla něco, čeho by mohla později litovat. Byl to fajn chlap, ovšem často duchem poněkud mimo. Za ta léta manželství už si na to v zásadě zvykla. Jenže teď tu byl ten problém s Hermionou… problém, o kterém si neměla s kým popovídat. Bolelo ji srdce. Jako každou matku, když cítí, že se jí její dítě vzdaluje. Hermiona byla doma už skoro měsíc, jezdila se svými rodiči na víkendové výlety, plánovala společnou dovolenou, seděla s nimi u večeří… a přesto jako kdyby byla tisíc světelných let daleko. V tom svém světě… Když tehdy před čtyřmi lety přiletěla sova a následně je navštívil ten legrační starý pán… když se dozvěděli, že Hermiona je čarodějka a má jít studovat do jakési speciální školy… byli Grangerovi zaskočeni, ale v podstatě šťastni. Dobře věděli, že se jejich dcera trápí. Ve třídě vynikala… a to se mezi dětmi neodpouští. Neměla žádné kamarády, celé dny trávila zalezlá s knihami. Doufali, že nová škola bude znamenat změnu k lepšímu. Hermiona se seznámí s novými lidmi, snad tam lépe zapadne. Jejich tajná přání byla vyslyšena. Hermiona o tom druhém, čarodějném, světě moc nemluvila, ale bylo jasné, že je konečně spokojená. Našla si dva skvělé přátele a pořád mohla objevovat něco nového. Její rodiče byli sice trochu smutní, že ji skoro celý rok nevidí, ale přáli jí to. A o prázdninách se vždycky snažili si to dlouhé odloučení vynahradit. Jezdili na dovolené, povídali si, užívali vzájemné přítomnosti. Jenže letos… Hermiona se vrátila z Bradavic jako vyměněná. Uzavřela se do sebe, natahala si do pokojíčku hromady knih a zuřivě v nich celé dny něco hledala. Občas ji její matka zaslechla, jak si mumlá – musím na to přijít, musím zjistit, jak Harryho ochránit a zlikvidovat ho. Občas v jejích očích zahlédla odlesk strachu, vzápětí vystřídaného zarputilou odhodlaností… Když se jí ptala, co se děje, odbyla ji nějakou výmluvou. Byla z ní cítit netrpělivost, touha co nejdřív se vrátit zpět do „svého“ světa. Jakoby už na ně neměla čas… Bolelo to. Hermiona si to asi ani neuvědomovala. Ne, jistě by svým rodičům neubližovala záměrně. Chvílemi bylo i patrné, že se snaží zapojit do nějakého programu, bavit se o běžných mudlovských problémech. Ale nebylo v tom srdce… Pořád ji to táhlo jinam. Paní Grangerová si zhluboka povzdychla. Tak ráda by své dceři pomohla s jejími starostmi. Snáz by se smířila s tím, že je duchem nepřítomná a své rodiče skoro ani nevnímá, kdyby si mohla říkat – je zamilovaná, myslí na svého přítele. Jenže tak to určitě nebylo. Její malou holčičku něco trápilo, z něčeho měla strach. A svěřit se odmítala. ……………………….. Las Mezclitas Tomáš se zahleděl na ženu spící v jeho stanu. On spát nemohl, na to měl hlavu příliš přeplněnou. Vyšel ven, rozhlédl se po ztichlé vesnici a zamířil na své oblíbené místo. Skála vysoko nad kaňonem řeky Bandí. Zahleděl se do krajiny a pokusil se srovnat si myšlenky. Katka se za ním vyšplhala až sem, do toho nejodlehlejšího kouta Peru, kde žil už víc jak rok mezi místními Indiány. Neprosila a nepřemlouvala… jen mu nastínila situaci a řekla, že by velmi uvítali jeho pomoc. Upřímnost nebo dokonale promyšlená strategie? Bylo by snadné ji odmítnout, kdyby ji mohl obvinit z citového vydírání… Takhle bylo rozhodnutí na něm. A on tušil, že nemá šanci se rozhodnout dobře. Každá volba bude někoho bolet, každá bude pro někoho znamenat změnu. Necítil se ještě připravený. Na návrat tam dolů… do „civilizace“. Otázka je, jestli vůbec někdy bude. Jeho kámoši ho potřebovali, byli v těžkým presu a jeho zkušenosti a schopnosti by se jim náramně hodily. Bylo zbabělé je v tom nechat. Byl zbabělec? To jistě ne. Jenže jeho kmen, lidé z vesnice, ho taky potřebovali. Naučil je lépe zúrodňovat jejich mrňavá políčka, ukázal jim, které bylinky sníží jejich dětem teplotu bez vedlejších účinků, pomáhal jim bránit se proti lákadlům světa tam pod horami. Byly to drobnosti, ale oni mu byli vděční. Měli ho rádi a vážili si ho. Pozvolna se mu vracel klid a chuť do života. Má riskovat, že jeho život znovu udělá veletoč a on tu těžko nabytou pohodu ztratí? Musel usnout… Slunce již stoupalo na obloze a nad ním se s úsměvem skláněla Katka. „Řekli mi, že tohle je Tvoje oblíbené místo. Můžu si přisednout?“ Pokynul hlavou, protíral si oči slepené spánkem a jeho pohled znovu bloudil po okolních horách. „Je tu božský klid. Nejradši bych tu zůstala taky…“ protáhla se Katka se zasněným výrazem. „Jenže povinnosti volají.