Kapitola 11 TŘI NA JEDNOHO Luc nebyl jen její upírský partner. Světlovlasý nemrtvý znamenal pro Sáru mnohem víc. Byl to její Stvořitel, její mentor a dokonalý milenec. Za těch několik týdnů, které uběhly od momentu, kdy jí v temné ostravské uličce zabořil zuby do krku a navždy změnil její život, ho viděla v mnoha náladách i situacích, a v každé z nich byl vždy nad věcí – nepřemožitelný a libující si v ukrutnostech. Ale tentokrát byla úplně poprvé svědkem toho, jak se krvelačný upír někomu podřizuje. Sára se snažila představit si, co se může skrývat pod pojmem ´Bratrstvo Pijavic´, ale na temné doupě, do kterého je Luc zavedl, byla její představivost krátká. Složitá cesta uličkami East Endu, a pak i jejími kanály, je zavedla hluboko pod zem, do katakomb tak starých, až bylo s podivem, že mechem a slizem pokryté kameny ještě drží při sobě a vytvářejí obrovské zdi i stropy sídla, jež bylo zjevně skryto lidským očím po celá staletí. V téměř nehybném vzduchu visel mírný závan hniloby, ze kterého by se jí nejspíš zvedal žaludek, nebýt toho, že zbytek jejího ostrého čichu zaměstnával pach vosku mnoha svící a hlavně krve. Malý Andrej se držel po jejím boku a těkal pohledem po vybělených lebkách, které na ně čas od času vykoukly ze zdiva, ceníc přerostlé špičáky, jakoby je chtěly přivítat ze záhrobí. Sára se jim snažila nevěnovat pozornost, ty prázdné oční důlky ji nepřiměřeně děsily. Luc kráčel o dva kroky před nimi a vedl je k něčemu, co se podobalo královskému trůnu, jen v o dost temnějším duchu. V rudě čalouněném křesle s černými opěrkami ovšem neseděla královna, nýbrž vysoký nemrtvý, ze kterého měla husí kůži ještě předtím, než na jejich trojici zaměřil pozornost, kterou do té chvíle věnoval nějaké dívence se záplavou zrzavých kudrlin. Nebyli jediným ´párem´ v místnosti, ovšem byli zdaleka nejpůsobivějším. Když se do ní zabodly ty černé propasti, měla na okamžik pocit, že do nich padá a už se nikdy nedokáže vyhrabat zpátky. Luc zůstal stát a nonšalantně se uklonil, ale upír na trůně si jej nevšímal. „Pojď blíž.“ Daný pokyn pravděpodobně velmi starého upíra by Sára poslechla, i kdyby anglicky neuměla ani pozdravit, ten požadavek se ve smyslně chraptivém hlasu nedal přeslechnout. „Pretty…“ vyjádřil se černooký, když se zastavila na krok od jeho křesla. „Neztratil jsi dobrý vkus, Lucu.“ Samolibý úsměv, který se po těch slovech rozlil oslovenému upírovi po tváři, působil dojmem, že mu tam zůstane nadobro. „Také je poslušná, Pane. A rychle se učí.“ „To by měla, je proměněna jen krátce,“ v hlase vůdce Pijavic zazněla výtka, která přiměla Luca nahrbit záda. „Osvědčila se…“ odvážil se podotknout. „Přirozeně,“ zasykl Pán. „Předpokládám, že v opačném případě bys neměl tu drzost ji sem vodit.“ „Myslel jsem, že…“ „Ticho,“ ostrý příkaz téměř nacpal upírova slova zpátky do jeho krku a černé oči si znovu prohlédly Sáru od hlavy až ke špičkám jejích bot. „Zůstane nějakou dobu tady.“ „Rozumím,“ hlesl Luc beze snahy o odpor. Sára mu to nevyčítala, s pocitem méněcennosti jakékoli námitky rovnou vzdala i ona sama. Nebyla natolik naivní, aby se stavěla proti rozhodnutí někoho, z koho vyzařovalo nebezpečí ve vlnách, které jí roztřásly kolena. „Sednout,“ ukázal Pán dlouhým prstem na místo na podlaze vedle svého křesla. Sára s předtuchou neblahých událostí poslechla, a pokusila se zachytit pohled svého milence, ale Luc upíral zrak pouze na svého vůdce, který si jí pro ten okamžik přestal všímat. „Teď ten kluk…“ zasyčel Pán. Vykolejená Sára si až v tu chvíli uvědomila, že se Andrej celou dobu drží zpátky, velký kus za Lucovými zády. Malý hezký chlapec uprostřed temné a zatraceně studené místnosti plné krvelačných monster a…a jejich rohožek, dokončila Sára myšlenku, při pohledu na dvojici ve vzdáleném rohu. Když se Andrej začal neochotně a pomalu přibližovat, zaslechla za sebou netrpělivé zavrčení a nevěděla, jestli litovat víc chlapce nebo sebe. „Je paličatý, Pane, ale udělal jsem s ním velký pokrok,“ ozval se Luc se zády rovnými jako prkno. „To posoudím sám,“ usadil ho Pán. „Jistě.