“ „Není to zrovna super situace, ale snad to zvládneme. Fakt na Tebe nechci tlačit,“ začala Katka, ale pak nečekaně změnila směr: „Blbost, co? Kdybych nechtěla, vůbec Tě s tím neotravuju… Připadám si jako pitomec. Když jsem tehdy přemlouvala k návratu Danču, dost dlouho jsem se pak hnusila sama sobě… A zařekla jsem se, že už to nikdy neudělám.“ „Ale Danča je teď spokojená, nebo ne? Nevyčítala Ti to.“ „Spokojená je, ale kdo ví… To je už jedno. V každém případě se rozhodni sám. Prosím! Nechci se znova vyrovnávat s tím, že jsem někomu zkazila jeho štěstí.“ Tomáš se na Katku zadíval a dlouho mlčel. Měl ji rád, byla tak mile střelená, na nic si nehrála. Obětavá kámoška i skvělý agent-zabiják. Proč mu najednou připadala tak vzdálená, tak cizí? Ona se přece nezměnila… To on… Věděl, čeho se bojí. Mohl jít a pomoct jim s tím teroristickým problémem. Jenže co potom? Neměl nejmenší chuť rozebírat své pocity a fóbie, jeho soukromé noční můry, které ho ničily už od té noci tehdy na Filipínách, když… Ne, nechtěl na to vzpomínat. A byl si naprosto jistý, že se to z něho budou všichni snažit dostat. Dana na prvním místě, ale stejně tak Lucina, Janča, Dave… Dle klasického psychologického hesla – nesmíš své problémy držet v sobě, musíš o nich mluvit. To on ale nedokáže… Ještě to bylo příliš čerstvé. I Katka přemýšlela. Co se mu asi honí hlavou? Byl vždycky trochu tajemný, jiný než ostatní v Malé radě. Dokázal vtipkovat a nezkazil žádnou legraci, to je fakt. Ale stejně mívala pocit, že jí trochu uniká, že málokoho nechá proniknout přes všechny ochranné vrstvy halící jeho duši. Dnes, po tom dlouhém odloučení, to bylo o to výraznější. Stáhl se do sebe a bylo zřejmé, že mu to tak vyhovuje. Cítila z něho sílu – potlačovanou, ale o to děsivější. „Myslím, že půjdu,“ prohlásil nakonec. „Já… totiž… díky,“ koktala Katka. „Nečekejte zázraky. A řekni všem, že je klidně možný, že se po téhle akci zase stáhnu. Připojím se k vám příští týden, vesničani by mi neodpustili, kdybych odešel bez pořádné oslavy na rozloučenou.“ „Jasně…“ snažila se pohledem zachytit jeho oči. „Tome… jsi si jistý? Nemusíš to dělat jen kvůli nám.“ „Kdokoli z vás by to udělal taky.“ „Ale to neznamená… chci říct…“ „Káčo? Nic Ti nevyčítám a z ničeho Tě neviním. Je jasný, že jste to museli zkusit. Padlo to na Tebe… Rozhodl jsem se sám, OK?“ „OK,“ usmála se na něho, ale v očích jí stály slzy. Ach jo, to ji mám ještě utěšovat? Když bych odmítl, byla by snad šťastnější? Honilo se Tomášovi v hlavě. Proč je to vždycky tak těžký? …………………………….. Houston „Dnes mě nečekej, Moony, mám naplánovanou nějakou noční akci,“ křikla Janča a chystala se vypadnout. „Dávej na sebe pozor, jo?“ přihrnul se k ní a obejmul ji. Jako kdyby se vydávala na kdovíjak nebezpečnou misi. Jako kdyby se neměli vidět strašlivě dlouho. Jako kdyby… mu na ní záleželo? „To víš, že jo,“ odtušila poněkud nepřítomně a konečně opustila dům. Jasně že mu na Tobě záleží, ty huso pitomá. Jste přece kámoši, parťáci. Žijete tu spolu už skoro rok. Za tu dobu už se nějaké pouto naváže. Jenže co když mu na mě záleží trochu jinak? Víc? Myslíš, že se do Tebe zamiloval? Začínáš blbnout, nezdá se Ti? To ty Tichošlápkovy kecy… To není pravda. Nic si nenamlouvám. Nejsem úplně slepá. Hahaha! Přání otcem myšlenky, viď? Já ho nemiluju! Nemůžu ho milovat! A tomu snad věříš? Proč bych neměla? To je fakt. Fakt je maximálně to, že se toho bojíš. Chceš ho, ale máš strach. Strach, že Tě odmítne, i strach, že neodmítne. Strach, že budeš pořád sama, i strach, že s ním budeš muset spát. Výborná psychoanalýza, děkuji mnohokrát! Musíš už to hodit za hlavu a začít znova žít! Máš snad pocit, že nežiju? Víš moc dobře, jak to myslím. Máš panickou hrůzu navázat nový vztah. Radši si všechny držíš od těla, jen aby po Tobě náhodou někdo nevyjel. Nemůžeš žít ale jako jeptiška donekonečna. Nemáš to v povaze. A Moony… Neříkala jsi před chvílí, že je to jenom kamarád? To jsi říkala Ty! Blbost! „Krávo pitomá, koukej, kam jedeš! No jo, ženská za volantem…“ „Cože? Sakra!“ Janča se s trhnutím probrala ze zamyšlení a zjistila, že se jí právě velmi elegantně podařilo zablokovat jednu z nejhlavnějších houstonských křižovatek. Nejradši by se neviděla… Naštěstí většina řidičů měla pochopení pro „ztracenou ženu uprostřed velkoměsta“, kterou po vyhodnocení situace bleskově zahrála. Z tohohle spletence zvládla vybruslit rychle a celkem bez problémů. Jenže co spletenec nazvaný její osobní život? Tam to bylo o dost komplikovanější…