“ Zdálo se jí to, nebo tentokrát zaslechla v Lucově hlase záchvěv vzdoru? Když se jednalo o ni, ani necekl, ale zpochybňování jeho schopnosti vytlouct z malého poloupírka duši se mu zjevně nezamlouvalo. Andrej zůstal stát o hodný kus dál, než před chvilkou ona sama a jeho oči opětovaly zkoumavý pohled z křesla. Sára si všimla, že svírá obě drobné ruce v pěsti, a určitě měl strach, ale nedával ho najevo. Přikrčená u křesla ho musela obdivovat. Ji samotnou přešla chuť na jakýkoli vzdor v okamžiku, kdy se tomu nemrtvému v křesle podívala poprvé do očí. „Jméno?“ otázal se Pán s pohledem upřeným přímo na chlapce. Luc si zamračeně založil ruce na hrudi a mlčel. Ovšem mlčením reagoval i Andrej, ačkoli byla otázka směrována přímo na něj. „Jméno??“ Sára se přikrčila ještě víc, když Pán otázku opakoval, ale chlapec stále neodpovídal. Nepostřehla kdy a jak, ale Andrejovy nohy najednou visely ve vzduchu. Až když zvedla zrak výše, tak spatřila důvod. Černooký nemrtvý totiž vstal, popadl chlapce za krk a vytáhl si jeho tvář na svou úroveň. Andrejův obličej se zkroutil bolestí, ale nechal ruce volně viset podél těla; nebránil se. Luc se netvářil moc nadšeně, ale neudělal ani jediný pohyb, kterým by snad naznačil svůj nesouhlas. Když Andreje Pán po napjaté chvíli pustil, klučina pružně dopadl na zem na všechny čtyři a snažil se popadnout dech. „Zajímavý materiál…“ ohodnotil Andreje jako vystavený kus dobytka. „Ten tu taky zůstane.“ „Jsme v půlce výcviku, Pane, a já bych…“ ozval se Luc. „Už jsem řekl,“ odmávl jeho námitky Pán jediným pohybem ruky. „Máš teď pár dnů volného času pro sebe, tak toho využij, Lucu. Za odměnu.“ Sára na svém Stvořiteli poznala, že má chuť začít skřípat zuby, místo toho ale jen škrobeně přikývl. „Děkuji, Pane.“ Znovu se pokusila zachytit jeho oči a tentokrát se jí to povedlo. Rozpoznala na něm rozladěnost z výsledku jejich návštěvy, ale žádného povzbudivého gesta se nedočkala. Ostatně ho ani nečekala. *** Michael zíral na prohnilé trámy jen tak tak udržující proděravělou střechu nad jeho hlavou, na kterou s nesnesitelnou hlasitostí vytrvale dopadaly kapky deště. Když se k tomu přidalo i datlování nějakého pitomého ptáka do jednoho z vysokých dubů venku, musel potlačit nutkání zavrtat hlavu do kopy sena. Stejně by mu to houby pomohlo. Ačkoli měly zvuky přírody hodně daleko do utrpení, které si zažil v letadle, připadalo mu, že si na ten kravál, který teď vnímaly jeho uši, snad nikdy nezvykne. I když ´nikdy´ byl teď v jeho případě dost relativní pojem. V duchu si udělal poznámku, že při nejbližší příležitosti vyzkouší ty nejdražší ucpávky do uší, co se jen dají v Londýně sehnat a otráveně se převrátil na druhý bok. Vyschlá stará tráva pod jeho pokrývkou přitom protivně zašustěla. „Přestaň se vrtět a spi,“ ozvalo se z protějšího kouta rozlehlé půdy, na kterou se zašili, aby přečkali den, zatímco Liliana se odklidila někam o patro níže. „Proti Pijavicím budeme potřebovat všechny síly.“ „Taky nejsi zrovna zářivý příklad odpočinku,“ okomentoval Michael bdění druhého upíra uštěpačně. Zpod přivřených víček jeho směrem šlehly ocelové oči. „Já ho nepotřebuju, novorozenec jsi tady ty.“ „Cítím se víc než při síle,“ odsekl. „Tak na co čekat? Jdeme hledat to parchanta hned. Přece se můžeme pohybovat venku, když pořád takhle cedí, ne?“ Kay na něj chvíli upíral nehybný pohled, než se na svém provizorním lůžku posadil. „To sice můžeme, ale sám víš, že nás to oslabuje,“ odpověděl vážně. „A jak už jsem řekl, proti Lucovi musíme jít plně připraveni.“ Michael se zachmuřil. „A máš už nějaký plán, jak to provedem?“ „Nejprve je musíme najít, pak můžeme vymýšlet plány,“ konstatoval šedovlasý nemrtvý suše a vydoloval z kapsy bundy, kterou měl místo polštáře, krabičku své oblíbené kratochvíle. „A máš alespoň ponětí, kde začít?“ „Trochu,“ připustil Kay a zapálil si. „A ta protiva půjde s námi?“ otázal se Michael vyzývavě. „Pomoc Liliany se nám bude hodit,“ odtušil šedovlasý. „Leze mi na nervy,“ procedil mezi zuby. „To jsem si všiml,“ konstatoval Kay. „Nenech se vyprovokovat. Využívá toho.“ „To se ti lehko řekne!“ Jeho přítel ho drahnou dobu upřeně pozoroval, až Michael odvrátil zrak a překulil se zase na záda. „Ještě před pátráním půjdeme večer na lov,“ prohlásil pak Kay rozhodně. Michael sebou při tom slově cukl. „Už zase?“ Kay významně pozvedl obočí. „No jo…“ Rozhostilo se ticho, ve kterém Kay dokouřil. „Musíme je vždycky…zabít?“ vydoloval ze sebe Michael. „Ne, Michaele…“ reagoval šedovlasý tiše. „Už roky se snažím krmit tak, abych to dělat nemusel. Ale je to bezpečnější. Kdo nemůže mluvit, nic neprozradí.“ Michael k němu obrátil zrak. „To vyznělo dost bezcitně i na tebe,“ zahučel. „Slíbil jsem přece, že tě naučím všechno,“ reagoval Kay dutě. *** Andrejovi se zprvu ulevilo, že se alespoň na chvíli nemusí potýkat se Zlounem a jeho nesnesitelnými požadavky, ale uplynulo sotva pár hodin, než začal přemítat, jestli by mu nebývalo líp, kdyby po audienci u toho černého upíra mohl zase odejít s Lucem. Londýnské podzemí, kde se zjevně už věky nacházelo hlavní doupě Pijavic, bylo perfektní skrýší pro chladnokrevné nemrtvé, kteří se zde mohli sytit se ze svých obětí a trápit je bez vyrušení, ale nebylo to nijak přívětivé prostředí pro malého poloupíra. Poté, co Luc odešel a ten černooký ohava si někam odvedl zrzavou dívku i se Sárou, mu nikdo nepřikázal zůstat na místě. Tak se Andrej vydal na opatrný průzkum komplikovaného systému chodeb, které se z hlavního sálu rozvětvovaly do všech stran, a nikdo mu nebránil. Brzy ale zjistil, že je jeho možnost vycházek dost omezena. U několika mohutných průchodů, které zakrývaly mříže, nebo těžký otočný poklop, stály mrtvolně bledé stráže a už jen jejich ostré pohledy dávaly chlapci jasně najevo, aby se otočil a mazal zase zpátky ve svých stopách. I tak ale bylo sídlo Pijavic obrovské a orientoval se v něm jen s obtížemi. Navíc mu začala být brzy zima. Obyčejným upírům vlhkost a chlad podzemí ani v nejmenším nevadily, ale Andrej si byl vědom toho, že jeho lidská část snáší ztížené podmínky o něco hůře, zvlášť když jeho upírská hladověla. Při návratu do sálu, odkud vyšel, už mu drkotaly zuby, přestože se to snažil potlačit a objímal se zimomřivě oběma rukama. Místnost byla prázdná, až na hubenou ženu v obnošeném plášti a šátku, která právě táhla po zemi k nějakým malým dvířkům za trůnem tělo drobné dívky. Na chvíli se zastavila a zvedla hlavu, když uslyšela Andrejovy kroky, které se k ní donesly s ozvěnou od kamenných zdí. „Ty jsi ten nový kluk?“ zeptala se chraptivým hlasem. Otřesený Andrej nejprve odtrhl pohled od mrtvoly, aby se mohl ženě podívat do tváře. Nebyla stará, ale vypadala tak a její oči… Její oči jako by už ani nežily. Ale nebyla to upírka, to poznal okamžitě. Nebyl si jistý, jestli rozuměl správně její otázce, ale i tak kývl. „Počkej tady,“ zasípěla žena a znovu se pustila do svého úkolu, a s šustěním džínů po podlaze odtáhla nehybné tělo někam pryč. Když se vrátila, Andrej stál pořád na místě a rezignovaně pozoroval, jak se mu od úst vznášejí obláčky sraženého dechu. Žena popadla nějaký kýbl a smeták z kouta a zamířila k němu. „Pojď se mnou a pohni,“ přikázala. Tomu rozuměl Andrej až moc dobře, Luc podobnými příkazy nešetřil. Spěchal za ní temnými chodbami a ještě o něco hlouběji do podzemí, kde zápach kanálů, který sem táhl, kdo ví odkud, zesílil. Nakonec dorazili do dlouhé chodby s mnoha dveřmi. Žena odložila své uklízecí potřeby, které byly, jak si Andrej v záři několika pochodní všiml, zarudlé zaschlou krví a odemkla jedny z nich. Aniž si ověřila, jestli ji následuje, vešla dovnitř. Byla to malá čtvercová místnost s jednou úzkou postelí, stolem, na němž stál nějaký pohár a jednou malou skříní. Vybavení se objevilo v prskajícím světle svícnu, který žena zapálila a otočila se k němu. „Máš hlad?“ zeptala se pořád s tím stejným mrtvolným výrazem a napřáhla k němu odhalené zápěstí. Andrejovi se rozšířily oči, když si všiml nezměrné spousty drobných jizev, které by poznal kdekoliv – byly to stopy po upířím kousnutí. Z nějakého důvodu ho ten pohled vyděsil víc, než samotný Pán a spěšně zakroutil hlavou. Žena bez reakce stáhla látku zase dolů a ukázala na postel. „Počkáš tady, dokud si pro tebe nepřijdou,“ oznámila stručně a bez ohlédnutí zase odešla. Dveře se za ní skřípavě zavřely, ale klíč neslyšel, nezamkla ho. Byli si jistí, že neuteče, tak proč by to taky dělala? Andrej přešel k posteli a stáhl z ní tenkou deku, kterou si pevně omotal kolem ramen. Pak se na ni posadil a zadíval se na mihotavé hořce žluté světlo jediné svíce. Podle jeho vnitřních hodin mohlo být něco kolem poledne a podle toho, co si zažil se Zlounem, bylo celkem jisté, že se až do večera nebude nic dít. Jediné, co mohl udělat, bylo pokusit se ty nekonečné hodiny zaspat. Věděl, že svíčka dlouho nevydrží, ale i tak ji nechal svítit a lehl si na bok, kde se schoulil do klubíčka, aby si udržel alespoň trochu tepla. Bylo před ním dlouhé čekání… Kdyby alespoň věděl, co s ním chtějí dělat… Nebo kdyby tu s ním byla Sára. Třeba by si zase mohli zahrát pexeso. Jenže ta byla s Pánem a z nějakého důvodu si byl Andrej jistý, že upírka není v o nic lepší situaci, než on sám. *** „Ne, tuhle ne,“ Kay popadl Michaela za rameno a stáhl ho zpět do uličky dřív, než stačil vyrazit. „Podívej se pořádně. Čekají na ni, příliš mnoho svědků.“ Vysoká bruneta na jehlových podpatcích, která právě spěchala přes přechod a oplácela mávání dalším dvěma dívkám na opačné straně ulice, ani netušila, že se jen o pár sekund vyhnula své nejhorší noční můře. Michael tiše zavrčel a on ještě zesílil stisk. „Nenech se ovládat hladem, zaslepuje tě,“ hučel mu Kay do ucha naléhavě. „Trpělivost. Počkej si na někoho osamoceného…“ Jeho přítel po něm šlehl pohledem, ve kterém se odrážela nezkrotná krvežíznivost. Ale zároveň se Michael celý třásl, jak se se zatnutými pěstmi snažil ovládnout nutkání skočit po první dýchající lidské bytosti v dosahu. Kay si dobře uvědomoval, jak je tenhle stav nebezpečný a nemohl si dovolit ani chvilku nepozornosti. „Zadrž dech,“ nakázal mu. „V letadle mi to moc nepomohlo,“ reagoval Michael podrážděně. Pod upřeným Kayovým pohledem ale poslechl a zavřel u toho oči. Kay počkal, dokud neucítil, že se Michael uvolnil a až pak ho pustil. Vyhlédl znovu na hlavní ulici a přeletěl zkušeným pohledem obě strany. Na vzdáleném konci chodníku se otevřely dveře nějakého baru a ven se vypotácel muž v pomačkaném klobouku. Kay několik okamžiků sledoval jeho vratkou chůzi směrem k malému parku, než usoudil, že je vyhovující. Michael za ním byl úplně nehybný, ale znovu celý napjatý. Nejspíš kvůli oknu, které se někde nad nimi otevřelo, a dolehl k nim z něj hluk nějaké oslavy. „Jdeme,“ přikázal Kay. „Ale ne po ulici, po střechách.“ „Copak jsem nějaká cvičená opice?“ prskal Michael, ale to už Kay využíval balkony a římsy k cestě vzhůru, ukazujíc mu cestu. Ani ne za minutku opilce dohnali. Kay mu zezadu zacpal nos a ústa, zatímco Michael zkroutil jeho ruce dozadu. K jeho údivu tentokrát Michael nezaváhal a jeho zuby se zabořily do mužova hrdla dřív, než ten stačil pochopit, že byl pravděpodobně přepaden. Kay zamračeně sledoval, jak Michael hltavě polyká. Čekali s lovem příliš dlouho a Michael se skoro neovládal. Musel ho od jejich nebohé večeře doslova odtrhnout, když ucítil, že se mužův tep povážlivě zpomaluje. Michael se odpotácel dozadu s leskem v očích, který Kay až moc dobře znal a nebýt toho, že muže držel, sesunul by se v bezvědomí k zemi. Posadil ho na nejbližší lavičku, která byla osvětlená a vmžiku byl u Michaela, který se opíral o strom, odplivoval a něco si pro sebe mumlal. „Michaele? Co je?“ Kay mu položil ruku na rameno, ale jeho přítel ji setřásl. „Vodka, fujtaksl,“ vyprskl a znovu si odplivl. „Ten chlap je pěkný ochlasta.“ Kay nadzdvihl obočí, ale nedal na sobě znát, že se mu ulevilo. Jakmile se Michael nakrmil, jeho staré známé já se rychle vracelo. „Není to tak dávno, cos tomuto druhu alkoholu holdoval víc, než bylo zdrávo.“ Michael si otřel ústa. „Chutná to dost děsně.“ „A to jsi ještě nevyzkoušel rumovou verzi,“ odtušil Kay. „Myslím, že se obejdu bez takové zkušenosti,“ otřásl se Michael. Kay souhlasně kývl. Michaelovy oči se krátce stočily k nehybnému opilci. „Je…?“ „Jo, přežil to,“ potvrdil Kay. „To je docela div přitom množství alkoholu,“ zahučel Michael. „To jste měli nejspíš pěknou smůlu, pánové,“ ozvalo se někde nad nimi. „Můj zhulený chlapec chutnal úžasně.“ Na chodník vedle nich pružně seskočila Liliana a prohrábla si vlasy, vytřepávajíc z nich několik listů. Oba upíři na ni zůstali zírat. „To byl ten chlapec veverka?“ otázal se Michael. „Nikoli, Míšo, jen jsem si to sem zkrátila parkem,“ zazubila se zjevně spokojeně nakrmená upírka. „Každopádně, zatímco vy tady řešíte pitomosti, já už jsem nám zjistila, co potřebujeme.“ „A to?“ pobídl ji Kay. „Kde je vchod do doupěte Pijavic,“ oznámila jim povzneseně. „Kolika upírům jsi prokousla hrdlo, aby ses k téhle informaci dostala?“ otázal se Michael uštěpačně. „Žádnému, stačilo jednomu vykouřit,“ odtušila Liliana s lehkostí sobě vlastní, až Michaelovi spadla brada. Kay jen pobaveně potřásl hlavou, nic jiného od upírky nečekal. „Můžeme se na ty informace spolehnout?“ zeptal se stručně, oči soustředěné na označenou část mapy, kterou mu Lil podala. „Samozřejmě… Nedůvěřuješ snad mým schopnostem?“ „Já ti nedůvěřuju vůbec,“ prskl Michael. „Zklidni se a běž si dát ještě někoho na svačinu, jsi nějak nevrlý,“ odmávla ho Lil. Michael se kupodivu udržel a jen se na ni ušklíbl. „Nijak zvlášť se s tím doupětem v upírských kruzích netají,“ konstatovala upírka s pohledem opět zaměřeným na Kaye. „Jsou si nejspíš dost jistí vlastní pozicí.“ „To rozhodně,“ souhlasila Liliana zamračeně, jakoby si vzpomněla na něco nepříjemného. „Takže? Jaký je plán?“ Kay složil mapu. „Vrazíme tam, uděláme rozruch, popadnem Andreje a padáme?“ nadhodil Michael. „Kéž by to šlo tak snadno,“ zabručel šedovlasý upír a zaklonil hlavu dozadu. „Jestli tam Andreje odvedl, jen tak ho ven nedostanem.“ „A jsi si jistý, že se nevrátí do toho baráku?“ ozvala se Lil. „Pochybuju, že ten jejich Pán pustí Andreje ze svého dosahu, jakmile ho tam jednou bude mít,“ reagoval Kay tiše s pohledem stále upřeným na zataženou noční oblohu. „Nepustí ho ven dokud…“ jeho hlas podezřele utichl, až se na něj oba nemrtví zaraženě zahleděli. „Dokud z něj neudělá Pijavici,“ dořekl nakonec Michael tiše. Kay se na něj jen mlčky zahleděl, rty mu přitom křivil útrpný výraz. „Úžasný,“ podotkla Lil. „Přepad toho doupěte by byl pracný i s armádou. Jak to chceš zvládnout ve třech?“ „To ještě nevím…“ „Ve třech?“ obrátil se k upírce Michael. „Nepředpokládal jsem, že budeš mít zájem o to, polámat si pár nehtů.“ Liliana nebezpečně zasyčela a Michael se spokojeně zašklebil; konečně měl pro jednou navrch. „Kdo je to vlastně ten Pán?“ zeptal se pak Kaye. „Vůdce a zakladatel Pijavic. Strašně starý, nikdo neví, kolik mu vlastně doopravdy je, odhady se pohybují od tří set až do pěti set let.“ „Je to taky trochu cvok, co jsem slyšela,“ přispěla svou troškou do mlýna Lil. „A co jeho síla?“ zajímal se Michael. „Podle zvěstí není silnější než čistokrevný upír, ale jeho psychické možnosti jsou prý strašlivé. Dosud se jeho autoritu odvážil zpochybnit jen jeden ze členů Bratrstva…“ „A? Hádám, že se mu to nevyplatilo,“ zašklebil se Michael. „Ne,“ reagoval Kay stručně. „Takže co? Ptám se znovu – jaký máme plán?“ vrazila si ruce v bok Liliana. Kay potlačil nutkání sednout si na bobek a zapálit si. „Zkontrolujeme znovu ten dům, ve kterém byli,“ rozhodl nakonec. „A pak… Mám dojem, že dojde na ten rozruch…“ * Kay zamrzl uprostřed pohybu, když byli ještě dobrých sto metrů od toho ohavného baráku, který už jednou bezúspěšně kontrolovali. „Je tam,“ vydralo se z hrdla šedovlasého upíra hrdelně. Lil se po něm ohlédla, po delší době opět překvapena rozsahem jeho schopností a instinktů, zatímco Michael po jeho boku se nahrbil v reakci na temný vztek, který z druhého upíra doslova sálal. „Andrej?“ zeptal se s nadějí. „Ne. Jen Luc,“ zavrčel Kay a už doloval odněkud z hlubin kapsy Michaelovi známou oranžovou kapsli. „Myslíš, že už nás zmerčil?“ ptala se Liliana zamračeně, snažíc se natáhnout svou mysl rovněž tak daleko jako Kay, ale nedařilo se jí to. „Netuším. Musíme být rychlí,“ konstatoval Kay stručně a kapsli, která potlačovala jeho přirozenou auru dravce, do sebe hodil. „Mám jen jednu. Půjdu napřed, vy až po mně,“ rozhodl. „Neměli bychom se třeba nejprve poradit?“ nezdálo se to Lilianě. „Na to není čas,“ prskl Kay. „Dejte mi dvě minuty,“ rozkázal a vmžiku zmizel ve tmě. „Zatraceně,“ zaklel Michael polohlasem. „Pro jednou s tebou musím souhlasit, Míšo,“ ozvala se zachmuřená Lil. * Luc se nudil. Ať už byla Sara sebevíc otravná a ten spratek paličatý, na jejich společnost si za poslední týdny zvykl. Teď měl k dispozici akorát prázdný barák i postel. Neměl koho komandovat, ani obšťastnit. Mohl se leda tak krmit a toho měl momentálně doslova plné zuby. Tělo zjevně fyzicky zdatného mládence se svalilo na zem s nepěkným žuchnutím, když ho od sebe odstrčil s ústy plnými jeho lahodné krve. Vybral si dobře, kluk na sobě makal, nekuřák a abstinent. Ale i přes lahodnou snídani se Luc nezbavil pochmurné nálady. V domě bylo hnusné otravné ticho. Tušil, že Pán si bude chtít kluka proklepnout osobně. Jen nepočítal s tím, že ho z toho vyšachuje. Zvrátil hlavu přes opěradlo a nechal se alespoň trochu ukolébat pocitem nasycení. Mohl by zkusit provolat pár známých a zařádit si v nějakém klubu, cokoliv lepší než tu sedět jako… Nepatrné zasvištění bylo jediné varování, kterého se mu dostalo a jeho zachmuřené přemítání se mu téměř nevyplatilo. Nebýt léty perfektně vybroušených instinktů, dýka s čepelí ze stříbra by skončila přesně v jeho levém rameni. Ale Luc sebou stačil hodit stranou, až sletěl na zem hned vedle své vychládající oběti a nůž se zabodl do polstrování sedačky, kde se zabořil až po střenku. Byla to úmyslně rána, která ho neměla zabít. A on znal jen jednu osobu, která to uměla s nožíky skoro tak přesně jako on sám. Luc čekal útok a v mžiku byl proto zase na nohou v obranné pozici, ale nezvaný návštěvník po něm neskočil. Šedovlasý upír se pouze vynořil ze stínů chodby a vstoupil do místnosti s výrazem, který Lucovi prozradil, že v téhle náladě s Měkkoušem zjevně moc sranda nebude. Luc na kratičký okamžik rozprostřel smysly na nejbližší okolí, ale nikoho dalšího nevycítil. To ovšem nic neznamenalo, právě se objevivšího upíra taky necítil. Nejspíš do sebe nastrkal ty chemické sračky, co vyráběli ve Státech. „Jak nečekaná a příjemná návštěva,“ konstatoval Luc s přimhouřenýma očima, když druhý upír zůstal stát dva metry od dveří, udržujíc mezi nimi vzdálenost několika kroků. „Nepamatuju si ale, že bych tě zval, Měkkejši.“ Šedovlasý neodpovídal, jen ho probodával ocelovým pohledem. „Tušil jsem, že nakonec přilezeš,“ prskl Luc. „Přišel sis pro toho svého chlapečka? Trochu pozdě.“ V upírově ruce se objevila další dýka. „Zavedeš mě za ním.“ Luc se nepěkně uchechtl „Myslíš si snad, že mě k tomu dokážeš donutit? Jsem silnější než ty, Kájouši… Dej si odchod dřív, než mi dojde dobrá nálada…“ dodal a blýskl na něj přitom zuby. Kay se téměř spokojeně usmál. „Možná jsi silnější… Jenže tentokrát nejsem sám.“ Upír, který Luca srazil na zem, mu byl povědomý hned, ale rozpoznal ho až ve chvíli, kdy se mu podařilo ho od sebe vší silou odkopnout. Černovlasý upír se zarazil až o polorozpadlou obývací stěnu a srazil přitom k zemi nepoužitelnou lampu. „Tak ty sis udělal novorozeně…“ konstatoval Luc. Hrdelní zavrčení z hrdla nedávno stvořeného upíra se překrylo s jeho upřímně pobaveným uchechtnutím. „To bych do tebe neřekl, Kájouši. Nejlepšího kámoše, který nás navíc nesnáší… To je krutý.“ Kay na to nic neřekl, jen se ještě víc zachmuřil. Zato ten mladej po něm celkem očekávatelně znovu skočil. Luc však nepočítal s tím, že bude tak hbitý a reagoval pomaleji, než by měl. Než se mu podařilo od sebe supícího upíra odrazit, pěkně s ním praštil o zeď, až z ní popadala omítka. Na novorozence měl sílu, to se muselo nechat. Michael byl v mžiku zase na nohou, připravený naivně zaútočit znovu. „Ne, Michaele,“ zasyčel šedovlasý. „Musíme najednou.“ Luc si okázale protáhl záda. „Tak si pojďte pro nakládačku, chlapci. Ani dva na mě nestačíte,“ vysmíval se. „Jenže my jsme tři,“ oznámil mu suše Kay jen zlomek vteřiny předtím, než Lucovi od krku až do žaludku vystřelila ostrá pálící bolest. Nevěřícně se zahleděl na látku svého trika, na kterém se objevil parádní rudě zbarvený flek. Krev mu z ranky na krku potřísnila jeho oblíbený ohoz. Ta bolest neustávala, zarývala se do něj jako jed… Bylo to stříbro. Pokusil se původ té bolesti nahmatat, ale byla to šipka s obráceným hrotem a byla hluboko. Na parapetu otevřeného okna vysedávala s nohou přes nohu černovlasá upírka a pohazovala si v ruce s nevelkou foukačkou. „To nevyrveš, frajere. Leda by sis podřízl krk,“ oznámila Lucovi Liliana. „Srabe,“ zachrčel Luc směrem k šedovlasému. „Sám si netroufneš, co?“ To už byl Kay na něm a srazil ho k zemi takovou silou, až měl Luc pocit, že mu praskne lebka. „Neřekl bych, že si zasloužíš férové jednání, Pijavice,“ procedil mezi zuby Kay znechuceně, nadhodil si v dlani svou dýku a zatímco ho jednou rukou přidržel, vrazil mu čepel do pravého ramene, až zaskřípala o klíční kost. Luca zaplavila bolest, ale potlačil výkřik a se vší zuřivostí, která se v něm probudila, se pokusil druhého upíra shodit. To už u něj ale bylo i to novorozeně a přišpendloval mu obě nohy k podlaze. „Kde je?“ položil mu Kay otázku, v dlani stále svírajíc dýku. V Lucovi se ozvala hrdost a výsměšně se na upírův obličej těsně nad svým zašklebil. „O kom to mluvíš?“ Šedovlasý bez varování zakroutil dýkou v ráně a opřel se do ní plnou vahou. Tentokrát Luc zařval bolestí. Stříbrná čepel mu pálila tkáně, dráždila ho, oslepovala. Do toho ta věc v krku, co se mu skoro otírala o hltan. „Kde je?“ opakoval Kay téměř monotónně. „Klidně ti to… řeknu, ale stejně… se k němu nedostaneš, Měkkejši,“ vyrazil ze sebe Luc. „Takže je v tom vašem doupěti,“ konstatoval Kay, který to čekal. „Natrvalo?“ „To doufám ne…“ zasípal Luc, jak se pokusil zasmát. „Ještě se s ním chci řádně pobavit.“ Výraz upíra nad ním byl nehybný, když natáhl ruku a přiložil prsty přímo na ranku na Lucově krku. Ten jen s vykulenýma očima zasípal, jak se maličké stříbro zakouslo ještě hlouběji. „Nějak nevrlý…“ chrčel Luc, stále se držíc uštěpačných poznámek. „Je to šmejd, nebudem se s ním špinit,“ ozval se ten drzý chlapeček. „Odděláme ho rovnou a pro Andreje si zajdem sami.“ „Dneska je nějaká divná noc, už podruhé s Míšánkem souhlasím,“ ozvala se od okna Lil, která jen pro jistotu bystřila a hlídala okolí. „Ne,“ zamítnul to Kay razantně. „Potřebujeme ho.“ „No... Jistě...“ zazubil se i přes bolest Luc. „Sami nikdy… nenajdete vchod.“ „O tom by se dalo polemizovat,“ odtušil Kay, nijak jemně dýku vyškubl z jeho ramene a postavil se. Stejně tak Michael. Luc těžce oddechoval a snažil se posbírat svoje smysly. „Přinese nám jen potíže, když ho budem tahat s sebou,“ prskal Michael. „Potřebujeme ho vyměnit,“ připomenul mu Kay. „A vážně si myslíš, že na to ten jejich šéf přistoupí?“ ozvala se Lil. „Taková hromada sraček…“ „Taky bych si dal říct, baby,“ sekl po ní Luc ze země pohledem. „Ale jen zezadu, abych nemusel vidět ten tvůj odporný ksichtík.“ Liliana se na něj zadívala spíš pobaveně než naštvaně. „Další takový co myslí jen tím, co má mezi nohama,“ potřásla hlavou. „Jak vám mohl toho kluka odvést, když má mozek v kalhotách?“ Luc se prudce posadil, až se mu kolem hlavy roztančila celá sluneční soustava. „Tebe si ještě podám, čubko,“ zavrčel. Kay mu rádoby omylem šlápl na břicho a povalil tak Luca znovu na zem. „Proč si myslíš, že toho šmejda Pán neobětuje?“ zajímala se upírka. „Nebudeme to vědět, dokud to nezkusíme. Podle mých zdrojů je Luc jeho dítě,“ připomněl Kay. „Je to příliš riskantní,“ nelíbil se celý nápad Michaelovi. „Hemží se to tam Pijavicemi. Jak to chceš provést?“ „To je…“ uznal Kay. „Nikoho nenutím, aby do toho se mnou šel.“ „Jak šlechetné,“ ozvalo se ze země. Kayova bota pro změnu dupla do otevřené rány na rameni. Luc se svíjel bolestí, ale mlčel. „Snad nečekáš, že tě pustím samotného do nějakého harakiri,“ zahučel Michael. „Správně je to seppuku,“ opravil ho Kay klidně, zatímco si čistil čepel nože. „A tu rozhodně páchat nehodlám.“ Michael na něj jen nechápavě zíral, zatímco si Lil teatrálně povzdechla. „Už všech démoních zadků, ty seš někdy tak zabedněnej, Kayi…“ „Jak jsem řekl – nenutím…“ „Sklapni, prosím tě,“ přerušila ho upírka neomaleně a sklouzla z parapetu. „Žádná výměna se konat nebude a půjdeme sami, bez tohohle skuhrajícího gentelmana navíc. Mám totiž lepší nápad, samozřejmě,“ ušklíbla se na ně samolibě.